Poprvé ve východní Evropě - cestopis

Moldavské vinné sklepy

24. září

Budíka jsem po včerejším protaženém večeru několikrát úspěšně odložil, takže konečně vstávám až s devátou hodinou. V hostelu je pusto, skoro všichni vyrazili s Rubensem brzy ráno do Podněstří. Já mám být v 11 hodin v Cricově a vím, že teď už to hromadnou dopravou ani omylem nestíhám. Dávám rychlou sprchu a doufám, že Rubensova žena mi objedná taxíka za nějakou východoevropskou cenu.
V kuchyni je k dispozici kafe, což je pro mě po slabých 7 hodinách spánku záchrana. Taxík mě prý bude stát stovku, což je daleko východoevropštější cena, než jsem doufal.
V 10 mě vyzvedává mladý chlapík ve fungl novém Yarisu. Chvíli se protloukáme ranní špičkou, ale Kišiněv je kompaktní město, takže za 10 minut už svištíme na sever po šestiproudé dálnici. Takovou úroveň silnic jsem od Moldavska úplně nečekal, ačkoliv si nedělám iluze, že mimo aglomeraci hlavního města to zas tak slavné nebude.
K areálu vinných sklepů přijíždíme už před půl jedenáctou. Nikde ani noha a bylo by tady hrobové ticho, kdyby ho nerušil vytrvalý déšť. Na nóbl recepci platím na zdejší poměry nekřesťanských 390 Kč a čekám, až dorazí další turisti. První přichází skupinka šesti Čechů. To mi mohlo být jasné, že na nejlevnější exkurzi z celého dne se sejdu s nějakými krajany. Nakonec ale přichází ještě nějací cizinci. I když to jsou Izraelci, se kterými bychom v kolenovrtství mohli uspořádat nějakou soutěž.
Průvodkyně nás všechny skládá do elektrického vláčku a vyrážíme do podzemí. Brzy mě začíná mrazit a není to jen proto, že je tady pouhých 12°C. Nekonečné temné tunely mají fakt působivou atmosféru. Proto mě docela mrzí, když první zastávku děláme před vchodem do podzemního kina. U vstupu do sálu dostáváme sklenku šumivého vína, načež do nás začnou lifrovat filmovou reklamu o tom, proč jsou tohle ty nejlepší vinné sklepy na světě.
Tak, 20 minut z hodinové exkurze v čudu. Víno bylo lahodné, ale před polednem a po včerejším pivním večeru jsem ho nedorazil. Skládáme se zase do vláčku a popojíždíme k dlouhatánské chodbě s obrovskými sudy, kde víno zraje. Ty nekonečné tunely bych si docela rád zvěčnil, ale po 20 minutách koukání na reklamy už podle všeho nezbylo moc času a průvodkyně má strašně naspěch.
Prohlížíme si speciální stojany na výrobu luxusního šumivého vína, v nichž jsou lahve umístěné dnem vzhůru a po tři roky se každých pár týdnů pootáčejí. A pak už se přesouváme k noblesním prostorám, kde mají své sbírky vína uschovány různé světové osobnosti, jako třeba Angela Merkelová nebo George W. Bush.
Soutěž v kolenovrtství vyhráváme s krajany, Izraelci si totiž zaplatili ještě ochutnávku vín. My míříme zpátky k vláčku a díky tomu, že se řidič zakecá s průvodkyní, se mi daří pořídit aspoň pár fotek těch působivých podzemních prostor. Za chvíli už vyjíždíme zpátky na denní světlo.
Je krátce po poledni a Češi hnedka berou kramle. Já vlastně nevím, kam se teď vydat, a tak chvíli jen nasávám melancholickou atmosféru podzimního mrholení a přemýšlím, za co jsem to právě vyhodil skoro čtyři stovky. Teda nechci říct přímo vyhodil. Jsem asi rád, že jsem se do největších vinných sklepů na světě podíval. Organizačně mi to ale přišlo jako dost fiasko. No nic, alespoň jsem se snad poprvé od gymplu utvrdil v tom, že organizovaná turistika není nic pro mě.
Jelikož tohle byl v podstatě jediný plán, který jsem na Kišiněv měl, tak teď nemám úplně kam pospíchat a vydávám se pomalu směrem do centra městečka Cricova. Na náměstí potkávám typický sovětský pomník hrdinům 2. světové války. Na věčný plamen už ale v postsovětských dobách nejsou peníze, tak ho tady nahradili plastikou ohně.
Na náměstí je i autobusová zastávka, tak odsud se snad dostanu do Kišiněva. A vedle malý supermarket, tak bych tady mohl pořídit něco k zakousnutí. Postarší paní za pultem lahůdek je první Moldavan, který nevypadá nasraně. Dokonce to spíš vypadá, že je ze mě docela nadšená. Rusky se ptá, odkud jsem. Já teda rusky neumím, ale otázku jsem pochopil a odpovídám počesku "Česká republika". "Bravo!", rozzáří se prodavačka a podává mi slaný závin se sýrem, který mi i ohřála.
Než to stačím zbouchat, zastavuje před obchodem autobus. Nechce se mi pouštět do žádných komunikačních dobrodružství s od pohledu nasranými Moldavany, a tak prostě naslepo naskakuju a doufám, že vyrazíme vstříc Kišiněvu. Lístek si kupuju od "průvodčí" - asi 70leté paní v kuchyňské zástěře, které z kapsy čouhá terminál na platební karty. Jízdenka stojí 4 Kč.
Sázka naslepo se vyplatila, projíždíme po hlavní silnici městečkem a pak už najíždíme na dálnici směr hlavní město. V autobuse není k hnutí, ale roušku mám jen já a pár důchodců. Akorát se obávám, že ti důchodci si svými maskami spíš škodí, protože ty jejich vypadají, že mají najeto už minimálně několik měsíců. Typická modrá barva, kterou chirurgické roušky mají, je úplně vybledlá a uprostřed je materiál dokonce nahnědlý. Ono při průměrném moldavském důchodu 2 tisíce korun měsíčně jsou asi roušky dost luxusní artikl.
Jak přijíždíme do města, provoz se zahušťuje, až se nakonec zasekneme úplně. Venku lije jako z konve, ale skoro hodinové stání v přeplněném autobusu není zrovna dvakrát komfortní, a tak nakonec vítězí možnost moknutí. Vystupuju, čekám pod stříškou zastávky, než přejde to nejhorší, a pak už mezi kapkami pochoduju vstříc centru.
Přicházím ke středobodu celého Kišiněva - Katedrálovému parku s Katedrálou Narození Páně, Vítězným obloukem a moldavským Úřadem vlády. Tenhle hnusný barák má v tomhle nečasu tu správně sovětskou atmosféru. Pořizuju obligátní fotky památek a mezitím se stihne znovu rozpršet tak, že musím opět najít azyl ve vedle stojícím Mekáči.
Jak déšť opadne, vracím se do hostelu. Trochu si orazit a taky kouknout, jak se vlastně zítra dostanu do Oděsy a kde bych tam mohl bydlet. V kuchyňce sedí asi 60letý Němec s noťasem. Postřehnul jsem ho tady už včera večer a dneska ráno. Ještě nezměnil polohu. Chci si dát kafe, takže se musím v kuchyňce chvíli motat a Němec se osměluje ke konverzaci lámanou angličtinou. Chce si povídat o aktuálních zprávách a o těch mně se na cestách zrovna moc povídat nechce. Navíc je mi po pár sexistických a rasistických vtípcích jasné, že nejlepší kamarádi z nás nebudou. Plán na zítřek tady dohromady nedám, protože Němec nezavře pusu, i když mu dochází slovní zásoba. Vrcholem pak je, když mi začne ukazovat fotky polonahých Rusek z nějaké webovky typu anythingforgreencard.com. Tak se radši s kafem v ruce trochu hloupě vymlouvám, že si půjdu na pokoj zdřímnout.
Přes stránku autogara.md zjišťuju, že do Oděsy to během dne odjíždí v průměru každou hodinu. Tak to je docela dobrá zpráva. Nemusím bookovat nic dopředu. S bydlením to ale podle všeho bude horší. Nemůžu najít žádný pěkný hostel, jako je tenhle kišiněvský. Nacházím jen samé anonymní díry, které nevypadají, že by se v nich dalo socializovat. Vypadají, že jsou spíš jen na prosté šetření peněz. Tak to možná skončím radši v hotelu, protože s ukrajinskými cenami úplně šetřit nepotřebuju. Uvidíme zítra.
Venku se mezitím vyčasilo, tak abych vyrazil obhlédnout zbytek kišiněvských zajímavostí. Je už 5 odpoledne, tak mi zbývají nejvýš dvě hoďky světla. Na gauči u recepce potkávám bezprizorního Igora, který taky neodjel se skupinkou do Tiraspolu a taky se schovává před postarším Němcem. Tak jdeme objevovat město společně.
Počasí je dost aprílové. Když opouštíme hostel, svítí ještě sluníčko. Cestou ale začíná poprchávat a když dojdeme k hlavnímu bulváru, leje už jako z konve. Nemáme, kam se schovat, tak naskakujeme na náhodný autobus, který po bulváru projíždí. Teď jsme docela rádi, že nošení roušek nikdo nerespektuje, protože v tom teple a vlhku by bylo s hadrem přes nos na omdlení. Autobus je tak přeplněný, že bábuška v zástěře, co prodává jízdenky, nemůže procházet uličkou a jen všemi směry natahuje ruku s terminálem pro lidi, co přistupují. Tahle jízdenka je zatím nejlevnější, stojí jenom korunu.
Autobus nás vyklepává před hlavním nádražím, což je na Tripadvisoru druhá nejdoporučovanější kišiněvská památka, tak se jdeme podívat. Je to stalinistická budova, ale se zajímavým vstupním portálem, který je inspirovaný osmanskou architekturou. Uvnitř jsou zhasnutá všechna světla a nikde ani noha. Slyšíme s ozvěnou vlastní kroky. Prostory jsou monumentální, ale fotit se tady kvůli tmě nedá. Na odjezdové tabuli svítí destinace typu Moskva a Bukurešť, ale nejsou u nich uvedené žádné časy. Všechna mezinárodní spojení jsou teď kvůli covidu zrušená.
Procházíme na nástupiště zastřešené majestátní ocelovou klenbou a vidíme, že odsud přece jen něco odjíždí. Na poslední koleji stojí nastartovaný snad století starý a naprosto zubožený motorák. Cílová destinace je Ungheni, městečko na rumunských hranicích. Ve čtvrt na sedm se vlak se šíleným skřípěním dává do pohybu. Cestující uvnitř by se dali spočítat na rukou.
Počasí se na chvíli stihlo zase uklidnit, tak vyrážíme zpátky směrem do centra. Hned vedle nádraží stojí obchoďák Atrium, který má na fasádě panel s burzovními informacemi. Většina akcií se zrovna krutě propadá. S tou šedou oblohou a sovětskou architekturou okolo to má správně výhružný tón.
Pokračujeme po hlavním bulváru a kolem hotelu Chisinau. Na těch okolních panelácích mě při bližším pohledu fascinuje, že nemají ani jedno okno stejné. Balkony si spousta lidí zasklívá, ale ne nijak unifikovaně, spíš to vypadá, že na to práskli jakýkoliv materiál, který byl zrovna po ruce.
Jak se blížíme zpátky do hostelu, nesmíme vynechat povinnou zastávku v Mekáči, kam mě tentokrát zatáhne Igor. Já chtěl dát šanci nějaké restauraci, co doporučoval Rubens, ale Igor tvrdí, že už je všechny zkoušel a všechny stojí za vyliž. Kousek za Mekáčem pak ale narážíme na českou Kozlovnu a Igor se opatrně ptá, jestli je česká kuchyně dobrá. A že bychom ji teda mohli vyzkoušet zítra.
Při příchodu do hostelu zaplouvám rovnou do kuchyňky. Skupinka z Tiraspolu už se vrátila a Asher s novým kamarádem vyvalili na stůl dovezené zásoby vína. Nový kamarád se jmenuje Dan, pochází z Kanady, ale už rok v kuse cestuje. A stejně jako Asher je svým sarkastickým černým humorem přesně moje krevní skupina.
Postupně se k nám přidává Sabrina a další spolubydlící a přemýšlíme, kam vyrazíme. Mimochodem starší Němec se nejspíš za celý den nepohnul z místa, ale teď je tady na něj asi moc živo, protože má oči bez přestání zavrtané do noťasu.
"Jsi cítil víno a zaplul jsi rovnou do kuchyně," směje se Asher, když se po deváté zvedáme a já koukám, že mám u sebe pořád batoh s foťákem. Míříme do irského pubu Brother's. Mně se to odpohledu zdá stejně naprd, jako cokoliv irského, a utvrdí mě v tom hned u vchodu, když nás posílají hledat bankomat, protože neberou karty. Ale ostatní trvají na tom, že to tady zkusíme. A ono koneckonců v dobré společnosti je jedno, kde se člověk usadí. Dál už to jede.
Mají tady kromě Guinesse super moldavské pivo Gotter. Zkoušíme i moldavské jídlo mămăliga, což je taková kukuřičná kaše se sýrem a smetanou. Má to být něco jako národní pokrm. Ne že by to bylo vyloženě nedobré, ale jestli je tohle národní pokrm, tak už chápu, proč jsou ze zdejší kuchyně všichni zklamaní.
Postupně se k nám přidávají další lidi z hostelu, tak nakonec zabíráme největší stůl v hospodě. Nejvíc se zakecáme s Paulem z Francie, kterému je pětadvacet a posledních 7 let strávil jako voják na základně francouzské armády v Nové Kaledonii. A taky se Španělem Eduardem, který v březnu 2020 cestoval po Íránu a na první vlnu covidu tam uvíznul.
Kolem půlnoci už nás bude dobře ke dvaceti a přidávají se k nám i okolní Moldavani, kteří nás objímají a křičí "Welcome to Moldova!". Dost příjemná změna proti nasraným a neskutečně pomalým servírkám. Pak začínají padat tequilly a celý večer se dost rozmazává. Největší srandu máme z amerického spolubydlícího, který tak moc přebral, že Španělka, co si ho nabrnkla, ho prakticky znásilňuje. Paul ho překřtí na "dead fish", což je asi nejvýstižnější popis toho, jak teď vypadá.
S mou oblíbenou skupinkou zůstáváme v baru poslední. Jé, no to bude ta zítřejší cesta do Oděsy veselá.

» Pokračování - Kišiněvská kocovina