Poprvé ve východní Evropě - cestopis

Pošmourný podzimní Kyjev

29. září

Včera jsem do Kyjeva dorazil za tmy, takže první ranní pohled z hostelového okna mě trochu vyvádí z míry. Tmavě šedá obloha a v kontrastu pestrobarevné listí na stromech. Jako bych ze slunné Oděsy odletěl v srpnu a přistál v Kyjevě v říjnu.
Moji spolubydlící se včera stihli vrátit ještě než jsem usnul. Akorát že přišli dva a odcházeli předtím tři. Aleksandar z Makedonie totiž prý v baru "zabodoval". Což bylo pro nás všechny trochu překvapení, protože z Makedonie se do Kyjeva přistěhoval za ukrajinskou přítelkyní a za pár dní se mají stěhovat do společného bytu. Uf. Dokážu pro nevěru za určitých okolností najít nějaké pochopení, ale tohle je úplně jiný level... Ale to není můj boj.
Teď jsem každopádně v pokoji sám, kluci vypadli už kolem desáté, kdy jsem teprve rozlepoval oči. Což se mi dost hodí, protože Turkish Airlines zrušily Saře zpáteční let z Íránu. Pobočka v Teheránu zavřená a na íránské číslo se nejde dovolat. S ukrajinským call centrem to zabere půl hodiny, ale nakonec se rebooking zadaří. V baru v přízemí hostelu dávám ještě rychlé kafe a po poledni konečně vyrážím ven.
O Kyjevě jsem si dopředu prakticky nic nezjišťoval, ale instinktivně se hned vydávám do prudkého kopce, protože tam přímo od hostelu vede hezky dlážděná pěší zóna. Šplhám klikatící se uličkou vzhůru a říkám si, že kdybych odsud někomu poslal fotku, tak by nepoznal, jestli je to Ukrajina, Praha nebo třeba Slovinsko. Prostě klasické slovanské historické domy z 19. století podél cesty z kočičích hlav. Zato když dofuním nahoru, tak už není pochyb, že jsem na východě. Majestátní, typicky "baculatý" pravoslavný kostel se spoustou zlata na fasádě.
Pokračuju teď už po rovině dál honosnou ulicí obklopenou ambasádami, která ústí u monumentální budovy Ministerstva zahraničí na rozlehlém Michajlovském náměstí. V opačném rohu náměstí stojí impozantní Chrám svatého Michaela s mnoha blyštivými zlatými kopulemi. Na chvíli zastavuju a chci se kochat tou nádherou, ale v mžiku je u mě postarší cikánka a dost agresivně žebrá. Dávám jí 10 hřiven, což jí asi připadá jako málo, protože se spoustou řečí na chvíli zmizí a za chvíli si s sebou přivádí celý gang cikánek. Tak v takových podmínkách se architekturou fakt kochat nemůžu a radši beru kramle.
Pokračuju pořád rovně a ulice teď začíná pro změnu docela prudce klesat. Docela bych si někde na chvíli sednul, ale tohle město asi fakt nemá rádo lavičky, protože jsem zatím nepotkal ani jednu. Mezitím už přicházím na širokánskou Chreščatyk, která opodál prochází skrz slavný Majdan. wow! Už je to 7 let, co byly obrázky odsud dennodenně v médiích, ale stejně si je pamatuju tak důvěrně, že si připadám, jako bych tady už někdy byl.
Prostředkem bulváru vede 8 jízdních pruhů a provoz je tady stále řešený sovětským stylem - auta mají prioritu, chodcům dáme všude do cesty zábradlí a naženeme je do podzemí. Tenhle styl ale bojkotuju a protože po x návštěvách Íránu nemám problém protloukat se pěšky skrz silný provoz, poradím si i tady.
Stalinistické paláce obklopující bulvár hostí v parteru spoustu směnáren. Což se mi teď hodí, protože jsem večer našel v kapse pár zmuchlaných moldavských bankovek. Myslel jsem, že jsem tam všechnu hotovost utratil, ale těchhle pár bankovek, co jsem si do zadní kapsy nacpal někdy nad ránem při objednávce panáků tequilly, jsem zapomněl.
Hned v první směnárně stojím zase tváří v tvář východoevropské pohostinnosti. Fronta až ven, protože směnárník s neskutečně nasraným výrazem pracuje neskutečně pomalu. Když se dostanu na řadu a podávám mu moldavské bankovky, které měl podle kurzovního lístku směnit, vyštěkne na mě "NO!" a gestikuluje, ať jdu pryč.
Směnárny okolo moldavské lei na kurzovním lístku ani nemají, tak jdu ještě zkusit štěstí do těch všudypřítomných podchodů, které jsou podle všeho plné obchodů. Mezi nimi je i jedna děsně shady směnárna. Ptám se, kolik dostanu za 150 lei. Otrávená směnárnice po mně vyloženě hodí kalkulačku. No, s tímhle kurzem přijdu o třetinu peněz, ale jelikož ta ztráta je ekvivalent 50 Kč, nechce se mi s nasranou ženskou smlouvat, ani trajdat po dalších směnárnách, a peníze měním.
Procházím Majdan křížem krážem a musím říct, že tohle se teda komunistům povedlo. Stalinistické paláce jsou fakt monumentální a k tomu je všude tolik prostoru. Tady už by i byly nějaké zídky (pořád žádné lavičky), na které by se dalo sednout, jenže je docela kosa a do toho pěkně fičí ledový vítr, takže už jsem dost promrzlý. A tak se zašívám do McCafé.
Jenže zrada. A teď už se fakt musím smát. Ono není kam si sednout ani tady. Je tu jen pár normálních stolečků, ty jsou obsazené, a pak už jsou tady jen "bufetové" stoly na stojáka. Lámu do sebe kafe, co už jsem si stihnul koupit na zahřátí, a říkám si, že se pohnu do nějaké přívětivější části města.
Instinktivně mě to táhne k řece, jenže to vypadá, že tam z Majdanu vede jenom dost rušná silnice. A tak beru pro urychlení koloběžku. Od řeky fičí studený vítr ještě silněji. Jsem nabalený v kabátu, ale stejně pěkně promrznu a prsty ani necítím. Ono je to pro člověka z malé zemičky takové matoucí, že jsou v rámci jedné země 20stupňové teplotní rozdíly, ale ono je to holt z Oděsy do Kyjeva stejně daleko jako z Prahy na Jadran.
Koloběžku nechávám na Poštovém náměstí přímo na nábřeží a vydávám se podél širokánské řeky Dnipro, protože mě o kus dál po proudu zaujme masivní most. Celkově mi tohle město zatím fakt nepřirostlo, ale je vážně působivé, jak je tady všechno obrovské.
Šplhám na most, který mě mile překvapí tím, že je jenom pro pěší. Nasazuju teleobjektiv a zkoumám panorama města kousek po kousku. Tovární komíny a šedivé paneláky. Působí to tak těžce úzkostně, že mě to vlastně dost fascinuje a strávím na mostě skoro hodinu.
Beru zase koloběžku, svištím už teď jen kousek po rovince do "svojí" čtvrti Podil a googlím nějakou pěknou kavárnu. LasKava. To zní nadějně. Peckové recenze, jediná špatná recenze je od nějaké Američanky, co si stěžuje, že tady nemají nic veganského. Beru.
A za chvíli už se zas musím smát. Já mám buď strašnou smůlu, anebo v tomhle městě lidi fakt neradi sedí. Podnik má doslova jen dvě židle a jinak jsou tu stoly na stojáka. Ale nevadí. Mají ještě malou terásku, kde jsou normální stolečky, no a horké kafe mě zahřeje. K americanu za 15 Kč si dávám ještě vynikající cheesecake za 25 Kč. Obsluha mluví perfektně anglicky a je fakt děsně milá a LasKavá. Otevírám okamžitě Google mapy a přidávám 5hvězdičkovou recenzi, protože v téhle zemi se laskavost musí podpořit.
Zastavuju se na chvíli v hostelu, protože dneska chci stihnout ještě jednu věc - jako suvenýry chci přivézt víno z moldavských sklepů, jenže na letu z Oděsy do Kyjeva jsem neměl odbavené zavazadlo, tak ho potřebuju koupit tady. A tak googlím, kde by se tady moldavské víno dalo koupit. Zdá se, že plno vinoték je kolem hlavního nádraží, tak se vydám tam. Na pokoji mě zastihnou i spolubydlící, kteří už se těší, až půjdeme večer zapařit. Tak domlouváme sraz na osmou, dvě hoďky na vinný hon by mi měly stačit.
Před hostelem lezu do metra, kde je zase hlava na hlavě. Venku je pocitová teplota snad mínus třicet, tady zase plus třicet. Před nádražím vystupuju úplně upečený. Včera jsem tu byl už za tmy, tak jsem teď docela překvapený, jak čtvrť kolem nádraží vypadá. Široké bulváry jsou obklopené domy z předminulého století, na které jsou ze všech stran doslova přilepené moderní věžáky i prosklené mrakodrapy. Docela fascinující podívaná, naposledy jsem něco takového viděl snad v londýnských Docklands. S vínem tady ale bohužel nepochodím, nějaké moldavské sice ve všech vinotékách mají, ale ne z Cricovy. Nebo ho aspoň nemůžu najít. Personál je zase ochota sama, takže mi s hledáním nepomůže.
Mezitím se stihne setmět a já se stihnu ztratit. Zamířil jsem ke stanici metra Universytet, která měla podle Google map stát uprostřed Univerzitního parku, ale nakonec mě k ní musejí nasměrovat místní kolemjdoucí, protože stojí úplně jinde a vypadá zase honosně jako vchod do divadla.
Cestou ještě zbouchám kebab, což je po Mekáči druhá záruka jedlého jídla, a v hostelu pak jenom vyzvedávám spolubydlící. Ti už si našli bar, kam chtějí vyrazit, tak hned objednávají Bolt. Čtyřkilometrová jízda má stát necelou stovku.
Vystupujeme u trendy hipsterského baru Squat17B, který už od prvního pohledu není můj styl baru. Je to taková ta klasická hipsterárna v polorozpadlém domku s psychedelickou hudbou, kde ani dva kusy nábytku nejsou stejné a nedá se nikde pohodlně sednout a pokecat si. Pivo tady navíc stojí 60 hřiven. Sedíme shrbení u děsně nízkého stolečku a po půl hodince i kluci naznají, že je to sice cool místo na Instagram content, ale pokecat si radši půjdeme jinam.
Je už po deváté večer a najít v Kyjevě bar otevřený déle do noci bude podle všeho dost problém. Nakonec jeden otevřený bar o pár ulic dál nacházíme. Je tady ale tak narváno, že musíme sedět venku a stejně tady zavírají už v 11. Ale aspoň se konečně můžeme pořádně seznámit. Kluci se jmenují Kailash a Tom, jeden je z Ameriky a druhý z Británie. Od obou dostávám stejnou storku, jako jsem slyšel od dalších "Zápaďáků" v Kišiněvě - cestují už delší dobu, protože s trochou zápaďáckých úspor se dá po chudých zemích trajdat klidně měsíce.
Oba jsou dost odvaření z toho, že mám ženu z Íránu a celkově dost obdivují, že mám ve svém věku hotovou vejšku, stálou práci a manželku. Docela mě to baví, tohle je snad poprvé, co mi někdo skládá komplimenty na to, že mám život po kupě. Myslel bych si, že pro hardcore cestovatele bude "usazený" život spíš noční můra.
Z hospody nás už po jednom pivu vyhánějí, a tak míříme do jediného baru, o kterém kluci vědí, že je otevřený i po půlnoci. Pink Freud, kousek od našeho hostelu. Je to od pohledu trochu fancy místo. Po pohledu do nápojáku už bych řekl spíš dost fancy místo. Jedno pivo stojí stovku. Ale co se dá dělat. Nevěřil bych, že jedno z nejdražších piv v životě budu pít zrovna na Ukrajině.
S kluky řešíme hlavně cestování. Jsou na Ukrajině už pár týdnů a jako všichni předchozí cestovatelé mě utvrzují v tom, že najít tady dobré jídlo je fakt zázrak. Kailash hlavně jmenuje místa, kde rozhodně jíst nemám, protože mu tam po jídle bylo zle.
Po pár pivech se k nám přitočí dvě Ukrajinky, co sedí u stolu vedle. Jsou už zjevně dost připité a hrozně je zajímá, odkud jsme a co tu děláme. Jedné z nich bude kolem padesáti, druhé tak něco pod třicet. Kluci jsou oba nezadaní a z té mladší slečny, Julie, skoro slintají. I když já si po chvilce všímám, že slečna to není, protože má snubák. Vůči tomu jsou ale kluci slepí, a tak jenom zbytek večera sleduju, jak se snaží, než si Kailash konečně troufne říct o číslo a Julia se pousměje a opáčí, že není volná.
Kluci mají zjevně zkažený večer. Navíc už je jedna ráno a z baru nás vyhánějí. Holky berou taxíka domů a Kailash ještě stihne vystřelit otázku na to, jaký mají plat. Všichni valíme oči, jestli se na tohle fakt zeptal. Já teda chápu proč. Předtím jsme totiž řešili, co za Ukrajince asi chodí do baru, kde pivo stojí stovku, když průměrná mzda je tady 10 tisíc Kč. Ale musím se smát, že se na to pro výzkumné účely odvážně zeptal.
"To víš že si chtěla zapíchat. Dobře, tak je vdaná, ale přece by se s náma nezačala jen tak bavit, kdyby nechtěla. Ale pak si to rozmyslela. Protože jsme cítit po hostelu," směje se Kailash. Snažíme se ještě najít nějakou hospodu, ale Google tvrdí, že už je všude zavřeno, a prázdné temné ulice mu dávají za pravdu. Tak už jdeme holt zase o něco víc načichnout hostelem.

» Pokračování - Poslední den na Ukrajině