Poprvé ve východní Evropě - cestopis

Kišiněvská kocovina

25. září

"Ššš ššš ššš, nic se neděje," uklidňuje mě Rubens, když jsem se s trhnutím probudil po lehkém dloubnutí do paže. "Budu tuhle postel potřebovat, ale připravil jsem ti spaní v pokoji vedle," říká šeptem, protože všichni ostatní v pokoji taky ještě spí. Dohajzlu! Je poledne. "Já se strašně omlouvám. Hned se sbalím, jedu dneska do Oděsy," říkám, zatímco se hrabu z postele. "Hahaha, tak to nejedeš," směje se Rubens, když vidí, jak vypadám.
Doháje tak takhle trapně mi snad ještě nikdy nebylo. Že jsem prospal všechny budíky, to je v pohodě, ale že mě z postele musí vyhánět personál... A nejhorší je, že Rubens má nejspíš pravdu. Hlava se motá a třeští, tohle fakt na nějaký výlet autobusem nevypadá. No jak to taky mohlo dopadnout. Když už jsme se včera měli k odchodu, dorazila do baru skupinka Moldavanek a kluci z nich byli tak hotoví, že se rozhodli zůstat. No a já přece zůstávám do konce vždycky. Padlo ještě pár tequil a jsme tam, kde jsme.
Balím si svých pět švestek a potupně se přesouvám do nachystané postýlky v přízemí. Rubens zrovna stele vedlejší postel, tak se ještě jednou poníženě omlouvám, ale on se jen směje, že každý se přeci musí jednou za čas pořádně pobavit. A jelikož jsme už navázali konverzaci, chce si povídat o covidu. "Fakt nechápu, jak jsem někomu zachránil život tím, že jsem musel mít rok a půl zavřeno. Vůbec tomu nevěřím, že mají tyhle restrikce něco společného s ochranou zdraví. Bude v tom něco jiného," sype na mě hned zkraje konspirační teorii. Zmůžu se jen na přitakávání, protože můj mozek naložený v kocovinovém oparu se teď na nějaké argumenty nezmůže. Ne že bych byl fanda do konspiračních teorií, ale evropské covidové lockdowny mi popravdě taky "smrdí", když spousta rozvojových zemí přestála pandemii bez podobných šíleností. "Otevřeli jsme před 4 lety a přesně, když nám hostel začal trochu vydělávat, jsme museli zavřít. Nechápu takovou nespravedlnost," kouká na mě Rubens smutně. "No nic, nechám tě teď odpočívat," uzavírá s úsměvem. Ach, díky bohu. Normálně bych si fakt rád povídal, ale v tomhle stavu mám spíš pocit, že bych mohl s každou minutou vrhnout.
...
"No dobré ráno," zubí se na mě Asher z protější postele. Jsou 4 odpoledne. Hah, no tak to Oděsa fakt neklapne. "Nebudu machrovat, taky jsem se před chvílí probudil," směje se Asher. Dávám sprchu, kafe, a chci si jít vyvětrat hlavu. "No máš můj obdiv, ale mě dneska z postele nikdo nedostane," odpovídá mi Asher na otázku, jestli by se nechtěl přidat. Zato Igor neváhá. V hospodě s námi včera nebyl, protože dneska musel ráno pracovat, takže čekal celý den, až se probudí někdo, kdo se bude chtít socializovat.
Dneska už neprší, dokonce chvílemi vylézá sluníčko. Stejně se ale ze všeho nejdřív zašíváme do Mekáče na mastnou kocovinovou snídani.
Nemáme úplně ponětí, kam jít, tak si na mapě vybíráme nedalekou řeku, protože u vody většinou bývá pěkně. Procházíme přes Katedrálový park, který má ve své vzdálenější části pár stylových kavárniček a dokonce jakousi uličku umělců, která je obsypaná krásnými obrazy na prodej. Zatím první místo v Kišiněvě, odkud není vidět ani kousek komunistické šedi.
Postupujeme ještě pár minut až k řece, která nás ale akorát rozesměje, protože je to spíš takový kanál. O kousek vedle stojí Státní cirkus, další opuštěná sovětská budova, kterou aktuálně pojídá zub času.
Dneska je sobota, takže město je dost vylidněné, klidné, a to mu paradoxně dodává o dost tísnivější nádech.
Jak se sedmou hodinou zapadá sluníčko, míříme zpátky k hostelu. Před pár hodinami jsem se sice ještě dušoval, že už nikdy nebudu pít, ale cestou bereme v supermarketu kromě jídla nakonec i dvě lahvinky vína. Taky se v tomhle supermarketu utvrzuju v tom, že jídlo je tady v poměru ke mzdám fakt neskutečně drahé, protože stojí stejně nebo i víc než u nás. Jen ten alkohol je nesrovnatelně levnější.
Zatímco jsme byli venku, chytili už Asher s Danem taky slinu a když se chlubíme nákupem, říkají, že skočí taky něco přikoupit. Já si zatím na zítřek bookuju autobus do Oděsy. Jedenáct hodin se zdá jako dostatečně bezpečná hodina odjezdu.
S Igorem se vydáváme ještě do české Kozlovny, protože je tady aspoň minimální šance na kvalitní jídlo. Lokál je prázdný, obsluha nás probodává nasraným pohledem. Když si sedneme, čekáme na jídelní lístek přes 10 minut. Dalších 10 minut pak trvá přinést pivo, které jsem objednal hned z jedničky, protože netuším, kdy servírka přijde znovu. Na guláš s karlovarskými knedlíky, který jsme si vybrali, čekáme třičtvrtě hodiny. Nevypadá vůbec špatně, ale je úplně studený a maso je jak podrážka. "Tohle je fakt pravej opak servisu v českejch hospodách," dušuju se před Igorem. "Možná až na trochu tý nasranosti."
Strávili jsme v Kozlovně 2 hodiny, protože i na účet jsme čekali tak dlouho, až jsme si pro něj nakonec radši došli na bar. Příště asi radši zase do Mekáče.
Přicházíme do hostelu a moje oblíbená skupinka už se sešla v kuchyni. Dávám do placu víno, i když na stole už je ho až až, a rekonstruujeme události včerejšího večera. "No nejhůř dopadnul tady Jesus," směje se Asher a ukazuje směrem ke Španělovi Eduardovi. "Poděl se o story." Že včera začala skupinka Moldavanek oslovovat Eduarda jako Jesus, protože prý jako Ježíš vypadá, si matně pamatuju. "No tak já to řeknu za tebe," nepřestává se smát. "Holky objednávaly taxíka a on z nich byl celej hotovej, tak jsme ho tam s nima nechali. Ale dorazil na pokoj asi čtvrt hodiny po nás. Holkám přijel taxík a řekly mu, že bude lepší, když půjde domů," prohýbá se Asher smíchy.
Jak večer pokročí, nabízí Sabrina ještě koňak, který si přivezla z Podněstří. "Mně to zítra v poledne letí zpátky do Francie, tak budeme ráno trpět společně," vtipkuje, když se trochu cukám, že musím ráno vstávat. No tak zítra už snad do Oděsy dojedu, když mám někoho, kdo mě vytáhne z postele. Na zdraví!

» Pokračování - Cestou necestou do Oděsy