Zimní útěk za sluncem na Balkán - cestopis
Přes Dubrovnik do Černé Hory
29. ledna
Oproti předchozím dnům jsme si maličko přispali, vstáváme až o půl deváté. Do Černé Hory je to odsud 100 kilometrů, takže není vůbec kam se hnát. Z balkonu máme nádherný výhled na sluncem zalitý Malostonský záliv včetně působivého Pelješackého mostu.
Přicházíme do snídaňové restaurace, která má kolem dokola velká okna, taky s výhledem na záliv. Žádní jiní hosté tady nejsou. Obsluha na baru kouří. Je vidět, že ač je to odsud všemi směry pár kilometrů do Chorvatska, tady jsme bezpečně mimo EU. Číšník říká, ať se posadíme, že nám jídlo donese. Říkáme si, že bez švédského stolu to bude asi dost skromné. Jenže číšník se sotva za 10 minut vrací s fakt štědrou porcí - čtyři volská oka, míchaná vajíčka, 4 nožičky párků, uzeniny, sýr...no to je zase královská snídaně!
Po snídani dáváme ještě kafe a na pokoj se vracíme tak plní, že do odpoledne asi máme vystaráno. Každopádně než odsud zmizíme, potřebujeme si v Černé Hoře najít ubytování. O lokalitě máme jasno. Chceme být na pobřeží malebného Kotorského zálivu. Najít vhodné apartmá s parkováním překvapivě trvá fakt chviličku. Nojo, je leden, všechno je volné a dostupné. Tak vyrážíme.
Do Kotoru je to něco přes dvě hodiny cesty a check-in je až od tří odpoledne. A tak si říkáme, že máme akorát čas zastavit se cestou ještě v Dubrovniku. Popojíždíme z centra Neumu zase pár kilometrů, tentokrát na jižní hranici do Chorvatska. A bosenským pohraničníkům se opět daří s námi vyběhnout. Přijíždíme k jedinému otevřenému okénku. Sára dostává razítko, mně se na pas jen kouknou, a tak prosím taky o razítko. Když už jsem dostal vstupní, tak aby mi nechybělo výstupní.
Popojíždíme k dalšímu okénku. Dvě slečny lezou ven a chtějí po nás otevřít kufr. "Je něco z toho z Bosny?", ukazují na tašku s jídlem. A když říkám, že ne, tak pokynou, ať jedeme. "Ještě potřebujeme razítko," ukazuju Sáry pas. "Razítko už máte, my jsme celníci," smějou se a zalézají zpátky do budky.
Nechci tady zase působit pozdvižení, když už jsme teda Bosnu úspěšně opustili, ale jsem totálně zmatený. Sára listuje pasy, máme tam fakt chorvatská vstupní razítka, místo očekávaných bosenských výstupních. Nechápu. Tentokrát jsem fakt bedlivě sledoval, jestli v nějaké budce za zavřeným okýnkem někdo nesedí, ale všechny, kromě těch dvou, u kterých jsme zastavili, byly prázdné. "Nojo, they work, but...," smějeme se vtípku včerejšího pohraničníka. Tak snad nás při nějaké budoucí návštěvě Bosny nenařknou, že jsme ze země utekli nelegálně.
Teď už každopádně svištíme směr Dubrovník. No, svištíme. Jadranská magistrála je už v téhle odlehlé části dost skromná. Úzká, vlnící se a s ne úplně kvalitní vozovkou. Zajímavé jsou opakující se cedule podél silnice, které v několika jazycích včetně češtiny upozorňují na časté dopravní nehody a nabádají řidiče, aby neřídili ospalí. No tady to teda v létě musí být slušné peklo. Je fakt, že z Čech spousta lidí jezdí až do těchhle končin na jeden zátah, a to to ještě mají okořeněné o kolony a vedro.
Jízda je každopádně parádní. Sluníčko hřeje, výhledy na moře jsou pořád malebné, a za necelou hodinku od hranic přijíždíme do Dubrovniku. Dubrovnik je jedno z měst zasažených overtourismem nejvíc na světě. V tomhle ročním období by to snad nemuselo být tak zlé, ale restrikce na parkování jsou každopádně velmi přísné. Zaparkovat jen tak na ulici cizinec prakticky nemůže. Jedeme tedy k jednomu z oficiálních parkovišť. Ale tady zažíváme totální déjà vu z Norska. Pro vjezd je potřeba načtení registrační značky kamerou u vjezdu, a naše auto kamera prostě odmítá vzít. Takže nemůžeme vjet. Zkouším různě couvat a najíždět, ale když se za námi začne tvořit fronta, vzdáváme to.
Popojíždíme o kus dál do podzemních garáží, kde naštěstí nezkouší žádné experimenty a u závory se normálně tiskne lísteček. Mají tady zase dvojí ceník, což se nám hodí. V létě se platí 7 € za hodinu, v zimě jen 2 €. Parkujeme v podzemí a za chvilku už po starobylém schodišti obklopeném malebnými domečky sestupujeme do starého města, které leží na poloostrově obehnaném mohutnými hradbami.
Vstup bránou Pile nám odhaluje, že ty mohutné hradby jsou dokonce dvojité. Po průchodu jedněmi vraty se nejdřív ocitáme mezi dvěma zdmi, než se teprve po průchodu druhými vraty dostáváme do první ulice. A ta nás okamžitě ohromí. Na rozdíl od většiny historických měst, kde se mísí různé architektonické styly, tady panuje v podstatě dokonalá jednotnost. Všechny domy jsou postavené z vápence, ve stejném stylu, bez barevných fasád, s uniformními tmavězelenými okenicemi.
Jak procházíme labyrintem ulic, tak ten jednotný styl nám připadá čím dál víc fascinující. Časem si všímáme, že jsou tady dokonce pobočky různých mezinárodních značek, jako Hard Rock Café, Euronet, nebo Hilton, ale všechny mají černobílá loga v jednotném designu, aby to nerušilo ráz města. Nádhera.
Nakonec se dostáváme až do opevněného přístavu na opačném konci starého města. Celá historická část měří sotva půl krát půl kilometru. To množství uzoučkých uliček je tak velké, že se člověk může docela nachodit, když si chce město pořádně prohlédnout, ale i tak nám vlastně stačí dvě hodiny. Fanoušci Her o trůny se tady asi zabaví na delší dobu, ale my můžeme vyrazit dál. Bereme to teď už přímější cestou zase zpátky k bráně Pile. Schody od starého města nám dají docela zabrat, přece jen převýšení ke garážím je skoro 100 metrů. Ale v jednu vyzvedáváme auto a vracíme se na Jadranskou magistrálu.
Na Google mapách jsem viděl parádní fotky celého starého města z výšky. Magistrála je dost vysoko a ve zpětném zrcátku ty výhledy vidím, akorát tady není kde zastavit. Z jedné strany hrana útesu, z druhé strany skála. Nakonec auto házím do škarpy pod skálu a vzdor Sáry protestům přeskakuju svodidla u hrany útesu, abych dostal foťák skrz četné větve keřů. Není to pořád přesně to, co jsem viděl na Google mapách, ale za mě pořád worth it.
Kousek za městem si oživujeme vzpomínky z tripu předloni v létě, kdy jsme stopovali přes Bosnu na chorvatské pobřeží. Míjíme postupně odbočku do hor na bosenské hranice, krásné pobřežní městečko Cavtat, a dubrovnické letiště. To už jsme skoro na hranicích. V poslední vesničce před čárou ještě děláme zastávku pro vodu a nějaké pití, a pak už před sebou vidíme celnici.
Po bosenské zkušenosti nechci nechat nic náhodě. Černá Hora má totiž na evropské poměry extrémně přísná pravidla a kromě toho, že člověk samozřejmě musí legálně přejít hranice, tak se taky do 24 hodin musí zaregistrovat k pobytu ve městě, kde bude pobývat. I když tam jede jen na pár dní jako turista. Takže jakmile Sára dostává chorvatské razítko, hned se ptám na černohorskou celnici. "Musíte jet dál," ukazuje pohraničník do dálky. No tak snad to nepřejedeme.
Příjezd do Černé Hory teda nedělá moc dobrý první dojem. Ruiny budov, několik vraků aut, poházené nákupní košíky a odpadky. Kvalita vozovky šla extrémně dolů. Ale podobné dojmy mají asi i turisti, co přejedou z Německa nebo Rakouska do Česka, tak nebudeme hned soudit.
Po víc než dvou kilometrech konečně vidíme černohorskou celnici. Všechny závory jsou zase zvednuté, takže bedlivě vyhlížíme, kde zastavit. Na konci přechodu vidíme stát pohraničníka, který nás sleduje, tak jedeme přímo k němu, když v tom se za námi ozve ostré "HEJ!". Z budky na nás mává jiný pohraničník. Sakra ty balkánské hranice nám prostě nejdou. Couvám zpátky a musím vystoupit z auta, protože budka je na pravé straně a ještě navíc nepochopitelně vysoko. Pohraničníkovi se omlouvám a vysvětluju, že jsem měl namířeno ke kolegovi, ale úplně mě ignoruje. Bouchne razítka a jedeme.
Tak jsme konečně v Černé Hoře! Pro mě je to země číslo 40. Po pár kilometrech přijíždíme do prvního města, kterým je Herceg Novi na západním pobřeží Kotorského zálivu. Teď nás čeká víc než 40kilometrový objezd zálivu na jeho opačný konec. Navigace ukazuje, že to potrvá víc než hodinu. To nám přijde trochu přehnané, jenže postupně zjišťujeme, že doslova celé pobřeží je zastavěné. A protože k zálivu se těsně tisknou hory, prochází silnice přímo středy všech městeček a vesnic. Nejsou tady chodníky, dokonce ani krajnice, takže se každou chvíli vyhýbáme místním dědečkům a babičkám na kolech, chodcům, různým kárkám, a rychlost kolísá někde kolem 30 km/h.
Silnice místy vede přímo podél vody a výhledy na ty hory kolem zálivu jsou fakt dechberoucí. Připomíná nám to Norsko. Kotorskému zálivu se ostatně někdy přezdívá nejjižnější fjord. Hustota osídlení je tady ale rozhodně o dost větší. Čehož hned využíváme a vybíráme v jedné z vesnic z bankomatu, protože tak nějak tušíme, že s kartou na Balkáně nepochodíme. Z bankomatu lezou eura, což není žádný fuck up. V Černé Hoře se skutečně platí eury, ačkoliv oficiálně není členem eurozóny. Příčiny sahají do dob rozpadu Jugoslávie a související hyperinflace místní měny.
O půl čtvrté konečně přijíždíme na okraj městečka Kotor. Náš apartmánový dům stojí přímo u hlavní silnice, ve druhé "řadě" od břehu, takže nemusíme nic hledat, což se nám hodí, jelikož nemáme místní SIMku. Vítá nás úžasná paní, která mluví naprosto plynně anglicky a dokolečka se omlouvá, že neumí dobře anglicky. Kromě samotného apartmá nám ukazuje sousední pekárnu, kde prý pořídíme výbornou a levnou večeři. A do centra Kotoru prý v pohodě dojdeme podél pobřeží za půl hodiny pěšky. Teda to se mi často nestává, že by byl někdo větší blázen do chození než já. Podle mapy je to 5 kilometrů, a to už mi přijde dost, když se pak navíc potřebujeme dostat zpátky. Ale třeba to aspoň jednou zkusíme.
Vykládáme auto a ze všeho nejdřív jedeme do centra kvůli té pobytové registraci, ať to máme co nejdřív z krku. V hotelech to prý vyřizuje přímo ubytování, ale v pronajatých bytech ne. Kotor má parádní rozlehlé parkoviště přímo před hradbami starého města. A stojí zanedbatelných 50 centů na hodinu. Nevím, jestli je to zase jenom mimosezónní cena, ale na takovýhle turistický hotspot mi to i tak přijde jako super cena.
Vcházíme branou v mohutných hradbách do starého města a jsme zase uhranutí. Je to docela podobné Dubrovniku, ale všechno není tak naleštěné, takže to působí autentičtěji. Za ty okolní vysoké kopce zrovna zapadlo slunce, takže má všechno takový romantický narůžovělý nádech. A není tady ani noha.
Turistické centrum je naštěstí otevřené, takže se můžeme zaregistrovat. Chtějí po nás i telefon na ubytovatele, což mi dá trochu zabrat, ale potvrzení na Bookingu se zobrazují i offline. Platíme daň 1 € za osobu za každou noc pobytu a dostáváme dvě potvrzující A4ky. Ty jsou extrémně důležité, protože je prý můžou chtít vidět na hranicích při odjezdu.
Tak to máme hotové. Prohlídku starého města si chceme nechat na zítřek. Teď už se stmívá, tak se jdeme jen projít po pobřeží. Je tady úžasný klid, malebné výhledy, fakt romantika jako blázen.
Po setmění sedáme do auta, platíme euro za parkování a jedeme na večeři. Chceme zkusit tu pekárnu, co doporučovala majitelka našeho bytu. Jen co vlezeme dovnitř, jsme úplně u vytržení. Jako bychom se propadli o pár desítek let do Jugoslávie. Za pultem stojí babka v zástěře s typicky slovansky nasupeným obličejem. Kromě pečiva a různých zákusků tady mají i nabídku teplých jídel. V Černé Hoře se naštěstí píše latinkou, takže nemáme problém si vybrat. Dvě porce čevabčiči vyjdou na dvě stovky. Mají tady i pár stolečků, no a sezení v takovémhle podniku si nemůžeme nechat ujít.
Zatímco čekáme, z rádia hrají černohorské obdoby Helenky Vondráčkové a Mira Žbirky. Babka v zástěře každou chvíli striktně komanduje mlaďounkého kuchaře. Při cestování si takovéhle autentické podniky hrozně užívám.
Když jídlo dorazí, je to samozřejmě pořádná poctivá porce. Jo, tohle je bomba. Balkánské jídlo nikdy nezklame. Po večeři kupujeme ještě burek, nějaké neodolatelné pečivo, a taky jakési kakaovo-kokosové koule, kterým říkají bombice. A jdeme si zalézt na pokoj. Tahle pekárna bude naše prokletí. Tady budeme pečení vaření.