Poprvé ve východní Evropě - cestopis

Cestou necestou do Oděsy

26. září

Třetí a poslední ráno v Moldavsku. Vstávání nic moc, ale po tom všem vínu a koňaku jsem to čekal daleko horší. A to jsme si se Sabrinou naordinovali ještě o hodinu dřívější budíček už na osmou, protože jsme večer dostali super nápad zajít si dneska někam na snídani. Ve čtvrti kolem hostelu jsou totiž dost sympaticky vyhlížející kavárničky, tak chceme dát zdejšímu gastru ještě poslední šanci a udělat si to odjezdové ráno trochu pohodovější.
Hostel opouštíme před devátou a do oka nám padne hned první kavárna jménem Costa Rica, která má příjemnou terásku. Obsazené jsou dva stoly, což podle dosavadních zkušeností může znamenat hodinové čekání, takže nenecháváme nic náhodě a jdeme si objednat rovnou na bar. Obsluha trvá na tom, že objednávku nám přinese ke stolu. Uf, no dobrá. Dali jsme si dvě kafe a dva muffiny, tak na tom snad není co zkazit.
Po 20 minutách čekání si říkáme, že sezení je sice fakt pohodlné a fajnově jsme si pokecali, ale asi budeme muset odejít bez kafe. Za dalších 10 minut už se jenom fascinovaně smějeme, protože pikolík nám donesl muffiny a říká, že káva bude za chvilku. Naštěstí už to fakt trvá jen chvilku a kafe je dokonce horké. Což znamená, že si musíme pěkně opařit jazyk, abychom to stihli dopít a vyrazit.
Jé no tahle snídaně byl super nápad. Fascinovaný smích nás nepřechází ani cestou na autobusovou zastávku na hlavním bulváru. Nečekal jsem, že budu při tomhle brzkém odjezdu sršet dobrou náladou. Se Sabrinou se na zastávce loučíme a já jdu ještě najít obchod, kde si vytisknu jízdenku do Oděsy, protože na elektronické jízdenky se tady nehraje.
Copy centrum, které mi Rubens doporučil, je zavřené. Jdu to tedy zkusit do krámku operátora Orange, kde by to prý mělo jít taky. "Potřebuju něco vytisknout," hlásím u pultíku prodavačce. "Musíte si vzít pořadový lístek," zpraží mě nasraným výrazem. Beru lístek a čekám. Obchod je prázdný. Čekám a čekám. Nad prodavačkou, která mě předtím poslala pryč, se po 5 minutách čekání rozsvěcí číslo. Moje číslo. "Potřebuju něco vytisknout," hlásím znovu. "Tiskárna nefunguje," opáčí prodavačka. Uf. Kdyby mi za půl hodiny nejel autobus, tak bych se snad znovu rozesmál, ale teďka už se mi spíš na tváři rýsuje skoro až moldavsky nasraný výraz.
Naskakuju před krámkem na autobus směrem k autobusáku a na mapách hledám cestou nějaký obchoďák. Vystupuju v půlce cesty a zkouším náhodné elektro u vchodu do obchoďáku. Prodavač mluví perfektně anglicky, není ani trochu nasraný, naopak se usmívá a říká, že tady sice tiskárnu nemají, ale ukazuje mi na stánek uprostřed chodby, kde mi prý vytisknou, co potřebuju. Sakra tohle je snad nějaký Rubensův kamarád imigrant. Po vytisknutí jízdenky už rozhodně nemám času na rozdávání, ale stejně běžím chlapíkovi poděkovat, protože v tomhle městě fakt nemůžu ochotu nechat bez povšimnutí.
Půl jedenácté. Chtěl bych si před tou 4hodinovou cestou ještě koupit něco k snědku, takže teď už potřebuju nejkratší cestou na autobusák. Než zamířím k taxikářskému stanovišti, zkouším ještě autobus, co zrovna projíždí okolo. "Gara Nord?", tážu se řidiče rumunským názvem severního autobusáku. "NO!", oboří se na mě, jako bych právě urazil jeho matku. Tak nic. Taxikář chce za cestu 20 Kč, což mi ani nestojí za smlouvání a nasedám.
Při prvním pohledu na autobusák je mi jasné, že se nepovezu autobusem, ale devadesátkovou dodávkou, Mercedesem Sprinter. Je to podle všeho vlajková loď zdejší meziměstské flotily. Autobus v pravém slova smyslu tady vidím jenom jeden, zato dodávek je tu možná několik desítek.
V budově autobusáku je několik bister a krámků. U babušky v zástěře si objednávám obloženou bagetu a nějaké chipsy. Rusky se mě ptá, odkud jsem. Když odpovídám, že Česká republika, úplně se rozzáří a začne rusky brebentit. To už se moc nechytám, ale zhruba chápu, že má moc ráda Čechy a Prahu. Třese mi pravicí a přeje šťastnou cestu. Moje aktivní ruská slovní zásoba čítá asi 7 slov, takže se zmůžu jen na opakované "spasiba" a doufám, že to dostatečně kompenzuju širokým úsměvem.
Jízda maršutkou asi nakonec nebude tak zlá, protože cestujících je nás tu jenom 5 kusů. Při nástupu si nasazuju roušku, ale jsem jediný, tak ji zase sundávám. S volným dýcháním budou ty 4 hodiny v dodávce přece jen pohodlnější. Trochu se bojím, jestli nebudeme čekat, až se vůz trochu víc naplní, ale naštěstí ne. Přesně v 11 vyrážíme.
Chvíli svištíme na východ směrem na Tiraspol po dálnici, po půl hodince ale uhýbáme na jih. Je to sice delší a horší cesta, ale vyhneme se díky tomu zbytečnému kontaktu s ruskými vojáky, protože objedeme Podněstří. Tuhle taktiku schvaluju.
Další hodinka cesty je až extrémně nudná. Dlouhatánské roviny a podél nich husté roští, roští a zase roští. Mdlou jízdu oživí jen krátká zastávka na kafe v bistru u cesty.
Dvacet kilometrů před hranicemi uhýbáme z hlavní silnice směrem k hraničnímu přechodu Palanca. Úzká okreska, po které se až na občasné drncání vcelku dalo jet, se mění na štěrkovou polňačku! Tak to čumím. Připadám si, jako bychom se na Ukrajinu plížili nelegálně. Přitom je tohle hlavní tah na Oděsu. Jak vjíždíme do poslední obce Palanca, asfalt se vrací a to už je hraniční přechod na dohled. Řidič hlásí, že si máme připravit pasy a nasadit roušky.
Ještě před pasovou kontrolou zastavujeme v bezcelní zóně u obchodu s alkoholem a cigaretami. Jsem jediný, kdo si nic nekupuje, zbytek osazenstva vyčerpá bezcelní limity na krev. Jeden chlapík tak dlouho váhá mezi vodkou a Jackem Danielsem, až ho jde řidič osobně dotáhnout zpátky do maršutky.
Moldavští a ukrajinští celníci sdílí jednu budovu a sdílí i stejné tempo práce. Přechod je prakticky liduprázdný. Samotná kontrola covid očkování a cestovních pasů se odehrává uvnitř maršutky a zabere sotva minutu, potom ale u Moldavanů i Ukrajinců ohromně dlouho čekáme, než nám přinesou orazítkované pasy nazpátek. Skrz závoru se dostáváme po víc než hodině a to nám ani nekontrolovali bagáž.
Řidič chce asi dohnat zpoždění a šlape tomu na krk, co to dá. Možná si ale jenom užívá jízdu po pořádné silnici. Jenom jeden pruh v každém směru mají sice i tady, ale rozdíl v kvalitě je neuvěřitelný, povrch vypadá jako fungl nový. To jsem nečekal. Za půl hodinky už jsme na předměstí Oděsy a o půl čtvrté vystupuju na autobusovém nádraží Pryvoz, jehož polohu jsem intuitivně odhadoval někam na pobřeží. Jenže pryvoz neznamená ukrajinsky přívoz, nýbrž dovoz, a dovoz je to proto, že se tak jmenuje nedaleké tržiště. Které není na pobřeží, ale uprostřed města vedle vlakového nádraží.
Jen pár kroků za bránu autobusáku a už mám z tohohle města děsně dobrý pocit. Je tu parádní šrumec. Procházím skrz vlakové nádraží, kde jsou seřazené vlaky v typickém modro-žlutém zbarvení a lidi pospíchají stihnout právě ten svůj. Zdánlivě banální scenérie, ale po tom polomrtvém Kišiněvu je to jako balzám na duši. Co bude ale ještě větší balzám na duši - moře! Doháje já jsem tenhle rok nebyl u moře ještě ani jednou, a to už je konec září. Pošahaná covidová doba.
Uháním od nádraží přesně v ose kolejí po širokém bulváru do historického srdce Oděsy a nasávám skvělou atmosféru tohohle města. Bulvár je dlážděný kočičími hlavami, obklopený alejí různých vzrostlých listnáčů a domy z 19. století. V jednom z těchhle domů je i můj čtyřhvězdičkový Hotel Ayvazovsky, který jsem si včera těsně před spaním booknul, protože jsem si na poslední chvíli uvědomil, že po příjezdu na Ukrajinu budu bez internetu. A čtyřhvězdičkový hotel jsem vybral proto, že po třech dnech socializování se v Kišiněvě mi fakt bodne zašít se na jednu noc v anonymním soukromém pokoji.
Hotel je vážně luxusní. Na recepci jsem se svým obřím zaprášeným báglem trochu jako pěst na oko. Mají tady dokonce portýra, který se chce báglu ujmout, ale tuhle nabídku zdvořile odmítám, protože ještě nemám žádnou ukrajinskou hotovost na bakšiš.
Po 5 hodinách v maršutce potřebuju rychlou sprchu, ale pak hned vyrážím ven, protože zkracující se podzimní dny jsou neúprosné. Mířím po čuchu rovnou za příbojem. Procházím obřím parkem a říkám si, že se mi snad ani nechce shánět místní SIMku. Tahle offline orientace je děsně supr věc, člověk se místo čučení do mobilu daleko víc rozhlíží.
Čtvrt hodinky svižné chůze parkem a už vidím moře! A tohle je vlastně moje premiéra u Černého moře. K plážové atmosféře to tu teda má daleko. Je pod mrakem a většina místních má z pro mě nepochopitelného důvodu zimní bundy. Já jsem ale v naprosté euforii a protože mám na sobě kraťasy, zouvám boty a vrhám se aspoň po kolena do vody. Luxus! Ne že by to bylo vyloženě kafe, ale koupatelné to rozhodně je, takže zítřejší mise bude sehnat plavky. Teď ale brouzdám vodou podél pláže, fotím racky, no a tohle mi pro dnešek ke štěstí stačí.
Po západu slunce a o nějaký kilák či dva dál koukám, že místo parku je najednou vedle pláže docela vysoký útes. No nic, tak nazout boty a jdeme šplhat. Na vrchu se vyloupnu vedle dost rušného bulváru. Uf, tady to teda ale má k té poetice historického centra dost daleko. Baráky rozmlácené, kočičí hlavy vyviklané a podél silnice vedou tramvajové koleje, po kterých snad proboha nemůže nic jezdit. Ale jen co si to stihnu pomyslet, tak vidím, že jezdí. S šíleným skřípením a boucháním se ulicí řítí typická pražská Tatra T3. Tahle ale vypadá, že na ni od výroby za těch 60 let nikdo nesáhl. Držím si od kolejí uctivou vzdálenost, protože z toho hopsání a cukání mám pocit, že musí tramvaj každou chvíli z kolejí vyskočit.
Koleje mě kolem brutalistního Akademického divadla dovedou zpátky k hlavnímu nádraží. Mezitím se stihlo už úplně setmět. Potkávám menší supermarket, tak dělám nákup na zítřek. Ceny jsou překvapivě o něco nižší než v Moldavsku, ale stejně jako v Moldavsku ve mně vyvolávají otázku, jak tady člověk s průměrnou ukrajinskou mzdou může vyžít.
Dneska si dám brzkou večerku. Město je živé, ale já jsem přesocializovaný, už pár dní nevyspalý a taky ještě potřebuju vymyslet, co se sebou vlastně budu dělat zítra, když mám v tomhle hotelu booknutou jenom jednu noc. Večeři beru z McDonaldu a pro dnešek se jdu zalígrovat na pokoj.

» Pokračování - Podzimní koupání v Oděse