Camping trip s Teslou po Skandinávii - cestopis

Pořádná skandinávská túra

2. října

Vstáváme o půl deváté. Venku je nádherný slunečný podzimní den. Noc ve vyhřáté pohodlné chatičce nám oběma bodla. Ale hlavně Sáře, která od včerejšího rána prospala v součtu takových 16 hodin. Dneska se cítí mnohem líp a je odhodlaná vyrazit na túru. "Spát můžu pozítří, až přiletíme domů," říká. Vařím kafe, sedáme na židličky na zápraží a necháváme se prohřívat příjemným sluníčkem. Máme radost, že jsme se takového počasí nakonec přece jen dočkali.
S desátou hodinou vyrážíme. Vyjíždíme zase do národního parku Jotunheimen, přejíždíme tentokrát 20 kilometrů na opačný konec náhorní plošiny a parkujeme u jezera Gjende, pod hřebenem Besseggen. Je tady obrovské prázdné parkoviště a za parkování chtějí 130 norských korun. Poprvé mi tady něco připadá fakt drahé. Ale jsme v národním parku, tak nechci auto někde zahodit jen tak a se skřípěním zubů kupuju 24hodinový parkovací lístek.
Hřeben se tyčí nad námi a je fakt majestátní. Čeká nás převýšení 800 metrů a v ideálním případě bychom chtěli dojít na opačný konec hřebenu, slézt dolů a zpátky se vrátit podél jezera, což by bylo 16 kilometrů. To bude ale záležet hlavně na tom, jestli se Sára nezačne cítit zase hůř.
Vyrážíme. První dva kilometry jsou jednoduché, tedy když pominu to, že se občas dost boříme do bahna. Koneckonců i na mapě jsou tady vyznačené močály. Nastoupáme jen 100 metrů mezi stromky podobnými kleči, i když tady to asi bude jiný druh. Ale pak vylezeme nad stromy a otevírá se před námi ten pravý severský výhled. Hluboké údolí s rozlehlým jezerem, vřesoviště, opadané stromy a zasněžené vrcholky. Kdybych měl pojem drsná skandinávská příroda definovat jedním obrázkem, byl by to tenhle.
Cesta odsud uhýbá kolmo vzhůru. Teď začíná ta pravá sranda. Trávu pomalu střídá kamenitá suť a stoupání je občas tak prudké, že si musíme pomáhat řetězy, které jsou tady naštěstí připravené. U prvních řetězů je zároveň cedule, která turistům radí, že pokud jim to sem z parkoviště trvalo víc než 2 hodiny, tak už by dál postupovat neměli, protože na to nemají fyzičku. My jsme to dali za hoďku a půl, takže to snad máme i s rezervou a šplháme dál. Na několika místech potom překonáváme kaskádovité potoky, potkáváme i pár menších vodopádů. A okolo nás pobíhají ovce. Na vršek hřebenu vystoupáme převýšení přes 500 metrů na dvou kilometrech.
Vrchol hřebene je jako měsíční krajina. Kamení a zase jen kamení. Poprvé potkáváme jiného člověka, norského turistu. Začne na nás mluvit norsky, ale když vidí, že nepochodí, přepne do plynné angličtiny. Je zvědavý, odkud jsme, a zase je hrozně překvapený, že z Česka. Já jsem si přitom myslel, že Čechů sem jezdí docela dost. "Na vyhlídku na dvě jezera to nemáte šanci stihnout," říká. Divíme se, protože jsou teprve 3 odpoledne. "Tam je potom hrozně těžký sestup. Trvá to a do tmy to určitě nestihnete," naléhá. "Ale když vylezete na nejvyšší bod hřebenu, tak odtamtud je taky super výhled," radí nám a loučí se.
Jsme poprvé ve Skandinávii, takže se nechceme přít se zkušenostmi místních. Volným stoupáním pokračujeme na Veslfjellet, což je nejvyšší bod hřebenu v nadmořské výšce 1743 metrů. Chlapík nelhal, výhledy jsou odsud vyloženě dechberoucí. Absolutně nemáme slov. Když se trochu vzpamatujeme, lezeme na menší skalní převis a fotíme si působivé fotky. Tohle je Norsko! Neskutečné. Totálně odpouštíme a zapomínáme na ty propršené dny, protože tohle za to čekání stálo.
Jak euforie pomalu pomíjí, začínáme si uvědomovat, jak strašlivá je zima. Je tady hrozně silný vichr, takže chlad nakonec proniká i přes všechny zimní vrstvy a cítíme ho až v morku kostí. Balíme, vyrážíme dolů a začínáme trochu chvátat. Nejen, že nás žene zima, ale taky si říkáme, že norský turista měl dobrý point, protože v 6 se začne stmívat a i když se vracíme zpátky, tak nás čeká pěkná štreka. Po vršku hřebenu pádíme dolů rychle. Celou cestu se bavíme jen o tom, že se sem musíme vrátit, protože takovouhle přírodu prostě jinde nezažijeme.
Na řetězech se dost zdržíme, ale i tak se na travnatou pasáž dostáváme hodinu před západem slunce, tak už máme klid, že to stíháme s rezervou. Z jedné kaskády taky doplňujeme vodu, protože už nám skoro došla a ty zdejší potůčky vypadají fakt průzračně. Voda chutná výborně.
Když zaplouváme mezi kleč, je už docela šero, ale těch pár kilometrů už doběhneme. Toulat se ve tmě zrovna mezi močály by moc příjemné nebylo. Ale stíháme to a o půl sedmé jsme zpátky na parkovišti. Pouštíme v autě topení na plné pecky, protože jsme úplně promrzlí. Než se vydáme na cestu, musíme ještě chvíli vstřebávat ty dechberoucí krásy, které jsme viděli.
Tesla nezklamala, v zimě jí zase spadl dojezd o víc než 30 % a vypnula se rekuperace. Naštěstí jsme měli dost nabito, takže těch 30 kilometrů k chatičce snad dojedeme. Ale teda elektrické auto asi v nejbližších letech kupovat nebudeme. Fakt nechápu, kdo za tenhle krám zaplatí přes milion. Ani na nákup do Kauflandu bych s tím jezdit nechtěl, natož na nějaké delší tripy.
Cestou se zastavujeme v supermarketu pro nějakou večeři, a taky dokupujeme horkou čokoládu, na teď i jako suvenýr domů, protože takhle dobrou čokoládu jsme ještě nikdy neměli. A tentokrát se mi daří ukořistit i to pivo. O půl osmé se vracíme do chatičky. Než začnu vařit večeři, nutím Sáru zalézt do postele, protože dneska to sice hecla, ale je vidět, že úplně zdravá ještě není. A zítra nás čeká Oslo a pak noční přejezd do Švédska na letiště, tak je potřeba nabrat sílu.

Na pokračování se pracuje...