Camping trip s Teslou po Skandinávii - cestopis
Kapitola 12: Prohlídka petrohradské Ermitáže
29. září
Když nic jiného, tak se z nás na tomhle tripu aspoň stanou skřivani. Usnuli jsme po deváté večer, budíme se o půl šesté. Ještě je tma, ale naspáno máme dost, tak nasazujeme čelovky a začínáme ranní rituály. Poprchává, je fakt zima a my musíme učinit rozhodnutí, co vlastně budeme dneska dělat. Jak postupně svítá, tak vidíme, že na nějaké zázračné počasí to dneska nevypadá. Těžké šedé mraky visí nízko nad údolím, vypadá to hůř než včera. I předpověď už změnila názor a ukazuje na celý dnešní den déšť. Asi tak dává smysl plán "prohlídka petrohradské Ermitáže", tedy cesta do Bergenu.
Zatímco snídáme pod jemným deštěm, projíždí po silnici každou chvíli dost našlapané autobusy. Asi svoz studentů do školy. Jiný provoz na silnici není. Tohle mě fakt fascinuje. Všední den ráno a nikdo necestuje mezi dvěma největšími městy v zemi.
Před odjezdem si hraju s myšlenkou skočit do řeky, ale proud je tak silný, že mám trochu obavy, že by mě odnesl. Tak si stoupám do vody aspoň po kotníky a vodu na sebe hážu. Na ranní probuzení před dalšími stovkami kilometrů za volantem ideální.
O půl osmé vyjíždíme. Do Bergenu je to 300 kilometrů, což v Norsku znamená půl dne na cestě. Silnice je široká a přehledná, tak zkouším poprvé zapnout autopilota. Hustý! Auto fakt zvládá všechny zatáčky samo. Akorát mě nutí držet ruce na volantu, jinak si po 10 sekundách začne stěžovat a za dalších pár sekund brzdí. Navíc odmítá porušovat rychlostní limity, které se na téhle luxusní silnici drží mezi 60 a 80 km/h. Takže jo, působivý, ale moc mě to nebaví a radši to zas beru do svých rukou.
Zezačátku se držíme v údolí a jen mírně stoupáme. Pak ale zajíždíme do šestikilometrového tunelu Filefjelltunnelen, který nás vynese do 1000 metrů nad mořem a je to jako bychom projeli z podzimu do zimy. Stromy jsou opadané, tráva je hnědá a v dálce vidíme zasněžené hory. Jsme jediné auto na téhle náhorní plošině, projíždíme kolem jezer a občas potkáme osamoceně stojící barevný dřevěný domeček. Musím několikrát zastavit a vylézt z auta, protože tahle scenérie je až moc úchvatná na to, abych ji vstřebával za jízdy.
Jezera tvoří pramen řeky Lærdalselvi, kterou následujeme dál. Prudce klesáme a Tesla opět hlásí, že vypíná rekuperaci, protože je moc zima. Řeka nás po 40 kilometrech klesání dovede zpátky do podzimu v nula metrech nad mořem, k fjordu Sogne, do kterého se vlévá. Náš první fjord. Teď si ho ale neprohlédneme. Silnice nás totiž hned vede do tunelu Lærdalstunnelen, který měří přes 24 kilometrů, což z něj činí nejdelší silniční tunel na světě.
Tuším tady úseková měření, takže zapínám autopilota a užívám si pohled do tmy. Tma ale nevydrží dlouho. V dálce se začne rýsovat modré světlo. Ujeli jsme ale sotva pět kilometrů, tak to nemůže být obloha. Jak se blížíme, tak je vidět, že osvětlení je umělé. A najednou vjíždíme do velké, modře osvětlené jeskyně. Tak to je masakr! Projíždíme skrz a po chvíli se na obzoru začne rýsovat další světlo. A po nějakých 5 kilometrech vjíždíme do další jeskyně. A pak ještě do jedné. Až další světlo na obzoru je už to denní. Ven z tunelu se dostáváme po nějakých 20 minutách. Tohle byl teda peckový zážitek!
Pár kilometrů projíždíme podél fjordu, než nás silnice zavede do dalších dvou tunelů, které měří v součtu přes 15 kilometrů. V tunelech mimochodem dvakrát vystoupáme na Sněžku, tedy z 0 do 1600 metrů nad mořem a zpátky. A Tesla většinu klesání odmítá dobíjet, že je moc zima. Když tedy za posledním tunelem vidím Shellku, tak hned stavíme, protože už jsme skoro bez šťávy. A rovnou trochu šťávy dodáme i sobě, zase dobrým silným benzínkovým kafem a brzkým obědem z nakoupených zásob. Co mě zatím v tomhle království elektromobilů překvapuje je to, že na všech benzínkách jsou stojany s benzínem normálně pod střechou před obchodem, zatímco nabíječky jsou vždycky zastrčené někde vzadu u popelnic.
Zatímco srkáme kafe a koukáme na to neustávající mrholení, hraje z rádia písnička Endless Summer. Za ty 3 dny ji slyšíme už asi popadesáté a pokaždé nás rozesměje, jaká je to zrovna v Norsku ironie. Dobíjíme jenom 20 kWh, abychom to dotáhli do Bergenu a zbytečně se nezdržovali. A ve městě stejně budeme pár hodin parkovat, tak můžeme nabíjet u toho.
Máme za sebou 150 kilometrů a před sebou to samé. První půlka cesty byla fakt masakrální. Teď už pokračujeme o dost monotónnější cestou. Silnici zhusta obklopují stromy, anebo rovnou projíždíme tunely, takže nic moc nevidíme. Limity pořád kolísají mezi 50 a 80 km/h a jak se blížíme k Bergenu, přibývají radary a taky dost houstne provoz, takže už radši nohu na plynu krotím.
Když vjíždíme do města, je už půl druhé. Od nabíjecí zastávky byla cesta vyloženě nekonečná. A nebyl to jen pocit, reálně jsme těch 150 kilometrů jeli skoro 3 hodiny. Teď jsme navíc trochu nervózní, protože ukazatel dojezdu brutálně rychle klesá. Připadá mi, že každý kilometr odepíšeme asi 5 km dojezdu. Teď jsme na třiceti. Motáme se jednosměrkami v historických uličkách, když podle aplikace konečně přijíždíme k nabíječce. Jenže ta stojí na soukromém pozemku za zavřenou bránou. Tak to je teda zrada. Mohla na to aplikace aspoň nějak upozornit.
Frustrace z toho, jak nám elektromobilita zatím hází klacky pod nohy, nebezpečně roste. Kašlem na aplikaci. Zajíždíme do největšího parkovacího domu ve městě, Grieg Garasjen. Jenže předpoklad, že tady určitě nabíječku najdeme, se míjí se skutečností. V garážích je doslova jen pár volných míst a všech asi 10 míst u nabíječek je obsazených. Přičemž některá z aut jsou normální spalováky. "Tohle by se na západě nestalo." Akorát že vůbec. Teda jestli tahle země má být Mekkou elektroaut, tak to elektromobilitu čeká ještě fakt dlouhá cesta.
Máme toho tak akorát, takže skoro vybité auto zahazujeme a jdeme do města. U vjezdu byl nějaký hrozně komplikovaný ceník v norštině, tak jen doufám, že si na parkovné nebudeme muset vzít hypotéku.
O městě prakticky nic nevíme, protože jsme dopředu tak nějak nepočítali s tím, že nás počasí fakt porazí a skončíme tady. Víme jen o fotogenickém přístavu, který figuruje ve všech propagačních materiálech o Norsku, takže míříme tam. Norská architektura je každopádně nezaměnitelná. Má svůj šarm a přesně pasuje do toho pochmurného počasí. Velkou roli hrají dřevěné fasády nebo jejich imitace. A automobilová doprava tady opravdu nemá na růžích ustláno. Městem se nám prochází hrozně pohodlně vzhledem k velkému množství pěších zón a menších parků. Na křižovatkách funguje zajímavý režim, kdy po docela dlouhou dobu mají všechna auta červenou a naopak všichni chodci zelenou. S návštěvou Bergenu jsme udělali dobře. Je nám tady navzdory počasí velmi příjemně.
Po půlhodinové procházce se dostáváme do přístavu. Je to opravdu úžasně fotogenické místo. Barevné dřevěné domky z 18. století tvoří parádní kontrast k ocelově šedé obloze, která se odráží na vodní hladině. Na domy se zezadu tisknou vysoké kopce, takže je hned zřejmé, proč se Bergenu říká město sedmi hor. Děláme fotky a pak sedáme nad vodní hladinu a nasáváme atmosféru.
Okolo je spousta úžasně vonících stánků s občerstvením. Sára na plody moře moc není, zato mě takhle čerstvé krevety nebo ryby fakt lákají. Ale ceny za porci se pohybují od šesti stovek českých korun výš. Tolik se mi za jídlo ze stánku utrácet nechce. Možná si něco dám poslední den, za odměnu.
Od přístavu pokračujeme uličkami mezi těmi dřevěnými domy. V obchoďáku, který do zástavby citlivě zapadá, dokupujeme pár zásob, a obloukem se dostáváme zpátky k autu. Cena potravin mimochodem nic hrozného. Stejně jako ve Švédsku jsou dražší hlavně ovoce a zelenina, jinak je to podobné jako u nás. A i za parkování překvapivě neplatíme žádnou pálku. Za 3 hodiny po nás automat chce 90 norských korun. Takže necelé dvě stovky těch českých. Za parkovací dům v centru města paráda, o trošku levnější než v Praze.
Teď každopádně potřebujeme nutně dobít auto. A ideálně i sebe, protože je už půl páté a máme pěkný hlad. Nechci se znovu motat v jednosměrných uličkách, hledám nejkratší cestu k výpadovce na sever a nejbližší nabíječku u ní. 10 kilometrů. Auto ukazuje dojezd 30. Tak snad nekecá.
Snažím se jet maximálně úsporně, ale hned za městem zase vyjíždíme tunelem krpál jako blázen z 0 do 400 metrů nad mořem, takže dojezd padá. Konečně sjíždíme k obchoďáku. Jenže nabíječku z aplikace buď nemůžeme najít, nebo je zas na soukromém pozemku za zákazem vjezdu. Tohle je teda síla. Že bude u obchoďáku v druhém největším norském městě parkoviště bez nabíječky, to jsem fakt nečekal. No, tak nakrmíme aspoň sebe. Parkujeme a hrneme se do Mekáče, protože už hlady šilháme.
Dvě velká Big Mac menu nás s McDonald appkou stojí dohromady 125 norských korun. Levnější než v Česku. U jídla hledám v aplikaci další nabíječku. Dva kilometry odsud na benzínce. Tak tam už je to snad jistota, ale pro jistotu to kontroluju v Google mapách na Street View, protože teď už fakt nemáme šťávu na bloudění.
Než zboucháme brzkou večeři, stihne se venku brutálně rozpršet. Přebíháme k autu a popojíždíme na
benzínku. Nabíječky tady naštěstí fakt jsou, dokonce 225 kW. Zatímco auto dobíjí, vymýšlíme, co dál. Vzhledem k silnému dešti uvažujeme nad nocováním v Bergenu, ale nejlevnější ucházející hotel je skoro za 5 tisíc za noc. A jelikož město je fakt malé a už jsme ho prakticky celé prošli, tak se nám takový ranec jenom za přespání moc platit nechce. Sára navrhuje vykašlat se na stan a prostě pokračovat směr Ålesund a až padne tma, tak zaparkovat někde u silnice a přespat v autě. Zní to teď z těch všech možných blbých řešení jako to nejméně blbé.
Už nám stihlo otrnout z toho, že jsme Teslu skoro vybili, a dopřáváme jí jenom 25 kWh, protože tu nechceme prostát celý večer. Ukazuje dojezd 150 km a víc už dneska určitě neujedeme. Vyjíždíme na hlavní silnici směrem na sever a jedeme v silném provozu v podstatě souvislou zástavbou s 50kilometrovým limitem. Je vidět, že i v idylickém Norsku dojíždí tisíce lidí každý den za prací desítky kiláků z vidlákovů do nejbližšího města. 50 kilometrů za městem už ale provoz opadá a za chvíli jsme na silnici zase sami.
Po sedmé večer sjíždíme k jedné z menších větví fjordu Fens. Přeplutí nejdelšího norského fjordu Sogne si necháme na zítra, protože pak nás bude čekat rozhodnutí, jestli definitivně pokračovat dalších 300 kilometrů na Ålesund, nebo zahnout na východ a zkusit na druhý pokus hory.
Parkujeme na vyhýbacím místě na úplném konci větve fjordu, kde dělá silnice otočku o 180°. V noci tady snad dvě auta proti sobě nepojedou. Sklápíme sedačky a teď už nás fakt mrzí, že jsme Teslu dostali místo SUV. Tesla fakt není na spaní dělaná. Vylézám ven s vařičem a skrčený pod deštníkem ohřívám v závětří za autem vodu na horkou čokoládu. Z nedaleké vesnice najednou vidím pochodovat chlapíka se třemi dětmi. Dost na to naše zaparkované auto zírají, ale když si všimnou, že se za ním krčím pod deštníkem, otočí všichni okamžitě hlavy.
Když už v klídku srkáme v autě čokoládu, vrací se najednou chlápek zpátky, ale už jenom se dvěma dětmi. Na hlavní silnici byla zastávka, tak si říkáme, že šli určitě vyprovodit kamaráda na autobus. Jinak by se asi právě otočily role v tom, kdo se víc bojí koho.
Na pokračování se pracuje...