Poprvé ve východní Evropě - cestopis

S Ukraine International do Kyjeva

28. září

Do Kyjeva mi to letí až v půl páté odpoledne a dneska nádherně šajní sluníčko, tak bych si chtěl ještě užít Černé moře. S recepční vyjednávám pozdější check-out ve 12, beru plavky a svištím na koloběžce na pláž.
Na nebi poletují rackové, já se vznáším na mořské hladině v tomhle luxusním počasí a říkám si, že mi obě tváře Oděsy děsně přilnuly. Jak ta městská, historická, památková, tak ta volnočasová, plážová. Všude vládne atmosféra neskutečné pohody.
O poledni se vracím do hotelu, dávám ještě rychlou sprchu a padám. Pokojská už za mými dveřmi netrpělivě čeká, až konečně zmizím.
Přemýšlím, jak zabít čas do odletu. Pochodovat po městě s báglem na zádech se mi úplně nechce, a tak zase skáču na koloběžku a vydám se podél pobřeží. Protože moře mi bude setsakra chybět, kdo ví, kdy ho zase uvidím.
Podél moře se vine fajnová promenáda. Je všední den dopoledne, takže je tady v podstatě liduprázdno. Elektrické bzučení motoru koloběžky přehlušuje dorážení vln. Tu a tam zastavuju u opuštěných pláží, vychutnávám nádherné výhledy na moře a pořizuju obrázky fotogenických racků. Páni. Oděsu fakt miluju.
Po hodince a půl, a osmi najetých kilometrech, parkuju koloběžku. Jsem prakticky v centru, potřebuju jen zdolat útes, který se tyčí nad pláží a koloběžce se do něj nechce. Nahoře proběhnu ještě pár uličkami a už zase stojím před hlavním nádražím. Tam, kde mě Oděsa přivítala, se asi rozloučíme. I když to jsou trochu odvážná slova, když jsem si doteď nezjistil, jak se dostanu na letiště. Sedám do sousedního Mekáče a jdu to vymyslet.
Podle internetu má odněkud z centra na letiště jezdit maršutka, ale do toho se mi úplně nechce pouštět, když nevím, kde najdu zastávku, a do toho neovládám jazyk. Navíc nemám zas tolik času někde bloudit, jsou už skoro 2 odpoledne. A tak koukám na Google mapy. Letiště se nachází v podstatě ve městě, dokonce uvnitř koloběžkové zóny. No, drncat takovou dálku na koloběžce se mi moc nechce, ale tři kilometry od letiště je nejbližší zastávka tramvaje. Tak to holt vezmeme trochu dobrodružně.
Tramvaj číslo 10 se přikodrcá během pár minut. Platím řidiči 5 hřiven a vyrážíme. Trať vede podél širokánského bulváru a řidič to řeže, co to dá. Už mám zase pocit, že tuhle jízdu nemůžu přežít. Pak ale z bulváru uhýbáme na uzoučkou ulici obklopenou něčím, co vypadá jako taková chatová osada. Tramvaj se uličkou líně kolíbá "po kolena" v trávě. No a po pár zatáčkách se konečně vyloupneme do scenérie, která odpovídá tomu, jak jsem si Ukrajinu představoval. Majestátní Oděsa je ta tam, vítejte v sovětské Oděse. Šeď, šeď a zase šeď. No a tady přichází moje zastávka.
Jaaaj, tak tohle je ale hodně tísnivá atmosféra. Šeď, destrukce a týpci v Adidas teplákovkách, neboli Gopnici, jak mě naučil jim říkat Bald and Bankrupt. Ne že bych se měl za nějakého elegána, ale v džínách a košili jsem tady jako pěst na oko, tak rychle hledám koloběžku a beru kramle, než dostanu po tlamě.
Svištím si po kraji silnice k letišti a fascinovaně zírám na lidi okolo. Připadám si jak v nějaké karikatuře postsovětské země, akorát že to je realita. Bída a gopnici. Jasně, periferie velkých měst nikdy nejsou zrovna krásou oplývající. Ale ty zdejší paneláky se komoušům podařilo postavit ještě o level hnusnější než u nás, a navíc se tady na ně za posledních 40 let ani nesáhlo.
Z šedi se ale najednou vynoří moderní, fungl nový letištní terminál. Parkuju koloběžku a poprvé za tenhle výlet musím nasadit roušku. Check-in mám hotový online, tak jdu rovnou na bezpečnostní kontrolu. U vstupu se kromě boarding passu kontroluje i covid pass. Za bezpečnostní kontrolou se odděluju od masivního proudu lidí směřujících k pasovce a odbočuju k domestic gatům. Tady se mnou skoro nikdo není, protože vnitrostátně se z Oděsy létá jenom do Kyjeva, a to jen dva až čtyři lety denně.
Když jsem tenhle výlet plánoval, byl můj sen proletět se na téhle trase s aerolinkami Motor Sich, jejichž flotila je složená z 50 let starých Antonovů. Jenže tyhle aerolinky si let naplánovaly na sedmou hodinu ráno, no a až takový sen to pro mě nebyl. Takže teď poletím s "nudným" 10 let starým Embraerem Ukraine International Airlines.
Domestic let je pro Čecha vždycky trochu zvláštnost, protože naše malá zemička vnitrostátnímu létání úplně nepřeje. I když můj poslední domestic let byl paradoxně z Ostravy do Prahy.
V celé domestic hale sedí asi 30 lidí, hlášení k boardingu nás svolává naléhavým VNIMANIE, VNIMANIE, které se rozlehlým prostorem nese s ozvěnou.
Embraer má uspořádání sedaček 2+2, takže mi ani nevadí, že jsem si v sedačkové loterii vylosoval uličku. Ale po vzletu už mě mrzí, že jsem nevyužil poloviční obsazenost letadla a nezabral si nějaké místo u okénka. Vzlétáme totiž na jih a levým obloukem se otáčíme na sever, takže celou Oděsu mám jako na dlani, ale nechci se jako blázen s foťákem natahovat přes slečnu sedící vedle mě. Pak ale vlétáme do mraků a zbytek cesty už pod sebou máme jenom strašně nudnou souvislou oblačnost.
Miluju tyhle krátké lety. Než dopiju kafe, přistáváme už v Kyjevě. Jak jsem rád, že jsem se nevydal na 7hodinovou cestu autobusem. I když...ono to ve výsledku možná vyjde podobně. Ukraine International mají vedle moderních letadel oproti Motor Sich ještě jednu nevýhodu - využívají hlavní letiště Boryspil, které leží přes 30 kilometrů od Kyjeva, zatímco Motor Sich létají na letiště Zhuliany, které se nachází prakticky ve městě.
Přijíždíme na stojánku a z okénka vidím, že s námi asi letěl nějaký důležitý politik. Pod schůdky čekají dvě černé limuzíny s modrými majáky. Z letadla vystupují dva chlapíci s kufříky, nastupují do limuzín a pak teprve můžeme vystupovat my. Říkám si, že to je šlechtí, cestovat v téhle korupcí prolezlé zemi pravidelnou linkou místo privátního bizjetu.
Brrr...sakra, tady je šílená zima. V Oděse jsem nastupoval v košili, tady se hned balím do kabátu. To je ale děsně ponurá atmosféra. Obloha je šedivá, začíná se už stmívat a do toho fičí sibiřský vichr.
Plánoval jsem si dát v letištním salonku brzkou večeři, jenže z příletů se do salonku nedá dostat. No a při pohledu na restaurační ceny si říkám, že vydržím do centra. Ale to se ještě načekám. Od města jsme daleko, takže sem pochopitelně nejezdí MHD. Mají tady překvapivě vlakovou stanici, ale nejbližší vlak jede za hodinu! Sakra to je jako v Ostravě, akorát že z té nic nelétá... Tady je víc odletů než má Praha. Koukám ještě na Bolt, ale jízda by stála skoro 6 stovek a navíc by kvůli šílenému provozu trvala hodinu a půl. Vlak stojí 80 hřiven, tak je volba jasná. Ale jsem hladový, zmrzlý a začínám být pěkně nasraný. Achjo, že já nezůstal ještě den v Oděse.
Vlak přijíždí s 20minutovým předstihem. Teda, je to spíš takový autobus na kolejích. Fakt drobný motoráček. Pro těch 30 lidí na nástupišti je to tak akorát, říkám si. Jenže jak se blíží čas odjezdu, tak se do vlaku nahrne ještě několikanásobek cestujících. Při odjezdu už se sotva zavřou dveře. Stojí se úplně všude a lidi do sebe navzájem vrážejí bagáží. Tohle je teda masakr. Kolejové spojení s intervalem 90 minut a kapacitou 100 lidí.
Motoráček se pohybuje neskutečně pomalu. Třicetikilometrová cesta do centra zabere skoro hodinu.
Uf, tak tohle byl ale slušný covid express. Teď je půl osmé, vystupuju na hlavním kyjevském nádraží a hlady už bych jedl i hřebíky. Naproti přes ulici vidím podnik Puzata Hata, o kterém jsem před cestou četl. Má to být takový ukrajinský bufet s typickým ukrajinským jídlem. Zní to jako přesně ten typ podniku, který teď potřebuju. Jenže uvnitř absolutně není k hnutí. Vypadá to tady jako v Havelské Koruně, akorát že všechny nápisy jsou v azbuce, takže rozumím úplné kulové. A když se snažím trochu porozhlídnout, co se tady teda servíruje, neustále do mě někdo strká. Uf, tak na tohle teď fakt nemám náladu. Naproti stojí KFC, tak holt už asi po osmnácté během tohohle tripu skončím v americkém řetězci.
Tak, žaludek by byl spokojený, a teď se nějak dostat do hostelu. Podle map je to necelých 5 kiláků, takže normálně bych asi vyrazil pěšky. Jenže je zima, tma a navíc mi tady zatím vůbec nesedí genius loci. Všichni se tváří snad ještě víc nasraně než v Kišiněvě a město na mě působí nepříjemně hekticky. Ale to je dost možná únavou a taky tím, že se ochomýtám zrovna kolem hlavního nádraží.
Překonávám celé kolejiště nádraží dlouhatánským nadchodem a vstupuju do majestátní historické odbavovací haly. Vstup do metra by měl být někde venku, ale díru do podzemí hledám marně. Až po pár minutách zmateného pobíhání si všímám loga metra na střeše budovy, kterou jsem nejdřív identifikoval jako divadlo. Teda takhle honosný vstup do metra jsem nikde na světě neviděl.
Těšil jsem se na retro plastové žetony, které se na Ukrajině odjakživa vhazovaly do turniketů v metru, ale Kyjev zrovna tenhle rok přešel na papírové jízdenky s QR kódy. Aspoň že i ty jízdenky se pořád kupují v kukaních u nasraných babušek. Cena je velmi přátelská - 8 hřiven, takže asi 6 korun.
Stanice je neuvěřitelně hluboko, po eskalátorech fárám snad 100 metrů pod zem. Je tady hlava na hlavě. Najednou koukám, že jsem jediný člověk bez roušky a všichni okolo mě dost naštvaně probodávají pohledem, tak ji rychle nasazuju. Zjevně i tady má hlavní město ke covidu daleko opatrnější přístup.
Na Google mapách hledám, kam to vlastně přesně pojedu, no a to teda čumím. Nejen že má Google jízdní řády kyjevského metra, ale dokonce zobrazuje, do kterého vagonu mám nastoupit, abych byl na přestupní stanici nejblíž ke schodišti. Tak tohle je frajeřina, to jsem v žádném jiném městě neviděl!
Stoupám si na nástupišti podle plánku a za chvíli už s neskutečným rachotem přijíždí retro sovětská souprava. Našlapaná je po strop, stojím na jedné noze a ještě ne na vlastní. Jedu naštěstí jen 3 stanice a pod slavným Majdanem přestupuju. Snad kilometr dlouhá přestupní chodba, pak ještě 2 stanice a už fárám 100 metrů nahoru na povrch ve čtvrti Podil. Tady stojí můj Dream Hostel Kyiv, přímo pod slavnou Zámkovou horou.
Vstup na recepci mě moc nenadchne. Že kišiněvský Ionika hostel bude nemožné přebít, to mi bylo jasné, ale tady je to v podstatě pravý opak toho vřelého, přívětivého prostředí u Rubense. Děsně sterilní recepce, předávám pas, na oplátku dostávám PIN kód. Holé bosé schodiště s kachličkami a studenými bodovkami. Snad budou aspoň spolubydlící v pohodě.
Dveře do pokoje mám otevřené, spolubydlící zrovna mizí pařit. Tři kluci, všichni kolem třicítky, vypadají sympaticky a hned mě zvou, abych šel s nimi. Já jsem ale psychicky pěkně utahaný, tak říkám, že jim to vynahradím zítra. Vybaluju a jdu do supermarketu přes ulici pro pivo, které si vypiju v posteli. Pokoj je teda šíleně neútulný - holé zdi a slabá studená žárovka, ale chci jen dopít a zalehnout. Zítra se snad probudím s lepší náladou.

» Pokračování - Pošmourný podzimní Kyjev