Letní trip okolo Íránu a do Turecka - cestopis

Po zemi do Turecka

5. srpna

Vstávačka v 8, rychlá snídaně a už sedáme do Tapsi, které nás veze na autobusový terminál na jihu Tabrizu. Vstali jsme tak brzo proto, že nás dneska čeká cesta do tureckého Vanu. A není to cesta až tak jednoduchá. Je to sice jen něco přes 300 kilometrů, ale zabere nám to prakticky celý den, protože přímé spojení neexistuje. Musíme se nejdřív dopravit autobusem do města Khoy a na zbylých 70 kilometrů k hranicím si sehnat nějaký odvoz. Potom přejít hranice, což se v těchhle končinách světa může taky pěkně protáhnout. A nakonec se nějak dopravit do Vanu, města na pobřeží stejnojmenného jezera.
Na autobusák se skrz ranní špičku prokousáváme docela dlouho. Přijíždíme 10 minut před odjezdem autobusu, ten už je přistavený a nastupuje se. Jedna věc je mi na íránských Ázerbajdžáncích hodně sympatická - mají daleko lépe vyvinutý smysl pro vnímání času než Peršani. Dveře autobusu se zaklapávají o půl desáté, přesně podle jízdního řádu, a jedeme. Ještě krátká zastávka u vlakového nádraží, kde přistupuje pár lidí, přesně jako loni, a pak už svištíme po dálnici přímo na severozápad.
Autobus je poloprázdný, ale to není divu. Jedeme tak trochu na konec světa. Za městem Khoy začíná nikým neuznané kurdské území, které se rozprostírá částečně v Íránu, v Iráku a největší měrou v Turecku. Ve všech třech zemích je to region řídce osídlený, poměrně izolovaný a zaostalý. Pouze v Iráku mají Kurdové oficiální autonomii.
Blížíme se k městu Marand. Hodinka jízdy uběhla, sjíždíme z dálnice a po okresce míříme už přímo na západ k tureckým hranicím. Cesta doznává několika změn. Hory čím dál víc ustupují od silnice a krajina se začíná zelenat. Nejdřív se tu a tam nesměle objevují drny a keříky, později projíždíme i menšími lesíky. Kromě zeleně začínají silnici obklopovat i policejní checkpointy, které se v Íránu vyskytují tak nějak všude, ale daleko frekventovanější jsou na "citlivějších" trasách, což jsou prakticky všechny cesty směřující k nějakým hranicím nebo k Perskému zálivu. Je to asi jeden z důvodů, proč je v Íránu tak vysoká úroveň bezpečnosti oproti dalším zemím v regionu. Autobus na každém checkpointu zastavuje a řidič dává policistům k nahlédnutí desky s nějakými papíry.
K autobusovému terminálu na dálničním obchvatu Khoy přijíždíme krátce po poledni, po nějakých dvou a půl hodinách jízdy. Na íránské poměry skutečně krátká trasa, dokonce jsme nezastavovali na modlení, na kouření a ani na oběd. My jsme ale docela hladoví, takže si uděláme přestávku na jídlo.
Těch pár lidí, co s námi jelo autobusem, se okamžitě rozprchlo k taxíkům. K budově terminálu směřujeme sami. Je tady úplně pusto. Z boku terminálu ale nacházíme restauraci s pěknou teráskou. Sara nadává, že to tu mají předražené, což popravdě nejsem schopný posoudit, protože jsem si v Íránu odvykl počítat ceny. Shish kebab, což je takový špíz s kusy jehněčího a grilovanou zeleninou, tady ale stojí v přepočtu 45 Kč. Takže předražené nepředražené, objednáváme dvě porce.
Po vynikajícím obědě už míříme k taxíkům přistaveným u výjezdu od terminálu. "850 tisíc," hlásí taxikář za cestu na hranice. "750 tisíc," začíná smlouvat sám se sebou, než se stačíme nadechnout. Sara to usmlouvá na půl milionu, což je asi stovka korun a to mi za 70kilometrovou cestu připadá, že už taxikáře vyloženě okrádáme. Ale ten se tváří spokojeně. Nojo, on tady koneckonců benzín stojí 4 Kč za litr.
Opouštíme dálniční obchvat a sjížíme na úzkou silničku. V životě bych netipoval, že takhle bude vypadat hlavní přivaděč k hranicím. Ale jelikož jsme široko daleko jediné auto, je to asi adekvátní. Silničku začnou hned pár kilometrů za městem obklopovat vysoké hory, které ji víc a víc svírají. Až jsme najednou v hlubokém údolíčku, kam se vedle silnice vejde už jen vyschlé koryto řeky. Po úbočí hor se vine železnice, která asi v půlce cesty překonává údolí po majestátním ocelovém obloukovém mostě Ghotour.
Řidič to celou dobu řeže, co mu uzoučká silnička dovoluje. Zpomaluje až při vjezdu do obce Razi, poslední vesničky před hranicemi. Tady se najednou hory rozestupují a silnici obklopují vzrostlé topoly a další listnáče. Velice neíránsky hustá vegetace. Projíždíme vesničku a za ní už začíná ten šílený bordel, co si pamatuju z loňska. Zmateně kličkující auta a mezi nimi malí íránští kluci, kteří prodávají občerstvení a nabízejí odvoz bagáže na chatrných dřevěných vozících. Náš řidič to tady vzdává a říká, že dál už tím mumrajem nepojede. Zbylý kilometr k čáře se tedy táhneme pěšky.
Hraniční budova je označená velkým nápisem "PASSENGER HALL". Uvnitř je ještě větší mumraj než venku. Každý člověk má půl tuny bagáže a motá se sem a tam. Sara se musí zmateným davem procpat k bankovním terminálům a zaplatit tzv. exit toll - bez toho Íránci nemůžou opustit zemi.
Než se dostaneme k pasové kontrole, tahají si mě ještě bokem celníci. Zase šacují jenom mě, i když tady plno lidí očividně pašuje cigarety. Nevím, čím zrovna já vždycky vypadám tak podezřele.
Policajti u pasové kontroly ze mě mají Vánoce. Když už jsem jim udělal takovou radost, zkouším přes Saru prosit, jestli by mi do pasu nedali výstupní razítko. Írán přestal před časem dávat cizincům víza a razítka přímo do pasu v zájmu podpory cestovního ruchu, protože takové íránské razítko může způsobit pěkné potíže při cestě do USA nebo do Izraele. Ale já už mám íránských razítek v pase přehršel, tak bych si tam rád ještě nějaká přihodil. Žadonil jsem už při příletu do Teheránu, ale tam se jim do toho nechtělo. Zato tady mi policista hrozně omluvně říká, že by mi razítko rád dal, ale bez předchozího vstupního razítka bych s tím mohl mít v budoucnu trable. Nojo, tak snad aspoň cestou zpátky do Íránu.
Vycházíme zpátky na denní světlo a já zírám, co tady Turci stihli od loňska postavit. Obří moderní terminál, co vypadá spíš jako letiště. Vcházíme dovnitř a pochodujeme několik set metrů úplně prázdnou prosklenou chodbou. Z úbočí hory tyčící se nad hraničním přechodem září obří nápis TÜRKIYE.
Sara prochází přes pasovou kontrolu během pár vteřin, zato můj pas hned budí pozornost. Policista se ptá, kam přesně jedu, jestli mám rezervované ubytování a kde pracuju. Nojo, oni si Turci v Kurdistánu nejsou moc jistí v kramflecích. Tak asi chtějí mít jistotu, že si sem nejedu stoupnout po bok PKK. Nakonec jsem shledán nezávadným a jsem vpuštěn.
Hned za celnicí se vyjímá směnárna a obchůdek s alkoholem. Aneb co člověk po odjezdu z Íránu potřebuje nejvíc. Ale my vydržíme do večera někam do baru. Pochodujeme dalších pár set metrů prosklenou chodbou a u východu už čekají maršutky do města Van. Máme štěstí, první maršutka shání poslední dva cestující, takže nemusíme čekat. Stokilometrová jízda stojí 20 lir (asi 70 Kč), ale jelikož na nás zbyla už jenom místa na boční lavici, dávám řidiči za nás oba 30 lir a říkám, že je to sleva za nepohodlí. "My chceme taky slevu za nepohodlí," smějí se dva Íránci, které je sotva vidět přes veškerou bagáž, kterou mají posazenou na klíně. Tihle kluci zjevně ten krámek s alkoholem pěkně zmordovali. Pod nohama mají plnou igelitku Efesu a na dvou plechovkách už pracují.
Jízda do Vanu je neuvěřitelně scenérická. Řítíme se po úplně prázdné čtyřproudové silnici, kterou široko daleko obklopují zelené pláně a v dálce hory. Nikde žádný strom či keř.
Malebné pláně končí asi po hodině jízdy, když přijíždíme ke břehům jezera Erçek, jednoho z mnoha zdejších slaných jezer. Objíždíme jezero a silnice se začíná kroutit, jak klesáme k městu Van. Ale navzdory prudkému klesání jsme pořád vysoko v horách, Van je položený v nadmořské výšce 1750 metrů.
Vystupujeme v centru města, v takovém improvizovaném maršutkovém depu na prašném plácku v boční uličce. Půlka osazenstva maršutky se cestou stihla pěkně zlískat. Hodinky jsme cestou z Íránu přetočili o hodinu a půl zpátky, teďka je půl páté tureckého času. Do hotelu to máme jen pár kroků. Na tomhle zapomenutém konci světa panují podobné ceny jako v Íránu, takže jsme se chtěli jako loni ubytovat v Hiltonu na břehu jezera, ale k našemu velkému překvapení tam měli plně obsazeno. Takže na první dvě noci jsme si booknuli hotel Taht Palace přímo v centru.
Hotel je fakt nádherný. Je to taky pětihvězda a tahle vypadá ještě víc nóbl než ten Hilton. Ale po příchodu na pokoj nás čeká na pětihvězdu dost nepříjemné překvapení. Není tady klimatizace. Venku je přes 30 stupňů, ale jelikož už jsme zaplatili, tak nezbývá než doufat, že na noc se ochladí.
Sara shazuje íránské oblečení, já se taky převlékám do kraťasů a vyrážíme do města. Všechno je tady při starém. Nad ulicemi vlají stovky tureckých vlaječek a Erdoganovy portréty, na silnicích stále stojí policejní tanky.
Zalézáme do náhodné kebabárny na hlavním bulváru Kazım Karabekir a plnými doušky vychutnáváme atmosféru. Van je strašlivě obyčejné město, ale mně se tady děsně líbí. Je to totiž úplně unikátní kombinace autentické kultury Středního východu, ale přitom tady platí turecké jakž takž sekulární zákony, takže se tady můžeme chovat svobodně. A abychom tu svobodu jak se patří využili, jdeme po vynikajícím kebabu na pivo. To je tady stejně trochu oříšek, protože zákony nezákony, většina populace v Kurdistánu je konzervativní a silně věřící. Všechny bary, které jsem tady doteď viděl, byly schované ve vyšších patrech bytových domů.
Míříme nejdřív do baru Leylek, který známe z loňska, ale ten nejspíš zkrachoval. Nenacházíme po něm ani stopy. A tak jdeme zkusit štěstí do baru Neruda, kam mě loni vzala couchsurfingová hostitelka Emine. Tady už se chytáme. Nádherný bar ve druhém patře činžáku, odkud je díky prosklené stěně supr výhled na ulici. Přesně jak mi to utkvělo v paměti. Tak tady si večer užijeme.

» Pokračování - Autem okolo Kurdistánu