Zimní útěk za sluncem na Balkán - cestopis

Den na albánských cestách

3. února

Dnešek má jen jeden pevný bod - přejezd albánských hranic. Jinak vlastně nevíme, kde skončíme. Držíme pořád myšlenku, že bychom rádi strávili aspoň pár dní na Corfu. A tak asi dneska zkusíme dojet v Albánii co nejvíc na jih, ať se zítra můžeme rozhodnout, jestli tam nějaký čas strávíme, nebo pojedeme rovnou na Corfu. Teď je každopádně půl desáté a vyrážíme z Kotoru. Na svoje poměry jsme si trochu přivstali, protože o albánských hranicích jsme slyšeli hororové historky, tak bůhví, jak dlouho nám zabere se přes ně dostat.
Dáváme poslední sbohem neskutečně nádhernému Kotorskému zálivu, dotankováváme do plna, a tunelem Vrmac projíždíme na Jadranskou magistrálu. Prvních 20 kilometrů do Budvy už známe ze včerejška a i dneska je to stejně táhlá jízda. Nemáme moc důvod předpokládat, že to dál bude lepší. A jelikož nemáme v Černé Hoře ani v Albánii internet, tak jsem si radši na Bookingu našel a uložil pár dobrých hotelů v Tiraně, Vlorë i Sarandë, abychom to mohli po cestě zapíchnout prakticky kdekoliv.
No a cesta je opravdu stále stejná. Pár serpentin nahoru, přejezd útesu, serpentiny dolů, pomalý průjezd letoviskem a zase serpentiny nahoru. Občas navíc uvízneme za kamionem, takže průměrná rychlost se nám drží bezpečně pod 40 km/h. Pobřeží je ale úchvatné a dneska nikam nepospícháme, takže se kocháme a občas zastavujeme na fotky.
Po 3 hodinách máme ujetou necelou stovku kilometrů a přijíždíme do Ulicnje, což je v podstatě poslední městečko před albánskými hranicemi. Je po poledni, takže už máme pěkný hlad a chceme se radši občerstvit, než se zařadíme do fronty na hranicích. Navíc nemáme albánskou hotovost a o přijímání karet si nedělám moc iluze.
Sjíždíme teda z magistrály do centra a ačkoliv si od toho moc neslibujeme, hlavní třída skrz centrum je příjemným překvapením. Spousta sympatických kaváren a restaurací. A je tady opravdu živo. Ulcinj patrně není jenom turistické letovisko, ale žijí tady opravdoví Černohorci. Kvůli tomu máme trochu problém zaparkovat, a tak auto necháváme asi nelegálně na takovém rozbahněném plácku u místní základky. Takhle při sobotě nás snad nikdo neodtáhne.
Zahrádky jsou v krásném slunečném dni beznadějně obsazené, takže vybíráme podle atraktivnosti interiéru. V jednom podniku dáváme vynikající burgery po dvou eurech a pak se přesouváme do kavárny s neskutečně pohodlnými křesly. Cappuccino a americano stojí dohromady necelá 3 eura. Celá skleněná stěna oddělující zahrádku je otevřená, takže dovnitř proudí příjemný jarní vzduch. Ježiš tady se tak strašně příjemně sedí. Kdybych zrovna nevypil kafe, tak bych snad i usnul. O půl druhé se ale nakonec přece jen zvedáme, ať stihneme aspoň přejet ty hranice.
Nejkratší cesta k hranicím je paradoxně slepá a končí těsně před čárou. Takže musíme nejdřív vystoupat do kopců, které moře oddělují od největšího balkánského jezera Shkodra. Nechceme zase řešit nějaký nelegální přejezd hranice, takže bedlivě sledujeme každý domeček podél silnice. Nakonec černohorskou celnici vidíme na první pohled, protože silnice je u budovy zastřešená. Jenže tohle je zjevně bývalá celnice. Domek je opuštěný, okna vymlácená. Míjíme ceduli CRNA GORA DOVIDENJA a pak už před sebou máme vcelku velkorysý hraniční terminál. Že by tady Černohorci vůbec nekontrolovali?
Zmatení se naštěstí vysvětluje vzápětí. Černohorská celnice je na albánské straně hranice, v jedné budově s tou albánskou. Není tu žádná kolona, před nám stojí jen pár aut. Zároveň se tady poflakují žebrající cikáni.
Pasy podáváme jedním okýnkem černohorskému pohraničníkovi, a vyzvedáváme si je o okýnko dál u albánského pohraničníka. Žádné otázky. Černohorci po nás ani nechtějí potvrzení o přihlášení k pobytu, o čemž jsme všude četli tak důrazná varování.
Od pohraničníků přejíždíme k celníkům a tady asi začne ta pravá sranda. Slyšel jsem i od vlastních kamarádů historky, že albánští celníci požadují úplatky, jinak si dají tu práci a stráví několik hodin rozebíráním auta a prohlížením veškeré bagáže. Všechna auta před námi posílá celník na rampu k prohlídce. Já jsem už ráno trval na tom, že úplně všechny věci zavřeme do kufru a uvnitř auta nebudeme mít pokud možno vůbec nic, aby to vypadalo, že jedeme nalehko a nepoutali jsme zbytečně pozornost. A buď se tahle taktika vyplatila, nebo vypadáme až příliš sympaticky na to, aby nám někdo dělal problémy. Celník totiž přichází k našemu autu a jen ledabyle nakoukne dovnitř. "Máte něco k proclení?", ptá se. "Ne," odpovídám opatrně a celník mávne, ať jedeme.
Uf! Tak teď nám spadl fakt obrovský kámen ze srdce. Jsme v Albánii! Pro mě země číslo 41. Odlišný svět je překvapivě patrný hned za hraničním přechodem. Osmdesátkové Mercedesy a celkově vyšší frekvence opravdu dost starých aut. A taky různých podivných vozítek, takových kříženců bicyklu a Trabantu, která vypadají, že si je majitel svařil doma v garáži. Na druhou stranu silnice je kvalitnější, ale ne až tak, jak jsme doufali. Za Shkodërem, což je první město pár kilometrů za hranicemi, byla cesta dál na jih značená jako dálnice, ale je to jen taková naše silnice 1. třídy. Na místní poměry každopádně i tak výrazný pokrok.
Po prvních pár desítkách kilometrů už dokážeme objektivně zhodnotit, že Albánci řídí jako naprostí šílenci. Předjíždění s centimetrovým míjením je standard, ovšem několikrát už jsme i viděli auto předjíždět auto, zatímco ho předjíždí ještě jedno auto a v protisměru se blíží blikající čtvrté auto. Pořád jsme na silnici s jedním pruhem v každém směru. Já nemám moc zájem se na takových závodech zrovna v Albánii podílet, takže předjíždím jen když je úplně čistý vzduch. To bohužel taky znamená, že průměrná rychlost se nám ze 37 vyšplhala na závratných 45 km/h.
Když už jedeme tak pomalu, zvládám aspoň nákup nějakého osvěžujícího pití u jednoho z mnoha stánků vedle silnice. Předpokládal jsem, že s kartou to bude marný pokus, ale prodavač překvapivě z pod pultu opravdu vytáhne terminál. Albánie získává první plusové body. A další plusové body přichází, když se silnice nějakých 30 kilometrů před Tiranou konečně rozšiřuje na 4 pruhy.
Dálnice bohužel nemá dlouhého trvání a ještě před Tiranou zase sjíždíme. Probíhá tady čilý stavební ruch, takže prodloužení už se Albánci zjevně brzy dočkají. Já se teď ale kvůli různým objížďkám a průjezdům staveništěm zamotávám do odbočovacích pruhů a dostávám nás do tiranské odpolední špičky. Tady se albánští řidiči projevují naplno a na čtyřproudé výpadovce z města zvládají vytvořit pruhů asi tak dvojnásobek, jak se snaží mezi sebou různě proplétat a ušetřit pár vteřin v koloně.
Když už necháváme Tiranu úspěšně za sebou a svištíme po čtyřproudovce na pobřežní město Durrës, jedeme přímo vstříc západu slunce. To nám ten den hodně rychle utekl, na to, že jsme se vzdušnou čarou pohnuli sotva o 150 kilometrů. Tak uvidíme, kam až to dotáhneme. Míjíme Durrës a rychlostní silnice pokračuje i dál po pobřeží směrem na Vlorë. Zajímavé je, že jsme doposud nezaplanili ani lek (to je albánská měna) na mýtném.
Před Vlorë uhýbáme od pobřeží do údolí řeky Vjosa, které odděluje dvoutisícové masivy Griba a Dhembël. Hory se v téhle části Albánie tak moc tisknou k pobřeží, že přívětivější terén pro vedení hlavního tahu na jih je paradoxně právě tohle údolí.
Čtyři pruhy končí, silnice je ale pořád slušná jednička. Taková kvalita nejspíš nevydrží na dlouho, protože navigace do Sarandë ukazuje ještě 2 hodiny cesty, i když je to už jen něco přes 100 kilometrů. A tak radši zastavuju u Autogrillu pro espresso na posilněnou. Zajímavé, že tenhle řetězec, který znám jinak jenom z Francie a hlavně z Itálie, funguje v Albánii. Albánie má ale s Itálií historicky blízké vztahy už proto, že přes moře to k sobě mají jen 100 kilometrů.
Silnice se postupně opravdu zužuje a začíná se víc kroutit podle terénu. Když to jde, snažím se jet na prostředku a relativně pomalu. Kraje silnice totiž okupují chodci, cyklisti a různá podomácku vyrobená neosvětlená vozítka. "Tohle je jak počítačová hra. Jedeš a ze tmy na tebe vyskakujou příšery, kterejm musíš uhejbat," směje se Sára.
Z hlavního tahu na Řecko se 30 kilometrů před hranicemi odpojujeme. Míjíme přitom policejní hlídku, která tady má žně, protože rychlost je před křižovatkou omezená na 40 a všichni Albánci to tady kulí minimálně 80. Auta seřazená v řadě za sebou čekají na pokutu, ale my jen projíždíme a začínáme zprudka stoupat do pohoří Griba, abychom se dostali zpátky na pobřeží.
Na čtrnácti kilometrech vystoupáme 800 metrů do sedla Skërticës, než začneme padat k pobřeží. Škoda, že je úplná tma, protože ta krajina musí být fakt dechberoucí.
Krátce před půl devátou sjíždíme poslední kopec do města. Jelikož už je relativně pozdě, tak cestou radši vyhlížíme nějaké restaurace nebo aspoň fast food, abychom měli nějakou zálohu, kam vyrazit na večeři, pokud kolem hotelu nic nebude. Ale všechno vypadá zavřené. Nikde ani noha. A to je sobota.
Blížíme se do centra, ale všude je pořád mrtvo, výlohy potemnělé. Tři ulice od pobřeží narážíme na první hotel, co jsem našel na Bookingu. Mají volno a za pokoj s manželskou postelí a se snídaní chtějí 30 €. V Albánii jsem fakt chtěl nějaké zabezpečené parkování a asi 60letý recepční tvrdí, že takové mají. Pak mě ale navádí do temného dvora, kde málem není vidět na krok a kde kromě pár pojízdných aut stojí zaparkované spíš vraky. No, ještě že máme pojištěný i vandalismus a krádež.
Recepčního jsme se zeptali i na nějakou restauraci nebo kebab, ale z reakce se zdálo, že takovou otázku mu za jeho kariéru ještě nikdy nikdo nepoložil. Možná je tady ale jen mimo sezónu fakt naprosté mrtvo. Nakonec si vzpomněl, že o ulici níž je pekárna, která by snad ještě mohla mít otevřeno.
Zahazujeme v pokoji věci a vyrážíme do pekárny, ať neusínáme hladoví. Město působí vyloženě strašidelně. Pekárnu nacházíme podle instrukcí, ale neberou tady karty. Ani eura. A za 15 minut zavírají. Obíháme přilehlé náměstí, kde svítí několik bankomatů. V prvním chtějí za výběr v přepočtu 300 Kč. No tak to by byla drahá večeře. Druhý bankomat chce 250 Kč a poslední, banka Credins, 150 Kč. To už se skřípěním zubů odklepnu. Potkáváme cestou dost různých stánků a restaurací, které mají být podle Google map dokonce otevřené, ale nejsou.
Vracíme se vítězoslavně do pekárny a kromě samozřejmého burku bereme i nějaké zákusky. Obsluha nám to dokonce ochotně ohřívá, ale když se do toho na pokoji pustíme, tak si říkáme, že burek už v pekárně ležel nejméně dva dny. No. První dojmy z Albánie teda nic moc. Aspoň že ty zákusky jsou dobré.

Na pokračování se pracuje...