Camping trip s Teslou po Skandinávii - cestopis

Se švédskou Teslou do Norska

27. září

Let do švédského Göteborgu je rychlovka. V 6:10 jsme vzlétli z Prahy a o půl osmé už přistáváme. Sotva jsem stačil vypít kafe. Ranní vstávání bylo kruté, ale nakonec jsme rádi, že před sebou máme celý den, protože Göteborg není ani zdaleka naše cílová destinace.
Výhoda odbavené bagáže u Ryanairu je, že se na ni nečeká, protože ji skoro nikdo nemá. Než se dostaneme z letadla ke karuselu, tak už se na něm náš kufr a obří vak se stanem a dalším kempovacím vybavením vozí. A spolu s nimi jenom dva cizí kufříky.
Booknuli jsme si auto v půjčovně Sixt, která stojí přímo před terminálem, takže zatím jde všechno jako po másle. Chlapík za pultem vyhovuje stereotypům o Skandinávii a mluví lepší angličtinou než rodilý mluvčí. Dostali jsme prý upgrade zdarma a místo Volva C40 nám půjčí Teslu model 3. Nevím, jestli je to upgrade, protože jsem si záměrně booknul SUV, což model 3 není. Ale dražší je určitě a když už jsme si ve Skandinávii chtěli vyzkoušet elektro, tak je Tesla, bůh elektromobility, asi nejlepší. Když se dostaneme k tématu pojištění, chlápek strašně tlačí na plnou pojistku, která stojí skoro stejně jako celé půjčovné. Že prý bez toho máme spoluúčast až 1000 dolarů za každý defekt. O takové politice jsem nikdy neslyšel a přijde mi to divné, protože spoluúčast 1000 dolarů je i za totálku. Takže pojištění odmítám a v nejhorším hodíme to auto ze skály, ať neutrácíme víc než tisícovku.
Převzetí auta je největší bizár, co jsem kdy viděl. Chlápek nám podává klíčky a máme si prý auto najít na parkovišti. Bez jakéhokoliv upřesnění, kde by zhruba mohlo být. Asi pomsta, že jsem se nenechal navézt do žádného upsellu. Naštěstí v garážích odchytíme nějakého technika, který nás k autu dovede.
Kontrola auta je ale taky pěkná pakárna, protože si sami máme zkontrolovat defekty a pokud nějaké najdeme, máme je přijít nahlásit. Samozřejmě pár škrábanců odhalíme a v mizerně osvětlené garáži se snažíme udělat fotky, abych si následně dvakrát udělal výlet do kanceláře a chlápek mohl škrábance zaznamenat. Sixt mi nikdy nebyl jako půjčovna sympatický, ale ve Skandinávii mají bezkonkurenční cross-border policy bez jakýchkoliv omezení a za poplatek 3 stovky se postarají o veškeré mýtné. Což je obzvlášť kvůli Norsku výhodné, protože norské mýtné nejde platit na místě, ale auto se musí registrovat a pokud chce člověk slevu pro elektroauta, musí si nechat poslat poštou(!) nějaký spešl bazmek. Něco jako mají kamioňáci v Česku Kapsch. Absolutní opruz, takže jsem byl fakt rád, že nějaká půjčovna vůbec nabízí řešení.
Tesla nemá ovladač, ani klíče, ale kartu. Jsme fakt rádi, že jsme natrefili na technika, protože bez něj bychom se do auta ani nedostali. Karta se pro odemknutí přikládá na B sloupek. Do zadního i předního kufru se leze přes infotainment. Každopádně když vyřešíme prohlídku a úspěšně naložíme zavazadla a nalodíme se, tak si začínáme trochu uvědomovat, v jakém to sedíme autě. Design je fakt luxusní a na sedačkách se sedí jako na obláčku. Zajímavé je, že v interiéru nejsou prakticky žádná fyzická tlačítka, paradoxně dveře se ale otevírají právě tlačítkem a chybí tady klika. No, se vším se během tripu seznámíme. Teď mi stačí, že nastavím zrcátka, zařadím dopředu a vyjíždíme.
Myslím, že dražší auto jsem nikdy neřídil. Takže u výjezdu z letištního areálu, s ostrými úhly a vysokými obrubníky jsem trochu nervózní. Ale jak najedeme na dálnici, tak už je to pohoda. Auto už na lehké našlápnutí plynu slušně akceleruje a přitom je absolutně tiché. Jen je škoda, že tu akceleraci si moc neužiju, protože rychlostní limit je na zdejší velkorysé, kvalitní a skoro prázdné dálnici jen 100 km/h. Míříme teď směr Göteborg a chceme co nejdřív někde zastavit na snídani. Jednak proto, že jsme dneska ještě nejedli, a taky proto, že chci trošku prostudovat nějaký manuál. Aktuálně mi vzhledem k tomu nesmyslně nízkému limitu nejvíc vadí, že nemůžu najít tempomat.
Sára hledá McDonald's, vzhledem k očekávaným skandinávským cenám nemá smysl o ničem jiném ani uvažovat. K tomu prvnímu sjíždíme do města, ale záhy zjišťujeme, že to bychom museli do obchoďáku a tím se nám teď nechce zabíjet čas. Koncentrace Mekáčů je tady opravdu obrovská, což je asi dané jednak cenami a nejspíš i pestrostí skandinávské kuchyně. Když jsem dopředu trochu zjišťoval, co bychom tady měli ochutnat, narážel jsem na různé žebříčky evropských kuchyní, kde se o poslední místo pravidelně přetahovala právě skandinávská s britskou. Dojet k dalšímu Mekáči na dálničním odpočívadle nám teď trvá doslova 5 minut.
Teda, nechceme hned soudit cenovou hladinu v celé zemi, ale Big Mac index je rozhodně příznivý. Dvě snídaňová menu nás stojí necelých 250 Kč, což je tolik, co u nás. Tak aspoň víme, že hlady tady neumřeme.
Na Youtube mezitím hledám rychlé videomanuály k ovládání Tesly. Tempomat je na řadící páce, tak to je v pohodě. Jinak se ale všechno v autě ovládá přes infotainment, což mi teda připadá jako pěkná pakárna. Dokonce i pro zapnutí stěračů nebo otevření přihrádky spolujezdce se musí přes menu! Jako člověka zvyklého na simply clever Škodovky, kde se prakticky k jakékoliv obsluze dostanu po hmatu bez spuštění očí ze silnice, mě tohle vyloženě bolí. No ale co je největší mindfuck, tak to je umístění USB zásuvek. Jediný standardní USB konektor je v přihrádce spolujezdce. Dva USB-C jsou pak ještě uvnitř středového panelu. Je vidět, že co nejčistší design měl absolutní prioritu před jakoukoliv praktičností.
No, přežít s tímhle krámem týden, to bude radost, říkáme si, když vyjíždíme od McDonaldu. Ale aspoň, že už víme, co a jak. A dnešek je jediný den, kdy máme i jasný plán. Míříme na sever, prohlédnout si rybářskou vesničku, a pak vzhůru do Norska.
Rychlostní limit na dálnici kolísá mezi 100 a 110 km/h. Při tom téměř nulovém provozu a na tak krásné dálnici mě to úplně bolí. Ale Švédové jsou psi přes ochranu životního prostředí a taky umí dávat pekelně mastné pokuty, na které nemáme rozpočet. Takže rychlost držím a aspoň můžu trochu zkoumat infotainment, který obsahuje opravdu všechno možné, včetně nějakých her.
Po hodině opouštíme dálnici a pokračujeme vstříc pobřeží. Limity jsou nízké i na okresce, většinu cesty sedmdesátka, ale občas to bez jakékoliv zjevné příčiny padá i na padesátku. Ale tady už se dá aspoň trochu kochat krajinou a taky typickými sytě barevnými dřevěnými domečky, když zrovna nejedeme lesem.
V pravé poledne přejíždíme přes most na ostrov Smögen do stejnojmenného městečka, které vypadá jako z obrázku. V podstatě veškerá zástavba jsou tady ty sytě barevné dřevěné domečky. Popojíždíme až do přístavu Smögenbryggan, o kterém jsem před cestou četl, že pokud by měl člověk ve Švédsku vidět jen jedno místo, tak právě tohle.
Hned si užíváme výhodu Tesly, protože místo placeného parkoviště můžeme zajet na dvě vyhrazená místa s nabíječkou, co jsou po dobu nabíjení zdarma. Představuju si to tak, že pokud budeme někde parkovat, tak budeme zároveň i nabíjet, i když třeba budeme mít skoro nabito. Protože bude lepší mít pořád 100 %, než pak někde ztrácet nabíjením čas. Zdejší nabíječka je pomalá a docela drahá - 1 kWh stojí 7 SEK, takže asi 15 Kč (přepočty budou na tomhle tripu jednoduché, švédská i norská koruna jsou na Kč zhruba krát dva). Ale zase nemusíme platit za parkování. Tahám z předního kufru masivní kabel, jeden konec do nabíječky, druhý do konektoru v autě, a přes aplikaci Fortum spouštím nabíjení. Tuhle aplikaci jsem si stáhnul dopředu, protože by ve Skandinávii měla pokrývat většinu nabíječek. Jako zálohu mám ještě Bilkraft.
Auto nabíjí, takže se konečně můžeme pořádně soustředit na to, kde vlastně jsme. Na neskutečně působivém místě! Ze všeho nejdřív šplháme na malé žulové skály, které přístav oddělují od moře. Z útesů je parádní výhled na průliv Skagerrak, ve kterém je rozesetá spousta menších či větších ostrůvků, které jsou stejně kamenité jako Smögen. Taky si tady poprvé připadáme opravdu jako v drsné Skandinávii, protože silný vichr od moře je fakt ledový a nutí nás nasadit zimní bundy.
Dostatečně vyvětraní se přesouváme do přístavu. Barevné domečky s moly stojí okolo celé zátoky a zezadu se na ně tisknou skály, takže to tady má takovou hrozně příjemnou, útulnou atmosféru. Taková esence Skandinávie na jednom ostrově. Čekali bychom tu davy turistů, ale jsme tady prakticky sami.
Dvě hodiny odpoledne, vyrážíme dál. V aplikaci ukončuju nabíjení, stálo to 115 švédských korun a dobili jsme 15,5 kWh, takže máme 100 %. Nevím, že chvilku trvá, než se odemkne konektor. Párkrát zatáhnu lehce, a pak se odemkne přesně ve chvíli, kdy za něj pořádně trhnu, takže vyletí a málem mi vyrazí zuby. To by byl super začátek tripu, ale počet zubů v ústech sedí, můžeme sbalit kabel a hurá na sever. Ve Švédsku už žádné další plány nemáme, dneska to chceme zakempit ideálně až na norských hranicích.
Prvních 20 kilometrů jedeme podél pobřeží, takže se kocháme malebnými zátokami. Pak ale zajíždíme do lesa. Těšili jsme se, že pojedeme krajinou plnou jezer, ale skrz stromy z těch jezer moc nevidíme. Takže hlavní zpestření zprostředkovávají trochu vtipnější jména obcí jako Dingle nebo Skulestad. A taky švédské rádio, Na benzínce kupujeme kafe, ať si těch následujících 200 kilometrů zpříjemníme. Stojí jako u nás a je to asi to nejlepší benzínkové kafe, jaké jsme kdy pili. Jakože je fakt dobré.
Civilizaci necháváme za sebou a míříme do čím dál větší divočiny. Lesy, jezera, na navigaci jsou vidět i nějaké vesnice, ale to je většinou doslova pár domečků, které silnice obíhá. Takže trochu opadá můj strach z úmorných rychlostních limitů, které se na téhle luxusní okresce drží mezi 60 a 80 km/h. Konečně se odhodlám zrychlit ke stovce, jenže brzy dojíždíme švédské auto, které se poctivě drží 5 kilometrů pod limitem. Čekám, až bude v protisměru volno, a pak klasicky blinkr a šlapu plyn na podlahu. Čímž nás málem pošlu parakotoulem do protilehlého příkopu. Tak tohle byla síla! Povede se mi auto zpacifikovat a potupně se vracím za řidiče, kterého jsem se pokoušel předjet. Z té právě odvrácené bouračky jsem trochu v šoku. Takovouhle akceleraci jsem fakt nečekal. Hlavně že jsem si ráno dělal srandu z té totálky. V Tesle budu muset zjevně přehodnotit některé svoje dosavadní řidičské zvyky.
Kilometry pomalu ubíhají a se šestou hodinou se blížíme k městu Charlottenberg na norských hranicích. Má jen 3 tisíce obyvatel, ale je to největší město široko daleko a je tady i velký obchoďák, takže tady chceme nakoupit zásoby na následující dny. Na parkovišti pokukujeme po nabíječkách, ale nemáme je v aplikacích a nemáme teď vůbec čas studovat, jak je tedy použít, protože potřebujeme ještě před setměním někde rozbít stan. Auto ukazuje dojezd ještě skoro 200 kilometrů, tak bude čas pořešit to zítra.
Není tady jen jeden obchoďák. Je jich prakticky celá čtvrť a vypadá to, že je větší, než samotné městečko. V Norsku teda asi budou nákupy o dost dražší a tady se cílí na Nory ze sousedních regionů. Jinak si to neumíme vysvětlit. Každopádně my si vybíráme supermarket ICA a rychle ho vymetáme. Chleba, šunka, sýr, 10 litrů vody, džem, burákové máslo, ovoce, zelenina...kromě toho ovoce je všechno v podstatě za české ceny. No, nám se to teď hodí, ale vzhledem ke švédským mzdám je to dost smutné. Nákup minimálně na několik dní nás stojí 8 stovek.
Stihli jsme to rychle, nesehnali jsme jenom kanystr, který jsme si chtěli pořídit na užitkovou vodu. Objíždíme ještě pár přilehlých benzínek, ale kanystry nikde neprodávají. Zvláštní, u nás se prodávají i v Kauflandu. Že by si spořiví Norové nechtěli za hranice vozit levnější benzín do zásoby? Asi už tam mají všichni Tesly. Každopádně máme hotovo a sluníčko zapadá.
Ve Skandinávii platí velmi volná pravidla pro stanování. Na jednu noc je možné se utábořit prakticky kdekoliv, pokud to není vyloženě u někoho na zahradě. Vyjíždíme tedy směrem k jezeru Bysjön a doufáme, že se tam půjde usídlit někde na břehu. Vybrali jsme si právě tohle jezero, protože je u něj i kemp, tak v nejhorším vezmeme za vděk tím. Štěstí se na nás ale usměje hned na začátku. Ze silničky, která jezero obkružuje, odbočuje štěrková cesta. Žádný zákaz tu není, tak jedeme. A přijíždíme na parádní travnatý plácek obklopený rákosím. Tak tady se to bude spát jedna báseň. Je tady i lavička se stolem, takže přes den sem asi chodí lidi na piknik, ale přes noc tady snad nikomu vadit nebudeme. A od silnice nebudeme ani vidět.
Stan máme postavený, než se stačí úplně setmět. Plynovou bombu jsme dneska ani nesháněli, protože jsme neviděli žádné sportovní potřeby. Ale máme pár lihových tablet, takže konzervovou večeři zvládáme ohřát. Na silnici není žádný provoz, kromě občasného štěbetání vodního ptactva a kuňkání žab je tady naprosté ticho. Díky bohu za to. Vstávali jsme ve 4, takže teď už máme fakt dost a po jídle padáme na kutě.

» Pokračování - Kapitola 11: Bloudíme v mlze