Letní trip okolo Íránu a do Turecka - cestopis

Zpátky do Íránu

9. srpna

Hilton opouštíme už s devátou hodinou, protože před sebou máme dlouhou a ještě nevyzkoušenou cestu. Zastavujeme si před hotelem maršutku a míříme do centra. Potřebujeme splašit odvoz na hraniční přechod Esendere/Serow, který leží na jih od Vanu jen pár desítek kilometrů od iráckých hranic. Míříme totiž do íránského města Urmia a tahle cesta by měla být nejrychlejší.
Vystupujeme na maršutkové konečné kousek od obchoďáku AVM, kde se nachází spousta cestovních agentur. Uspějeme hned v první z nich - Vangölü Turizm. Nejbližší maršutka bude odjíždět v poledne. Jízdenka stojí 50 lir, asi 150 Kč, což nám za víc než 200kilometrovou cestu přijde super.
Teď máme ještě dvě hoďky času, tak jdeme do právě otevírající Gloria Jean's na snídani. A pak do Carrefouru pro pivo na cestu. Poslední před další nucenou íránskou abstinencí.
Čtvrt hoďky před odjezdem už sedíme v čekárně cestovní agentury. Čekárna je plná a odevšad je slyšet perština. Většina Íránců ale míří k blízkému přechodu Kapiköy/Razi, do naší maršutky s námi nastupují jen dva. Když se přesně v poledne skoro prázdný minibus dává do pohybu, tuším, že to nebude jen tak. A taky ne. Zastavujeme po pár minutách u jiné pobočky cestovní agentury a řidič nás vyhání ven. Sara se vzteká a na všechny pikolíky v dosahu chrlí něco persky. "Vždyť ze Středního východu pocházíš. Jak sis mohla myslet, že nějakej autobus pojede v ten čas a z toho místa, který nám řekli?", směju se, zatímco z pohodlí čekárnové sedačky pobaveně sleduju situaci.
Jeden z pikolíků dává pokyn k odjezdu o půl jedné. Maršutka se plní a řidič se ptá, jestli chceme sedět s ním vepředu, protože je tam nejvíc místa. Už zase zápaďácké výhody, ale samozřejmě nadšeně souhlasíme. Čtvrt hoďky poskakujeme v hustém vanském provozu a pak už svištíme po úplně prázdné silnici na jih. Výhledy jsou hned od začátku neuvěřitelné. V pozadí už vykukují nejvyšší vrcholky pohoří Taurus, které dosahují výšky přes 4 tisíce metrů nad mořem a tvoří hranici mezi Tureckem a Irákem. Na vrcholcích je dokonce vidět sníh. Bohužel čelní sklo maršutky je tak zaflákané, že na nějaké umělecké focení to moc není.
Asi v půlce cesty zastavujeme na oběd u takového bistra vedle cesty. Řidič hlásí pauzu 20 minut, což je pro nás doba maximálně tak na výběr toho, co si objednáme, takže se spokojíme s krekry z maličkého obchůdku vedle.
Pokračujeme v jízdě a jak se rychle blížíme k těm vysokým horám, doznává cesta změn. Ze čtyřproudé dálnice se stává uzoučká silnička, která se čím dál víc vlní, až se najednou noří do hlubokého průsmyku. A pak přichází scenérie, která jako by vypadla z Call of Duty nebo nějakého válečného filmu. Tu uzoučkou silničku začínají obklopovat strážní věže, nějaké bunkry, ostnaté dráty a obří betonové zátarasy. Na vozovce jsou ohromné retardéry, které nejdou překonat jinak, než vyloženě krokem. Všude jsou vojáci a policie. Přijíždíme na křižovatku, kde se silnice rozdvojuje - na jihozápad směrem k iráckým hranicím a na východ k těm íránským. Do maršutky nastupují dva vojáci se samopaly a jeden z nich vybírá doklady. Konečně vidím, že většina spolucestujících jsou Turci, protože tahají občanky. K tomu pár Íránců a pak můj nápadný vínový pas. "Where you go?", ptá se mě voják. Odpovídám, že do Íránu, načež si voják odnáší můj pas do bunkru. Vrací se za pár minut, naštěstí bez problému.
Opouštíme horský průsmyk, jsme ve víc než dvou tisících metrech nad mořem a svištíme po náhorní plošině ke statisícovému městu Yüksekova, poslednímu většímu sídlu před íránskými hranicemi. Před vjezdem do města je další policejní checkpoint, ale není tak opevněný a policajti nás jen odmávnou. Načínáme piva, abychom je stihli vyžahnout, než na nás z propagandistických plakátů začne shlížet Khamenei.
Yüksekova vypadá strašně depresivně, od pohledu se podobá sovětským sídlištím. Zbídačené šedivé paneláky bez života. Tohle na Středním východě vidím úplně poprvé. Zastavujeme na prašném plácku plném maršutek vedle hlavní silnice. Většina našich spolucestujících vystupuje. Čekáme asi 10 minut, než si mezi sebou řidiči vyhandlují pasažéry a do naší maršutky přistoupí aspoň pár lidí.
Na výjezdu z Yüksekovy stojí další policejní checkpoint, tentokrát jsme zastaveni a musíme se zase prokázat. Policajti se zase ptají, kam jedu, a když říkám, že do Íránu, chtějí po mně vidět íránské vízum. Naštěstí s sebou kopii mám, ačkoliv ke vstupu do Íránu není potřeba.
Teď už zbývá jen 40 kilometrů k hranicím. Silnice je zase čtyřproudá a úplně prázdná. Řidič to řeže co to dá a po 20 minutách zastavujeme ve vesničce Esendere. Tady vystupují všichni Turci a k přechodu už s námi jedou jen dva Íránci.
Hraniční přechod vypadá na chlup stejně jako ten v Kapiköy. Čtvrt kilometru dlouhá prosklená chodba ústí do obří haly, kde stojí obchod s alkoholem, směnárna a pasová kontrola. Sara prochází prakticky bez zastavení, zato při pohledu na můj pas pohraničník hned zkoprní. "Jak se jmenujete? Odkud jste? Z jakého města v Česku? Jaké máte povolání? Kde přesně pracujete? Co budete dělat v Íránu?", začne na mě střílet otázky a chce vidět moje íránské vízum. Pak si volá na pomoc kolegy. Můj pas si nechávají, posílají mě sednout si a neustále někam volají. Mezitím se v předtím prázdné hale udělala pěkně dlouhá fronta, protože kvůli mému pasu přestaly fungovat všechny přepážky.
"Je to v pořádku, můžete jít," přicházejí za mnou po půl hodině čekání s mým pasem. Fakt by mě zajímalo, jestli tyhle manévry dělají kvůli PKK, potažmo západním novinářům, nebo jestli konkrétně já vypadám nějak podezřele.
Moderní prosklená chudba ústí do uzoučké, spoře osvětlené místnosti. Íránská strana je mnohem skromější, o to přátelštější jsou ale pohraničníci. Když vidím, s jak širokými úsměvy se na mě dívají, zkouším prosit o vstupní razítko do pasu. "My je dávat musíme. To nařízení, že se dávat nesmějí, už zrušili, teďka už je zase dáváme," smějí se, načež dostávám vytoužené razítko.
Teď, když už zase máme íránský internet, dáváme dohromady, co vlastně budeme dělat. Teďka je půl sedmé a já bych se chtěl podívat k solnému jezeru Urmia. Ale to už dneska nestihneme a Saře se nechce zítra trajdat někde na slunci v povinném muslimském oblečení. A tak nakonec kupujeme Saře letenku z Urmie do Teheránu na dnešní devátou večer s tím, že já poletím zítra.
Opouštíme areál hraničního přechodu, před bránou stojí spousta taxíků. Nic jiného odsud nejezdí. Sara usmlouvá cenu na urmijské letiště na 800 tisíc riálů, asi 150 Kč. Je to přes 50 kilometrů, takže já bych asi odkýval i dvojnásobek, o který si řidič řekl původně.
Projíždíme vesničkou Serow sousedící s hraničním přechodem, hned za ní se úzká silnice rozšiřuje na čtyřproudou dálnici. Řidič jede, co mu stařičké auto dovolí, pak se ale snaží cestou k letišti najít zkratku mezi dvěma dálnicemi a místo toho několikrát zabloudí. Sara mi mezitím bookuje hotel v Urmii. Moc možností na výběr není, tak vybírám pětihvězdičkový hotel Aria v přepočtu za 350 Kč.
Na letiště přijíždíme o půl osmé, takže do odletu už nezbývá moc času. Ale jelikož jsme v Íránu, tak to tolik nevadí, protože sentimentální loučení si kvůli zdejším pravidlům stejně zase musíme odpustit. Ale tentokrát se snad dělíme jen na jednu noc. Sara si vyzvedává boarding pass, já objednávám Tapsi do města. V přepočtu to má stát asi dvacku.
Urmia je jen nějakých 100 kilometrů od Tabrizu, jsem tedy pořád v ázerbajdžánské provincii. Takže už mě ani moc nepřekvapuje, že řidič ze mě narozdíl od Peršanů není nijak odvařený. Spíš jsem rád, že jsem nemusel jet obyčejným taxíkem, protože po předchozích zkušenostech z téhle provincie bych nejspíš skončil okradený.
Město nevypadá nic moc. Všude mrtvo, to jsem v Íránu asi ještě nezažil. Všechny baráčky jsou maximálně dvoupatrové, takže desetipatrovou budovu svého hotelu vidím už z velké dálky.
Hotel je opravdu luxusní. Před vchodem rozvinutý červený koberec, podlaha v lobby je z naleštěného mramoru. Na recepci se překvapivě stojí fronta. Ale to pro mě neplatí. "Mister Petr!" zvolá jeden ze tří recepčních, jen co mě spatří. Mává na portýra, aby mi vzal batoh, a nutí mě předběhnout frontu.
Můj pokoj je ve čtvrtém poschodí, takže mám docela výhled. Slunce už zapadlo, ale světlo ještě trochu je, tak si prohlížím, kde to vlastně jsem. To město vypadá docela zuboženě. Většina domů ani nemá omítku. A je tady neuvěřitelné ticho. To jsem v Íránu, ani nikde jinde na Středním východě nikdy nezažil.
V tomhle městě to asi v noci na nějaké trajdání nebude, ale mám hlad, tak jdu ještě ven zkusit splašit nějaké jídlo. Většina obchodů akorát zavírá. Kousek od hotelu na náměstí Velayate Faqih nacházím stánek s různými druhy pečiva. Beru pár housek zapečených se sýrem a s kečupem a to mi asi k večeři bude stačit. Pečivo je popravdě jedna z mála "kulturních" věcí, které se mi v íránském Ázerbajdžánu líbí. V perských regionech Íránu všude prodávají jen placatý chleba. Najít něco jako tuhle housku, z čeho se člověk za běhu nají, se mi tam ještě nikdy nepovedlo.
Sedám si na lavičku na náměstí, protože chci trochu nasávat atmosféru, a během pár vteřin si ke mně přisedá snad osmdesátiletý dědeček. "Vy jste z ciziny?", ptá se anglicky. "Ale vypadáte jako Kurd," odpovídá na moje souhlasné kývnutí. "Hlavně ty oči. Máte tak sytě zelené oči, jako mají jenom Kurdové," pokračuje. Já se okamžitě divím dědečkově angličtině, protože mluví jako kniha a to v Íránu fakt není obvyklé. Prý žil většinu života v Kanadě, ale vrátil se na stáří do Íránu, protože jsou tady přátelštější lidi. "Ale kde jsou moje způsoby, nebudu vás rušit při jídle. Dobrou chuť. Welcome to Iran," loučí se.
S desátou večerní už se ulice vylidňují úplně, tak se jdu taky uklidit zpátky na hotel. Stejně musím zítra vstát nějak rozumně, když ještě ani nevím, jak se vlastně dostanu k urmijskému jezeru.

» Pokračování - Urmijské solné jezero