Poprvé ve východní Evropě - cestopis

Poslední den na Ukrajině

30. září

Poslední den na Ukrajině a poslední den tripu. Abych řekl pravdu, jsem docela rád. Až mi Sara zase bude říkat, jací jsou Češi zamračený národ, měl bych ji vzít sem, aby viděla, že může být i hůř. Ale tak dost negativismu. Dneska venku vyšlo sluníčko, tak si ten den pojďme užít.
Kailash strašně brzy ráno odjel do Černobylu, v pokoji je teď se mnou jenom Tom. Ten byl včera nadšený z mého vyprávění o elektrokoloběžkách, tak jsme se domluvili, že si dneska uděláme vyjížďku po Kyjevě. To by mohla být sranda. Já si teď ale potřebuju přes ten svůj starý zpomalený náhradní telefon, se kterým celou tuhle cestu podnikám, vyřídit online check-in na zítřejší let. Tak posílám Toma radši ven, ať na mě nečeká. Sám si dávám ranní kofeinovou dávku v přízemní kavárně a check-in se nakonec zadaří. Pak na mě ale vyskočí hláška, že místo boarding passu dostanu jen potvrzení o check-inu. A pro boarding pass si budu muset na přepážku, protože pro odlety z Ukrajiny je povinná osobní kontrola covid passu. Zároveň si ale musím vytisknout potvrzení o check-inu, abych nemusel platit 60 € za check-in na přepážce. Aaah, tahle země se pro mě začíná stávat symbolem neefektivity.
Tisk potvrzení na recepci je taky docela dobrodružství, protože ten můj starý telefon samozřejmě není dual-sim, takže pro 2FA musím měnit SIMku na českou a pro internet zase na ukrajinskou. Tak to by bylo. Ale než se sejdeme s Tomem, zkusil bych se vydat ještě na jednu misi pro moldavské víno, když se včera nezadařilo.
Z toho dne už mi moc nezbývá. Z hostelu se dostávám až po poledni, protože po včerejší párty jsem samozřejmě vyspával a ta check-inová anabáze trvala přes hodinu. Aspoň že jsem si v sedačkové loterii vylosoval extra leg room u nouzového východu.
Mířím metrem na Majdan, protože jsem tam na Google mapách našel nějakou vyhlášenou vinotéku. Když už jsem mluvil o té neefektivitě, tak mě třeba fascinuje, kolik je tady v metru personálu. Nahoře prodává několik babušek v kukaních jízdenky, nad i pod eskalátory sedí babušky a jenom koukají, a k tomu jsou babušky i na nástupištích. Chodící bezpečnostní kamery.
Na Majdanu vyjíždím pěkně nekonečné eskalátory. Kousek odsud je nejhlubší stanice metra na světě Arsenalna, která leží 105 metrů pod zemí. Tady jsme proti tomu pod povrchem "jen" 70 metrů.
Teda musím říct, že takhle zalité sluncem to tady má o dost příjemnější atmosféru než včera. Cestou od metra mě zaujmou ve výloze pohledy, které chci taky poslat, tak se jdu podívat dovnitř. Sešeřelý krámek obehnaný kolem dokola pultem a za tím, respektive spíš pod tím pultem sedí otrávená ženština. Vítejte do 80. let. Kromě pohledů se mi líbí i magnetky, které jsou za pultem, ale když ženštinu poprosím, jestli by mi je podala, sotva se na mě podívá, zůstane hezky usazená a naprosto mě ignoruje. No tak si naser bábo.
Naštěstí hned vedle zakopávám o suvenýrový krámek Folkmart, kde je to jako nebe a dudy. Ochotný personál a mají tady fakt pěkné věci. Beru ženě kapesní zrcátko a k pohledům mi tady prodávají i známky, což je skoro zázrak.
Vinotéka přes ulici mě ale zklame. Moldavskou Cricovu opět nemají. Sakra co to. Že by Ukrajinci neměli rádi víno ze sousední země?
Obíhám Majdan kolem dokola, abych si pořídil i nějaké fotky za slunečného počasí, a pak už na koloběžce svištím s kopce zpátky do hostelu. Zastavuju se ještě v místním supermarketu pro nějaké jídlo na zbytek tripu a...voila! Z regálu se na mě směje Cricova! Jeej a já kvůli tomu procestoval půlku města. No hlavně že jsem sehnal!
Tom už mezitím utekl do města a posílá mi polohu, kde teď sedí na obědě. Do toho přelidněného metra už se mi znovu nechce, tak sedám na koloběžku už u hostelu. Právě jsem se pasoval do kategorie idiotů z ciziny, co si na koloběžce div nevymlátí zuby na kočičích hlavách v uzoučkých uličkách starého města. Aspoň že zatím nejsem pod vlivem.
Toma nacházím u Zlaté brány, což je replika malé části středověkých hradeb. Vypadá dost sklesle. V restauraci, kde obědval, ho pěkně natáhli, protože si nechal vyjet účet v eurech místo v hřivnách. "Dvacet euro! Kdyby to aspoň bylo dobrý, ale chutnalo to jak podrážka...," vzteká se. Nojo, tyhle podvedené výrazy cizinců z Prahy dobře znám. Hashtag východní Evropa. Tak snad mu teď zlepším náladu. Z koloběžky je dost nervózní, protože na tom nikdy nestál. "Já si to poprvé vyzkoušel před 5 dny," směju se a už ho nutím nasedat. Dává si pár cvičných koleček před sousední honosnou budovou Národní opery a frčíme.
Říkal jsem to už včera, ale jestli se mi něco v Kyjevě fakt líbí, tak je to šířka zdejších ulic, nebo spíš bulvárů. Ale nesmím přitom samozřejmě opomenout fakt, že tohle město bylo za 2. světové války prakticky srovnané se zemí.
Svištíme mezi impozantními univerzitními budovami skoro až k nádraží. Hah, tady jsem se včera něco naběhal. Kousek před nádražím to ohýbáme na bulvár Velyka Vasylkivska, což je v podstatě prodloužená osa Khreschatyku. Tady už je bulvár tak široký, že se několikrát dostáváme do problému. Po silnici se nám jet nechce kvůli silnému a dost živelnému provozu. Jenže chodníky občas končí v zábradlí a přejít křižovatku se musí pod zemí. Což se nám s koloběžkami vůbec nechce, takže se všelijak motáme, objíždíme a všichni okolo nás musejí nesnášet. Tohle už mě moc nebaví, ale Tom je pořád nadšený.
Nakonec se úspěšně protlučeme na Majdan. Tom je tady k mému překvapení poprvé. Jelikož už je na cestě delší dobu, tak vůči památkám trochu otupěl a protože Ukrajina ho spíš zklamala, tak zatím v Kyjevě jenom jezdil taxíky po hospodách.
Na koloběžkách dojedeme až k řece na Poštové náměstí, kde to chceme zapíchnout, protože já mám pěkný hlad a i Tom by si po nepodařeném obědě něčím spravil chuť. Skoro dvouhodinová vyjížďka stála v přepočtu 130 Kč. Tyjo a byla to fakt zábava. Kdyby to v Praze nestálo třikrát víc, tak bych to snad začal používat i doma.
Procházíme po nábřeží, kde jsou sympatické stánky s občerstvením a pěkné zahrádky na posezení. wow a mají langoše! "Počkej!", zaráží mě Tom, když už se chci po langoši vrhnout. "O tomhle včera přece mluvil Kailash. Sračky u vody tomu říkal. Že to bylo neskutečně předražený a potom mu z toho bylo zle," připomíná mi. Sakra, to je vlastně pravda. A předražené to fakt je. Za hloupý langoš chtějí stovku. Chvíli ještě pošlapuju, ale nedá se svítit, poblít se za tyhle peníze fakt nechci. Končíme v sousedním Mekáči, který má koneckonců taky zahrádku s výhledem na řeku. "Nikdy bych nevěřil, že si budu pochvalovat, jak dobře chutná Mekáč," mlaská Tom.
Hlavní třída spojující Poštové a Kontraktové náměstí, kde stojí náš hostel, je pěší zóna, tak si zbytek cesty v tomhle exkluzivním počasí dáváme procházkou. Na pokoji čeká Makedonec Aleksandar, kterého jsem vlastně zahlédl akorát první večer. Je celý žhavý do toho, kam půjdeme večer pít. Respektive večer už v podstatě je, akorát já potřebuju ještě zjistit, jak se zítra ráno dostanu na letiště. Letí mi to v 11 a tak nějak tuším, že ráno nebudu úplně v kondici, abych něco hledal. Naštěstí to vypadá, že z Kontraktového náměstí jede přímo na letiště Zhuliany maršutka. Tak můžeme vyrazit.
Aleksandar trvá na tom, že se zastavíme hned v baru na rohu, kde mají jenom třešňový svařák a nic jiného. Není to úplně můj typ baru, ani můj typ pití, ale tak zkusit se má všechno. A ono je to až překvapivě dobré.
Aleksandar si pochvaluje, jak se mu s přestěhováním na Ukrajinu mnohem zlepší životní úroveň, protože platy jsou tady mnohem vyšší. Uf, tak to jsem netušil, že Makedonie je na tom až tak špatně. "Neni to tak dobrý jako v EU, ale sem je mnohem jednodušší se přestěhovat, stačí když ti nějakej Ukrajinec podepíše pozvání," chlubí se. Začínám si říkat, že chudák ta jeho ukrajinská přítelkyně mu dost možná posloužila jenom jako podpis. A když se na chvíli vzdálím, abych si vyřídil telefon se ženou, jsem si už skoro jistý. Když se totiž vracím, motá se už kolem dvou ukrajinských slečen.
"Já bych ho tady nechal a půjdem někam na pivo, ne?", ptám se Toma, když jde Aleksandar sobě i slečnám objednat. "Tak jo!", zvedá se hned nadšeně Tom. Uf, takhle zbaběle jsem snad nikdy nikomu neutek. Ale co, on si na nás určitě ani nevzpomene. Co mě trápí trochu víc je, že jsme od rána neslyšeli o Kailashovi. Telefon má nedostupný. Snad si ho v Černobylu nenechali. Ale než stačíme vymyslet různé vtipné radiační scénáře, konečně se ozývá. Trip trval celý den, vybil se mu mobil a teď teprve dorazil do hostelu. My jsme se mezitím stihli usadit v hospodě Beer Point, tak mu posílám polohu a žadoním u obsluhy, aby nechala trochu déle otevřenou kuchyni, protože kamarád je plný radiace a má hlad. Obsluha je neskutečně otrávená a čekat prý nebude.
Jsem trochu zklamaný, protože tohle místo mělo podle Google recenzí přes 4 hvězdičky. Teda jestli tohle je nadprůměr... K pití je tady český Staropramen a Stella Artois. K jídlu si dávám Fish&Chips. Fatální chyba. Ryba je cítit už cestou z kuchyně. No, já mám plechový žaludek, tak snad to nějak přežiju.
Kailash doslova přibíhá, aby ještě stihl kuchyni. A hned se dělí o zážitky. "Když jsme odjížděli, tak všem měřili radiaci. Některý lidi byli přes limit, ale stejně nás pustili všechny. Ono co jinýho by s náma asi měli dělat?", směje se.
Prakticky hned po jídle nás vyhazují, protože zavírají. Už jsme zase bezprizorní, a to je teprve 11 večer. Na Google mapách se všechno okolo tváří zavřené, tak míříme zase do Pink Freudu. "Jedna věc se mi na východní Evropě líbí. Tady neni žádnej newspeak. Můžeš mluvit, o čem chceš. V Americe už je na všechno newspeak a když chceš říkat, co si fakt myslíš, tak musíš hledat safe space. Takhle řikáme lidem, který důvěrně známe a víme, že nás nikde nenapráskaj," dělí se Kailash o zkušenosti z Ameriky a Tom souhlasně přikyvuje. "No fakt, to si nevymejšlim," dodává, když vidí můj vykulený výraz. "V Americe ti někdo může klidně zničit život tim, že tě nařkne třeba z rasismu. Ale ve východní Evropě je safe space všude, tady můžeš říkat, cokoliv si myslíš." Kailash má indické kořeny, tak od něj takový názor beru s větší váhou, než když to samé slyším od Trumpovců.
Jak se blíží půlnoc, dostávám zprávu od Aleksandra, který si ode mě vynutil číslo hned na začátku večera. Tak tentokrát nejspíš nezaskóroval, asi už taky načichnul hostelem. Ptá se, kde jsme. Přepínám okamžitě telefon na letový režim, protože o jeho společnost ani jeden z nás nestojí. Navíc to asi stejně brzo zabalíme. Po půlnoci už nic otevřeného nenajdem a já potřebuju ráno nějak rozumně vstát.

» Pokračování - S Wizzairem do Pardubic