Camping trip s Teslou po Skandinávii - cestopis

Konečně příroda

30. září

Je 6 ráno a mám toho dost. Kdykoliv jsem se převalil a drcnul do volantu, Tesla se probudila. A jelikož máme necelých 100 kilometrů dojezdu, tak jsem nechtěl riskovat vybití a radši jsem ji vždycky přes infotainment vypnul. Během noci asi tak dvacetkrát. Navíc s blížícím se ránem bylo ležení míň a míň pohodlné. Narovnávám sedačku, přes Sáru přetahuju pás a jedeme. Sára něco zamumlá, ale spí dál.
Chci se pohnout 20 kilometrů k trajektu přes nejdelší norský fjord Sogne, protože tam můžeme nabít auto. A s trochou štěstí tam budou záchody a při hodně velkém štěstí i sprchy anebo možná kavárna. Tesla ukazuje venkovní teplotu 4 stupně. Na silnici jsme úplně sami. Prší a do toho je mlha, takže s těma svýma rozespalýma očima radši jedu fakt opatrně.
O půl sedmé přijíždíme do přístavu. Je tady vyloženě runway - pět pruhů pro řazení aut k nalodění, tři pruhy směrem ven a k tomu parkoviště. Spousta místa, spousta světla a nikde ani noha. O kavárně si můžeme nechat zdát, ale záchody tu jsou, tak ze sebe můžeme udělat trochu lidi, než tu začne provoz. Dávám nabíjet auto, budím Sáru a vařím vedle auta kafe. Vůbec nevíme, co dneska budeme dělat, a to je vlastně hrozně příjemný pocit, protože aspoň není kam spěchat.
Pár minut před sedmou se najednou začne okolo rozléhat zvuk přijíždějících aut. A pak už je v šílené rychlosti i vidíme. Tak aspoň víme, že se nejspíš odplouvá v celou, protože řidiči vyloženě závodí. Poslední to stíhá doslova o pár vteřin, přesně v 7 se ozve zatroubení a trajekt odplouvá.
Popíjíme kafe a v klidu snídáme, protože máme hodinu do dalšího trajektu. A vymýšlíme, co dneska budeme dělat. Předpověď pro národní park Jotunheimen ukazuje na dnešek ještě déšť, ale od zítřka týden sluníčka. Asi to riskneme. Nepřijeli jsme sem kvůli městům, ani kvůli sezení v autě. Holt promokneme na kost, ale aspoň něco zažijeme. Přeplujeme fjord a zamíříme na východ.
Krátce před osmou odpojujeme auto. Konečně zase máme nabito na 100 %. Jako první auto se řadíme do fronty k nalodění. To začíná pár minut před osmou, za nás se mezitím zařadilo jen pár aut. Doslova minutu před osmou ale zase přijíždí kupa závodníků, kteří se rychle naloďují, takže trajekt nakonec odjíždí docela plný.
Během plavby obchází auta chlapík v reflexní vestě a kasíruje. Má samozřejmě jenom terminál, žádnou peněženku. Jsme tu dneska čtvrtý den a hotovost jsem ještě neviděl. Kdykoliv v krámě před platbou zmíním svoje obvyklé "by card please", zahledí se na mě prodavač pobaveně, protože tou dobou už na terminálu dávno svítí částka, a jak jinak bych chtěl asi platit? Kamínky? Tady každopádně dostáváme 50 % slevu za to, že máme elektroauto, takže nás přeplutí stojí 70 norských korun.
Plavba trvá rovných 20 minut. Vyjíždíme v přístavu Lavik a první zastávku máme v plánu po 70 kilometrech u městečka Førde. Má tam být jeden z nejimpozantnějších norských vodopádů, kde voda padá volným pádem téměř 100 metrů. Zatímco kolem nás prší tak zuřivě, že ani nevidíme přírodu okolo, z rádia už zase hraje Endless Summer.
Před půl desátou projíždíme městečkem Førde a zastavujeme na parkovišti, kde má být nástup na krátký výšlap k vodopádům. Parkování je zdarma a je tady několik nabíječek. Tak jsem si to v Norsku představoval. Nasazujeme veškeré nepromokavé svršky a deštníky, dáváme nabíjet auto a vyrážíme.
Takové zvláštní dunění jsme slyšeli už na parkovišti, a když teď přecházíme most přes řeku, dost se stupňuje. A pak se mezi stromy najednou vynoří. Neskutečně mohutný vodopád! Takhle intenzivně jsem asi sílu přírody nikdy necítil. Shora silně prší a zepředu se na nás valí vodní tříšť z vodopádu, a my mlčky stojíme a zíráme na ten majestátní div.
Když šok trochu opadne, snažíme se pořídit nějaké fotky. Je to práce pro dva lidi a vyžaduje to zručnou manipulaci s deštníky, ale aspoň trochu se daří. I když zvěčnit takovouhle impozantní scenérii stejně nejde.
K autu se vracíme úplně promáčení. Pořád ještě jsme jako uhranutí tou přírodní nádherou. Ale jak ze sebe v autě svlékáme mokré svršky, začínáme pěkně drkotat zubama, takže si říkáme, že další zastávka bude na kafe. Tesla se nám zatím hezky dobila, a tak můžeme pokračovat na východ podél 30 kilometrů dlouhého jezera Jølstravatnet. Parkujeme ve vesničce Skei, kde přímo na břehu jezera vidíme útulnou kavárnu. Jmenuje se Brunsj & Briller, což zní trochu jako brýle, a když vcházíme dovnitř, tak vidíme, že kromě kafe tady fakt prodávají i brýle. Zajímavá kombinace.
Poprvé jsme vlastně v normálním, nefastfoodovém a nebenzínkovém podniku. A i tady je kafe vynikající a za cenu jako u nás - cappuccino a lungo nás stojí i s dýškem 80 norských korun. Z okna máme parádní výhled na jezero a neustávající déšť. Dnešní den je zatím asi nejdeštivější, prší fakt usilovně a oblačnost se vznáší velmi nízko. Jsme fakt zvědaví, jestli bude od zítřka sluníčko, jak slibuje předpověď.
Po kavárně projíždíme zbytek délky jezera a vjíždíme do téměř 7 kilometrů dlouhého tunelu Fjærlands. Parkujeme hned na jeho konci, protože si chceme dát další menší výšlap, k ledovci Bøyabreen. Na malém parkovišti jsme zase úplně sami, ale v tomhle počasí se není čemu divit.
Pochodujeme nejdřív půl kilometru k jezeru Brevatnet, které je usazené v hlubokém údolí mezi skálami, po kterých tečou vodopády. Je to zase úchvatná scenérie. Přímo u jezera jsou vystavené fotky toho, jak dřív ledovec dosahoval až dolů k hladině jezera. Nejmladší fotky jsou dokonce z počátku tohoto století. Od té doby ledovec výrazně ustoupil, teď ho sotva vidíme vyčnívat z mraků nad sebou.
Chtěli bychom se k ledovci dostat blíž a jelikož to vypadá, že podél vodopádů vedou cestičky, začínáme šplhat vzhůru. Takhle jsme si tu drsnou skandinávskou přírodu představovali. Valí se kolem nás proudy vody, prší jako blázen a z hor nad námi vykukuje ledovec. Když ale máme nastoupaných odhadem 100 výškových metrů, musíme to vzdát. Před sebou máme kolmou skálu, do stran jsou to nepřekročitelné vodopády. Nevadí, aspoň bylo trochu dobrodružství.
Vracíme se k jezeru a opakujeme už nacvičenou synchronizovanou práci s deštníky, abychom udělali aspoň pár fotek. Když do toho najednou přímo k jezeru přijíždí minibus plný Indů. Projeli zákazem vjezdu, všichni se v teplákách a s nachystanými mobily hrnou ven, nacvakají pár selfíček, nastoupí zpátky a zase odjíždí. Co to sakra mělo být? Teď jsme asi rádi, že tady nejsme za pěkného počasí, jestli je tohle místo tak profláklé pro masový turismus.
Když odjíždíme od jezera, jsou už 3 odpoledne. Nemáme už teď nic konkrétního, co bychom chtěli vidět, budeme ale potřebovat splašit lékárnu, protože Sára si začíná připadat, že na ni něco leze. A taky se bude hodit dokoupit nějaké jídlo. Takže držíme směr na národní park Jotunheimen a zastavujeme v městečku Sogndalsfjøra, protože na větší už asi po zbytek tohohle tripu nenarazíme.
Městečko leží na břehu fjordu Sogne. Ano, je to pořád ten samý fjord, i když teď už jsme 130 kilometrů ve vnitrozemí. A protože přestalo pršet, chci si před nákupy vyřídit ještě jednu důležitou věc - vykoupat se. Zítra už totiž, aspoň doufáme, budeme v horách, takže poslední šance na koupání ve fjordu je teď. Vyjíždíme kousek za město, bohužel podél fjordu je to ale jeden dům za druhým i mimo město. Konečně se před námi ale vyloupne štěrkový plácek, kde se dá zastavit, i vlézt do vody. Sice je to před něčí garáží, ale na jediné turisty široko daleko snad nikdo ječet nebude.
Na zadních sedadlech oblékám plavky a lezu z auta. Je zima jako blázen. Tesla ukazuje 7 stupňů a do toho fouká vítr. Lezu po kolena do vody. Tohle je oficiálně nejstudenější voda, do jaké jsem kdy vlezl. Ještě o řád horší, než to švédské jezero druhý den cesty. Vyloženě to bolí, nohy mi prakticky ztuhnou. Sára nechce ani vylézt z auta, jenom se mi směje a dělá z okýnka fotky.
Nechci to hned vzdát, ale kameny na dně jsou hrozně kluzké a takhle napůl strnulý bych se nerad vysekal, protože bůhví, jak bych se pak dostával ven. Zkouším to zlomit a sedám si na dno. Je mi tak strašná zima, že se z toho musím smát. Tohle fakt nedám. Ve fjordu si, aspoň tentokrát, nezaplavu ani tempo. Ale mám radost, že jsem to zkusil a trochu jsem se smočil. Teď lezu ven, rychle se oblékám do všeho, co tady mám, a pouštím v Tesle topení na plné pecky.
Tak tohle byl fakt zážitek. Teď už popojíždíme k obchoďáku, dokupujeme zásoby a taky se zastavujeme v lékárně. Byl jsem docela zvědavý, jaké tady budou ceny, ale sprej do nosu a pastilky na bolest v krku stojí zase stejně, jako u nás.
Teď je skoro půl šesté, tak si říkáme, že pojedeme ještě hodinku, do setmění, než to někde zakempíme. Začíná zase pršet, takže to bude nejspíš další noc v autě. Pokračujeme do vnitrozemí a hlavní silnice nás přivádí k trajektu, abychom přepluli zpátky na opačný břeh fjordu Sogne. Pendlují tady dvě lodě, takže na nalodění čekáme jen pár minut. Obsluha v pláštěnce a gumákách zase s terminálem obchází auta a i tentokrát dostáváme 50 % slevu za elektroauto, takže nás přeplutí stojí 60 norských korun.
Chvíli po šesté hodině se vyloďujeme v přístavu Fodnes. Hlavní silnice pokračuje směrem k "dálnici" Oslo-Bergen, ale my chceme přespat spíš někde v ústraní, takže odbočujeme na vedlejší silnici, která kopíruje břeh fjordu. K silnici se z jedné strany tiskne skála a z druhé voda, ale nakonec se na nás štěstí usměje a nacházíme přímo u vody hezké odpočívadlo. Už se stmívá, nikde nikdo, žádný provoz. Tak tady přespíme v pohodě.
Sára vypadá, že bude možná fakt nemocná, tak nechávám v autě puštěné topení a jdu ven ohřát pod deštníkem večeři a horkou čokoládu. Když se po půl hodině vracím, ubylo Tesle z baterky jen procento, tak si možná můžeme nechat topení celou noc. Jsme teď na sedmdesáti procentech. Stejně se zase dvacetkrát za noc probudím, tak se snad nevybijeme.

» Pokračování - Národní park Jotunheimen