Letní trip okolo Íránu a do Turecka - cestopis

Pouštním vlakem do Yazdu

31. července

Před devátou ráno mě budí zvonek a hlasité bouchání na dveře. Chvíli trvá, než si uvědomím, kde to jsem a co se to děje. Plížím se z pokoje, mezitím se ještě jednou ozve zvonek. Mansour jel večer i se synem spát domů a naléhal na nás, abychom neotevírali dveře, kdyby někdo zvonil. Snažím se s uchem vedle dveří špiclovat, ale ten, kdo zvonil, už je asi pryč.
Snažím se ještě zabrat, ale jsem moc zabraný do myšlenek, kdo to asi tak za dveřmi mohl být, že Mansourovi tak záleželo na tom, abychom neotevírali. Docela se divím, že jsem jediný, kdo se probudil. Ale možná si spolubydlící prostě řekli, že se jich to netýká. No, aspoň budu výjimečně první u snídaně, říkám si, když se spícím bytem plížím do sprchy.
"Neotevřel jsi, že ne?", ujišťuje se Mansour, když se s ním hned po jeho příjezdu dělím o ranní zážitek. "To je moc dobře," usmívá se, když říkám, že ne.
Snídaně je ještě bohatší než včera. Mansour rozkrajuje snad 20kilový vodní meloun a ptá se na naše další cestovní plány. Španěl Albert se z mrzoutství nevyspal a jen suše odpovídá, že se ve 12 checkoutuje a dál si půjde po svých. To Julian s s Conni hned hlásí, že míří do Yazdu a když zjistí, že tam jedu taky, vyzvídají, jak jedu. "Já už mam dost blbejch zkušeností s autobusama, tak jsem si koupil lístek na vlak," dělím se o svůj plán, načež se Mansour začne v záchvatu smíchu dusit melounem. "Tvoje žena asi celej život neopustila Teherán, že tě nechala koupit lístek na íránskej vlak, ne?", směje se. "Oni si lidi v Teheránu žijou v tom svym bohatym světě," dodává uštěpačnou poznámku a já se musím smát, protože zášť "venkovanů" k lidem z hlavních měst zjevně přesahuje hranice kontinentů. "Mně kamarádi říkaj Travelmaster, já si do cest kecat nenechám," směju se. "No tak dneska budeš spíš Travelloser," nepřestává se Mansour smát. "Vám koupím lístek na autobus a vsaďte se, že tam budete dřív než on," obrací se na Juliana s Conni. A jelikož odjíždět budeme až odpoledne, navrhuje že si s námi udělá prohlídku po městě. "Zadarmo?", ožije najednou Albert.
Opouštíme klimatizovanou oázu a soukáme se všichni do rozpáleného auta. "Město si asi zvládnete projít sami, tak já vám ukážu nějaké zajímavosti," navrhuje Mansour a startuje auto.
Svištíme liduprázdným městem až na jeho východní okraj a parkujeme pod zvláštně zerodovaným písečným kopcem. Až při důkladném pohledu koukám, že to není eroze, ale zřícené domy. "Tohle je původní, starý Kerman, který tady stál už před dvěma tisíci lety," vypráví Mansour, zatímco z kufru auta tahá dva velké slamáky a polívá je vodou. Jeden si nechává, jeden dostávám já. "Přírodní klimatizace," směje se a polévá ještě Connin hidžáb. "Moc se ode mě nevzdalujte, v těch ruinách často přespávají narkomani," nabádá nás a vyrážíme do kopce. V tom úděsném horku a dlouhých džínách jsem nebyl na sportovní výkony připravený, ale když kopec zdoláme, musím uznat, že ten výhled za to stál. "Teď vlastně stojíme v bývalém hradu a pod námi jsou původní domy," dává nám Mansour výklad a v zápětí ukazuje na několik památek ve městě, na které se odsud dá dohlédnout. Albert se mezitím vzdaluje mezi ruiny, asi se skamarádit s narkomany.
Slézáme zpátky k autu a pokračujeme v prohlídce. Zastavujeme u zvláštní kruhové stavby, která na první pohled připomíná přírodní včelí úl. "Tady se po staletí uchovával led," vysvětluje Mansour. "Lidi každou zimu přiváželi sníh a led z pouště a naplnili celou stavbu. Díky té důmyslné konstrukci se tam držela zima a led jim vystačil na celý rok." Jdeme si budovu prohlédnout zblízka, Mansour mezitím běží do obchodu přes ulici a vrací se se zmrzlinou a limonádami pro všechny.
Zastavujeme ještě u Jabaliyeh Dome, malebné kamenné kruhové stavby uprostřed parku s perfektním anglickým trávníkem. "Tahle stavba býval zoroastriánský chrám. Stojí tady už 1800 let," šokuje nás Mansour.
Při návratu k autu se mi rozpadnou sandály, což je trochu čára přes rozpočet, ale Mansour mě uklidňuje, že nové seženu ještě před odjezdem do Yazdu a hned mi radí, kde přesně je v bazaaru seženu.
Vracíme se do hostelu, Albert se cestou nechává vysadit. Za což jsem docela rád, protože už mi ten jeho nerudný obličej začínal trochu vadit. Vždycky mě dost zarazí, když podobně negativistického člověka potkám v zemi, jako je Írán. Sólo cestovatelé tíhnou vcelku logicky spíš ke sluníčkaření.
V hostelu se přezouvám do kecek, které v tom horku váží každá asi 50 kilo a vyrážím hned do bazaaru. Sekci s botama najdu podle Mansourových instrukcí rychle, problém ale je, že tady vůbec neexistují klasické sandály. Jediné, co se jim trochu podobá, jsou takové podivné boty z hnědé kůže s dírami. Trochu to vypadá jako kožené kroksy, no prostě eklhaft. Ale nemám na výběr, v keckách fakt nevydržím. A tyhle boty stojí v přepočtu 30 korun, tak je můžu klidně vyhodit, až někde najdu sandály. Prodavač ze mě má Vánoce a když zjistí, že si o svou velikost umím říct persky, tak už mu úsměv září od ucha k uchu. "Welcome to Iran," loučí se.
Pádím zpátky do hostelu a protože nádraží je skoro stejně daleko jako letiště, už bych pomalu vyrazil. Julian s Conni už jsou taky jednou nohou ve dveřích. Mansour si mě na rozloučenou bere stranou a naléhá, že při příští cestě do Íránu musím do Kermanu přijet znovu. "I se ženou, samozřejmě budete bydlet u mě doma. Budete moji hosti," říká a přikládá si ruku na srdce, což je v Íránu dost časté gesto značící upřímnost a určitou úctu. Moc si tohohle pozvání vážím a říkám si, že příště budu do téhle země muset aspoň na půl roku, abych stihl všechny návštěvy.
Startovací čas mám s Conni a Julianem stejný, oni si na ulici odchytávají normální taxík na autobusák, mně za chvilku přijíždí objednané Tapsi na nádraží. Tak jsem zvědavý, kdo dorazí první. Doporučil jsem jim totiž nocovat taky v hostelu Yazd Rest Up, protože je to podle mě asi nejlepší hostel na světě. Popravdě do Yazdu jedu asi hlavně kvůli návštěvě Mohsena, majitele hostelu.
Taxík sviští úplně vylidněným městem, takže časovou rezervu jsem si asi dělal úplně zbytečně. Přijíždíme před půl čtvrtou, vlak jede až za třičtvrtě hodiny. Chvíli okouním na úplně liduprázdném prostranství před nádražím, protože tady z reproduktorů hraje hrozně nahlas tradiční perská muzika. Ale výheň bez kouska stínu mě nakonec nažene dovnitř. U vchodu vojáci kontrolují bagáž a doklady. Jak mě spatří, hned mě táhnou stranou a začínají shánět někoho, kdo by uměl anglicky. Poprvé místo vřelých zdvořilostí čelím docela ostrému výslechu. Jak dlouho jsem byl v Kermanu, proč jsem sem přijel, jak jsem sem přijel a podobně. "Mluvil jste s někým?", zní trochu zvláštní otázka. "Se spoustou lidí," zasměju se, ale vojáci nehnou brvou. "Dal vám někdo z nich něco?" Tak teď už tuším, kam to směřuje. Kerman je v podstatě centrum dealerů drog, které sem plynou z nedalekého Afghánistánu. "Nikdo mi nic nedal," odpovídám sebejistě a vojáci začínají znovu listovat mým pasem. "Můžete jít," říkají najednou. "Welcome to Iran," dodávají konečně.
Malá odbavovací hala je naštěstí klimatizovaná, ale není odsud úniku. Vojáci mi proštípli lístek, takže ven už nemůžu, a dveře na peron jsou zamčené. Tak doufám, že vlak nebude mít zpoždění. Začíná totiž už v Zahedanu, asi 20 kilometrů od pákistánských a 40 kilometrů od afghánských hranic. Čas zabíjím v jediném otevřeném obchůdku s jídlem, kde kupuju nějaký proviant. Bohužel proviantové možnosti jsou na Středním východě dost omezené, prakticky akorát chipsy a sušenky. Na nějakou obloženou bagetu nebo tak něco není šance.
Vlak k mému neskonalému překvapení přijíždí s asi 5minutovým předstihem. Ale dveře na peron se otevírají až po jeho zastavení a v hale se okamžitě utvoří šílená skrumáž, protože i pro vstup na peron se musí přes vojáky kontrolující znovu jízdenky a Íránci nevědí, jak stát ve frontě a mají spíš blízko k tomu se navzájem ušlapat.
Nakonec se do vlaku probojuju a podaří se mi najít i správný vagon a sedadlo. Celý vlak je bohužel složený z kupé, která moc nemusím. Z konečné na konečnou je to 1500 kilometrů, vlak jede ze Zahedanu až do Teheránu a celá cesta trvá asi 26 hodin. Všechna kupé jsou tedy lůžková, což jen přidává na pocitu stísněnosti.
Vyjíždíme jenom s asi 5minutovým zpožděním, takže se už teď tetelím, že jsem zanevřel na autobusy a zvolil vlak. V kupé jsem nejdřív sám, ale pár minut po odjezdu přichází mých 5 spolucestujících, všichni mužského pohlaví, pochopitelně. Jsou zase hrozně přívětiví a hned mi nabízejí jídlo. Nabízený sýrový toast zbouchám okamžitě, ani se nenechám pobízet, protože z té vidiny chipsů a sušenek co mám v báglu je mi nevolno. Ale aspoň se o ně na revanš dělím.
Necháváme Kerman za sebou, zastavujeme ještě v nedalekém městě Zarand a pak už vlak zaplouvá do hlubin pouště. Ztrácíme signál, spolucestující se osmělují a chtějí si povídat. Anglicky umí jen jeden a spíš jenom pár frází, ale i tak se ujme role překladatele. Dozvím se, že jsou rodina a že cestují do Qomu. Což znamená jediné - že jsou to hardcore věřící, protože do Qomu jezdí jenom hardcore věřící. Je to totiž jedno z posvátných míst pro šíity. Chlapi mi mou domněnku potvrdí prakticky okamžitě, když se mě jako jednu z prvních věcí zeptají na to, jestli jsem muslim. Pouštím se trochu na tenký led, protože ateismus je v Íránu přísně vzato nelegální, a říkám, že nejsem nic. Načež přichází další otázka, jestli jsem křesťan nebo Žid. To, že koncept ateismu je pro spoustu Íránců naprosto nepochopitelný, už vím z dřívějška, ale i tak znovu odpovídám, že nejsem nic. Chlapi zadumaně pokývou, načež vytáhnou telefony a začnou googlit, jaká další náboženství existují. A ptají se mě na jedno po druhém. Teda máme ještě pěkně dlouhou cestu a moji noví kamarádi už se zacyklili. To mě rychle přestane bavit a ptám se, jestli je tady jídelní vůz. Chvála bohu, je! Zdrhám.
wow! Vcházím do jídelního vozu a připadám si jako v Orient expressu. Vagon je od pohledu tak starý, že z něj dost možná pochází. Není tady ani noha a tu atmosféru úplně žeru. Sedám do rozvrzaného křesílka, objednávám kafe a sleduju ubíhající poušť za okny. Koleje jsou položené v dokonalé přímce, jen občas objíždíme ostrým obloukem nějakou horu, takže vlak docela frčí. Ale poušť najednou přestává být tak idylická. Ve vzduchu začíná poletovat písek. Čím dál víc. A za pár minut není za okny vidět nic než písek. Strhává se brutální písečná bouře. Tak tohle je síla! Vichr s vlakem vyloženě hází, ale ten to kulí dál, hlava nehlava, i když strojvedoucí musí vidět sotva na pár metrů. Trochu zaprášený začíná být i vzduch uvnitř vagonu. Asi se písek valí dovnitř klimatizací. No a teď už to není sranda. Dohlédnu sotva k vedlejšímu stolu. Přivírám oči a už vnímám jen to neustávající házení.
Jak bouře přišla, tak rychle odešla. Za okny je najednou zase idylka. Písek uvnitř dosedá, jídelní vůz se proměnil v plážový bar. Zastavujeme ve stanici Siriz. Je tady doslova jen peron, jeden domeček a široko daleko poušť. Z domečku vychází několik chlapíků ve vestách. Nastupují do vlaku s košťaty a zametají písek.
A už pokračujeme v krasojízdě. Mám neskrývanou radost, že zatím jedeme přesně podle jízdního řádu, který jsem si dopředu stáhnul. Objednávám další kafe a pokračuju v obdivování teď už klidné pouště.
Když zastavujeme ve stanici Bafgh, už se začíná smrákat. A tak vybíhám s foťákem, protože se chci s vlakem nechat zvěčnit. Vrážím foťák do ruky prvnímu průvodčímu, kterého potkám. Zmerčí mě ale další průvodčí a běží za mnou. Hned se mi představuje jako Hassan a naznačuje, že se chce vyfotit se mnou. No tak teď mám teprve stylovou fotku!
Vlak se dává znovu do pohybu a já si říkám, že bych měl asi ze slušnosti zajít zpátky do svého kupé. Když se zjevím ve dveřích, chlapi se vyloženě rozzáří a hned do mě futrují další jídlo. Pak si ale všimnou snubního prstýnku a začíná další výslech, tentokrát o tom, kde je moje žena. No, už jsem se odkopal jako ateista, takže přiznat teď íránskou ženu, to by byla hotová sodoma gomora. A tak říkám, že ženu jsem nechal doma v Praze, což by uchu praktikujících muslimů mělo lahodit. A jo, vypadá to, že se s vysvětlením spokojili. A navrhují, abych příště přijel i se ženou. Abych ji vzal do Mashadu, což je další šíitské posvátné město, a tam abychom studovali islám a naučili se nějaké modlitby.
Padá tma a děláme neplánovanou zastávku, zase na nějaké divné stanici uprostřed pouště. Ale ta divná stanice má mešitu. Zastavujeme kvůli modlení. Ven se hrne skoro celý vlak, ale většina jen kvůli kouření. Zato moji kamarádi z kupé pádí spořádaně do mešity.
Tahle modlící zastávka zaťala do jízdního řádu víc než půlhodinovou sekyru. Teď už vím, že do Yazdu s večeří nevydržím a hlásím chlapům další výpravu do jídelního vozu. Ten anglicky mluvící hned říká, že půjde se mnou. Jenže jak se usadíme ke stolu, objednává jen pro mě a pak tahá kartu. Tak to ne. Pohostinnost fajn, ale odsaď podsaď. Jídlo stojí půl milionu riálů, což je asi stovka korun a to je v Íránu neuvěřitelná raketa. O účet se vyloženě přetahuju, ale chlapík vítězí se slovy, že cestovatel je přítel Boha. Cáluje za mě večeři a jde si sednout zpátky do kupé. Mně za chvilku přinesou obří nálož kuřete s rýží a zatímco se v něm nimrám, fackuje mě hanba. Já vůbec nemám jak se revanšovat. Nakonec mě napadá, že jim aspoň daruju zbytek pistácií z Kermanu. S Mansourem a Němci jsme na nich trochu zapracovali, ale ještě aspoň čtvrt kila jich bude.
Procházím z jídelního vozu zpátky do kupé, když mě ve spojovací chodbičce mezi vagony zastaví pokuřující mladík. Jmenuje se Afshin, což je jméno, které v íránu slyším poprvé. Je zase hrozně překvapený z toho, že cestuju do země jako Írán. "Já kdybych moh, tak bych odsud odjel a už by mě tady nikdy nikdo neviděl," reaguje na moje vyprávění o tom, co všechno se mi v Íránu líbí. Měníme si Instagramy a Afshin se ptá, jestli si dám víno. "Mám ho tady v batohu," směje se, když vidí můj nechápavý výraz. "Vyrábim si ho doma sám. Umim i pivo," chlubí se.
Vlak už zaplouvá na předměstí Yazdu, tak se s Afshinem musím rozloučit a spěchám ještě za svými kamarády z kupé. Předávám pistácie, načež se mi klaní málem až k nohám. Podávají ruce a diktují mi svoje telefonní čísla. Naštěstí už není čas diktovat jim moje. Vlak zastavuje, spěchám ven. Z té dlouhatánské soupravy o nejmíň 10 vagonech se mnou vystupuje jen pár lidí. Drtivá většina osazenstva tedy pokračuje přes noc až do Teheránu nebo do Qomu.
Dojeli jsme s pouhým 20minutovým zpožděním, takže teď vyloženě srším dobrou náladou a pospíchám ven objednat Tapsi. Budova nádraží je docela velká, takže mě úplně fascinuje, jak moc mrtvo tady je. Je to až strašidelné. Vycházím ven a zatímco čekám na taxíka, užívám si příjemné počasí. Jsem sice pořád uprostřed pouště, ale oproti Kermanu je tady překvapivě o něco chladněji.
Taxikář je ze mě úplně hotový. "Iran good?", ptá se po chvíli jízdy, kdy na mě bez ustání zbožně koukal ve zpětném zrcátku. "Iran kheili good," odpovídám, načež se taxikář rozzáří a ptá se, jestli umím persky. Musím ho zklamat a zbytek jízdy už se na sebe jen usmíváme do zrcátka.
Polohu hostelu RestUp uprostřed písečného starého města si z loňska pamatuju úplně živě, takže taxikáře sebevědomě naviguju. Koukám, že tentokrát už by hledání bylo jednodušší, protože nad dveřmi je vyvěšený štít.
Vcházím na rozkvetlý dvůr s jezírkem a úplně se mi roztéká srdce. Připadám si, jako bych se vrátil domů. Mohsen s nadšeným smíchem vybíhá z domu a tiskne mě v silném objetí. Jeho žena Laela hned běží vařit čaj. Sedáme na pohodlná křesílka pod vodními rozprašovači a já hned vyzvídám, jestli už jsou tady moji němečtí kamarádi z Kermanu. "Ne, nikdo jiný tady dneska nebydlí, jenom ty," tváří se Mohsen zmateně. "Nejsem, zlanařil jsem ti ještě dva hosty," směju se a mám radost, že jsem závod vyhrál.
"V tom horku sem teda moc lidí nejezdí jo?", ptám se. "To není kvůli horku. Loni jsme měli úplně plno. Ale co znovu začaly sankce, je to bída. Máme dva, maximálně tři hosty. Spoustu dní je prázdno, nevypadá to dobře," říká Mohsen smutně. "Ale ty jsi tady a to je teď hlavní!", znovu se rozzáří. V tom vrznou vrata a přicházejí Julian s Conni. "WELCOME WELCOME WELCOME!", křičí Mohsen přes dvůr.
"Určitě bysme byli první, ale nejdřiv zabloudil náš řidič autobusu a pak zabloudil i náš taxikář," obhajuje Julian porážku. "To já všechno znám, a výhoda vlaku je, že může jen těžko zabloudit," směju se.
Sedíme u bezedného čaje a probíráme všechno od cestování, přes trable s provozováním hostelu v Íránu, po kulturní rozdíly mezi našimi zeměmi. Všichni jsou hrozně zvědaví, jestli se ženou nemáme nějaké problémy kvůli tomu, že pocházíme z tak odlišných kultur. "V Íránu se manželé mezi sebou moc nehádají," říká Mohsen vážně. "Jak jistě víte, Írán je silně tradiční, konzervativní společnost," pokračuje a my pokyvujeme. "To znamená, že muž tady má vždycky poslední slovo. A to slovo je ano madam," směje se.
Zvládli bychom v téhle společnosti klábosit asi až do rána, ale nakonec se po druhé ráno odebíráme do postele. Julian s Conni nechtějí prospat celý den, a mě hned zítra čeká další přesun, tak bude lepší se trochu vyspat.

» Pokračování - Opravdu VIP cesta do Isfahanu