Camping trip s Teslou po Skandinávii - cestopis

Národní park Jotunheimen

1. října

Je to k nevíře, ale přestalo pršet. Dokonce se trochu trhá oblačnost a vidíme modrou oblohu. Docela dobře jsme se vyspali, vstali jsme až za světla o sedmé. Ačkoliv rozsvěcení displeje při každém drcnutí do volantu mě budilo celou noc. Ale aspoň jsem mohl kontrolovat, že se nám topením moc nevybíjí baterka. Za celou noc jsme se dostali na necelých 50 %, takže můžeme s klidem vyrazit dál.
Horší je, že Sára se zjevně fakt nachladila. Teploměr s sebou nemáme, ale jsem si jistý, že teplotu má. Takže je jasné, že tohle byla poslední bezprizorní noc. Hledám nějaké ubytování v okolí národního parku Jotunheimen, kam bychom dneska chtěli dojet. Nacházím pěknou chatičku Knut's Hyttegrend za 1500 českých korun na noc! Tak to je úplně šílené, to je doslova levnější než v Čechách. Recenze mají výborné, jen on-line už to není dostupné. Zkouším volat a chlapík na telefonu souhlasí, že na dvě noci pro nás určitě chatičku mít budou. Tak to by bylo. Poprvé na tomhle tripu máme nějaký pevný bod a s osmou hodinou vyjíždíme.
Nechci zase riskovat nějaké zběsilé vybíjení auta v horách, takže nejdřív dojíždíme na úplný konec fjordu Sogne a v městečku Årdalstangen dáváme auto na rychlonabíječku. Jsme vzdušnou čarou víc než 160 kilometrů od mořského pobřeží. Neuvěřitelné, jak hluboko do vnitrozemí fjord sahá.
Check-in je až ve 14 hodin a čeká nás jen nějakých 100 kilometrů, takže máme hodně času. Po čtvrthodince dobíjení teda popojíždíme pár kilometrů k vodopádu Hjellefossen, ke kterému vede silnice, takže si ho Sára může prohlédnout z auta. Síla té vodní masy je zase impozantní, ale včerejší Huldefossen jsme si užili o dost víc. To, že se autem dostaneme přímo pod vodopád, tomu trochu ubírá na tom pocitu divoké přírody.
Vodopád je na samotném konci fjordu, takže dál je to na všechny strany prudce do kopce. Silnice, která ostrými serpentinami šplhá po úbočí vzhůru, má na začátku závoru. Z varovných nápisů v norštině nějak vyrozumíme, že se cesta zavírá při silném sněžení. Taky je tady zákaz vjezdu vozidlům nad 2 tuny. Do toho se Tesla s odřenýma ušima vejde, ale je to zajímavé, takhle nízký hmotnostní limit jsem ještě nikde neviděl. Každopádně jak postupně stoupáme, říkám si, že to rozhodně dává smysl. Silnička má šířku přesně na jedno auto a vyhýbání je jakž takž možné v zatáčkách. Tunely jsou snad ještě užší. Naštěstí tudy nikdo kromě nás nejede.
Serpentiny nás vynesou z 0 do 700 metrů nad mořem, tím ale stoupání ani zdaleka nekončí. Pokračujeme zprudka vzhůru úzkým údolím, skoro bych až řekl soutěskou. Po pravé straně máme divokou řeku a za ní strmou skálu, zleva se pak strmá skála tiskne přímo k silnici. Po necelých 20 kilometrech konečně vyjíždíme ze soutěsky na náhorní plošinu v 1100 metrech nad mořem. Tesla přišla beze srandy o 20 % dojezdu, ale na takhle extrémně strmém stoupání jí to odpouštím. Ještě že jsme dole dobili.
Náhorní plošina je zase jako z nějakého obrazu. Průzračné jezero Tyin, za kterým se tyčí zasněžené skalnaté hory, a okolo dřevěné chatky se střechami pokrytými mechem. Jezero má rozlohu jako Lipno, mezi norskými jezery ale není ani v top 10.
Objet čtvrtinu obvodu jezera trvá 20 minut. Potom silnice uhýbá a začínáme zase prudce klesat. Tentokrát naštěstí funguje rekuperace, tak aspoň trochu dobíjíme. Ale když doklesáme až k dálnici mezi Oslem a Bergenem, dávám stejně auto na nabíječku. Máme totiž pořád kupu času a chci si dát kafe. Sáru nechávám v autě spát a v supermarketu u silnice dělám menší nákup. A asi seberu Itálii titul kávové velmoci a předám ho Norsku. Přijde mi, že tady není žádný obchod, který by vedle svého sortimentu neprodával i výborné kafe.
Sedám zpátky do auta, čekám ještě pár minut, až se dobije na 100 %, srkám kávu a kochám se výhledem na prosluněné údolí. Mraky jsou definitivně fuč. Sára zjevně přinejmenším dneska žádnou túru nedá, ale aspoň nějakou projížďku po horských silničkách s výhledy bychom zvládnout mohli.
Od nabíječky pokračujeme po "dálnici" údolím podél jezera Vangsmjøse. Nulový provoz, krásné počasí a přehledná silnice, takže zapínám autopilota a kochám se krajinou. Autopilota jsem doteď používal minimálně, protože se špatným počasím si moc nevěděl rady a často splašeně brzdil. Navíc odmítal porušovat nesmyslně nízké rychlostní limity. Ale teď, v optimálních podmínkách, s jasně vyznačenou středovou čárou i krajnicí, řídí skvěle.
U městečka Ryfoss míjíme palouk, kde jsme trávili druhou noc tripu, a odbočujeme z dálnice do hor. Sára většinu cesty spala, ale tyhle serpentiny už jsou příliš. Naštěstí už zbývá jen 10 minut a bude moct zaplout do postele.
Chatička se nachází na okraji městečka Beitostølen. Při příjezdu teda vidíme, že to není jedna chatička, ale celý camp. Nicméně nikde neparkují žádná auta, tak tady možná budeme sami. Dědeček na recepci je každopádně první Nor, který nemluví anglicky. Zrovna na recepci je to trochu zvláštní, ale norština je takový mix angličtiny a němčiny, tak to nějak vykomunikujeme. Za 2 noci platím 1400 norských korun, samozřejmě kartou, a dědeček mi předává klíče. Ještě mu musím připomenout, že by si měl opsat moji občanku.
Projíždíme malebným campem, většina chatiček má mechovou střechu. Naše chatička má dvě ložnice, koupelnu, a prostorný obývák s kuchyní. Je tady dokonce krb a naštípané dříví. Naštěstí je tady ale i elektrické topení. Takže zatímco Sára hned zapluje do horké sprchy, já vybaluju všechno to oblečení, co nám za poslední 4 dny totálně promoklo, a dávám ho konečně pod topení sušit.
Sáře po sprše a troše dopingu docela otrnulo a trvá na tom, že spát nebude a že chce někam ven. Aspoň na projížďku autem. Chtěl jsem být ten zodpovědný, který ji donutí vyležet se, ale venku je tak nádherně, že nezvládnu vzdorovat. Sedáme do auta a stoupáme po úbočí vzhůru, až se ve 1200 metrech dostáváme na náhorní plošinu a ten výhled nám zase okamžitě bere dech. Po obou stranách nádherná jezera a v dálce zasněžené vrcholky. Pokračujeme po absolutně rovné silnici a uprostřed pustiny najednou vidíme kavárnu. No, horkým nápojem na takhle malebném místě nepohrdneme.
Parkoviště má dokonce nabíječku, takže dáváme nabíjet auto a objednáváme kafe a horkou čokoládu. A když vidíme, jaké tady servírují čerstvé vafle, tak přidáváme ještě ty. Je to vlastně poprvé za celý trip, co někde vidíme davy lidí. Je tady úplně narváno, stěží jsme sehnali stoleček pro dva. Koneckonců je neděle a po mnoha dnech hnusného počasí si Norové zjevně taky chtějí vyhodit z kopýtka.
Sáře postupně vyprchá euforie z horké sprchy a začíná zase vypadat tak akorát na ulehnutí do postele. Chci se vrátit do chatičky, ale Sára trvá na tom, že zůstaneme venku. "Čtyři dny tady jezdíme v dešti, tak teď nebudem takovýhle počasí trávit vevnitř. Zaparkuj někde s výhledem, já zůstanu v autě a ty se půjdeš projít. Ať z toho aspoň něco máme," rozkazuje. No, s takovýmhle rezolutním přístupem se těžko budu přít.
Sjíždíme kousek s kopce na parkoviště u jezera, přímo pod prudkým kopcem Synshorn, který má vrchol ve výšce 1475 metrů nad mořem. Sluníčko sice svítí, ale takhle vysoko pěkně fičí studený vítr, takže balím všechno teplé oblečení, co mám, nechávám Sáru s puštěným topením v autě a vyrážím. Vrchol kopce se zdá fakt kousíček, ale podle map je to převýšení přes 400 metrů. Hned od začátku je to pěkně strmý výstup. A výhledy jsou hned od začátku neskutečně nádherné. Snažím se docela hnát, ať Sára dlouho nečeká, ale každou chvíli musím zastavovat na fotky.
Jediné úseky, kde stezka nevede strmě vzhůru, jsou ty, kde se musí brodit kaskádovité potoky. Příroda je jako z jiného světa. Koncem výstupu se mi ztrácí stezka, ale cestou k vrcholu se nedá ztratit. Beru to prostě vzhůru po kamenné suti, i když chvílemi musím po čtyřech.
Na vrchol se dostávám po 45 minutách. Tak tohle byl asi můj nejrychlejší výšlap ever. Musím se chvíli vydýchávat, protože srdce mi tluče tak, že mi z toho vibruje celé tělo. Ale pak už se oddávám těm neskutečným výhledům na všechny strany. Tohle je rozhodně jedno z nejkrásnějších přírodních panoramat, jaké jsem kdy viděl. A jeho atmosféru ještě posiluje to, že jsem tady úplně sám. Nechápu. Parkoviště bylo plné, ale všichni se plátěnkovali jen kolem jezera, nahoru nikdo nelezl.
Když se chystám vracet, přichází přece jen ještě někdo - mladý norský pár. Tak si od nich aspoň nechávám udělat pár fotek. Ptají se, odkud jsem. Když říkám, že z České republiky, tak jsou dost překvapení. Já jsem zase překvapený, že nemusím vysvětlovat, kde se Česká republika nachází a že to není Československo. Norské školství má ode mě plus. Norové mi ukazují, jakou trasu mají dneska za sebou. Tohle je prý jejich poslední vrchol, mají v nohách nějakých 17 kilometrů. "Norská příroda znamená svobodu. Můžeš si tady chodit, kudy chceš, je to bezpečné," vysvětlují s tím, že se málokdy drží nějakých vyznačených cest. Poslouchá se to krásně. Teď mě ještě víc mrzí, jak pitomé počasí jsme první půlku tripu chytli.
Nechávám Nory na vrcholu, ať si taky výhledy užijí o samotě, a vracím se zpátky. Mám teď z té nádherné přírody úplně euforickou náladu a když to jen trochu jde, tak běžím. Dolů se dostávám za půl hodiny. Teda lepší výkon jsem v horách ještě nepodal. Ale když přibíhám k autu, tak vidím, že jsem pospíchat nemusel, protože Sára usnula.
Sjíždíme zpátky do Beitostølen a zastavujeme ještě u supermarketu, abych nakoupil na večeři. V obchodě mě po té zběsilé túře zláká vychlazené pivo. Dokonce stojí jen 30 norských korun, což mi po všech historkách o cenách norského alkoholu přijde dost v pohodě. Jenže když ho nascannuju u samoobslužné pokladny, rozbliká se červené světlo a pokladna začne houkat. Všichni se po mně otáčejí. "It's Sunday," utrousí ke mně s opovržlivým výrazem zaměstnanec, uklidňuje pokladnu, vytrhává mi pivo z ruky a jde ho vrátit do lednice. Tak tady to asi s nákupem piva bude podobné jako v Irsku - nesmí být ani moc brzo, ani pozdě, ani špatný den v týdnu.
Se šestou hodinou se vracíme do chatičky. Začíná se stmívat, zvedá se silný vítr a obloha se zase zatahuje oblačností. Jsem fakt rád, že dneska už nespíme venku. Tohle je ideální počasí na to uvařit si dobrou večeři, horkou čokoládu a koukat na to nevlídno venku. Možná roztopíme i krb.

» Pokračování - Pořádná skandinávská túra