Letní trip okolo Íránu a do Turecka - cestopis

Den v Tabrizu

4. srpna

Vstáváme o deváté, vyžíráme vynikající hotelovou snídani a vyrážíme rovnou ven. Máme totiž ambice půjčit si auto a vydat se zítra na road trip. Íránský Ázerbajdžán má rozhodně road tripový potenciál. V nádherné krajině jsou rozeseté arménské kostely, několik historických městeček a taky třeba solné jezero. Plán je vyrazit na sever k hranicím s Arménií a vzít to vlastně podél íránských hranic až do města Urmia a zpátky do Tabrizu. Takové tři, čtyři dny by na to měly stačit. Mezinárodní řidičák mám, odvahu postavit se íránskému provozu taky, chybí nám jen to auto. A to bude asi oříšek. "Cizinci do Íránu nejezděj a Íránci maj auta vlastní," krotí Sara moje nadšení z road tripu a říká, že ty půjčovny, co jsem našel, nejspíš vůbec neexistují.
Nejdřív se vydáváme k pobočce půjčovny Europcar. Je mi hrozně divné, že by fungovala. Po obnovení sankcí vzaly všechny západní společnosti z Íránu kramle. Ale na Google mapách se tváří jako aktivní a dokonce i webové stránky jim fungují, tak si dělám docela naděje. Ale na místě narážíme jen na prázdnou, zavřenou prodejnu. Tak dál.
Google mapy nás vedou k nějaké lokální půjčovně. Ale na místě je jen vchod do činžáku. Žádné označení půjčovny. Sara volá na číslo uvedené na mapách a chlapík na drátě říká, ať jdeme do druhého patra. Tady pořád není žádné označení. Nějaký Íránec nám otevírá dveře svého bytu, kde má v jedné místnosti zřízenou kancelář. Než se dostaneme k businessu, nalévá nám čaj. Anglicky neumí, Sara musí překládat. Nabízí nám Pride, což je Kia z devadesátých let, kterou stále ještě vyrábí v licenci íránská automobilka SAIPA. Chce za ni v přepočtu 15 € za den, což bych klidně bral. Ale pak z něj leze, že kauce je 150 milionů riálů! To je asi 30 tisíc korun. "To není kauce, to je cena toho auta," rozčiluje se Sara. Shodneme se na tom, že nechávat nějakému čičmundovi 15 průměrných íránských měsíčních platů se nám vůbec nechce a zase odcházíme.
Třetí půjčovna je stejný příběh jako ta první - vyklizená zavřená prodejna. Už nás to moc nebaví a říkáme si, že půjdeme radši kouknout po nějakých památkách. "A pak někde u kafe vymyslíme nějaký alternativy," shodujeme se.
Ze všeho nejdřív vyrážíme do místního bazaaru. Tabriz totiž býval důležitou obchodní křižovatkou na historické Hedvábné stezce a díky tomu se tady nachází největší krytý bazaar na světě. Zároveň jde o jedno z nejstarších tržišť na světě.
Bazaar je skutečně působivý a historie z něj přímo dýchá. Veškeré stropy tvoří cihlové klenby. Zdá se, že je to i v současnosti nejdůležitější místo ve městě. Spletitými uličkami proudí davy lidí a ani jeden obchod není zavřený či prázdný. Je tady děsný kravál, jak se prodejci snaží prodat své zboží. Sehnat se tu dá zjevně úplně všechno, od ovoce, zeleniny, masa a ořechů, přes koření, po elektroniku a koberce.
Po nějaké době bloudění davy kolem nás řídnou, až jsme najednou v bludišti sami. Teď už je ta atmosféra fakt neuvěřitelná. Máme pocit, že už jsme nachodili snad několik kilometrů. Až najednou spatříme světlo na konci uličky. Vydáváme se za ním a chodba nás vyplivne na nádvoří mešity. Ohromné a krásně zdobené mešity! Jde o Páteční mešitu, která tady stojí už od 12. století. Její areál je obří, kromě samotné modlitebny je tu i náboženská knihovna a škola. Skrz bránu na opačném konci nádvoří už vidíme hlavní ulici, za což jsme rádi, protože v tom bazaarovém bludišti bychom taky mohli bloudit do večera. Googlíme nějakou pěknou kavárnu a objednáváme Tapsi, protože nachozeno už máme dost a taky je nám vcelku horko.
Barista v kavárně umí anglicky a tváří se, jako by to byla ta nejvšednější věc na světě. A stejně jako kdokoliv jiný v tomhle městě ze mě není ani trochu odvařený. Začíná mi ta perská pohostinnost centrálního Íránu chybět.
S mobily v rukách u kafe vymýšlíme, jak bychom si mohli poradit bez auta. Z Tabrizu jede jednou denně vlak do města Jolfa přímo na hranicích s Ázerbajdžánem. Tam bychom si mohli najmout taxikáře a nechat se povozit aspoň po těch místech, která jsme chtěli vidět poblíž Jolfy. Lístek na vlak stojí v přepočtu 12 Kč, což je super, ale cesta trvá přes 3 hodiny. To je půlden zabitý jen na cestě. A nocování v Jolfě nevypadá, že bychom ho chtěli absolvovat. Je to díra uprostřed ničeho, vlak tam jede asi vyloženě jenom kvůli hraničnímu přechodu a co tak vidíme, existuje tam jenom jedna turistická ubytovna. Zkrátka se trajdání po íránském Ázerbajdžánu začíná čím dál víc zdát jako zbytečná křeč. A tak padá finální rozhodnutí - zítra vyrazíme rovnou do Turecka.
Přesouváme se do hotelu objednat všechno potřebné a pak vyrážíme znovu na památky, protože máme ještě nějaké resty. Já bych pořád chtěl vidět tu slavnou Modrou mešitu. Objednáváme Tapsi a Sara řidiči vysvětluje, kam přesně chceme. K našemu překvapení ani řidič neví, jak přesně se k Modré mešitě dostat. Nejdřív nás veze k parku vedle mešity, ale to protestuju, protože tady už jsem to neúspěšně zkoušel včera. Objíždíme blok a řidič se z okýnka zkouší ochotně ptát kolemjdoucích. Nikdo netuší. Nakonec už ho to asi nebaví a vysazuje nás uprostřed takové písečné uličky s tím, že je to prostě někde tady.
Na té straně, kde by měla být mešita, je podél uličky vysoká zeď a několik rozestavěných budov. A menší obchoďák. Vcházíme dovnitř, Sara se ptá na cestu securiťáka. Posílá nás k východu na opačném konci budovy, ale ten je zamčený. Zkoušíme ještě několik kolemjdoucích, nikdo netuší. V Portugalsku jsme hráli Castle GO, tak tady je to Mosque GO.
Když skončíme zpátky v písečné uličce, spatřím něco vykukovat na vrcholku schodů mezi rozestavěnými budovami. A dělám něco, co se asi v totalitních zemích fakt dělat nemá - přeskakuju nízký plot staveniště a vybíhám schody. Sara s rezignovaným "well what the hell" běží za mnou. No jasně, že je to ono! Na vrcholku schodů je bohužel další plot a tenhle už dost vysoký. Ale mešita je vidět skrz.
Slavná památka je to ze dvou důvodů. Vystavěná byla v 15. století, ale v roce 1780 ji zdevastovalo zemětřesení. Zbyl z ní v podstatě jen portál a vstupní hala. A ta hala je slavná kvůli umělecké výzdobě v modré barvě. No, tak tu dnes neuvidíme. Mešita je už asi 60 let v rekonstrukci, tak těžko říct, jestli je přístupná vůbec někdy. Přeskakujeme plot zpátky na ulici a radši se klidíme, než nás někdo napráší.
Na mapě vidíme, že kousek od nás je řeka Quri. Jak už jsem říkal v Isfahanu, řeky jsou v Íránu vzácnost. Tak se tam jdeme kouknout, třeba to bude taky stát za vidění.
No, řeka samotná je teda spíš potůček. Ani nábřeží za moc nestojí, po obou stranách řeky je dost frekventovaná silnice. Ale přece jen je tu něco zajímavého - dvojmost Qari. Jsou to dva kamenné mosty z 19. století a na větším z nich je umístěné dost zdařilé sousoší velbloudí karavany. Má upomínat Hedvábnou stezku. Někteří velbloudi jsou i osedlaní, takže se se sochami chvíli vyblbneme.
Slunce už pomalu zapadá, tak bychom zalezli někam na večeři. Sara trvá na tom, že si musíme dát koofteh, protože to má být tabrizská specialita. A tak se vracíme na hlavní třídu Imáma Khomeiniho, kde bylo restaurací přehršel, a koukáme po koofteh. Nezabere to dlouho, jídlo je to pro Tabriz asi opravdu typické, protože ho na lístku mají všechny restaurace, které potkáme. Vybíráme si podnik, který má hezké sezení v patře s výhledem na ulici.
Restaurace je velká, ale nikde ani noha. Obsluha se ale nakonec vynoří. Samozřejmě neumí anglicky, ale trochu překvapivě ani moc persky. Tak budeme mít ázerbajdžánské jídlo od pravých Ázerbajdžánců. Nějak se nakonec domluvíme a objednáváme jednu koofteh a jeden kebab koobideh.
Koofteh je dost zajímavé jídlo. Je to obří masová koule plněná granátovým jablkem a ořechy. A k tomu rajčatová omáčka. Stejně jako každé jídlo v Íránu, co jsem doteď vyzkoušel, je to úplně božské!
Po večeři trvám na tom, že se zastavíme ještě v pekařství, na které jsem narazil včera. Jedna věc mi totiž v Íránu chybí asi ještě víc než pivo, a to evropské pečivo. Všude mají jen placatý chleba, který mi sice taky hodně chutná, ale po čase se to přejí. Ale tady to zvenku vypadalo jako klasické evropské pekařství. Vcházíme dovnitř a hned se mi rozzáří oči. Mají tady všechno od normálního chleba, přes něco, co vypadá jako koblihy a další sladké věci, až po nějaké pečivo zapečené se sýrem. Nechci dělat přehnaně velký nákup, když zítra jedeme do Turecka, ale stejně je z toho skoro plná taška. A teď už zpátky do hotelu, ať jsme zítra ready na cestu.

» Pokračování - Po zemi do Turecka