Zimní útěk za sluncem na Balkán - cestopis

Plavba na Corfu i s autem

4. února

Nedává to možná moc smysl, odsoudit Albánii tak rychle, ale včerejší první dojem byl po naprosto úchvatném černohorském Kotoru dost slabý. V hotelu jsme si objednali jen jednu noc a teď si říkáme, že dáme snídani a před check-outem si projdeme město. Buď na nás zapůsobí a zůstaneme, nebo ne a vyrazíme dál.
Snídaně se podává v restauraci v přízemí a připadá mi, že jsme tady jediní hoteloví hosté. Jinak tady sedí hlavně kamarádi postaršího recepčního, který nás večer ubytovával. I z toho důvodu se asi nekoná švédský stůl, ale dostáváme košík pečiva, máslo, trošku zeleniny a pár croissantů s džemem. K tomu nic moc kafe. Slabé dojmy tedy pokračují. Recepční se svými kamarády kouří. Teda to už jsem v interiéru dost dlouho nikde neviděl.
O půl desáté vyrážíme na obhlídku města. I přesto, že jsme v centru, jsou tu jen činžáky z dob diktátora Hodži a moderní apartmánové bloky. Po 20 minutách chůze monotónními ulicemi se dostáváme k vyhlídce na přístav. Zanedbaný, ošuntělý přístav se spoustou odpadků okolo. Pitoreskní černohoské pobřeží jako by bylo několik světelných let daleko. No a za vodou zřetelně vidíme kopce na Corfu. Vzdušnou čarou necelých 10 kilometrů odsud. Tak je asi rozhodnuto.
Vracíme se do hotelu, balíme a vyloženě se tetelíme nadšením, že za pár hodin budeme v Řecku. Recepčního se ptám, kde bych našel směnárnu, protože se chci zbavit těch draze pořízených albánských leků. Recepční z kapsy hbitě vytahuje štos bankovek různých měn. Vlastně jsem to v téhle napůl středovýchodní zemi čekal. Bohužel ale nemá dost eur, tak mě bere ven na stanoviště taxíků, což jsou výhradně 15 až 40 let staré Mercedesy, a zkouší směnu zařídit u taxikářů. Ale nedaří se ani tady, a tak mě zklamaně naviguje do směnárny hned za rohem.
Albánie si připisuje plusový bod - ve směnárně mě neodrbali, naopak jsem dostal téměř středový kurz. Jak se vracím zpátky, recepční pořád stojí u taxíkářů a vášnivě domlouvá patrně nějaký kšeft. Opět - nerad hodnotím po pár hodinách pobytu, ale usmívám se nad tím, jak mi celá tahle 10minutová scénka daleko víc pasuje do Maroka nebo do Jordánska, než do Evropy. Recepční s balíkem bankovek v kapse, znající osobně každého taxikáře, kteří za neustálého troubení brázdí město v desítky let starých Mercedesech.
Nakládáme auto a koukáme na navigaci. Na řecké hranice ukazuje 35 minut. To nám vykouzlí široký úsměv na tváři. Takhle krátký dojezd jsme na Balkáně ještě neměli. Čekali jsme zase něco jako 3 hodiny, i když je to pár desítek kilometrů. Ještě lepší by samozřejmě byla možnost přeplout na Corfu trajektem rovnou ze Sarandë, když je to takový kousíček. Trajekty odsud dokonce i jezdí, ale kvůli pašování zboží jsou pouze pro pěší. Auta neberou. Tohle jsme ověřovali i u Sáry řecké studentky, takže máme 100% ověřené, že musíme nejdřív po zemi dojet do řeckého přístavu Igoumenitsa a přeplout až odtamtud.
Hned za městem se dostáváme na superrovnou silnici obklopenou kolem dokola nádhernými horami. Nakonec dojedeme až k nim a začínáme zase serpentinami stoupat. Nic nenaznačuje, že by tahle silnice vedla k hraničnímu přechodu. Vozovka je dost rozmlácená a šířka je tak na jedno auto. Ve svazích pod sebou a nad sebou máme vinice a olivové sady. Posledních pár kilometrů před hranicemi se ale silnice výrazně rozšiřuje až na takovou dost slušnou jedničku.
K modernímu hraničnímu terminálu přijíždíme opravdu nějakou třičtvrtě hodinku po odjezdu ze Sarandë a to jsme ještě zastavovali na fotky. Je to poprvé za tenhle trip, co reálně stojíme ve frontě. Celníci ale pracují rychle a po nějakých 10 minutách už je těch 15 aut před námi odbavených. Zatím jsme měli čas obdivovat, jak mají celý terminál uklizený, dobře značený a zorganizovaný. Naše odbavení zabere taky necelou minutku, pohraničník je velmi přátelský. Po všech těch hrůzných historkách o albánských hranicích byly nakonec hraniční přechody to nejlepší, co jsme za ten krátký průjezd Albánií viděli.
Taktika zavřít úplně všechny věci do kufru a v autě nemít nic, se asi stejně jako včera vyplatila, protože celník nás po zběžném nakouknutí do auta odmávne, zatímco většinu ostatních posílá na rampu k prohlídce. Sjíždíme krátkým esíčkem k řecké celnici a jako bychom se propadli do jiného vesmíru. Hnusného, špinavého, zanedbaného vesmíru.
Teda tak tohle je síla. Půlka celnice, kdysi sloužící pro vjezd do Řecka, je vyloženě urbex. Provoz je svedený do pruhu v protisměru, k té části celnice, která ještě není úplně rozpadlá a očividně měla sloužit jen k výjezdu z Řecka. Jsme absolutně zmatení. Auta a autobusy jedoucí do Řecka se v jednom pruhu proplétají s vozidly jedoucími z Řecka. Všechny závory jsou zvednuté, vůbec nechápeme, co se děje. Mezi auty se ještě proplétají kozy a toulaví psi. Tak takhle vypadá vnější hranice Schengenu v řeckém podání. Masakr.
Postupně odhalujeme, jak to chodí. Auta prostě v náhodném místě zastavují a řidiči chodí s doklady do kanceláře. Takže se reálně nekontroluje, kolik lidí v autě sedí, prostě se zpracuje to, co řidič dobrovolně přinese. Proplétáme se provozem, zastavujeme a lezu s doklady z auta. V tu chvíli vylézá z kanceláře značně plnoštíhlý pohraničník a začíná na mě cosi řecky hulákat a gestikulovat. Absolutně se nechytám. Že bych blokoval provoz? Chci zalézt zpátky do auta a popojet, ale na to se rozeřve ještě víc. Pořád ani slovo anglicky. Aha, tak je to naopak. Zastavil jsem moc daleko. Zatímco se odehrává tahle scénka, tak mezi auty bez zastavení agresivně prokličkuje SUV se zatmavenými okny s albánskou značkou, nezastaví vůbec a prostě vjede do Řecka.
Pohraničník, který nám zpracovává doklady, už je o poznání milejší. Kdybychom ale chtěli nad Řeckem zlomit hůl tak rychle, jako nad Albánií, tak bychom se asi museli na fleku otočit a jet zpátky. Ale chtěli jsme se do Řecka podívat už dlouho a když jsme se po zemi dostali až sem, tak si to nenecháme hned zkazit. Každopádně než nasednu zpátky do auta, kroutím nad tím bordelem samovolně hlavou. Fakt mi zůstává rozum stát, že takhle může vypadat vnější hranice Schengenu.
Od hranic postupně sjíždíme z kopců zpátky na pobřeží. Vozovka je úzká, rozmlácená, a celkově to okolo vypadá snad nejvíc zanedbaně z celého Balkánu. Ale možná jsme teď jen po prvním dojmu přehnaně kritičtí. Za necelou půlhodinku už vjíždíme do města Igoumenitsa a podél dlouhé pobřežní promenády míříme k přístavu. Je tady docela šrumec, přitom všechny baráky s výhledem na moře mají zabedněná okna. Ale to je ve Středomoří klasika - z pobřežních nemovitostí se udělají turistické apartmány, protože se na nich nejvíc vydělá, a místní bydlí na méně lukrativních adresách. Ekvivalent Starého Města v Praze.
Po zkušenosti z hraničního přechodu máme trochu obavy, jak to bude vypadat v přístavu, ale je to překvapivě jednoduché. Hned u vjezdu je obří cedule TICKETS, pod kterou se nachází okénka jednotlivých trajektových společností. Otevřená je ale jenom společnost Kerkyra Lines, což bude asi zase tím, že není sezóna a možná i tím, že je neděle. Nejbližší trajekt každopádně odplouvá už ve čtvrt na čtyři, což je úplně ideální, protože máme skoro dvě hodiny času dát si v klidu oběd. Cenovka je teda za takový kousek trochu vyšší, než jsem čekal. Tam a zpátky celkem 90 €. Ale nic hrozného.
Parkujeme na promenádě a hledáme nějakou pěknou zahrádku k posezení. Všechny jsou ale beznadějně plné. Nojo, Řekové si umí slunečnou neděli užít. A tak nakonec zalézáme do podniku s příznačným názvem QuickStop na první opravdický řecký gyros. Sedáme, objednáváme, a mně zamrzne na tváři úsměv. Nástěnné hodiny ukazují třičtvrtě na tři. Do hajzlu, časový posun! Od hranic jsme se nekoukli na mobily, a v autě se čas sám samozřejmě neposunul. Tak to si oběd nedáme v klidu, ani rychle, ale jedině s sebou.
Když jdu servírce říct, že to potřebujeme zabalit, protože pospícháme, tak je na první pohled zřejmé, že jsme v Řecku. "Pospíchat...takové zvláštní slovo." V obličeji servírky vidím, že právě tohle jí šrotuje v hlavě. O spěchu samozřejmě nemůže být řeč. Zabalený gyros dostáváme ve 3, sprintujeme k autu a řítíme se do přístavu. Obrovský trajekt je přistavený a pár desítek aut už čeká ve frontě před námi. Vyloďují se teprve auta, která připlula z Corfu, tak si stoupáme na sluníčko a vybalujeme oběd. Jenže to během 10 vteřin přiláká hejno racků, kteří nás zaženou hezky zpátky do auta.
U jídla nám hledám ubytování. Na Corfu chceme poznávat vesničky, pobřeží a ideálně si i prolézt nějaké ty kopce. A taky potřebujeme bez problémů zaparkovat auto. Takže když najdu krásný apartmán se dvěma terasami zhruba uprostřed ostrova, tak nějak uprostřed ničeho, a navíc v přepočtu za tisícovku na noc, tak hned bookuju.
Jakmile poslední auta vyjíždějí, začíná se hned s naloděním. Pro vozidla je vyhrazená celá krytá paluba a plní se prakticky do posledního místa. Takovýhle provoz mě tady v neděli mimo sezónu fakt překvapuje. Očekával jsem bárku pro pár aut s jednou smíšenou palubou, jako jsme to zažili třeba v Norsku na fjordech. Vystupujeme z auta a přesouváme se na horní palubu, vyhřívat se na sluníčku.
Odplouváme s 20minutovým zpožděním. Majitelka apartmánu nám zrovna posílá instrukce k příjezdu, protože kopce na ostrově jsou prý tak prudké, že nemáme věřit Google mapám a nevjíždět na každou silnici, na kterou nás navedou. To zní jako dobrodružství, takže už se těšíme.
Plavba je nádherná. Kolem trajektu celou dobu plachtí rackové a sluníčko parádně peče. Trvá ale překvapivě dlouho. Na Corfu připlouváme až chvilku před 17. hodinou. Vyloďujeme se a protože jsme na východním pobřeží, sluníčko se akorát sklání za kopce ve středu ostrova. Projíždíme skrz hlavní město Corfu, které se jmenuje stejně jako ostrov a je absolutně mrtvé. Nojo, neděle večer. Za městem pokračujeme po východním pobřeží na jih. Ze silnice jsou nádherné výhledy na moře.
Co mě trochu děsí je to, že jak projíždíme vesničkami a městečky, tak absolutně všechno je zavřené a nikde není ani noha. Snad je to tou nedělí a ne mimosezónou. Aut s námi na trajektu bylo dost, nějací rezidenti tady snad žijí. Míjíme odbočku do prudkého kopce, od které nás odrazovala majitelka apartmánu. Nepřijde mi to jako nic zas tak hrozného, ale dám na radu místních a pokračujeme po pobřeží, abychom pak do středu ostrova vpadli "zezadu" mírnějším stoupáním.
Když přijíždíme na adresu, začíná se už pomalu stmívat. I tak ale vidíme, že ten dům, ve kterém máme bydlet, je fakt majestátní. Nádherné venkovské sídlo obklopené ničím než olivovými sady. Neskutečná nádhera. Majitelka nás hned srdečně vítá, sama bydlí v 1. poschodí, my budeme ve druhém. No a z bytu jsme úplně odvaření. Jedna terasa směřuje na západ, druhá na východ. Takže se můžeme celý den slunit.
Teď už je každopádně skoro tma, a tak přemýšlíme, co s večeří. Majitelka říká, že v neděli večer je v okolí všechno zavřené a že bychom museli až do města Corfu. Jedině si prý můžeme na pobřeží nakoupit v pár otevřených minimarketech. V bytě je pračka, takže Sára chce vybalit a vyprat, abychom s tím nezabíjeli čas zítra. Tak tím je to vyřešené, do města určitě nepojedeme a já teda vyrazím na nákup.
Ne že bych nechtěl věřit místním, ale přece jen mi nejde na rozum, že by nikde v okolí nebyl otevřený aspoň nějaký gyros. Takže když na Google mapách najdu městečko Benitses, kde vidím pobřežní promenádu vyloženě obsypanou fast foody a různými hospůdkami, tak to jedu zkusit. Je to teda 20 minut jízdy, ale to už mě nevytrhne.
Jak projíždím potemnělými vesničkami a dostávám se na úplně temné pobřeží, tak mě trochu opouští naděje. Přijíždím do Benitses a vypadá to dle očekávání. Nikde ani noha. Na promenádě je ale docela dost zaparkovaných aut, takže tady zjevně bydlí lidi. Když ale zaparkuju a vylezu, tak dostávám husí kůži. Je to jako po nějaké apokalypse. Auta tu jsou, ale lidi zmizeli. Všechna okna temná. U pár restaurací svítí předzahrádky, což mě naláká, ale při bližším pohledu je to ještě strašidelnější, protože navzdory světlům jsou beznadějně zavřené. Klušu zpátky do auta a honem pryč. Zkusil jsem to, tak teď vezmu zavděk tím minimarketem, o kterém mluvila majitelka.
Před obchodem je docela šrumec. Auta jsou zaparkovaná všude, kde to jen trochu jde. Sortiment je ale bohužel při nedělním večeru dost přebraný. Pečivo žádné, maso taky ne. A tak beru klobásky, nějakou nakládanou zeleninu, hořčici, a uděláme si takhle na řeckém ostrově pěkně slovanskou večeři. A zítra už si nakoupíme normálně. Snad i nějakou čerstvou rybu.

» Pokračování - Únorová koupačka