Poprvé ve východní Evropě - cestopis

S Wizzairem do Pardubic

1. října

Žaludek mě budí už o sedmé ráno. A ne, na první dobrou poznám, že to není kocovina. Tohle je ta smradlavá ryba, co jsem večer pitomě snědl, místo abych jim ji omlátil o hlavu. Achjo. No, aspoň se brzo vykopu z hostelu. Šmarja, otrava z jídla a kocovina je teda pekelná kombinace. Večer jsem se naštěstí sbalil, takže teď jen dávám ledovou sprchu a mizím. Tom to pěkně tvrdě zařezává, Kailash mi pootevřenýma očima podává z postele ruku a přeje šťastnou cestu.
Město je zamlžené, a na to, že je všední den ráno, je i docela liduprázdné. Mám plno času, tak sedám na zahrádku kavárenského řetězce Aroma kava na ranní dávku kofeinu a zpod stolu uzobávám 7days minicroissanty, co mi zbyly a nechce se mi je táhnout domů.
O půl deváté se přesouvám na opačný konec rozlehlého náměstí a ještě kousek dál, na bulvár Verkhnii Val, kde mi Google mapy vyzradily polohu zastávky letištní maršutky. Platím 8 hřiven za jízdenku a s devátou hodinou vyjíždíme. Fascinuje mě proces na nácestných zastávkách. Lidi si hned po nástupu sedají a peníze za jízdenku posílají řidiči dopředu lidským řetězem.
Jízda nabízí parádní kontrasty depresivních šedivých paneláků a moderních prosklených věžáků. U nádraží se maršutka skoro vyprazdňuje a pak už frčíme po 5 kilometrů dlouhém rovném bulváru Povitroflots'kyi, který je po celé délce obklopený košatými stromy, za nimiž se schovávají cihlové činžáky ze 60 let.
Maršutka mě vysazuje před branami letiště, protože pokračuje dál za Kyjev až do městečka Vyshneve. Mám tahle menší letiště, která stojí prakticky ve městě, děsně rád. Nepůsobí takovým tím nehostinným dojmem střeženého areálu, jsou spíš jako taková nádraží, kam může klidne člověk dojít i pěšky. U výjezdu z letiště stojí zmodernizovaná verze památníku zakladatelům Kyjeva, v duchu tradičních monumentů u vjezdů do měst typických pro postsovětské země.
Terminál je opravdu maličký a uvnitř není k hnutí. Stovky cestujících stojí frontu na kontrolu covidových dokumentů. Letiště je asi jediné místo, kde se dbá na nošení roušek, takže ve vydýchané hale se po 45 minutách čekání už slušně dusím. Tohle je panečku prevence covidu, nahnat zbytečně co nejvíc lidí z různých koutů světa na jedno nevětrané místo a nechat je tam hezky sdílet různé mutace. Já tady teda naštěstí zbytečně nestojím, protože na přepážce musím stejně odevzdat bágl s vínem, co jsem včera nakoupil. Jednou za 10 let mám odbavené zavazadlo, a stejně jsem z něj musel většinu věcí nacpat do příručního skládacího batůžku, protože víno už bude samo o sobě dost těžké. Zaplatil jsem si 10 kg a když položím bágl na váhu, ukáže přesně 10.0 kg. wow, tak to se povedlo!
Průchod přes security a pasovku už je naštěstí svižný a v salonku si dopřávám první opravdu chutné jídlo tohohle tripu. Vepřové na mrkvi s jáhly. Nevím, jestli je to typicky ukrajinské jídlo, ale je to fakt dobrota. Kvalita jídla mě na tomhle tripu zklamala asi nejvíc, protože pod východoevropské kuchyně jsem si paradoxně sliboval dost. Možná jsem měl fakt jen smůlu na hospody, anebo bych se měl na příště naučit trochu rusky a zajistit si pozvání na domácí večeři jako Bald&Bankrupt.
Nemůžu si pomoct, ale rozsvícená cedule PARDUBICE nad gatem mi připadá vtipná. Je to prostě zvláštní, že na takové miniletiště v krajském městě letí skutečný Airbus A320 na mezinárodní lince. Podle fronty tipuju, že letadlo bude plné. Zajímalo by mě, kolik lidí fakt letí do východních Čech a kolika se jen nechtělo platit předražené ČSA a cíl mají taky až v Praze.
Nastupujeme pěšky, přes plochu ještě koukám na siluetu města. Sbohem Kyjeve. Úplně jsme si nesedli, ale rád jsem tě poznal a třeba se někdy vrátím.
Po vzletu využívám prosby chlapíka vedle sebe a měním si sedačku s jeho přítelkyní, která sedí úplně vepředu. Normálně se sice nemám potřebu drát z letadla mezi prvními, ale v Pardubicích tuším, že nebude mít pasovka úplně největší kapacitu, tak nechci trávit další hodinu ve frontě. Stejně jako většina cestujících si pak zase kupuju pití, abych mohl na zbytek letu v klidu sundat roušku.
Na dráhu v Pardubicích sedáme přesně v poledne, po přetočení hodinek o hodinu zpátky. Po výstupu z letadla si připadám jako na školním zájezdě. Chlapík v reflexní vestě si nás řadí do štrúdlu, než se pod jeho vedením vydáváme podél budovy terminálu k příletovým dveřím. "Teda vy jste připravenej, to se jen tak nevidí," vysekne mi poklonu policista, když mu podávám pas s příletovým formulářem a covid passem. Když koukám kolem sebe, tak vidím, že měl asi k pokloně důvod, protože lidi u ostatních přepážek se zmateně přehrabují v kabelkách a batozích. Achjo, on totiž během toho dvouhodinového letu nebyl čas si to nachystat...
Za pasovkou poznávám, že pro zdejší celníky je ten jeden přílet z Ukrajiny vítaným zpestřením, protože zatímco v Praze mi bagáž nikdy nikdo nekontroloval, tady je celníků snad 10 a mají s sebou i psy, kteří očuchávají zavazadla na páse. Zvedám svůj bágl, který vyjíždí mezi prvními, a hned mě chytá celnice a ptá se, co jsem si dovezl. "Tři litry vína a jinak nic," odpovídám po pravdě a hned mě s úsměvem pouští. To chudáci Ukrajinci takovou důvěru nemají a musejí všechno vybalovat.
Booknul jsem si z pardubického nádraží Regiojet ve 13:23 a rád bych ho stihnul, ale letištní autobus má odjíždět až ve 13:15. Asi je to myšlené tak, aby se neujelo lidem, co se zaseknou u celníků. Ale mně se tohle ani trochu nehodí, takže vybíhám pěšky na zastávku do nedaleké vsi, odkud to má jet už za 10 minut. Po ostravském letišti jsem si odškrtl další v zásadě zbytečný český vzdušný přístav. I když zrovna Pardubice by se za mě klidně chytnout mohly. Do Prahy je to kousek a třeba bychom se pak s cenami letenek dostali na úroveň Berlína nebo Vídně, odkud se proti Praze bez problémů létá za polovic.
Autobus stíhám, do města je to jenom kousíček, za 15 minut už vystupuju u nádraží. Je tady proti Kyjevu skoro až horko, že mám z toho chuť na zmrzlinu. Do odjezdu ještě čas, tak jdu symbolicky uspokojit chutě do Mekáče, který mě při životě držel celý tenhle trip.

» Zpátky na informace

» Podobná cesta: Z Budapešti na Balkán
» Další podobná cesta: Stopem k Jadranu