Poprvé ve východní Evropě - cestopis

Podzimní koupání v Oděse

27. září

Teda už jsem skoro přestával doufat, že se na tomhle tripu pořádně vyspím, ale dneska se to po tom brzkém zalehnutí povedlo. Spaní bylo luxusní, a za těch devět stovek, co jsem tady zaplatil, mám v ceně i snídani. Ta se podává na slunečné terase s docela pěkným výhledem. Na výběr je všechno, na co si vzpomenu, a to jsem tady prakticky sám.
Než jsem včera zalehnul, udělal jsem si na dnešek tak trochu plán. Přes poledne si proběhám město a na odpoledne se přestěhuju blíž k pláži a budu si prostě jen užívat chill. A tak o půl jedenácté nechávám na recepci bágl a vyrážím do zlatým podzimním sluncem zahaleného centra Oděsy. Nevím, jestli je to jen tím počasím, ale tohle město prostě působí děsně půvabně.
Než zamířím za památkami, stavuju se ještě hned vedle hotelu v krámku operátora Kyivstar. SIMka se 4 GB dat stojí 99 hřiven. Prodavači mluví anglicky a ani se netváří, že je to sere. Tak možná to tady bude s tou pohostinností lepší než v Moldavsku. Naopak stejný jako v Moldavsku je tady přístup k rouškám - ještě jsem neviděl ani jednoho člověka se zakrytým obličejem, přitom oficiálně to tady povinné je.
Hned pár kroků od hotelu narážím na nádhernou obchodní pasáž, která jako by sem spadla z Itálie. Jeden z obchodů se ostatně jmenuje Milano. Celkově je centrum plné majestátních paláců a samozřejmě tady nechybí ani typické "bachraté" pravoslavné kostely.
Kroky mi už zase neomylně směřují k moři, ale tentokrát mě cíl trochu zklame, protože končím na útesu přímo nad oděským přístavem. Takže mi výhled blokují buď mohutné jeřáby, anebo náletové dřeviny, kterými je útes posetý.
Moc turistů jsem zatím neviděl. V podstatě jenom skupinky důchodců, které po útesu vozí sem a tam takové elektrické golfové vozíky. A spíš to vypadá, že mě pronásledují, protože kdykoliv se někde zastavím, je tam během pár vteřin i jedno z vozítek a důchodci se hrnou ven s foťáky. Setřesu je až u slavných Potěmkinových schodů, protože po těch vozítka nezdrncají.
Schodiště má šílených 192 stupňů a končí přímo u vchodu do přístavu. U paty schodiště si sedám, sluním se a koukám na lidi okolo. Teď si teprve uvědomuju, že v kraťasech se tady sluním jako jediný. Místní tady chodí v zimních bundách. Sakra a to je kolem dvaceti stupňů a nádherně peče sluníčko. Do čeho se tady oblékají v zimě?
Dole pod schody je jen frekventovaná silnice a jinak nic. Podél schodů ale jezdí lanovka za 5 hřiven a asi půlku převýšení překonává i výtah, který je zdarma, takže nemusím funět celou dvoustovku schodů zase až zpátky nahoru.
Potkávám ještě nádhernou barokní budovu Národního akademického divadla a tím se mi okruh po oděských highlightech hezky uzavírá. Cestou k hotelu mě ještě zláká Mekáč svým pěkně nedietním ledovým kafem, ale pak už vyzvedávám bágl a mířím k hlavnímu nádraží.
Po pár krocích se mi do cesty staví elektrická koloběžka, která má na sobě logo Boltu. Wow! Vždycky jsem chtěl nějakou koloběžku vyzkoušet, ale nestálo mi to za registraci do nové aplikace. Navíc v Praze to stojí majlant. Ale Bolt už dávno mám kvůli taxíkům. A tady to stojí 2 hřivny za minutu. No tak jedem! Povrch chodníku i silnice je tady teda katastrofální, ale chci aspoň vidět, jestli se na tom udržím.
Woohoo! No tak tohle je větší sranda, než jsem čekal. Nikdy jsem nechápal, jak na tom můžou jezdit turisti v Praze na těch kočičích hlavách, ale ono je to i na ukrajinském tankodromu dost zábavné. A to musím každých 50 metrů seskakovat na křižovatkách, protože bezbariérovost do východní Evropy ještě nedorazila. No nic, nechci dělat přiblblého turistu a otravovat lidi na chodnících. Pořádně si zajezdím až na pobřežní promenádě.
Koloběžku nechávám u hlavního nádraží a dál vyzkouším další dopravní atrakci - ty splašené poskakující tramvaje. Hotel jsem si totiž booknul ve čtvrti Arcadia, dalších 6 kilometrů na jih. Má to být taková volnočasová plážová čtvrť, prakticky na okraji města, na tramvajové konečné.
Tramvaj se na zastávku s rachotem připlahočí po pár minutách čekání. Jízdenka se kupuje old schoolově přímo u řidiče a stojí 5 hřiven. Od hlavního nádraží uhýbáme na Frantsuzky Bulvar. Je to několik kilometrů dlouhá rovinka, takže řidič tomu pěkně nakládá. Tramvaj sebou háže ze strany na stranu, skřípe, kvílí, a dveře sebou lomcují tak, že se ani nedivím, že jsou některé okenní tabulky vymlácené a nahrazené nějakým plastem. Dávám tomu tak 50/50, jestli vykolejíme.
No ale nevykolejili jsme a na konečnou přijíždíme už po 20 minutách. Rozhlížím se po těch okolních luxusních věžácích a přemýšlím, ve kterém z nich asi bude ten můj čtyřhvězdičkový hotel, který jsem si booknul za pouhých 5 stovek. wow, no a on je snad v tom nejluxusnějším! Budova je tak velká, že je v ní hotelů hned několik, a k tomu má velký obchodní parter. Chvilku bloudím, než se mi podaří najít správný vchod.
Mám radost, že recepční mluví anglicky, jenže brzy zjistím, že umí jen velmi dobře recitovat obvyklá recepční témata jako číslo pokoje a čas check-outu. Ale když se ptám na to, kde bych poblíž sehnal plavky, je úplně ztracená. Zkouším to rukama nohama opsat, ale na to už jen opáčí zmatené "thank you". Hm, při jazykové bariéře vlastně asi nebyl nejlepší nápad gestikulovat kolem podpásové oblasti. Radši mizím na pokoj.
Chci nejdřív rovnou vyrazit ven, protože kolem pláží určitě nebude se sehnáním plavek problém. Jenže pak si uvědomuju, že místní chodí venku v kabátech. Tak možná radši trochu pogooglím. Mapy se tváří, že je pár kroků od hotelu velký obchoďák, tak tam snad pochodím.
Anebo taky nepochodím. Nic vyloženě plážového tady není, tak to zkusím v Megasportu. Ale po plavkách jako by se zem slehla. Asi 18letá prodavačka naštěstí umí perfektně anglicky. "Plavky už neprodáváme, na plavání už není úplně sezóna," směje se. "Moje země nemá moře, takže pro mě je sezóna kdykoliv, kdy se dostanu na pláž," směju se já a chci už s nepořízenou odejít, když mě prodavačka zastaví. A doporučuje běžecké šortky, protože v těch se dá plavat taky. "Můžu vám na to dát 30 % slevu," usmívá se, když si nejspíš všimla, že na cenovku 800 hřiven jsem trochu nevěřícně vyvalil oči. Páni. Beru. Teda na takovýhle servis fakt nejsem z řetězcových obchodů zvyklý. A v tomhle regionu je to šokující ještě víc.
Kradu z hotelu velký ručník namísto osušky a teď už to beru poklusem rovnou na pláž. Tahle čtvrť je opravdu takové dovolenkové místo. K pláži vede pěší zóna obklopená zábavním parkem, stánky s cukrovou vatou a podobnými ptákovinami. Lidí je tady ale naprosté minimum. Nevzal jsem si s sebou ani mobil, protože jsem nechtěl při plavání nechávat věci bez dozoru, ale na pláži je taky skoro pusto.
Když se začnu nadšeně vysvlékat, pár lidí v bundách na mě kouká jako na blázna. Pravda, bez oblečení už mi trochu frišno je. O to teplejší mi ale připadá moře. Teďka už jsou na mě upřené všechny oči na pláži, takže se nechci moc dlouho plácat při břehu a prostě se vrhám po hlavě do vody. Euforie! Po prvotním zalknutí a pár tempech už si to fakt užívám! Lehám na hladinu a nechávám se prostě jen unášet.
"Voda choroša?", ptá se mě pobaveně postarší pár, když po půlhodince lezu na souš. "Voda choroša, vse choroša," směju se.
Dám si to ještě párkrát a pak si říkám, že bych si udělal i nějaké fotky, než se setmí. O věci se fakt bát nemusím, pláž je skoro prázdná. Vracím se na hotel pro mobil a zpátky to beru na Bolt koloběžce. Mají tady podle GPS chytře omezenou rychlost v pěších zónách, kde se koloběžka nerozjede na víc než 10 km/h. A to i přesto, že místa tady je spousta. S takovým omezením by to pak možná i v Praze bylo snesitelnější.
Ráchám se až dokud se nezačne stmívat. Se setměním se taky razantně ochladí, takže musím chtě nechtě zpátky na hotel pro teplejší oblečení. Dělám si ještě check-in na zítřejší let do Kyjeva a pak bych docela vyrazil na nějakou ukrajinskou večeři. Snad to bude lepší než v Moldavsku.
Vydávám se k jedné z restaurací, co mi poradily Google mapy. Ale ta zjevně zkrachovala, protože z ní zbyla jen cedule. Druhá ukrajinská restaurace je zase zavřená, i když podle otevírací doby by měla mít otevřeno. Asi to tu mimo sezónu funguje trochu jinak. A tak končím přímo před hotelem v restauraci Sababa, do které mi na recepci dali 20procentní slevu.
Je to malý baráček s pěknou střešní terasou a vypadá to tady děsně fancy. Ale ceny jsou dost příznivé. Večeře a dvě piva mě před slevou vyjdou na 140 hřiven. Přemýšlím ještě o vodnici, kterou už má na stole většina ostatních hostů, ale říkám si, že check-out je zítra už v 10, tak to radši nebudu moc rozjíždět. V Kyjevě budu zůstávat 3 noci na jednom místě, tak tam se určitě příležitost ještě najde.

» Pokračování - S Ukraine International do Kyjeva