Poprvé ve východní Evropě - cestopis


S Wizzairem do Moldavska

23. září

"Tenhle výlet jsem fakt nezačal zrovna pravou nohou," říkám si, zatímco zmateně postávám uprostřed liduprázdného terminálu 1 na pražském letišti. Sotva jsem ráno vyšel z baráku, už jsem málem dostal pokutu, protože bdělému strážníkovi městské policie připadalo, že jsem přešel na červenou. Z toho jsem se ale vykecal. Cestou na letiště jsem musel sehnat náplasti, protože mě začaly brutálně dřít boty, a nabíječku, protože ta moje přestala přes noc fungovat. A protože před pár dny mi přestal fungovat i mobil, který mám teď v reklamaci, tak vyrážím s 5 let starým telefonem, který i při plném nabití vydrží sotva půl dne.
No a proč že to zmateně postávám uprostřed liduprázdného terminálu? Protože v MasterCard salonku odmítli akceptovat moji crypto kartu. Ne že bych byl zrovna pověrčivý, ale těch špatných znamení je na jedno ráno přece jen až trochu moc. Kletbu se mi ale nakonec podaří zlomit, když se dovolám do Loungekey a recepční v salonku dostanou takový céres, že mě s tisícerými omluvami pouštějí dovnitř.
Pusto není jen uvnitř terminálu. V salonku jsem sám a ani na letištní ploše není nějaký výrazný pohyb. Debužíruju si hodinku a půl a během té zahlédnu jen katarský Dreamliner a jedno ze dvou letadel Českých aerolinií.
Po půl druhé už se přesouvám k bezpečnostní kontrole v prstu B. Wizzair má samozřejmě gate v suterénu a nástup autobusem. Uplatňuju svoji osvědčenou strategii a plátěnkuju se pod letadlem, abych nastupoval jako poslední, protože jsem si chvilku před zavřením check-inu zjistil, že 4. a 5. řada by měly být úplně prázdné, zatímco zbytek letadla plný. Letuška zjevně zmerčila, o co mi jde, protože se na mě při nástupu zasměje a pokyne ke 4. řadě se slovy "this row should be free, sir".
Vzlétáme přesně na čas a vzápětí už si prakticky všichni cestující objednávají nějaké pití, aby mohli na zbytek letu sundat roušky. Ani já nejsem výjimkou.
Let zabere něco přes hodinku a půl, a více méně celou cestu letíme nad hustou oblačností. Jen krátce po vzletu byl nádherný výhled na vltavské meandry, no a teď, těsně před přistáním, se otevírá takřka surreální pohled na Kišiněv. Přistávat budeme od východu, takže nejdřív oblétáme celé město, a je to prakticky jenom obří panelákové sídliště. Úplně mě z toho mrazí.
Kola se dotýkají runwaye krátce před půl pátou, akorát musím ještě přetočit hodinky o hodinu dopředu, protože v Moldavsku je už půl šesté. Od letadla se jede aspoň 30 let starým a pěkně rozhrkaným autobusem. O to větším překvapením je pak moderní interiér terminálu, který ještě voní novotou.
Pasová kontrola je místo obvyklého CITIZENSFOREIGNERS rozdělená na VACCINATEDNON-VACCINATED. V očkované frontě to odsýpá, za pár minut už jsem ve veřejné části letiště. Tady chci zkusit splašit nějakou hotovost a ideálně i SIM kartu. Vím, jak otřesně odrbávají cizince na letišti v Praze, takže ve východoevropské zemi mimo EU to čekám ještě třikrát horší.
Akorát že za tenhle předsudek bych si měl hned nafackovat. Za 20 € dostávám něco přes 400 moldavských lei - prakticky středový kurz. Vyměnil jsem takhle málo, protože jsem do poslední chvíle nevěřil, že fakt dostanu takovýhle kurz a bez jakéhokoliv poplatku. No a SIMku od operátora Moldcell dostávám v přepočtu za 29 Kč, a to s 10 GB dat! Je to takový šok, že se z toho vzpamatovávám až na venkovní lavičce, kde hned vkládám SIMku do telefonu, abych se ještě ujistil, že to za 29 korun fakt funguje. A funguje. Tak legendy o východní Evropě zatím nelhaly jenom v jedné věci - nikdo neumí ani slovo anglicky a všichni vypadají permanentně nasraní.
Jen co rozchodím internet, zastavuje kousek ode mě moderní městský autobus, tak hned naskakuju. Sice nevím, kam přesně jede, ale určitě někam do centra a jízdenka stojí jenom 2 Kč, tak prostě pojedu, kam mě zaveze. Dveře se vzápětí zaklapávají a už najíždíme na dálnici směrem do Kišiněva. Teďka už jsem jediný člověk v roušce.
K prvnímu sídlišti to zvládáme za 10 minut zběsilé jízdy. Tady se ale dostáváme do kolony a dál už poskakujeme vyloženě krokem. Potřeboval bych se dovézt až do úplného centra, někam k budově parlamentu, ale to poskakování v autobuse mě extrémně nebaví a navíc, jak se blížíme k centru, začíná to venku dost hezky žít. Tak nakonec vyskakuju už kousek od náměstí OSN. Surreální pohled z letadla dost klamal. Teda, že je celé město prakticky jenom panelákové sídliště, to platí. Ale atmosféra rozhodně není tak ponurá, jak se zdálo shora. Naopak! Kolem dokola plno otevřených podniků, odkud hraje hlasitá hudba, a na náměstí se baví spousta menších skupinek Moldavanů. Je to děsně příjemné, rozhodně se nezdá, že by si tady covidovými restrikcemi zlikvidovali veřejný život tak, jako my.
Obcházím dvě přilehlé, notorické známé kišiněvské budovy - rozpadající se sovětský sjezdový hotel National a taky rozpadající se, ale stále funkční, hotel Chisinau. A před západem slunce pak ještě vyřizuju videohovor se ženou, protože se musím podělit o svoje první nadšené dojmy.
S padnuvší tmou už mířím do hostelu, ale cestou mě přepadne tak ukrutný hlad, že vezmu zavděk prvním McDonaldem, který vidím. Tedy on je nejen první, ale v celém centru jediný. Bic Mac index je příznivý, velké meníčko stojí asi 90 Kč. Zato když se pak stavím v krámku vedle pro něco k zítřejší snídani, tak docela zírám - nejlevnější lahev vody stojí 20 Kč a balení 7days croissantů skoro pade. Dávám to za vinu tomu, že jsem teď v asi úplném středobodu celého města, pár kroků od parlamentu.
Platím drahý nákup a teď už fakt padám do hostelu. Zahýbám pryč od hlavní třídy, ruch rychle utichá a zářící výlohy střídají jednopatrové domečky. Můj hostel Amazing Ionika se nachází v jednom z vnitrobloků. Za dveřmi hned vidím, že jsem nedorazil jediný a že hostel bude asi úplně plný. Přeju jim to, v Praze teď zejí hotely prázdnotou. Směsice lidí na recepci je ale docela zvláštní - spolu s typickými mladými backpackery tady stojí skupinka důchodkyň s hromadou bagáže a zjevně řeší nějaký problém. Po dlouhé čtvrthodině se důchodkyně i se svou bagáží sbírají a hostel opouštějí.
Majitel se teď se zoufalým výrazem obrací ke mně a vysvětluje, že důchodkyně si prostě rezervovaly úplně nejlevnější ubytování v Kišiněvě, ale nepřečetly si, že se jedná o hostel. "No a když viděly, že by měly bydlet ve sdílených pokojích, tak chtěly, abych jim našel jiné ubytování. Copak já jsem nějaká informační přepážka?", rozčiluje se. Problém byl o to větší, že důchodkyně uměly jenom rusky, ale majitel Rubens rusky neumí, protože pochází z Itálie a přistěhoval se sem teprve před pár lety za svou moldavskou manželkou.
Jak důchodkyně zmizely, zbyli jsme na check-in už jenom já a francouzská cestovatelka Sabrina. Rubens nám dává vlastnoručně vytištěnou mapu Kišiněva a hnedka doporučuje prohlídkový okruh a dobré hospůdky v okolí. Se Sabrinou se hned shodujeme, že trajdat už teď nikam nepůjdeme, ale nějakou hospůdku bychom rozhodně vyzkoušeli.
Než se vůbec dostaneme do pokoje, už si s námi potřásá pravicí několik dalších cestovatelů. Tenhle hostel je fakt trefa do černého, od pohledu oáza pro opravdové backpackery. Zahazujeme bágly, sbíráme ještě spolubydlícího Ashera z Británie a Igora ze Srbska a míříme do trendy baru Draft, který nám doporučil Rubens.
Sešli jsme se zajímavá parta. Sabrina pracuje na francouzské Akademii věd jako fyzička, Igor je programátor a digitální nomád, a Asher práci nemá, ale ani ji nepotřebuje. Cestuje už několik měsíců po východní Evropě a s britskými úsporami dá za cestování po téhle části světa jenom zlomek toho, co by dal v Británii za průměrný nájem.
Draft je na první pohled fakt pěkný bar, ale obsluha plně odpovídá východoevropským předsudkům. Jsme tady skoro sami, ale nikdo nás ani nepozdraví a po 20 minutách čekání si pro znuděného číšníka musíme dojít, aby nás obsloužil. Jako pivo nám nabízí českého Kozla, ale kvůli tomu jsem nemusel jezdit do Moldavska, takže radši objednáváme čtyřikrát Chisinau. Ten je vynikající. Se Sabrinou si ale dáváme ještě pizzu a ta je studená a gumová. "Jestli jedeš na Ukrajinu, tak si na tohle radši zvykni," říká Asher. "Já mam už asi měsíc hlad, kromě Mekáče jsem tady ještě neměl dobrý jídlo," směje se.
Igor se s kritikou ukrajinské gastronomie rychle přidává. A od něj to má ještě větší váhu, protože má slušné srovnání. Dojel sem totiž po zemi až z Kyrgyzstánu! "V Oděse si dávej pozor ještě na jednu věc. Strašně se tam krade. Všichni mě před tím varovali. Dával jsem si pozor a stejně mi tam ukradli mobil i peněženku," vzteká se. Sakra to mám teda pěkné vyhlídky...
Zbytek večera už trávíme pozitivnějšími cestovatelskými historkami, než to hodinu po půlnoci a po čtyřech Kišiněvech zabalíme. Sabrinu a Igora čeká vstávání o šesté, protože Rubens je bere na celodenní výlet do Podněstří. A já bych měl koneckonců taky vstát rozumně. Na desátou mám rezervovanou prohlídku vinných sklepů 20 kilometrů od Kišiněva a ještě ani nevím, jak se tam dostanu.

Na pokračování se pracuje...