Letní trip okolo Íránu a do Turecka - cestopis

Opravdu VIP cesta do Isfahanu

1. srpna

Budíka jsem dal navzdory pozdní večerce na půl desátou, protože si chci udělat aspoň rychlé kolečko po Yazdu, než ve 3 odpoledne vyrazím směr Isfahan.
Než vylezu ze sdílené sprchy, mám už na dvoře nachystanou bohatou snídani a kafe. "Jste to tady od loňska pěkně vylepšili," říkám Mohsenovi, který jde snídat se mnou, a odkazuju přitom na fungl novou sdílenou koupelnu a taky vodní rozprašovače osvěžující celý dvůr. "Nojo, když jsme konečně dostali povolení, tak jsme to tu chtěli udělat hezčí," odpovídá. "Počkej, vy jste loni neměli povolení?" "Ne," směje se. "Na radnici nás pořád odmítali, že hostel není v souladu s islámskými hodnotami. Tak jsme to dělali na černo. Oni sem každý týden posílali policii. A já tu policii nikdy nepustil do dveří s tím, že tohle je můj dům a jestli sem někdy chodí nějací cizinci, tak to jsou moji kamarádi. Nakonec si řekli o peníze a to povolení nám dali. Díky tomu už máme venku vyvěšený štít," nepřestává se smát a já s ním, protože mi tohle připadá až komicky absurdní.
Když se k nám připojí Conni a Julian, bere nás Mohsen na střechu. Je odsud nádherný výhled přes střechy starého města poseté lapači větru, což jsou takové historické klimatizace - věže, které zachytávají i drobný vánek a přenášejí ho dovnitř domu. Taky je bohužel vidět, kolik domů je buď opuštěných nebo extrémně zanedbaných.
Po poledni si balím věci, vyklízím pokoj a loučím se se svými německými kamarády. Jejich další plány jsou vcelku podobné s mými, tak se možná ještě někde potkáme. Vyrážím ven a ze všeho nejdřív mířím do sousedního bazaaru doplnit zásobu pistácií. Dál to beru přes náměstí Salmane Farsi s komplexem Amir Chakhmaq, dominantou Yazdu, a zaplouvám do písečných uliček starého města. Odevšad na mě září úsměvy a já na všechny strany rozdávám úsměv svůj.
V Yazdu se mi děsně líbilo už při loňské návštěvě Íránu, a i tentokrát se tady cítím hrozně dobře. To město má fakt pohodovou atmosféru. A taky má snad jako jediné íránské město jasně definované centrum se starým městem, které vyhovuje takové té konvenční evropské představě chození po památkách. Staré město v Yazdu je koneckonců zapsané na seznamu památek UNESCO.
Písečné uličky mě přivedou až na kruhové náměstí Markar, v jehož středu stojí hodinová věž z roku 1934. Údajně je umístěná v samém geografickém středu celého Íránu.
U náměstí nacházím směnárnu, na které obvykle moc štěstí nemám, a tak radši tahám z peněženky padesátieurovku a doplňuju zásobu íránských riálů o 8 milionů.
Přes náměstí Shahid Beheshti se pomalu vracím do hostelu. Mohsen mi na rozloučenou dává přívěšek na krk v podobě farahavar, což je starodávný symbol Persie. Na oplátku lovím z batohu aspoň Modré z nebe, kterého jsem z Čech pro podobné příležitosti dotáhl několik balení. Pak už objednávám Tapsi a musím se rozloučit. Jelikož jsem si celkem jistý, že budu teď v Íránu pečený vařený, tak je to loučení s touhle nádhernou oázou daleko jednodušší než posledně.
Vyrážím na autobusák radši s půlhodinovým předstihem. Mám sice jízdenku koupenou online, ale v Íránu je u autobusů taková byrokratická zvláštnost, že s jízdenkou vytištěnou z internetu musí člověk přijít do kanceláře dopravce a tam ji před nástupem vyměnit za oficiální jízdenku.
Autobusák je k mému překvapení úplně liduprázdný. Kancelář svého dopravce Royal Safar najdu v suterénu terminálu. Chlapík, který sedí za přepážkou, snad musí být nějaký imigrant. Není ze mě vůbec odvařený a když se slušně zeptám, jestli mluví anglicky, odsekne mi naštvaně, že ne. Jízdenku mi tiskne, ale nemá nejmenší snahu vysvětlit mi, na které mám jít nástupiště a místo toho naštvaně odchází. No tak tohle není moc dobrá vizitka dopravce, kterého mi všichni včetně Sary doporučovali jako jediného spolehlivého. Ale nebudu soudit před jízdou. Chvíli vegetím ve stínu nádvoří terminálu, kde se se mnou hned dává do řeči mladý Íránec a fotí si se mnou selfíčko.
Tak a teď už jdu shánět svoje nástupiště. Chytá se naštěstí hned první řidič, kterému jízdenku ukazuju, a vede mě k autobusu. Zatím ještě nejásám. Po zkušenostech, co se zdejšími autobusy mám, bych se vůbec nedivil, kdyby to byl jiný dopravce, a po tom, co bych si svůj autobus nechal ujet, by mě zkasíroval. Tak se radši nenápadně ptám ještě jednoho spolucestujícího, který mi to taky odkýve. Tak teď už jsem klidnější a nastupuju. Autobus je stejně komfortní jako ostatní VIP autobusy v Íránu - sedačky jsou v uspořádání 2+1 a dají se sklopit skoro do vodorovné polohy. Tenhle autobus má ale navíc ještě zásuvky, a v každém opěradle zabudovaný monitor jako v Regiojetu. Tak teď už se na tu jízdu docela těším. A ještě víc se těším, když pár minut před třetí hodinou přichází řidič a startuje motor.
Přesně v 15:00 se zavírají dveře, řidič rozdává občerstvení a vyjíždíme. Nevěřím vlastním očím! Tohle musí být nějaké nedorozumění. Teď určitě zastavíme za rohem u stánku s čajem. Ale ne. Najíždíme na dálnici a už frčíme směr Isfahan. No tak tohle je top! Royal Safar boduje. Zapínám obrazovku, dostupné filmy jsou jenom v perštině a bez titulků. Ale mají tady Angry Birds! Tak teď už je tohle kandidát na nejlepší autobusovou cestu ever.
Cesta ubíhá, Yazd rychle ztrácíme z dohledu a jak vjíždíme do hlubin pouště, ztrácíme i signál. Autobus je poloprázdný a kolem mě nikdo nesedí, což mi teď dost vyhovuje, protože už se cítím trochu přesocializovaný. A tak cestu trávím zíráním na poušť, ale hlavně hraním Angry Birds. Cesta má něco přes 300 kilometrů, takže se mi na většině levelů daří nastřílet rekordy.
K terminálu Sofeh na jižním okraji Isfahanu přijíždíme po 4 hodinách neuvěřitelně ladné a svižné jízdy. S jinou společností už nejedu! Možná jim dám přednost i před letadlem, vzhledem k tomu, že autobusové jízdenky jsou prakticky zadarmo (tahle mě stála 60 Kč).
Úsměv mě trochu přejde, když mě po výstupu horko málem srazí na kolena. Sakra na to, že už je 7 večer a slunce skoro zapadá, je tohle teda pekelná výheň. Větší než v Kermanu v poledne. Naštěstí jsou hned vedle terminálu schody dolů a vchod do klimatizovaného metra. Sara má z Teheránu dorazit až za 3 hodiny a ještě navíc na terminál Kaveh přesně na opačném konci Isfahanu, tak si říkám, že nás zatím pojedu přihlásit do hotelu.
Metro je děsně moderní, připadá mi, že ho otevřeli snad před měsícem. Nemají tady papírové jízdenky, musím si za 80 tisíc (asi 13 Kč) koupit čipovou kartičku. Jestli chlapíka za přepážkou chápu správně, je na té kartičce kredit ve stejné hodnotě, což mi připadá jako férový kšeft.
Na nástupišti čekám jen pár minut, pak už přijíždí naleštěné metro. K mému překvapení tady nemají speciální ženské oddíly, celá souprava je smíšená. A plně obsazená. Mám namířeno k jediné volné sedačce mezi dvěma slečnami, když se zarazím, protože v Íránu se nesluší sedat si vedle ženy. Slečny si ale mého zmatkování všimnou a s pobaveným smíchem ukazují, ať si sednu.
Vystupuju po čtvrthodince jízdy na náměstí Imama Husseina, přímo před isfahanskou radnicí. Stanice je nejblíž k hotelu a na mapě se to zdá jako kousek. Ale íránská města jsou ohromná a ten kousek jsou ve skutečnosti 2 kilometry.
Isfahan má mezi íránskými městy beze sporu největší věhlas. A to jak pozitivní, tak negativní. Staletí staré rčení praví, že Isfahan je půl světa. Město je krásné, bohaté, je to centrum vzdělanosti a kultury. Íránci ale o lidech z Isfahanu říkají, že jsou to povýšení a zákeřní zmetkové, kteří se snaží lidem odjinud škodit a oškubat je. "V Isfahanu se nikdy nikoho neptej na cestu, protože tě pošle přesně na opačnou stranu," slyšel jsem mnohokrát od Íránců ze všech koutů země. Tak jsem zvědavý, jaké budou moje vlastní dojmy. Zatím je mi akorát šílené vedro, ale město rozhodně působí pěkně. A má spíš takový evropský ráz. Je tady hrozně moc zeleně a veřejná prostranství jsou nepřirozeně upravená.
Do hotelů přicházím úplně splavený. Recepčnímu říkám, že manželka dorazí později a ptám se, jestli chce oddací list, protože v Íránu spolu nesmějí bydlet nesezdaní muž a žena. Mává rukou, že je mu to jedno, ale když dodám, že je žena Íránka, začnají manévry. Oddací list, potvrzení z ambasády, kopii pasu ženy, a recepční kamsi volá, že je tady nějaký ingilisi s íránskou manželkou. Nevím, komu to volal, každopádně ten někdo nám pobyt schválil a můžu se jít schladit na pokoj. Jde se mnou portýr, který neumí ani slovo anglicky. Jelikož mi ani nevzal bágl, tak naznačuju, že trefím sám, ale nedá se. Na pokoji mi rozsvěcí světlo, nastavuje ruku a vyslovuje první a poslední anglické slovo - money. V duchu se ušklíbnu, že legendy o Isfahancích nelhali. Dělám, že nerozumím a portýra vyšoupávám ze dveří.
Celý ten proces trval tak dlouho, že stíhám jen rychlou ledovou sprchu a můžu zase vyrazit. Na severní terminál Kaveh jede podle všeho taky metro, ale mně už se v tom vedru nechce zase běžet 2 kilometry, tak si na přesun ke stanici objednávám Tapsi.
Ve městě je úplně neuvěřitelný provoz. Jízda k metru trvá skoro půl hodiny, takže beze srandy víc než pěšky. Vypadá to, že kredit na kartičce jsem pochopil správně, turnikety mě pouští a nemusím nic platit. Když ale doběhnu na nástupiště, vyhání mě securiťák, že poslední metro už odjelo. Sakra vždyť je teprve půl desáté. A taky mi to mohli říct už nahoře. No nic. Vracím se nahoru na náměstí a odchytávám náhodný taxík, protože čekat na Tapsi si při tomhle provozu nemůžu dovolit. Taxikář chce za pětikilometrovou jízdu 150 tisíc, což je na zdejší poměry dost pálka, ale v přepočtu je to 25 Kč, tak se nenamáhám smlouvat.
Zatím nemůžu říct, jestli jsou Isfahanci "zmetkové", jak mi říkali Íránci odjinud, rozhodně tady ale chybí taková ta přehnaná přátelskost. Už jsem tu pár hodin a ještě se mě nikdo nezeptal, jestli Iran good.
Než se taxikář probojuje tím šíleným provozem k terminálu, stihne už Sara dorazit. Nějaké srdečnější vítání si musíme odpustit, troufáme si jen na veřejné objetí a bereme taxík rovnou do hotelu. U vchodu se k nám hrne portýr, ale hnedka ho odpálkovávám, že teďka už na stopro trefím. Welcome to Isfahan.

Žhavý Isfahan

2. srpna

První společný den cesty začínáme až krátce před polednem. Moc jsme toho nenaspali. Venku je totiž tak úděsné horko, že má i klimatizace problém to utáhnout a zchladit pokoj na rozumnou teplotu. Mobily hlásí venkovní teplotu 47 stupňů a pocitovou 51. To už je fakt masakr. Nakonec nás ale asi dvě hodiny po probuzení vyhání ven potřeba snídaně. Pistáciemi se nemůžeme krmit do nekonečna.
Objednáváme Tapsi, protože na nějaké trajdání to počasí fakt není, a necháváme se dovézt k parku Hasht Behesht, kde jsme vygooglili spoustu kaváren. Jenže je pátek. Den modliteb a hlavně den volna. U všech kaváren narážíme na zavřené dveře. Obcházíme Hasht Behesht Palace, menší palác ze 17. století, který stojí uprostřed parku a má téměř dokonale čtvercový půdorys. Přicházíme na opačný konec parku, kde stojí maličký obchoďák. Všechny obchody uvnitř jsou zavřené, ale kavárna je otevřená. A samozřejmě má výkonnou klimatizaci. Spása!
Kromě obsluhy uvnitř nikdo není. Objednáváme snídaňová vajíčka, i když jsou dvě odpoledne - číšník se trochu cuká, tak musí Sara zase použít ultimátní argument, že je to pro mě a že já jsem ingilisi. A k tomu kotel kafe. Sara je zděšená z cen, protože před rokem prý kafe tolik peněz nestálo ani v luxusních podnicích na severu Teheránu. Nojo, inflace jede na plné obrátky. Jenže ještě rychlejším tempem klesá hodnota riálu vůči euru, takže v přepočtu je to proti loňsku naopak ještě o půlku levnější.
Opustit kavárnu se odvažujeme až o dvě hodiny později, ale výheň je pořád stejná. Nicméně to nechceme zabalit a míříme na náměstí Naqshe Jahan, což je jeden z isfahanských highlightů. Cestou v tom liduprázdném městě potkáváme otevřený obchůdek se suvenýry a v něm...pohledy! No ne! Poprvé v životě vidím v Íránu pohledy. Tak to musím nabrat pořádnou zásobu. K mému velkému překvapení tady mají i známky a dokonce i mezinárodní, takže majiteli dělám fakt velký kšeft.
Na náměstí už je to jen pár minut, ale nám to připadá snad jako hodina. Horko je stoprocentně horší než bylo před pár týdny v Dauhá, což se zdálo jako nemožné. Úplně nám to podlamuje kolena. Já bych to ještě silou vůle rozchodil, ale proti Dauhá je tady jeden zásadní rozdíl - Sara musí být navlečená do povinného islámského oblečení, což jsou dlouhé kalhoty, tričko a přes něj tunika s dlouhým rukávem a ještě šátek přes hlavu.
Náměstí dobyto, ale vzápětí to otáčíme a bereme prvního taxíka, kterého vidíme, zpátky do hotelu. Nemusíme se úplně odrovnat...
Znovu ven si troufáme až krátce před západem slunce, který je naštěstí v Íránu v létě už před osmou hodinou. Ne že by to byla úplně hitparáda, ale rozhodně už se dá venku existovat. Ulice jsou najednou úplně plné lidí.
Sara porušuje svoje předsevzetí a ptá se isfahanského recepčního, kde bychom našli schránku na pohledy, které jsme během chillování na hotelu stihli napsat. Překvapivě nám radí dobře. Tak snad pohledy dojdou. A od pošty už míříme zpátky na náměstí Naqshe Jahan. Některé zdroje ho uvádějí jako druhé největší náměstí na světě, jiné se omezují na abstraktnější "jedno z největších" na světě. Rozloha je každopádně skutečně impozantní. Největší část náměstí je pokrytá trávníkem, na kterém teď není k hnutí. Spousta íránských rodinek tady piknikuje. Jinak je ale na náměstí i spousta květinových záhonů, stromů a taky několik obřích fontán.
Celá plocha je obklopená historickými budovami pocházejícími ze safíovské éry Perské říše, tedy ze 16. a 17. století. Stojí tady například palác Ali Qapu s impozantní terasou nebo Šáhova mešita. V té se zrovna konají modlitby a věřících je tolik, že se jich spousta modlí venku.
Ta atmosféra místa je děsně silná a děsně příjemná. Nepamatuju, že bych někdy viděl takové množství chillujících lidí na jednom místě.
Obcházíme náměstí až do setmění a pak už míříme na večeři. Sara zná v Isfahanu restauraci Shahrzad (Šeherezáda), což má být snad sto let starý, velmi tradiční podnik. Tak se vydáváme tam.
Město se od odpoledne hrozně proměnilo a má teď takovou dovolenkovou atmosféru, i když to je asi jen tím, že je den volna. V ulicích se promenádují převážně rodinky s dětmi, vyrojila se taky spousta stánkařů se zmrzlinou.
Restaurace se nachází v docela zastrčené uličce a ještě se do ní musí po schodech do patra. Sám bych to nenašel. Nicméně za nenápadnými dveřmi čeká překvapení. Restaurace je obří a dost nóbl. Okna jsou zdobená vitrážemi. Je tady pěkně narváno, nicméně my jsme jen dva, což je v Íránu strašně podprůměrný počet lidí pro jakoukoliv aktivitu, takže se pro nás stoleček najde. V čele restaurace sedí u neuvěřitelně dlouhého stolu hrubým odhadem stovka nastrojených lidí. Ptám se Sary, jestli to je nějaký kongres, nebo co to je. "Ne, to je rodinná oslava, támhleten chlap má narozeniny," směje se. A nedělá si srandu. Po pár minutách spustí celý stůl narozeninovou písničku Tavallodet mobarak.
Večeře byla vynikající a teď už míříme k nedaleké řece Zayandeh. Řeka. To je v Íránu dost neobvyklá věc, a ještě navíc v centru města. Přicházíme k mostu Si o se pol, což je víc než 400 let starý kamenný most, a pod ním vážně teče voda! V tom horku se tomu vůbec nechce věřit. Sedáme na břeh a kocháme se tou nádherou. Stavba je to skutečně malebná. Si o se znamená v perštině 33 a most se takto jmenuje, protože má neuvěřitelných 33 oblouků.
V přítmí pobřežního rákosí s námi sedí spousta párů a dovolují si daleko víc než jen držení za ruku, což je v téhle zemi dalece nejtolerovatelnější veřejný projev intimity.
Jak večer pokročí, přecházíme ještě most na druhou stranu a zase zpátky, než se vydáme zpátky do hotelu. Zítra totiž letíme na úplný severozápad Íránu, do Tabrizu, kde bude doufejme chladněji než tady. Let je ale bohužel tak brzký, že nás čeká budíček v 5:45. A teď už táhne na půlnoc, tak ať se aspoň trochu vyspíme.

» Pokračování - Íránský Ázerbajdžán