Letní trip okolo Íránu a do Turecka - cestopis

Urmijské solné jezero

10. srpna

Vstávám o půl deváté a ze všeho nejdřív běžím na recepci zjistit, jestli by mi mohli zajistit nějaký odvoz k jezeru Urmia. "Vy jste z Evropy, že? Ale vypadáte jako Kurd. Máte krásně zelené oči," prohlíží si mě recepční zvědavě. S odvozem je to nakonec jednodušší, než jsem čekal - k jezeru mě prý za jeden a půl milionu hodí hotelový taxík. Tam a zpátky je to skoro stovka kilometrů a já tam navíc chci aspoň chvíli pobýt, takže se o ceně nehandrkuju, i když je mi jasné, že těžce přeplácím. V přepočtu je to 250 Kč, tak to už mě nevytrhne.
Cestou na snídani přemýšlím o tom svém údajném kurdském vzezření. Možná proto jsem byl tureckým policistům tak podezřelý. Mysleli si, že jsem Kurd s falešným pasem.
Hotelová snídaně je správně pětihvězdičková. Je tady tolik laskomin, že nevím, kde začít. Ale kafe chybí i tady. Zkouším se poptat u číšníka, který mi ho ochotně udělá, ale musím ho doplatit zvlášť. Tohle mi popravdě pořád vrtá hlavou, jak extrémně drahé je kafe na zdejší cenové poměry. Je to asi jako říct si v Česku o kaviár.
V 10 mám na recepci sraz se svým řidičem. Neumí ani slovo anglicky a vypadá, že je ze mě strašně nervózní. Než se vydáme k autu, neustále se mě skrz recepční ptá, kam přesně že to chci jet.
Město je k mému překvapení úplně stejně mrtvé jako včera večer. Ani žádný provoz. Z města vyjíždíme hladce a pak už po prázdné čtyřproudé dálnici svištíme přímo k jezeru. Jak se blížíme, začíná se najednou ve vzduchu vznášet taková zvláštní mlha. Tráva podél dálnice vypadá, jako by na sobě měla jinovatku. A pak přichází ostrá zatáčka, projíždíme mezi dvěma kopci a jezero zahalené v mlze je najednou všude kolem nás. Najeli jsme na víc než deset kilometrů dlouhý most a přejíždíme obří jezero napříč. Tohle je neuvěřitelně tajemná scenérie.
Snažím se řidiči ukázat, kde má zastavit, ale ten zmateně bere do ruky telefon a vytáčí recepci hotelu. A tak přes recepční vysvětluju, že chci prostě zastavit kdekoliv, kde se dostanu k vodě. Řidič to ale bere trochu moc doslovně. Pod mostem je během té desetikilometrové štreky několik mělčin. Řidič zastavuje u té jedné jediné, na které se motají bagry a další stavební stroje a ukazuje, ať se jdu projít. Beru to s humorem a jdu se projít do stavební suti, ať má radost, a pak mu snad vysvětlím, kde přesně chci zastavit.
Nasedáme zpátky do auta a řidič zase vytáčí recepci hotelu. Prý jestli jsem spokojený. "Prosím, vysvětlete mu, že jediné, co chci, je aby zastavil tam, kde ukážu. A ať už vám nevolá. Chci jenom ještě jednou zastavit a pak rovnou zpátky do hotelu," vysvětluju do telefonu. Recepční se směje a říká, že telefonáty jí vůbec nevadí. Každopádně se zdá, že tenhle telefonát se zadařil. Řidič sleduje moji gestikulaci a zastavuje přesně tam, kde jsem chtěl zastavit původně. Přímo na začátku mostu.
Sbíhám z náspu na dlouhou pláž a sleduju tu mystickou nádheru. Pláž je pokrytá solí a vlny na vodě se pohybují takovým zvláštním, líným způsobem. Jdu se podívat blíž a skoro mi připadá, že to ani není voda, ale olej. Vlny se líně převalují a když do vody hodím kámen, v hladině chvilku zůstane díra. Tak tohle je nářez! Ta salinita musí být ohromná. Na dotek je voda zvláštně mazlavá. Připadám si jako na jiné planetě. Dechberoucí scenérie bez života, ze které mrazí.
Vzduch je zjevně taky plný soli, protože se mi bílé krystalky začínají objevovat na kůži. Tohle asi nebude úplně ideální prostředí pro elektroniku a obzvlášť pro foťák. Radši se vracím k autu. Řidiči se snažím vysvětlit, že je všechno oukej a že chci jet do hotelu, ale stejně zase volá na recepci.
Před polednem přijíždíme zpátky k hotelu. Řidič vypadá, že se mu hrozně ulevilo. K penězům mu přidávám štědré dýško, protože se fakt snažil. Jdu si dát na pokoj rychlou sprchu, protože jsem plný soli a pak už je čas na check out. Bágl nechávám na recepci a jdu do města okouknout nějaké památky.
V tomhle městě lidově řečeno chcípnul pes, kulturně je ale zajímavé. Urmia a přilehlý region má totiž za sebou podobnou historii jako východ Turecka. Do první světové války tvořili většinu zdejšího obyvatelstva arménští křesťané. Jenže když Turci spáchali na Arménech genocidu, dostali se při tom i za hranice tehdejší Persie a urmijské Armény tak potkal podobně brutální osud. I v současnosti tady ale žije na íránské poměry početná menšina arménských a taky asyrských křesťanů. A kostely na Středním východě, to není zrovna něco obvyklého, takže je jdu omrknout.
Procházím zase přes náměstí Velayate Faqih a pokračuju po bulváru Imáma Khomeiniho, který probíhá napříč celým městem. Je to jediné místo, kde je docela živo. Po čtvrthodince svižné chůze narážím na první (protestantský) kostel. Je ale obklopený vysokou zdí a brána je zamčená. Jen se chvíli ometám okolo a už mě zmerčí prodavač z obchůdku v ulici. Ukazuje, ať zahnu do uličky za roh. A tam narážím na další kostel. Tenhle je o poznání větší. Brána je pootevřená, ale když mě u vstupu zahlédne securiťák, chce mě hned vyprovodit. Až když zjistí, že jsem cizinec, říká si v přepočtu o 4 Kč a pouští mě do areálu.
Hlavní moderní budova kostela s věží pochází ze 60. let minulého století, vedle ale stojí ještě menší domeček, který je původní budovou kostela a stojí tady už od 7. století. Vcházím dovnitř a podle cedulí se vydávám po schodech do podzemí. Tady se nacházejí pozůstatky úplně původního kostela, který tady vystavěn před téměř dvěma tisíci lety. Byl to údajně druhý nejstarší kostel na světě, hned po chrámu Narození Páně v Betlémě na Západním břehu Jordánu.
A tohle je z urmijských památek prakticky všechno. Cestou zpátky do hotelu se ještě stavuju u Páteční mešity, která byla vystavěná už ve 13. století. Tohle město má vážně bohatou historii, o to víc mě mrzí, jak strašně mrtvo a smutno tady je. Kdekoliv jinde v Íránu už by si se mnou x lidí vyfotilo selfíčko a prohodilo pár slov. Tady není nikde ani noha.
Sedám do hotelové restaurace, kde jsem taky úplně sám, a přemýšlím, co dál. V tomhle regionu už mě nenapadá žádné místo, kam bych se chtěl podívat a které by bylo dostupné hromadnou dopravou. A tak Saru prosím, aby mi na večer koupila letenku zpátky do Teheránu. Mezitím si z jídelního lístku s nadšením objednávám wienerschnitzel, protože řízek jsem v žádné íránské restauraci fakt ještě nikdy neviděl. Doufal jsem, že pro domluvu s číšníkem bude stačit, abych v lístku ukázal na to, co chci, ale číšník s hrůzou v očích volá tu jedinou recepční, která umí anglicky. Před recepční se mi úplně poprvé podaří vyslovit tradiční íránský jogurtový nápoj dough s tím správným hrdelním "k", které perština v některých slovech používá. Načež ale zjistím, že Ázerbajdžánci ho vyslovit neumějí, protože recepční se ujišťuje, že myslím dough a vyslovuje ho s "ch".
Tak íránskému řízku bych dal 10 z 10. A teď abych se už pomalu sbalil na letiště. Jdu si na recepci vyzvednout bágl a když recepční zjistí, že mířím na letiště, hned mi chce vnutit hotelového taxíka. Za půl milionu, hah, tak to spíš ne. Tapsi stojí 80 tisíc. Recepční se ale nedá. Že prý musím být na letišti aspoň 2 hodiny předem a na Tapsi budu dlouho čekat. A mává na hotelového řidiče. Tak znovu vysvětluju, že za tyhle peníze nikam nepojedu. "Pro vás to nejsou žádné peníze," odfrkne recepční znechuceně a taxikář se mi snaží vzít batoh. Teď stojím jak opařený. Přemýšlím, jestli těmhle čičmundům začít vysvětlovat, že ani v Evropě nepadají peníze z nebe a že zaplatit stovku anebo 15 Kč je pořád dost rozdíl. Ale nechám to plavat, sedám si do křesla zády k recepci a čekám na svůj odvoz. Hotelový taxikář mi kouká přes rameno do mobilu, překvapený, že se fakt nenechám odrbat.
Tapsi mi přijíždí po 5 minutách, tolik k tomu dlouhému čekání. Nevychované obsluze hotelu dávám adieu a už svištíme k letišti. Jsem z tohohle regionu, co se lidí týče, dost zklamaný. Už se těším do Teheránu na perskou pohostinnost.
Před letištěm není ani noha, uvnitř jen pár lidí. Při pohledu na odletovou tabuli je mi jasné proč. Teď je půl čtvrté, můj let odlétá za půl hodiny a do té doby nic. Odletovou tabuli si fotím, protože mi připadá vtipná - je velká asi jako můj domácí monitor, přitom se na ni vejdou odlety na příští tři dny a všechny do jednoho směřují do Teheránu.
Check-in přepážky jsou ještě zavřené. Sedám si doprostřed prázdného terminálu a vtom se ke mně přichomýtne usmívající se voják. Ptá se persky jak se mám, tak na to ještě zvládnu odpovědět, ale pak pokračuje s dalšími otázkami, tak se anglicky omlouvám, že nerozumím. Voják mává na někoho, kdo stojí za mnou. Ohlížím se a koukám, že jsem zezadu obklopený vojáky a policisty. Voják mával na chlapíka v obleku, který umí anglicky. "Odkud jste? Co děláte v Íránu? Proč jste si fotil letiště?", spustí na mě klidně, ale přísně. Teď by se ve mně krve nedořezal, takhle v totalitních zemích začínají historky zápaďáků, které obvykle končí soudy za špionáž. Tahám hnedka foťák a říkám si, že snad budou mít rozum, když jim ukážu, že na fotce není vůbec nic jiného než odletová tabule, která se dá sehnat na stovkách webových stránek i na stránkách samotného letiště.
Přicházejí další dva chlapíci v civilu a společně s několika vojáky si fotku zadumaně prohlížejí. Pak se začnou v peršitě radit, což využívám k bleskurychlému smazání fotky letiště, kterou jsem idiotsky cvaknul z taxíku. Po poradě si ode mě dva policisti berou pas a někam volají, zatímco se mě chlapíci v civilu znovu vyptávají na to, co přesně dělám v Urmii. Moje vyprávění o návštěvě solného jezera je moc nezajímá. "Mluvil jste s někým ve městě? Požádal vás někdo, abyste fotil letiště?", ptají se.
Jeden policajt se mezitím v pase dobere mých předešlých íránských víz a důležitě před chlápky civilisty vypočítává, že už jsem tady potřetí za rok. Parchant. Civiláci se čím dál víc mračí. Teď už cítím, že jde do tuhého, tak to holt vezmeme od Adama. Tahám z báglu svatební dokumenty, účet z tureckého Hiltonu a vysvětluju, že jsme byli s íránskou manželkou na dovolené v Turecku, včera jsme přijeli a zatímco ona chtěla letět domů, já jsem si chtěl prohlédnout urmijské jezero. A ještě ukazuju fotku Sařina včerejšího boarding passu, kterou mě v nějakém záchvatu jasnozřivosti napadlo vyfotit. Důkazy jsem zjevně přednesl přesvědčivě, protože civiláci policejní sešlost rozpouštějí. "My se omlouváme, ale musíte nás chápat. Tohle není Teherán. Tohle je nebezpečný region. Musíte být opatrný," loučí se se mnou ten jediný anglicky mluvící chlápek a podává mi ruku.
Uf. No tak teď si připadám takhle maličký. Než mě moji noví kamarádi opustili, stihnul se terminál docela zaplnit a všichni lidi na mě teď zvědavě koukají. Naštěstí už je otevřený check-in, tak se můžu zvednout. Vyzvedávám boarding pass a protože vstup do tranzitního prostoru je pořád zavřený, jdu si sednout do kouta, trochu stranou od zvědavých očí. Ale můj nový kamarád mě vzápětí najde. Chce znovu vidět můj foťák a prosí mě, abych fotku smazal. Ukazuju mu pak pro jistotu ještě pár fotek zpátky, aby viděl, že jsem opravdu jen prachobyčejný turista. Chlapík se znovu omlouvá a přeje mi šťastný let, tak se taky omlouvám, protože o nefocení infrastruktury se píše v každém průvodci pro libovolnou zemi mimo EU a já to prostě stejně musel zkoušet.
Zdálo by se, že už jsem se definitivně očistil, ale když se vydávám k bezpečnostní kontrole, všímám si, že jeden z civiláků mě nenápadně sleduje. Voják u bezpečnostní kontroly mi zase bere pas a zase někam volá. Mezitím chce jiný voják vidět fotky v mém foťáku. Teď si teprve uvědomuju, že v báglu táhnu noťas, kterému před pár dny přestala fungovat obrazovka. Tak teď se modlím, aby nedošlo i na něj, protože to by asi zas vzneslo nějaké otázky.
Pas dostávám zpátky, fotky jsou shledány nezávadnými a konečně se dostávám do tranzitního prostoru. Nenápadného agenta mám pořád v zádech. Neodvažuju se ani koukat na Flightradar, jestli už mi letí letadlo. A hlavně doufám, že nebude nějaké výrazné zpoždění. Letím s aerolinkami Iran Aseman a ty jsou známé docela častými nehodami a technickými problémy. I když to jsou kvůli mezinárodním sankcím skoro všechny íránské aerolinky. Iran Aseman operují s flotilou složenou téměř výhradně z třicet let starých Fokkerů 100, které před deseti lety odkoupily od Korean Air. Můj Fokker naštěstí přilétá včas.
K letadlu se jde pěšky, parkuje pár kroků od terminálu. Normálně už bych fotil, ale teďka si na to fakt netroufám, navíc mám pořád v zádech toho jednoho "agenta".
Fokker je menší stroj, takže má sedačky v mém oblíbeném uspořádání 2+2. Sedačka vedle té mojí už je obsazená klukem asi stejně starým jako já. Ten se při pohledu na mě hned rozzáří. "Viděl jsem tě v terminálu! Měl jsi tam docela publikum. Co na to říct, vítej v Íránu, takhle my tady žijem," směje se. Jsem pořád ještě docela vyjukaný, ale můj spolucestující se hned představuje jako Behnam a chlubí se, že v Urmii dokončil vojnu a teď se vrací za rodinou do Teheránu. "Podívej, tamhleto jsou naše kasárna, přímo na břehu jezera," ukazuje nadšeně, jen co vzlétneme. "Ty se bojíš, že na tebe někoho nasadili, co?", směje se, když vidí můj křečovitý úsměv.
Let má trvat jen hodinu, ale i tak krátce po startu dostáváme plnohodnotný oběd - nějaké maso s rýží, zákusek, pití a kafe. Behnam mi při jídle ukazuje fotky z kasáren. "Tak teď už nás seberou oba," směju se.
Celou cestu byly z letadla parádní výhledy nejdřív na urmijské jezero a pak na hory, ale já jsem foťák radši zahrabal hluboko do batohu. Po přistání na teheránském letišti Mehrabad si s Behmanem měníme Instagramy a Behman mi pak s typickou perskou pohostinností nabízí, že mě jeho rodina odveze, kam potřebuju. Na vojně jsem nebyl, ale umím si představit, že návrat z kasáren je setsakra velká událost, tak se nechci motat do rodinného veselí. S díky odmítám, loučíme se a já mažu na metro.
Urmia byla strašně zvláštní místo. Severozápadní region už si asi při dalších cestách do Íránu odpustím. Teď je čas užít si zase Teherán. Všude je živo a ze všech stran na mě září úsměvy. Připadám si, jako bych se vrátil domů.

» Zpátky na informace

» Podobná cesta: Íránem odshora dolů na vlastní pěst
» Další podobná cesta: Poprvé v Africe: Maroko