Letní trip okolo Íránu a do Turecka - cestopis

Autem okolo Kurdistánu

6. srpna

Minulá noc byla za trest. Pekli jsme se ve vlastním potu, takže budík, který jsme si kvůli hotelové snídani dali na devátou, byl vyloženě vysvobozením. Snídaně je ale taky dost spartanská. Když pominu ty luxusní dekorace, připadáme si zatím spíš jako někde na ubytovně než v pětihvězdičkovém hotelu. Švédský stůl nemá žádné teplé jídlo a největším překvapením pro mě je, že tady není vůbec nic k pití. Jenom čistá voda a člověk si ji musí vyžádat. "Normálně bych řekla, že je tady majitel Žid. Ale vzhledem k tomu, v jaký části světa jsme, si spíš myslim, že je to Íránec. To vyjde na stejno," směje se Sara.
Připadáme si jako zmlácení a v hotelu rozhodně nechceme trávit víc času, než je nutné. A tak po ledové sprše rychle googlím nějakou autopůjčovnu. Vypadá to, že je hned vedle hotelu pobočka Europcar, tak jdu zkusit štěstí tam.
V zastrčené uličce nacházím podle Google map prťavý krámek oblepený kolem dokola logy všech možných mezinárodních společností, od Turkish Airlines, přes Volkswagen po právě Europcar. Chlapíci uvnitř mě dost překvapí. Všichni umí anglicky. "To budete asi chtít Škodovku, žejo?", ptá se mě jeden z nich, když jim dávám český pas a řidičák. "Vy víte že je Škodovka z Česka?", valím oči. "Vždyť to ví každý," smějí se. "Tak to teda rozhodně neví," směju se já.
Chvilka nutného papírování, platím včetně příplatku za pojištění s nulovou spoluúčastí 30 € a chlapík už mě vede k naleštěnému bílému Rapidu. "Tak je to vaše," předává mi po rychlé obhlídce klíčky. Nechávám auto před půjčovnou a běžím celý vysmátý pro Saru. Balíme akorát plavky, protože se hrozně chceme vykoupat. Vyzvedáváme auto, klimatizaci okouříme na maximum a už svištíme.
"Hele...kam vlastně jedeme?", rozesměju se, když přijíždíme k hlavnímu průtahu městem. V nastalé euforii jsme na cestu vyrazili tak rychle, že jsme si ani neurčili směr. Navíc nemáme internet, protože turecké SIMky z loňska jsme nerozchodili. V offline verzi Google map má celý region rozlišení asi 5 krát 7 pixelů. No co, tak budeme objevovat. Pro začátek to stáčíme zpátky k íránským hranicím. Menší jezero Erçek vypadalo vyloženě idylicky a okolo jsme neviděli žádnou zástavbu, tak se tam snad půjde koupat i bez burkin.
Jezero je prakticky za městem a ta okolní krajina je tak úžasná, že auto hned stavím za krajnici kvůli první várce fotek. Při focení taky koukáme, že koupání zas tak jednoduché nebude, protože přesně podél břehu jezera je vybudovaný násep a po něm vede železnice. Achjo, ono tady snad musí být koupání haram, jinak to snad ani není možné, že je každý přístup k vodě zablokovaný. U největšího jezera Van jsme loni taky nějakou pláž hledali marně. Ale skvělou náladu si vzít nedáme. Při těch nádherných výhledech všude kolem to ani nejde.
Přijíždíme do vesničky Erçek a vedle silnice vidíme menší supermarket. Jelikož jsme vyrazili úplně bez jídla, tak nám přijde vhod. Před vchodem se, jako všude na Středním východě, poflakuje bezprizorně skupinka mladíků. Posílám Saru nakoupit, protože mladíci si nás od první chvíle prohlížejí, a tak se mi nechce auto nabité cennostmi nechávat bez dozoru. Ale jen co Sara zapadne do obchodu, zamíří jeden z mladíků ke mně a já hned vidím, že obezřetnost byla zbytečná. "Where are you from?", ptá se zvědavě. "Ček džumurieti," odpovídám dvěma z asi deseti tureckých slov, která znám. "wooow. Welcome, welcome," rozzáří se a volá zbytek svojí skupinky. Jednoduchou angličtinou ještě dáme dohromady, že se mi Van hrozně moc líbí. To už září všichni, nadšeně mi tisknou ruce a opakují "welcome, welcome".
"Co to bylo?", ptá se Sara, když vyleze z obchodu a kluci se rychle rozprchnou. "Normálka, přivítání. Ale tvoje lýtka jim asi vypálily oči," směju se, protože zdejší konzervativní obyvatelstvo je z těch krátkých šatů nejspíš dost vykulené.
Ještě než opustíme vesničku, uhýbáme z hlavní silnice a zamíříme podél jezera na sever. Nápad s koupáním rychle vzdáváme, protože silnička se sice přibližuje k jezeru, ale začnou ji obklopovat takové laguny, ve kterých se z vody zjevně těží sůl. A tak pokračujeme dál na sever a stoupáme do kopců nad jezerem. Vypadá to, že když se silničky budeme držet, dovede nás až k vodopádům Muradiye, což je místo, které si po roce rádi prohlédneme.
Krajina je vyloženě dechberoucí. Stoupáme a klesáme nekonečnými serpentinami a každá zatáčka nás nutí zastavovat kvůli focení. Kdykoliv projíždíme jednou z mnoha miniaturních vesniček, pobíhají nám kolem auta kurdské dětičky a nadšeně mávají. Idylka se ale začne pomaloučku vytrácet. Silnička se čím dál víc zužuje a povrch se z asfaltu mění na štěrk. "Doufám, že se v těch vesničkách daj koupit pneumatiky, protože jedna rezerva nám asi stačit nebude," snažím se ještě žertovat, ale myslím to napůl vážně. Auto se potácí mezi výmoly a jak se celé třese od šíleného povrchu, brní mě už ruce.
Když se místo vesniček začnou kolem cesty objevovat strážní věže a nějaké bunkry, jsem si už vcelku jistý, že je něco špatně. Zobrazení polohy na Google mapách naštěstí funguje i bez internetu, takže teď koukám, že severní kurz jsme dávno opustili a místo toho míříme zpátky k hranicím. Tahle cesta se mi na mapách nezobrazuje ani rozkostičkovaně. Okamžitě to otáčíme a s hrůzou v očích zvyšuju rychlost z 10 na 15 kilometrů v hodině, protože zastavení tureckými vojáky patří mezi zážitky, které bych si radši odpustil.
Vracíme se zpátky na asfalt. Nepíchli jsme ani jedno kolo! Skrz rozkostičkovanou verzi Google map nacházíme místo, kde jsme měli původně odbočit. Bylo to uprostřed vesničky a vypadalo to spíš jako nájezd k někomu na dvůr. Projíždíme vesnicí po uzoučké silničce a kolem auta se nám zase motají nadšené kurdské dětičky.
Silnice jde prudce dolů, hory se najednou rozestupují a před námi se otevírá pláň s lesknoucí se vodní hladinou. To už zjevně klesáme k deltě řeky Yaniktar Dersi, která tvoří přítok jezera Van a o kus dál proti proudu se na ní nacházejí krásné vodopády Muradiye. Po prudkém klesání se silnice narovnává a teď už svištíme prostředkem širokánské pláně, kterou kolem dokola obklopují hory. Nádherná podívaná!
Po dlouhatánské rovince doplachtíme do městečka Muradiye a zaplouváme opět mezi hory, do údolí řeky Yaniktar Dersi. Přijíždíme k vodopádům, ale spíš se tady jen otočíme. Místo je to nádherné, ale na výlet si sem vyjelo hrozně moc tureckých rodin a jelikož má každá odhadem šest, sedm potomků, zakopáváme neustále o ječící děti.
Tak teď je konečně čas na koupání! Míříme nejkratší cestou k severovýchodnímu cípu jezera Van, pokračujeme podél břehu a hledáme nějakou pláž. Pláž se turecky řekne plajı, takže koukáme i po cedulích. Zabere to 40 kilometrů, ale máme štěstí! Cedule vedle silnice hlásí Mollakasım Plajı. Uhýbáme na prašnou cestu, probíjíme se stádem ovcí a po chvíli drncání dolů konečně přijíždíme k velké pláži!
Je tady hrozně moc lidí, ale skoro nikdo se nekoupe. Většina jenom piknikuje na trávě trochu dál od vody. Přímo na pláži sedí jenom způsobně oblečené ženy, zatímco jejich muži a děti dovádějí ve vodě. Zhruba půlka mužů má i ve vodě oblečené tričko. Tak tady asi způsobíme poprask. Abychom Turky se Sary bikinami až tak nepohoršovali, sedáme co nejblíž k vodě a jen co odhodíme oblečení, běžíme se ukrýt pod hladinu. Voda je hotová slast! Děsně osvěžující. A taky pěkně slaná, dá se lehce vznášet na hladině jako v moři.
S přicházejícím večerem se pláž postupně vyprazdňuje. My vydržíme do západu slunce a vyžene nás až hlad. Protlučeme se s autem stádem krav, najíždíme na hlavní pobřežní silnici a s devátou hodinou přijíždíme k hotelu. Klíčky předávám portýrovi, aby nám zaparkoval. Aspoň v něčem ten hotel funguje jako pětihvězda.
V pokoji je pořád stejné pekelné horko, takže jen dáváme sprchu a vyrážíme do víru maloměsta. Zítra už nás čeká Hilton, takže tuhle druhou bezesnou noc si radši užijeme venku.

Luxus tureckého Hiltonu

7. a 8. srpna

I druhá noc v pětihvězdičkovém hotelu bez klimatizace byla pekelná. Tentokrát byla ještě okořeněná falešně zpívající zpěvačkou, která na terase pod hotelem krákorala až do dvou ráno. V 5 ráno zase halekali muezzini a v 7 už nám do oken začalo prát slunce, takže jsme naspali maximálně pět hodin.
Auto máme půjčené až do poledne, takže si ho od portýra nechávám přistavit hned po snídani, protože se v něm můžeme zchladit. Snídaně byla stejně skromná jako včera, vytěžili jsme z ní hlavně kafe. V 10 se z pekelného paláce checkoutujeme a vymýšlíme, kam na ty dvě hodiny pojedeme. Napadá mě zřícenina starověkého hradu ležící na kopci za městem na pobřeží jezera. Loni jsem se tam snažil dostat pěšky, ale narazil jsem na plot a do toho mě "přepadl" dětský gang, který se mi všetečnýma ručičkama pokoušel ukrást z kapsy peněženku. Tak to zkusíme na druhý pokus.
Projíždíme celé město od východu až úplně na západ. Provoz je strašně pomalý, protože se na silnicích motají trhovci s kárkami naloženými ovocem a zeleninou. Konečně přijíždíme k hradu a tady vidím, že dostat se tam pěšky je skoro nemožné. Hrad se vyjímá na vysoké skále, kterou obíhá vysoký plot. V něm je sice brána, ale zavřená a nevypadá, že by se někdy používala. Pokračujeme po prašné silnici podél plotu. Než se konečně dostaneme k otevřené bráně, stojící nesmyslně na úplně opačné straně směrem od města, ujedeme ještě tři kilometry.
Saře se po probdělé noci v tom horku nikam do kopce nechce, tak si ranní rozcvičku dělám sám. Než se dohrabu nahoru, tak už se ze mě leje. Ale stálo to za to! Z tři tisíce let starého hradu se toho kromě hradeb moc nedochovalo, ale výhled je odsud naprosto parádní. Před zdánlivě nekonečnou vodní hladinou jezera Van se vyjímá drobounký minaret, který tomu pohledu dodává na malebnosti.
Tahle pevnost tady stojí od dob Urartské říše, což bylo před třemi tisíci lety první arménské království. Kromě území současné Arménie se rozkládalo právě i na východě Turecka a na severozápadě Íránu. Podobných pevností jsou na kopcích ve všech třech zemích desítky. V celém areálu pevnosti není kromě mě snad ani noha, takže je kolem dokola úplné ticho. Až z toho mám husinu, jako bych cítil historii dýchat.
Zpátky dolů mě žene blížící se poledne. Potřebujeme se ještě stavit v novém hotelu. Vanský Hilton je totiž strašně super hotel, ale leží asi 8 kilometrů za městem, takže bychom si tam chtěli aspoň odhodit bagáž. Pokoj pro nás bohužel ještě nemají, ale bagáž tam necháváme a už svištíme vrátit auto.
Při poskakování v koloně si říkáme, že je fakt zvláštní, že na tomhle zapomenutém konci světa je tak obrovský hotel úplně plný. Na zápaďáka tady člověk nenarazí, takže drtivá většina hostů budou asi Íránci.
Příjezd k půjčovně je docela stresující. V poledne už jsme vyloženě na dohled, ale provoz úplně stojí a s nefunkčními tureckými SIMkami si nezavoláme. Naštěstí na Středním východě je čas vcelku bezvýznamná veličina, takže i když před půjčovnou konečně parkujeme s půlhodinovým zpožděním, personál to nijak nerozhází.
Přímo ve Vanu už není nic nového, co bychom ještě chtěli vidět, a tak jdeme čekání do času check-inu zabít do centrálního obchoďáku AVM, kde má v přízemí kavárna Gloria Jean's super terasu s vodními rozprašovači. Potom jdeme ještě nakoupit piva a víno do Carrefouru v suterénu, protože to je jediné místo v celém Vanu, kde se dá koupit alkohol. A ve dvě už bereme taxíka a frčíme do Hiltonu.






0:44 12.11.2020 Moc nadějí si neděláme, ale prosíme na recepci o stejný pokoj, jaký jsme měli loni. A dostáváme ho! V posledním patře s obrovskou terasou. Říkáme si, že odsud už se nehneme. A taky to tak dopadne. V hotelu nám nic nechybí, takže během příštích dvou dnů jen párkrát zajedeme do centra na vodní dýmku. A taky na slavnou vanskou snídani do restaurace Sütçü na břehu jezera. Druhý den večer jedu ještě navštívit Emine, u které jsem loni při cestě z Íránu přespával, protože přátelství napříč kontinenty se musí udržovat.
No a zítra už je čas se pohnout. Tenhle malebný konec světa vznášející se ve zvláštním bezčasí zůstane naše srdcovka. Ale teď už to chce zase poznat něco nového.

» Pokračování - Zpátky do Íránu