Camping trip s Teslou po Skandinávii - cestopis

Oslo a noc na letišti

3. října

Dneska nás čeká bezesná noc na letišti, protože ze švédského Göteborgu do Prahy nám to letí zítra brzy ráno. Takže i když před sebou máme dlouhou cestu, nechtěli jsme vstávat úplně brzo, abychom byli aspoň trochu odpočatí. Sára je navíc pořád trochu nemocná, takže jí bodlo se pořádně vyspat.
Balení je docela náročné, protože některé věci jsou i po dvou dnech sušení pořád trochu mokré. Nakonec vracíme klíče od chatičky chvíli po desáté a vyjíždíme ještě jednou do hor. Nemáme čas nikde trajdat, ale jelikož počasí je i dneska vyloženě exkluzivní, chceme si udělat ještě aspoň pár fotek od silnice. Vůbec se nám odsud nechce, když jsme po těch propršených dnech konečně dostali takovouhle slunečnou odměnu.
Nedá se svítit. S jedenáctou hodinou se s národním parkem loučíme a sjíždíme 60 kilometrů až dolů do údolí do městečka Leira, kde se silnice napojuje na "dálnici" směr Oslo. Tady parkujeme u obchoďáku, protože s tím horským ježděním a jak Tesla vytrvale vypínala rekuperaci kvůli chladnému počasí, máme teď baterku na 17 %. Zapojuju auto na rychlonabíječku a jdu koupit kafe. Po zkušenosti z Bergenu nechci spoléhat na to, že dobíjet budeme ve městě, takže stíhám kafe i vypít, než se auto po víc než půlhodině dostane na 80 %. Do Osla pojedeme celou dobu mírně s kopečka, tak nám to snad bude stačit. A můžeme vyrazit.
Před pár dny jsme si cestou do Bergenu projeli západní část téhle "dálnice", tak teď projedeme tu východní. Stejně jako v západní části je to i tady dálnice jenom podle zeleného značení čísla cesty. Fakticky je to prostě taková silnice 1. třídy, navíc s rychlostí omezenou na 60 až 80 km/h. Každopádně dálnice v pravém slova smyslu by tady byla opravdu zbytečná, na silnici jsme i takhle při pondělku prakticky sami. Ale vzhledem k tomu, že je to hlavní tah, tak je tady spousta radarů. Nechci teda porušovat rychlost, zapínám autopilota a kochám se okolními lesy.
Po vší té neuvěřitelné kráse, co jsme v Norsku viděli, je tahle silnice fakt dost nezáživná. Ještě navíc při té nízké rychlosti. Takže příjezd do Osla po 2 a půl hodinách řízení je docela vysvobození. Ale ne na dlouho. Měl jsem v plánu dát během procházky po městě auto nabíjet. Jenže parkoviště, na které nás dovedla navigace a které má plno nabíječek, má u vjezdu ceduli s šíleným množstvím textu v norštině. Nerozumím ani kulové, tak zkouším najet k závoře, jenže tady není žádná tiskárna lístků, jenom SPZ kamera. A naše auto prostě odmítá zaregistrovat. Asi to bude mít co dočinění s tím norským textem u vjezdu. A tak radši zajíždíme do sousedních podzemních garáží. Tady je sice taky jenom čtečka SPZ, ale nemají tady závoru, takže můžeme bez problému vjet. Cena je 120 norských korun na hodinu, což je oficiálně nejvíc, co jsem kdy platil za parkování. Ale s tím jsme v Oslu počítali.
Výlez z garáží vede do bývalých doků, které jsou z gruntu zrekonstruované, jako třeba v Londýně, v Dublinu nebo v Hamburgu. Vydáváme se po pěší zóně podél vody a ta severská atmosféra je tady zcela nezaměnitelná. Je tady moderní bytová výstavba, ale i zrekonstruované haly, ve kterých se nachází obchody, restaurace a kanceláře. Nějaké připomínky minulosti tady ale zůstaly, jako třeba maják nebo přístavní hodiny. Přes vodu a kotvící jachty je zároveň výhled na Akershus, což je hrad stojící na menší skále, postavený už ve 13. století.
Centrum Osla je fakt maličké. Doky stojí na jednom jeho konci, na druhém se nachází ikonická budova Opery. A tak si říkáme, že prostě dojdeme k Opeře a cestou asi uvidíme všechno, co tady k vidění je. Pěší zóna nás sotva po půl kilometru dovede na Rådhusplassen, kde stojí Národní muzeum a funkcionalistická budova radnice ze 30. let, která každoročně hostí ceremoniál udělování Nobelovy ceny za mír.
Město působí hrozně sterilním dojmem. Což je asi dané jednak sítí pravoúhle uspořádaných ulic v naprosté rovině, a jednak tichem, protože z nějakého důvodu v úterý odpoledne není na ulici prakticky ani noha. Architektura je takový mix Vídně a Holandska. Objektivně je to pěkné, ale pocitově takové nehostinné.
Po 20 minutách chůze se dostáváme do přístavu Bjørvika, odkud je ten slavný výhled na moderní budovu Opery z roku 2008. Teda musím říct, že na fotkách se mi vždycky líbila víc. A hned mě napadá proč. Na většině fotek se totiž ve vodě i ve skleněné fasádě Opery odráží typická ocelově šedá obloha. Budova potom opravdu připomíná ledovou kru ve fjordu, jak to architekti zamýšleli. Dneska ale svítí sluníčko. Teda to je krutá ironie. Několik dní jsme ujížděli před deštěm, aby nám pak asi poprvé v životě nějaký zážitek zkazilo sluníčko.
Tak to by bylo. Nemáme nic dalšího konkrétního, co bychom v Oslu chtěli vidět, a tak jdeme hledat nějaké suvenýry, ať si odsud aspoň něco odvezeme. Směřujeme ke Katedrále, protože tam začíná kilometr dlouhá třída Karl Johans, která Katedrálu spojuje s Královským palácem a má to být taková výkladní skříň celého Osla.
Ulice cestou postupně ožívají a u Katedrály už je to hlava na hlavě. Tak přece jen má tohle město nějaké turisty. A hned u Katedrály narážíme taky na první obchod se suvenýry. Jsme v Norsku a na totálně turistickém hotspotu, takže se nechci nechat sedřít z kůže a než tam vlezeme, kontroluju radši recenze na Google mapách. Ceny jsou nakonec úplně v pohodě. Kupujeme hlavně pohledy, protože tady naštěstí mají i známky, což není úplně zvykem. Píšeme pohledy hned před obchodem, lepíme známky, akorát teď nám zase chybí poštovní schránka. Ale tu snad v hlavním městě najdeme.
Vydáváme se po třídě Karl Johans a na první pohled je evidentní, že tohle je opravdu výkladní skříň. Historická budova Parlamentu, Národního divadla, univerzity, mezi tím honosné hotely, a nakonci se tyčí Královský palác.
Jak uhýbáme z hlavní třídy a zamíříme zpátky do doků, ulice se zase úplně vylidňují. U vchodu do garáží chci v automatu zaplatit. Byli jsme tu 3 hodiny, tak to bude 7 stovek Kč. Au. Zadávám RZ, ale automat tvrdí, že takovou značku nenalezl. Je tady ještě odkaz na webovku, kde se dá zaplatit online, tak to zkouším tam, ale výsledek stejný - registrační značka nenalezena. wow, tak to vypadá na z prdele kliku! Kouzelné totiž je, že u výjezdu není žádná závora. Jen si kamera znovu vyfotí značku a když není parkovné zaplaceno, přepošle se účet provozovateli auta. Stejně jako u mýtného po celém Norsku. Jenže jestli kamera u vjezdu značku nerozpoznala, tak nám nemají co naúčtovat.
Sedáme do auta a vyrážíme na jih. Oslo asi jediný slabý zážitek tohohle tripu. Jsme rádi, že jsme si tady nenaplánovali víc času. Ačkoliv kdybychom neměli živě v hlavě ty krásy posledních dní, možná by na nás město zapůsobilo víc.
Navíc se nám v Oslu nepodařilo vyřídit dvě věci - nabití auta a nenašli jsme poštovní schránku. Takže kousek za městem zastavuju na odpočívadle a hledám, kde tohle vyřídit a zároveň si tam ideálně dát i večeři. Podle webu norské pošty je jedna poštovní schránka přímo na hranicích se Švédskem. Zároveň tam má být několik nabíječek. A k tomu McDonald's. Tak vyřešeno. Akorát to bude celkem 300 kilometrů od posledního nabití. Achjo, to zas bude na krev. Ale teď je to až na hranice opravdová dálnice, tak se 100kilometrovou rychlostí na tempomatu snad bude spotřeba nízká. Risknem to.
Na 100kilometrovou rychlost nakonec málem ani nedostaneme. Rychlost na dálnici je řízená proměnlivými značkami a na těch nejdřív svítí 90, než se na některých úsecích objeví 100. Jelikož je minimální provoz a navíc se stihlo setmět, je ta rychlost dost úmorná. Na hranice to naštěstí trvá necelou hodinku. Sjíždíme, a před kancelářskou budovou opravdu nacházíme poštovní schránku, kterou tady uváděla Norská pošta. Cedulka na schránce je docela vtipná. Pošta se tady nevyzvedává pravidelně. Vyzvedává se tehdy, když sem pošta nějakou zásilku veze. Tak to jsem zvědavý, kdy pohledy dorazí.
Po všech dosavadních zkušenostech s nabíjením jsme měli trochu pochyby, ale vedle kancelářské budovy je opravdu i nabíječka, je veřejně přístupná a dá se u ní zaparkovat bez poplatku. Necháváme auto načerpat energii a sami ji jdeme načerpat do přilehlého Mekáče. Dvě velká menu nás s aplikací stojí 270 Kč. To je regulérně levnější než u nás. Osazenstvo McDonaldu překvapivě netvoří pocestní, ale několik skupin teenagerů. Asi je tohle to nejzajímavější místo, kam se dá z okolních vesnic vyrazit za zábavou.
Po jídle dáváme ještě kafe, zmrzlinu, a o půl deváté s plně nabitým autem vyrážíme. Přejíždíme hranice a bezcelní pruh je i tentokrát otevřený, takže jedeme bez kontroly. A i dál je to nezáživná jízda. Jediným zpestřením je kousek uzavřené dálnice, který musíme objet po okreskách. A nakonec špatně trefený sjezd v Göteborgu, díky kterému si uděláme zběžnou prohlídku liduprázdného města.
Před jedenáctou večer konečně přijíždíme k letišti. Chtěl jsem vzít auto na myčku, protože je po týdnu v terénu pěkně zaprasené a já chci mít zdokumentované, že na něm nejsou žádné škody. Jenže půjčovna zavírá o půl dvanácté, takže sotva stíháme nabít. Parkuju teda u nabíječky a auto rychle myju houbičkou na nádobí a hadrem, co nám z výletu zbyly.
Stíháme dobít na 97 %. Půjčovna požaduje aspoň 95 %, aby neúčtovala poplatek. Takže ty 2 kilometry do garáže jedu na tempomat 30 km/h a po zaparkování si jako první fotím ukazatel nabití a dojezdu. Mnoho recenzí téhle půjčovny totiž zmiňuje, že byl lidem neoprávněně účtován poplatek za dobití. Sára tahá věci z kufru a já detailně fotím celé auto, abychom se vyhnuli i nějakým nesmyslným poplatkům za škody. Tři minuty před zavíračkou přibíháme ke kanceláři. Slečna už je na odchodu, akorát hodí kartičku od Tesly na stůl, poděkuje a odchází. Super. Takže stejně jako nám auto nikdo osobně nepředal, tak ho od nás ani osobně nepřevezme. Tak snad máme všechno dobře nafocené.
Idea byla taková, že hodíme zavazadla na přepážku Ryanairu a půjdeme zbytek noci strávit do lounge, než nám to v 8 ráno poletí. Jenže přepážka je zavřená. Ptám se na informacích a ono nejen že odbavení začne až v 5 ráno, ale do 5 ráno je i zavřený tranzitní prostor, protože přes noc nejsou žádné odlety ani přílety. Shit. Tak to máme štěstí, že není komplet zavřené letiště. Každopádně je to ale čára přes rozpočet. Koukám, jestli by se tady nešlo ubytovat, ale jediný hotel na letišti chce za noc 6 tisíc. To na těch pár hodin nedává smysl. No, co se dá dělat. Celý tenhle roadtrip měl k pohodlí daleko, tak poslední noc na lavičce terminálu už zvládneme.
Z celého nabušeného týdne si odnášíme dva poznatky. Že norská příroda je nadpozemsky nádherná a rozhodně se do ní musíme ještě někdy vrátit. A že na nákup elektroauta je ještě hodně brzo. I tady, v zemi zaslíbené, bylo neustálé dobíjení docela peklo. Neumíme si představit vyrazit s tím z Prahy třeba na Balkán a nezešílet.

» Zpátky na informace

» Podobná cesta: Kontrasty Kavkazu: Gruzie a Arménie
» Další podobná cesta: Pěšky přes Pyreneje