Camping trip s Teslou po Skandinávii - cestopis

Kapitola 11: Bloudíme v mlze

28. září

Je to teprve druhá kapitola cestopisu, ale fanouškům Cimrmana asi nadpis vysvětlovat nemusím a kdo ho nepochopí, nechť si pustí Dobytí severního pólu.
Pozdě v noci a časně z rána nás vzbudilo rachocení vlaků na trati za jezerem, jinak ale bylo úžasné ticho a spalo se fakt parádně. Budíme se v 6, ještě za tmy, a tak s čelovkami pomalu chystáme snídani a kafe. Frekvence vlaků se postupně zvyšuje, Norové asi jezdí do práce brzy. Je to takový tajuplný úkaz, když se za temným jezerem se strašným skřípěním a rachocením vynoří řetěz světel a chvíli se pohybuje podél hladiny, než zase ztichne a zmizí.
Jak začne svítat, objeví se okolo jezera hustá mlha a my v téhle parádní scenérii snídáme. Po snídani balíme stan, ale jelikož jsme v nové zemi, chci se ještě před odjezdem vykoupat. Je 12 stupňů a voda má asi ještě o trochu míň, ale chci to hecnout. Nakonec to není ani tak těžké, protože když se svléknu do plavek, je mi už tak strašná zima, že při vstupu do vody ani necítím moc rozdíl. Rychle ponořit, pár temp, pořádné omytí obličeje na probuzení, a honem do auta, které jsem dal chytře dopředu vytápět.
Jezero Bysjön - pět hvězdiček z pěti. Je 8 hodin, vyjíždíme. Včera se celý den střídalo polojasno a zataženo a podle předpovědi to tak mělo vydržet celý týden. Dneska je ale zataženo fest a vypadá to spíš na déšť, než na nějaké sluníčko. To nám moc do karet nehraje, protože odpoledne už chceme pochodovat po národním parku Jotunheimen. Ale uvidíme.
Na hranici je to kousek, po 20 minutách jízdy už koukáme na ceduli Riksgräns Norge. A taky na spoustu kamer. Norsko je součástí Schengenu a Evropského hospodářského prostoru, není ale v Evropské unii. Takže ačkoliv tady není pasová kontrola, je tady celní kontrola. Ta se u osobních aut zaměřuje hlavně na alkohol, protože limity na jeho dovoz do Norska jsou velmi nízké (litr tvrdého alkoholu nebo 5 litrů piva). My ale kufr otevírat nemusíme, závora na hlavní silnici je otevřená, takže celnici objíždíme. Podle toho, co jsem četl, se závora zavírá v náhodných časech pro namátkové kontroly, anebo ji celníci zavřou cíleně, pokud z kamer vyhodnotí, že by nějaké konkrétní vozidlo chtěli zkontrolovat.
Zastavujeme na pár fotek u cedule Norge s rychlostními limity. Ty jsou jednoduché - 50 v obci, 80 mimo obec. Nechci ani počítat, jak dlouho nám takovým tempem potrvá těch 300 kilometrů, které máme před sebou. Radši se teď posouváme jen nějakých 30 kilometrů a zastavujeme na pořádné kafe, a taky na nabíjení. Druhá zkušenost se skandinávskou benzínkou a druhé fakt dobré kafe. Vzhledem k tomu, jaká je tady většinu roku zima a tma, se holt asi místní museli v přípravě horkých nápojů zdokonalit.
Zatímco se auto nabíjí, jdu se ještě optat na kanystr. Neprodávají. Ale slečna za pultem, která opět mluví anglicky jako rodilá mluvčí, navrhuje, že jestli to mám na užitkovou vodu, tak si prostě můžu vytáhnout pár barelů od nemrznoucí směsi z tříděného odpadu. Geniální, to by mě fakt nenapadlo. Tak už máme i dva pětilitrové kanystry. A za půl hodiny máme nabito. 41 kWh za 238 norských korun, takže asi pět stovek českých. Za litr benzínu tady mimochodem účtují asi 50 Kč, což je narozdíl od toho kafe a elektřiny o dost víc než u nás.
Vydáváme se zpátky na cestu a začíná pršet. Tyjo, a jak mám pustit stěrače? Levá páčka jsou blinkry, pravá je řazení, žádná jiná tlačítka tu nejsou. Když už je sklo slušně mokré, stěrače najednou sepnou samy. Jenže pak zase dlouho nic. Sára začíná hledat v infotainmentu. A fakt tam stěrače najde. Tak to je neuvěřitelný. Stěrače budeme ovládat přes obrazovku. No dobře. Ještě, že nejsem v autě sám, to bych se taky mohl při hledání ovládání někde vysekat.
Nálada každopádně trochu uvadla. Prší čím dál víc. Po dvou hodinách zastavujeme na pumpě a děláme brainstorming nad předpovědí a nad mapou. Jako zálohu v případě fakt nepěkného počasí jsme si nechávali města Bergen a Ålesund. Ani do jednoho nemáme dneska šanci dojet, ale jestli se nevyčasí, může to být plán na zítřek. Předpověď každopádně tvrdí, že odpoledne už by mělo být bez deště, tak snad to vyjde.
Pokračujeme dál na severozápad a začínáme si připadat, jako bychom cestovali časem. Listí na stromech začíná povážlivě žloutnout a celkově krajina vypadá spíš jako koncem října.
O půl druhé přijíždíme do městečka Leira. To leží přímo pod horami, po silnici se z něj dá dostat do 1000 metrů nad mořem, a odtamtud už se pak dá vyrazit na túru k dvoutisícovým vrcholům národního parku Jotunheimen. My nemáme úplně naspěch, protože z údolí vidíme, že vlastně nic nevidíme. Hory jsou kompletně zahalené v mracích. A tak dáváme auto na nabíječku a jdeme se porozhlédnout do obchoďáku.
V Intersportu kupujeme plynovou bombu, na pokladně tam mimochodem stojí DeLonghi kávovar s kávou za 15 NOK. A pak jdeme prozkoumat místní supermarket. Najdeme tady beze srandy největší oddělení s horkými nápoji, jaké jsme kdy viděli. Není to jeden nebo dva regály, ale opravdu celé oddělení. Bereme nakonec balení horké čokolády, protože při tom stanování nám v tomhle počasí přijde k duhu. A na odchodu se nechám zlákat reklamou před obchodem s elektrem, kde mají zase DeLonghi kávu za 15 NOK. To je prostě paráda, miluju země s dobře dostupným kafem, a Norsko bude v tomhle ohledu asi šampion.
Sedáme do auta a i přes hustou oblačnost vyjíždíme do hor. S rostoucí výškou klesá teplota a když se dostaneme nad tisíc metrů, jsou už jenom 3°C. Mlha je tak hustá, že není vidět na krok. Tak na túru tady fakt nemá smysl chodit a už vůbec se nám tady nechce stanovat.
Zastavujeme tam, kde v mlze odhadujeme parkoviště, a přemýšlíme, co dál. Mohli bychom vyrazit směr Bergen. Ale předpověď tvrdí, že zítra bude slunečno, tak by byla škoda připravit se o den v horách. Navíc jsou už skoro 4 odpoledne. Holt asi dneska vezmeme zavděk tím, že jsme se dopravili do hor, zbytek dne odepíšeme a půjdeme si sehnat nějaké místo na spaní. Ale rozhodně sjedeme do údolí, kde je o 10°C tepleji.
Startuju auto a to hlásí dojezd 80 km. Cože?? Vždyť jsme od nabití ujeli sotva 50 kiláků, byť teda do kopce. Navíc dostáváme hlášku, že rekuperace je vypnutá, protože je příliš velká zima. To se teda ty urban legends o elektroautech uvízlých v zimě uprostřed cesty potvrzují docela rychle. A to není ani pod nulou. Naštěstí teď jedeme s kopce, takže nechávám auto valit jen gravitací.
Myslel jsem, že se budeme muset dokulit až zpátky do města na nabíječku, ale jak teplota stoupá, dojezd roste a nakonec se spustí i rekuperace. Takže krize zažehnána a můžeme se pustit do hledání noclehu. Sjíždíme na vedlejší silničku a bedlivě se rozhlížíme. Jenže terén je dost kamenitý a tam, kde není, stojí plot. Je to skoro jako v Británii. Úzká silnička, ze které se nedá uhnout, protože ji buď obklopují oplocené pastviny a políčka, nebo neprostupný terén. Aspoň máme ze silnice parádní výhledy na údolí, nad kterým se převaluje nízká oblačnost.
Konečně potkáváme mýtinu, která není obehnaná plotem. Jenže na jejím okraji stojí dům. Parkujeme a silně nad tím spekulujeme. "Jestli to zapíchnem tady, tak bude mít dneska majitel tichou domácnost," směje se Sára. "Tisíckrát ti říkám, ať postavíš ten plot, ty to pořád odkládáš a teď se koukni. Máme tam dva vágusy s Teslou." Nakonec naznáme, že zoufalí ještě nejsme a sjíždíme až do údolí.
Silnička nás v obci Ryfoss vyplivne na hlavním tahu z Osla do Bergenu. Na mapě se to tvářilo jako dálnice a asi bychom ji mezi dvěma největšími městy i čekali, ale je to ale obyčejná okreska. Ve chvilce slabosti navrhuju, že bychom dojeli až do Bergenu a tam se ubytovali. Sára to ale naštěstí hned zamítá s tím, že se přece nevzdáme hned druhý den. A tak pokračujeme po silnici směr Bergen, až se na nás po pár kilometrech usměje úplně epesní spací spot. Parkujeme na štěrku vedle silnice a stan si postavíme na super palouku přímo u řeky. Asi by mě nenapadlo, že budeme stanovat zrovna vedle "dálnice", ale po chvilce pozorování soudíme, že v noci tady bude úplné ticho. Protože i teď, v 6 večer, je to maximálně jedno auto za 5 minut.
Oblačnost se začíná rozestupovat a než slunce zapadne za okolní kopce, stihne na nás na chvíli i zasvítit. Tak snad předpověď nekecá a zítra bude opravdu pěkně.
Vyplachuju a plním v řece kanystry od nemrznoucí směsi, ať máme v čem mýt nádobí, ruce a podobně. Déšť naštěstí úplně ustal, takže se s večeří a horkou čokoládou nemusíme tísnit ve stanu. Tahle horká čokoláda je mimochodem bezkonkurenčně nejlepší čokoláda z prášku, jakou jsme kdy ochutnali. Budeme si muset nějakou nakoupit domů.

» Pokračování - Kapitola 12: Prohlídka petrohradské Ermitáže