Zimní útěk za sluncem na Balkán - cestopis

Malebný Kotor

30. ledna

Dneska máme první pracovní den tohohle výletu. Wi-fi je naštěstí stabilní a rychlá, takže stíhá dva notebooky současně. Já se usídluju na prosluněném balkoně, Sára chce větší klid, takže zůstává převážně v obýváku. Přes den stíhám akorát zaběhnout do nedalekého supermarketu pro něco k obědu a do pekárny pro dezert. Já jsem říkal, že ta pekárna bude naše prokletí. Každopádně notebooky zaklapáváme až o čtvrté odpoledne a to už sluníčko v podstatě pomalu zapadá za okolní vysoké kopce.
Nechceme tenhle den odepsat, takže hned vyrážíme ven, prozkoumat okolí našeho bydliště. Na pobřeží to máme pár kroků. Je tady pár starých kamenných baráčků a historický kostelík. A zase ty nádherné výhledy na Kotorský záliv. Ale chodit se tady nedá, protože je tady jen úzká silnice a na té je překvapivě docela provoz, i když souběžná hlavní silnice je doslova jen o pár metrů dál. Takže z pobřežní procházky nic nebude. No a doslova přímo za barákem máme jenom asi tisíc metrů vysoký krpál. Tak máme prozkoumáno. Sedáme do auta a jedeme do centra.
Parkujeme zase přímo na okraji starého města a vcházíme Mořskou bránou. Dneska to má ještě působivější atmosféru než včera. Zase tady není skoro ani živáčka, ale tentokrát se ulicemi rozléhá hlasité zvonění kostelních zvonů před mší. Jak se postupně stmívá, procházíme malebnými uličkami mezi kamennými domy a jediné, co se okolo hýbe, jsou kočky. Je jich hrozně moc a občas nás pěkně vystraší, když najednou seskočí z parapetu nebo vyběhnou zpod zklizených zahrádek restaurací.
Když jsme zpátky na hlavním Náměstí Zbraní, využíváme toho, že se kolem nikdo nemotá. Z kamenného rantlu na historické bráně si děláme stativ a fotíme si v těch nádherných kulisách pár hezkých fotek na památku. Kotor je ostatně v UNESCO zapsaný jako jedno z nejzachovalejších středověkých měst na světě.
Nakonec přímo na náměstí zalézáme do jakéhosi sportbaru, protože to je jediný otevřený podnik, který jsme za celou dobu potkali. Na televizích běží fotbal, ale číšník ho sleduje sám, nikdo jiný tu není. Kafe nás stojí stejně, jako včerejší večeře, ale to se na takovémhle místě dá předpokládat. Jsme v tak extrémně zenové náladě, že bychom za kafe dali s úsměvem třeba dvě stovky. Tohle je přesně destinace, ve které nám začínají klíčit myšlenky na odstěhování se někam na jih. Protože i když jsme dneska měli pracovní den, tak to sluníčko, moře a milí lidi dělají zázraky a člověk ke spokojenosti o moc víc nepotřebuje.
Se sedmou hodinou vyrážíme. Stavujeme se zase v pekárně na večeři, tentokrát objednáváme pljeskavici. Za pultem je ta samá nabručená babka, co včera. To nám zvedne náladu ještě víc. Jsme tu sotva 24 hodin a už se tady cítíme jako v novém domově. A zítra máme volno, tak si to sluníčko konečně užijeme venku.

31. ledna

Dopřáváme si pomalé ráno a říkáme si, že když máme celý den, mohli bychom vyrazit do těch okolních kopců. Převýšení mezi pobřežím a hřebenem je přes tisíc metrů, přitom na vzdálenost jsou to necelé 2 kilometry. Takže do toho se nám moc nechce, to už je krpál spíš pro horolezce. Ale pokud by se nám povedlo vyjet aspoň částečně nahoru autem a pak se vydat na túru po hřebenu, bylo by to super. Na mapách vidíme, že nějaká šíleně klikatá silnice z Kotoru nahoru vede. A tak sedáme do auta a vyrážíme.
Projíždíme městem a míříme k tunelu Vrmac, což je jediný stavební počin široko daleko, který se snaží vzdorovat tomu šílenému terénu. Propojuje Kotor s pobřežím a šetří řidičům buď 20kilometrovou zajížďku podél břehu zálivu, nebo serpentinové nastoupání tří set výškových metrů a potom opět sjezd na pobřeží. Právě do těch serpentin teď ještě před tunelem odbočujeme. A v sedle, kde už silnice začíná klesat zpátky, se odpojujeme po druhé a míříme do kopců. A hned se nám to nezdá.
Navigace tvrdí, že tudy normálně projedeme a dostaneme se až nahoru na hřeben. Jenže silnice je uzoučká sotva na šířku auta a začíná čím dál míň vypadat jako silnice. Povrch se z asfaltu mění na rozbitý beton a nakonec šotolinu. Teda, možná bychom tudy někam dojeli, ale s měsíc starým autem to fakt pokoušet nechceme. Vzdáváme to. Couváme pomaloučku zpátky až do místa, kde se dá konečně otočit. A využíváme záložní plán.
Sjíždíme až zpátky dolů do Kotoru a parkujeme u starého města. Vypadáme teď trochu jako pitomci, protože jsme oblečení na trek a přitom se procházíme uličkami starého města. Míříme ale vysoko. Některé uličky pod skalami jsou totiž zakončené nenápadnými schodišti. A ta schodiště vedou na prudké stezky stoupající do kopců nad městem. Za posledním domečkem míjíme složený turniket, kde se v sezóně platí vstupné 15 € za osobu! Mimo sezónu je vstup zdarma.
Stezka vede zčásti po bývalých hradbách, takže místy jdeme po udržovaných schodech, zatímco jindy se střídá kamenitý a štěrkový povrch. Stoupání je každopádně pekelně prudké. A postupně se začínají otevírat fakt kouzelné pohledy na celý záliv. Zároveň vidíme, že v tomhle krpálu musela dřív být fakt rozlehlá pevnost. Nechápeme, jak se jim to vůbec povedlo postavit. V zarostlém terénu vyčnívají různé kamenité ruiny budov a hradeb. A nakonec míjíme i zrekonstruovaný kostelík ze 16. století. Přímo nad ním pořizujeme tu samou slavnou malebnou fotku zálivu, která figuruje asi na všech propagačních materiálech o Černé Hoře.
Stoupáme až k hlavní části pevnosti ve 300 metrech nad mořem. I tady jsou to jenom ruiny, ale výhled je odsud božský. Sedáme na okraj útesu a staré město máme přímo pod sebou. S teleobjektivem můžeme doslova sledovat, co se děje v jednotlivých ulicích. No, nic moc se tam neděje, protože tam nikdo není. A tak jen v tichosti nasáváme atmosféru a necháváme se opékat sluníčkem.
Sára se nechce vracet dolů tou samou cestou. Na mapě sice žádná jiná není, ale Sára ukazuje na polorozpadlé a zarostlé schody dolů. Tak zkusíme trochu dobrodružství. Zpočátku klesáme v pohodě. Kameny ve zbytcích schodů jsou sice viklavé, ale vegetace není tak hustá, takže se dá opatrně sestupovat. Pak ale přicházíme k ruinám nějakých domů a schodiště mizí. Hádám, že je to slepá cesta jen k těmhle ruinám, a proto je tak zarostlá, ale Sára trvá na tom, že se dostaneme dál. A ukazuje na roští, jehož středem vede s notnou dávkou fantazie stezka.
Pouštíme se do hlubin vegetace a pod nohama vidíme, že to kdysi asi opravdu stezka byla, protože jdeme po opracovaných kamenech. Nebo jsou to možná zbytky hradeb. 100 metrů pod námi zvoní kostelní zvony. Je to zvláštní pocit být v takovéhle divočině takový kousíček od města.
Když už se vegetace zahušťuje tak, že musíme pomalu lézt po kolenou, hlasuju pro návrat zpátky. Ale Sára mi neohroženě proráží cestu, až se keře začnou pomalu rozestupovat a nějakých 100 metrů před sebou už vidíme to oficiální schodiště, po kterém jsme lezli nahoru. Když se ohlížíme zpátky, tak vidíme, že jsme asi fakt lezli po ruinách hradeb. Teda tohle bylo nečekané dobrodružství. Ještě že jsme se někam nepropadli.
Slézáme zpátky do starého města a i v pozdním odpoledni máme jeho malebné kulisy jenom pro sebe. Teda když pomineme ty všudypřítomné kočky. Něco bychom sezobli, ale všechno je zavřené, a tak vyzvedáváme auto a občerstvíme se doma nějakou dobrotou z pekárny. Za parkování dáváme rekordní 2 eura, protože jsme v kopcích nakonec strávili skoro 4 hodiny.
Jak přijíždíme k baráku, tak už se stmívá. Takže než vyřídíme Instagramy, nějakou práci a dopijeme kafe, už bychom měli vyrážet někam na večeři. Do pekárny se nám třetí noc v řadě nechce, ale ve starém městě bylo všechno zavřené. A tak si říkáme, že snad něco najdeme v novém centru Kotoru.
Parkujeme jako obvykle a procházíme přes staré město. Vzali jsme tentokrát stativ, abychom pořídili nějaké kvalitnější noční fotky. Vcházíme tentokrát Severní bránou a procházíme skrz na opačný konec, k bráně Gurdić, která nás přivádí do moderního centra Kotoru. Takhle na první pohled to vypadá, že jediné, co je otevřené, je kebab. Všechny restaurace, co jsme si dopředu vytipovali na mapách, jsou zavřené. Sakra, to vypadá, že tady je fakt většina služeb jenom pro turisty, a místní se mimo sezónu musí spokojit s mrtvými ulicemi a kebabem. Přitom tady má žít přes 20 tisíc lidí, to není zas tak málo.
Štěstí se na nás nakonec přece jen usměje, Marenda Steakhouse je otevřený. Vypadá to extrémně fancy, ale podle recenzí to není turistická past. A ceny na lístku jsou rozumné, do 10 € za porci. Tak jdeme dovnitř. Interiér je hrozně příjemný. Odhalené kamenné zdi, útulné osvětlení, každý stůl má svoji lampičku. U číšníka ve fraku objednávám žebra, Sára si dává pljeskavici, protože chce srovnat fancy verzi a pekárnovou verzi. A já musím samozřejmě vyzkoušet výborné místní pivo Nikšičko, protože Černá Hora toleruje za volantem 0,3 promile.
Očekávali jsme od takhle nóbl místa famózní večeři, ale byla ještě famóznější. Obsluha velmi milá a i s dýškem vyšel účet jen na 25 €. Zítra máme pracovní den, takže teď už jen vyzvedáváme auto a jedeme do postele.

1. února

Ty nádherné impozantní kopce kolem zálivu mají jednu nevýhodu. Blokují slunce. Takže když o půl osmé ráno vstáváme do práce, je prakticky ještě tma. Zato jakmile se slunce o hodinu později zpoza kopců přece jen vynoří, má už pěkné grády. Takže si pracoviště i dneska zřizuju na balkoně.
Kolem poledne máme čas udělat si trochu delší obědovou pauzu, a tak chceme někde sehnat čerstvou rybu, když už jsme u moře. Ze všeho nejdřív míříme do nedaleké rybářské vesničky Perast. No, spíš bývalé rybářské vesničky. Dnes už je to další magnet na turisty. Ale ryby by tady podle Tripadvisoru měli prodávat i nyní.
Že bude Perast spíš jen Disneyland pro turisty poznáváme už u vjezdu do vesnice. Je tady totiž závora a značka se zákazem vjezdu. Závora je sice zvednutá, ale nechci riskovat pokutu, a tak auto necháváme na docela velkém parkovišti před vesnicí. Podle cedule bychom měli v budce zaplatit 8 € za den parkování, ale parkoviště je prázdné a v budce nikdo není, takže kouzlem mimosezóny to asi bude zase bezplatné.
Vesnička je opět malebná jako z obrazu. Kamenné domečky se tisknou k vodní hladině a kopce kolem zálivu jim vytváří dramatické pozadí. Ale je tady úplně mrtvo, ve vesnici evidentně vůbec nikdo nebydlí. Všechno je zavřené, o rybách si můžeme nechat zdát. A tak děláme nějaké fotky a míříme radši do Kotoru.
Na Google mapách jsem našel obchůdek s názvem Ribarnica, takže tam by snad měla být na ryby velká šance. I podle obrázků to vypadá na obchod s rybami. Jakou mám radost, když vidím, že jsou dveře otevřené! Jenže když vlezu dovnitř, tak mě slušně vypoklonkují, že prý mají zavřeno.
Zkoušíme ještě zajet na naše známé parkoviště u starého města a projít pár náměstíček. Jenže ačkoliv jsme na jihu Evropy, tak celoroční venkovní trhy jako třeba v Itálii tady zjevně neprovozují. Tak to vzdávám. Aspoň jsme si udělali pěknou procházku.
Cestou zpátky za námi z parkoviště vyjíždí policejní auto. A jede stejným směrem. Achjo. Úplně prázdná silnice. Normálně tady jezdím přes limit, protože značky na střídačku přikazují třicítku nebo čtyřicítku, což je při minimálním provozu ukrutně málo. Ale jak už jsem říkal dřív, balkánské policisty předchází pověst v tom smyslu, že využijí jakoukoliv záminku k výběru úplatků. Takže cvakám na tempomatu rychlost přesně podle značek. Drží se těsně za námi celých 5 kilometrů až k supermarketu kousek od baráku. V supermarketu kupuju tresku, když už jsme rybu nesehnali jinde. Snad je místní a ne odněkud z Atlantiku.
Po práci vyrážím ven sám, protože Sára je zaneprázdněná až do večera. Zítra se chystáme do vnitrozemí do hor, tak chci natankovat, protože po cestě ze Slovinska a ježdění kolem Kotoru jsme skoro na suchu. A taky bych hrozně rád auto umyl, protože po té dlouhé cestě je pěkně zaflákané. Že je Česko vyloženě unikátem v dostupnosti automatických myček, to už vím po všech dřívějších cestách dávno. Ale v některých zemích to vypadá, že myčky neexistují prostě vůbec. V celém Kotoru a okolí se mi na mapách povedlo najít jednu. A když k ní teď přijíždím, tak vidím, že z myčky je dávno udělané skladiště.
Popojíždím teda aspoň o kousek dál natankovat k jiné benzínce, kde jsem viděl levnější benzín. V přepočtu 32 Kč za litr. Mají tady obsluhu. Jen se přiblížím ke stojanu, už ke mně chlapík vyráží. A prohlíží si mě, jako bych přijel s Ferrari. "Scala, gút," zvedá palec, když vylézám z auta. "New?", ptá se. "Gúúút," usměje se a znovu zvedá palec, když souhlasně kývnu. Nejdřív přemýšlím, jestli je to taktika, jak ze mě dostat dýško. Ale pak si uvědomuju, že mezi zdejším 20 let starým vozovým parkem opravdu i s blbou Škodovkou trochu vyčníváme. Zatímco mi chlapík tankuje plnou, zkouším se optat na myčku. Ale prý tady ve městě žádná není. Tohle je fakt zajímavé kulturní specifikum. Že by si všichni myli auta hadrem doma?
Vracím se do bytu uvařit večeři, a píšu majitelce, jestli by nám náhodou s myčkou neporadila. Automatické myčky tady prý nejsou fakt vůbec, ale u pobřežní silnice bychom měli najít wapku. Tak uvidíme. Tamtudy máme zítra v plánu jet do hor.

Na pokračování se pracuje...