Zimní útěk za sluncem na Balkán - cestopis

Túra v černohorských horách

2. února

Dnešní plán je dojet do hor. Ale do kterých hor, o tom rozhodnou černohorské silnice. Černá Hora je sice malá země, ale s opravdu drsným terénem. A jelikož jediná dálnice v celé zemi měří asi 30 kilometrů, tak dojet odkudkoliv kamkoliv vyžaduje neustálé přejíždění horských hřebenů, případně klikatění se hlubokými údolími.
Z Kotoru vyjíždíme před desátou hodinou a v ideálním případě bychom si chtěli dát túru v národním parku Durmitor. Druhá možnost je vyšlápnout si ke klášteru Ostrog v pohoří Prekornica. Klášter je od našeho ubytování doslova 30 kilometrů vzdušnou čarou, ale dojet tam znamená strávit přes 2 hodiny na cestě a ujet přes 100 kilometrů.
Kotorský záliv opouštíme tunelem Vrmac, který nás přivádí zpátky na pobřežní Jadranskou magistrálu. Děláme rychlou zastávku ve zdejší obdobě Decathlonu, protože včera se mi povedlo na kuchyňských kachličkách roztřískat na kousky Sáry lahev na vodu. A taky tady nacházíme tu wapku, o které nám říkala majitelka bytu, takže cestou zpátky se tady určitě stavíme.
Pobřežní silnice je krásně rovná a velkoryse široká, takže tady by šlo nahnat nějaký čas. Ale pobřeží je taky souvisle zastavěné, takže rychlostní limity se pohybují od čtyřicítky po sedmdesátku. Po dvaceti kilometrech se tímhle úmorným tempem dostáváme do Budvy a tady začíná sranda. Silnice uhýbá do kopců a ostrými serpentinami nás vynáší až do 1000 metrů nad mořem. Přejíždíme pohoří Lovćen a začínáme klesat k Podgorici. V serpentinách se nám otevírá nádherný výhled na celou Zetskou nížinu, v jejímž středu sedí hlavní město. Je to v podstatě jediná rovina v celé zemi.
Po poledni přijíždíme na okraj Podgorice. Tady se musíme rozhodnout, kam dál. Kupujeme na benzínce kafe a prohlížíme mapu. Urazit těch 80 kilometrů nám trvalo přes dvě hodiny. Směrem k horám se asi kvalita silnic bude spíš zhoršovat, než zlepšovat. Takže Durmitor asi nedává smysl. To bychom se tam mohli akorát otočit a jet zpátky. A tak se vydáváme údolím řeky Zeta směrem ke klášteru Ostrog.
Google mapy si s přírodními stezkami moc rady nevědí, ale na Mapy.cz jsem našel parádní turistickou cestu od nádraží Ostrog až ke klášteru. A u nádraží, které leží doslova uprostřed ničeho, je podle Mapy.cz i parkoviště. Google mapy přitom tvrdí, že tam nevede ani silnice. Tak uvidíme.
U města Danilovgrad sjíždíme z hlavního tahu směr Nikšić na souběžnou silnici, která blíže kopíruje železniční trať. A když se pak trať začne vzdalovat do kopce, odbočujeme znovu, tentokrát na už fakt uzoučkou polňačku. Mapy.cz tvrdí, že za 5 kilometrů jsme tam. Achjo, kam jsme zas to naše měsíc staré auto vzali. Potácíme se mezi výmoly, z obou stran do nás šlehají větve hustých keřů. Občas míjíme nějaké stavení, ale jinak to fakt vypadá, že jedeme na konec světa.
Leckoho možná napadne, proč jsme si neušetřili trmácení autem a nevyrazili jsme rovnou vlakem, když už budeme stejně parkovat u nádraží. Jenže to by nebylo vůbec jednoduché, obnášelo by to nejmíň dva přestupy. Nejdřív bychom museli z Kotoru sehnat nějaký autobus do Sutomore. Odtamtud dojet vlakem do Podgorici a pak chytit další vlak do Ostrogu. A přitom spoléhat na to, že bude všechno navazovat. Auto teda byla jasná volba, ačkoliv to nakonec zabralo skoro 3 hodiny cesty.
Po 15 minutách utrpení na polňačce vyjíždíme prudký kopec a najednou opravdu vjíždíme na fungl nově vyasfaltované parkoviště u kamenné nádražní budovy. Jak vystupuju, vyrve mi dveře z ruky vítr. Sakra, to je počasí! Pobřežní teplo je pryč, tady je tak o 10 stupňů míň. A vítr fičí jako blázen. Ale nedáme se odradit! Po takovém šíleném výletu se fakt neotočíme zpátky. Oblékáme všechno teplé oblečení, co jsme si s sebou nabalili, a vyrážíme.
Přímo nad nádražím míjíme pár hospodářských stavení a včelích úlů, pak už se ale cesta zanořuje do lesa a pěkně zprudka stoupá. Přecházíme jen jednu mýtinu, na které je dokonce ohniště a přístřešek pro bivakování. Jinak se ale držíme v lese po dva kilometry, na kterých nastoupáme 300 metrů, než se vynoříme ve vesničce Ostrog. Ke klášteru je to ještě dalších 200 výškových metrů, ale už tady vidíme několik prázdných parkovišť, takže si říkáme, že v sezóně to asi bude i takhle ve vnitrozemí vcelku turistické peklo.
Za vesničkou už to není úplně túra. Nahoru vede klikatá silnice a napříč jsou vybudované schody. Škoda, že nejsme věřící. Za tolik zdolaných schodů ke svatostánku by v nebi mohly být nějaké plusové body. Supíme vzhůru a prudké schodiště občas měníme za jeden zákrut silnice, ať si úplně neodrovnáme kolena. Mezi stromy už se každopádně rýsují opravdu impozantní výhledy na klášter vytesaný ve skále.
Zvládli jsme to! Po necelých dvou hodinách stojíme u brány kláštera. Vzdáleností to byl v podstatě kousíček, ale krpál to byl neskutečný. No a mezi zdejšími návštěvníky si přijdeme vyloženě nepatřičně. U brány je menší parkoviště, které ale tomu skromnému počtu lidí mimo sezónu stačí. Takže se všichni vozí až sem a z aut vystupují nastrojení jako...no, jako do kostela. A pak jsme tady my, pěkně v turistických bundách. No ale když už jsme se sem dotáhli, tak si to chceme prohlédnout zblízka.
Vcházíme branou do areálu a nutno říct, že atmosféra je opravdu povznášející. Všechny budovy mají normální zděné fasády, ale jinak jsou vestavěné do skály. Nejvíc fascinující je kostel, který má i zvonici částečně zapuštěnou do skály. Od kostela je navíc široký výhled do celého údolí řeky Zeta. Akorát jak už nejsme u moře, tak je krajina typicky středoevropsky nahnědlá a našedivělá, protože jsou všechny stromy opadané. Děláme pár fotek a jelikož už táhne na čtvrtou hodinu, vyrážíme radši zpátky, ať nemusíme pochodovat za tmy.
Jak sestupujeme po schodech, slyšíme ženský křik. Přidáváme do kroku a za zatáčkou spatříme asi 30letou Asiatku, jak pěkně od plic nadává partě dělníků. Tušíme, že tuhle scénku zažehly nějaké oplzlé kecy, jak bývá u skupinek dělníků běžné. "Jsou to špatní, špatní lidi a Bůh je potrestá," otáčí se Asiatka na nás a pokračuje v monologu o tom, jak Bůh všechno vidí a všechny špatné lidi stihne trest. Ze slušnosti přikyvuju a ptám se, jestli jde nahoru nebo dolů, abychom jí případně udělali doprovod, kdyby se jí mezi dělníky nechtělo samotné. "Do toho vám ani trochu nic není!", spustí. "Kdo si vůbec myslíte, že jste?! Proč bych vám já měla něco říkat?!", pokračuje. "Vy jste začala mluvit na nás!", rozčílí se Sára a od dělníků se mezitím ozve hvízdnutí a gestem naznačují, že je ženská magor. Možná jsme je odsoudili předčasně. Bůhví, jak tahle scénka začala. Pokračujeme dolů a Asiatka za námi ještě blekotá něco o Bohu.
Procházíme vesničkou Ostrog a jak klesáme po lesní cestě dál k nádraží, sluníčko už zapadá za okolní kopce a rychle se stmívá. K autu to zvládáme tak akorát s úderem páté hodiny a to už je opravdu skoro tma. Nasedáme a rychle vyjíždíme, ať na tu šílenou silnici trochu vidíme. Mapy.cz nám tentokrát navrhují cestu přes Nikšić místo Podgorice, což pro nás naštěstí znamená, že se z toho nádražního tankodromu dostáváme na nějakou normální silnici mnohem rychleji.
Všechna ta osamocená stavení a menší vesničky nám teď přijdou mnohem víc creepy, protože vypadají z větší části opuštěně. Nikde se nesvítí. Úplně nejvíc creepy je jakýsi areál, který vypadá jako milovická kasárna. Zkrátka opuštěný armádní prostor z dob Jugoslávie.
Silnice nás naštěstí sestavou mnoha serpentin brzy vynáší na hlavní tah mezi Podgoricí a Nikšičem, a jsme zase zpátky v civilizaci. Aspoň je tady nějaký normální provoz a nejsme jediné auto široko daleko. Po slabé čtvrthodince už jsme v Nikšići a jelikož už je docela pozdě, rádi bychom se stavili na večeři. Hned u sjezdu z hlavní silnice narážíme na velmi živou ulici mezi paneláky. Spousta lidí se tady motá mezi dlouhou řadou obchůdků a bister. Nás zláká čevabdžinica s názvem Rio.
Jakmile vejdeme dovnitř, je z nás hned atrakce. Všichni na nás koukají a chlapík za pultem trvá na tom, že zavolá svou dceru, která umí anglicky a bude překládat. Dvě pljeskavice s hranolky a dvě Coly bychom snad zvládli objednat i nějakou panslovanštinou, ale chlapík je zjevně moc spokojený, že si dcera může procvičit angličtinu. Asi 15letá slečna nám pomůže vyřídit objednávku a pak se zvědavě vyptává, odkud jsme a jak se nám tu líbí. "Česi! Česi su braća!", zvolá chlápek nadšeně a zabuší si pěstí do hrudi. Teda já myslel, že Černá Hora je už docela turistiká země. Nečekal jsem tady nikde takové milé, vřelé přijetí.
Jídlo je vynikající a i s dýškem nás stojí jen 8 €. Slečna se s námi loučí slovy "přijďte zas". Jak rádi bychom přišli zas, ale zítra už bohužel tuhle úžasnou zemi opouštíme.
Jelikož do Kotoru přijedeme z opačné strany a nebudeme tedy míjet pobřežní obchoďák s myčkou, tak potřebujeme umytí auta vyřešit tady. Google mapy se naštěstí v Nikšići na heslo "car wash" chytají a navigují nás k nedaleké wapce. Cena je 50 centů za 5 minut, což je neskutečně levné. Dopřáváme tedy autu opravdu důkladnou očistu a nakonec i vysávání interiéru.
Tak teď už můžeme vyrazit na další cestu a nebudeme se stydět. Navigace ukazuje do Kotoru skoro 2 hodiny, i když je to necelých 100 kilometrů. Silnice je na zdejší poměry velkoryse široká a je tady nulový provoz. Brzdí nás tak ve výsledku hlavně neustálá omezení na 80 a 60 km/h, která zdánlivě nemají žádný důvod. Jelikož je ale tma, neznám zdejší poměry a taky mám trochu strach z balkánské policie, tak limity dodržuju.
Silnice se začne trochu kroutit, až když odbočíme z hlavního tahu na Bosnu. Klesáme konec konců z 1000 metrů nad mořem až k moři. Po nějaké době se před námi otevře úžasný výhled na celé osvětlené pobřeží Kotorského zálivu. Finální klesání je trasované po úbočí kopců, které k zálivu těsně přiléhají, takže výhledy fakt stojí za to, i když je tma.
Konečně přijíždíme na pobřeží, jenže přesně na opačném konci zálivu. Takže absolvujeme ještě 20kilometrovou jízdu skrz pobřežní vesničky, než o půl deváté konečně přijíždíme k apartmánu. Teda byl to dlouhý den! Ale větší dobrodružství než túra byla nakonec doprava. No a pravé dobrodružství možná začne zítra, až překročíme hranice do Albánie.

» Pokračování - Den na albánských cestách