Zimní útěk za sluncem na Balkán - cestopis

Jediný bosenský přístav

28. ledna

Budíka jsme dali na osmou, ale úžasné sluníčko nás zase budí ještě o trochu dřív. Užíváme si opět pětihvězdičkovou snídani, balíme, poslední pohledy z balkonu na Izolu, a o půl desáté vyrážíme. Víme, že delší část tohohle tripu bychom chtěli strávit v Černé Hoře, protože jsme tam ani jeden z nás ještě nebyli, a přitom by to podle všeho měla být fakt nádherná země. Tak uvidíme, jestli to dneska dotáhneme až tam. Spaní v Chorvatsku bychom se naopak chtěli vyhnout, protože to je jednak nuda, a jednak při pohledu na ceny ubytování absolutně nechápeme. Chorvatsko mimo sezónu je dražší než Azurové pobřeží v sezóně...
Vyhýbáme se zase asi 20 kilometrům placené dálnice po městečko Kozina. Na téhle trase je to jednoduché, bezplatná okreska vede přímo podél ní. A pak už otáčíme kurz na jihovýchod, k chorvatským hranicím. Terén je nádherně kopcovitý, což nám ale na obyčejné okresce bohužel dost snižuje průměrnou rychlost. Skoro v každé obci, kterou projíždíme, stojí na návsi policie a měří. Postupně vystoupáme až do 700 metrů nad mořem, než se těsně za hranicemi napojíme na chorvatskou dálnici a prudce klesáme zpátky na pobřeží do přístavního města Rijeka.
V Chorvatsku už se nemusíme dálnicím vyhýbat, protože narozdíl od Slovinska tady není nesmyslný 7denní poplatek, ale mýtné. Za 30kilometrový úsek od hranic do Rijeky platíme 1 €. Město objíždíme po naprosto impozantní sestavě vysokých mostů a tunelů, které se proplétají drsným terénem v kopcích nad Rijekou. Pak ale dálnici přece jen opouštíme. Vyhýbá se totiž obrovským vnitrozemským obloukem severní části Dinárských hor, které se těsně tisknou k pobřeží. A to je nuda. Na balkánský roadtrip jsme jeli proto, abychom si užívali sluncem zalité výhledy na mořské zátoky. A tak dál pokračujeme po takzvané Jadranské magistrále, která přesně kopíruje pobřeží.
V létě to tady musí být naprosté peklo, ale teď na téhle malebné okresce není skoro ani noha, respektive ani kolo. Je to přesně tak, jak jsme si to představovali. Svištíme skrz zatáčky, sluníčko krásně peče, a staženými okénky nasáváme čerstvý mořský vzduch.
Jen když projíždíme vesnicemi, stojí zase na každé návsi policie a měří. Sakra to je nějaká balkánská víkendová akce, nebo co? Je přitom evidentní, že tady nejsou kvůli bezpečnosti, ale kvůli snadnému výdělku. Vesnice jsou totiž úplně mrtvé, okenice zabedněné. Tady už dávno nikdo nebydlí, pobřeží se obětovalo turistům. Sranda je, že když zastavujeme u silnice na fotky, tak zatímco si chystám foťák na stativ, způsobuju několika řidičům málem infarkt. Aspoň to kvílení jejich brzd po vyjetí z nedaleké zatáčky by tomu odpovídalo.
Dálnice se k nám přibližuje u Zadaru, po 200 kilometrech a nějakých 4 hodinách vyhlídkové pobřežní jízdy. Je půl čtvrté odpoledne, takže romantiku asi ukončíme, teď je čas trochu zabrat. Najíždíme na dálnici a na první benzínce dáváme ještě rychlý pozdní oběd, protože od snídaně už nám pekelně vyhládlo. Guláš pro Sáru, nějaké vepřové s hranolky pro mě a dvě kafe vychází skoro na 7 stovek. Sakra Chorvatsko se fakt úplně utrhlo, tohle jsou vyšší ceny než v Rakousku.
Po jídle se začíná stmívat a dálnice je skoro prázdná, takže na to šlapeme. Dálnice se drží více méně v údolí za prvním pobřežním hřebenem, takže než se úplně setmí, máme teď místo moře výhledy na Dinárské hory. V tomhle podnebí a počasí jsou samozřejmě úplně bez sněhu, i když jsou docela majestátně vysoké.
Teď už nám kilometry ubíhají o poznání rychleji, 150 kilometrů mezi Zadarem a Makarskou projedeme za hoďku. Dálnice ale o kus dál končí, takže až do Černé Hory už to hrotit nechceme. Děláme rychlou zastávku na benzínce a po rychlém pohledu na mapu usoudíme, že dneska strávíme noc v Neumu. To je to bosenské město, které rozděluje chorvatské pobřeží na dvě části. Chorvati si s tím teda už poradili a nedávno otevřeli most na poloostrov Pelješac, aby při cestách po vlastní zemi nemuseli překonávat Bosnu. Nám se ale tenhle bosenský přístav náramně hodí, protože ceny jsou tam oproti Chorvatsku třetinové. Rychle bookujeme Hotel Jadran s výhledem na Malostonský záliv, a jedeme.
Dálnice končí po dalších 40 kilometrech u přístavu Ploče. To už jsme na dohled od hranice. Platíme 14 € v mýtné bráně a sjíždíme šílený krpál ze 700 metrů nad mořem zpátky na pobřeží. Značení vypadá tak, že se Chorvati snažili, aby Bosnu pokud možno nikdo nenašel. K mostu na poloostrov vede velkorysá osvětlená silnice. Jen těsně před mostem je nenápadný sjezd s miniaturní směrovkou Neum. Pak už je to jen 5 kilometrů na hranici.
Z dimenzí hraničního přechodu je evidentní, že tohle byla donedávna jediná cesta do Dubrovniku a celé nejjižnější části Chorvatska. Teď tady chcípl pes. Jiné auto tady není. Chorvatský pohraničník bleskově zkoukne doklady a jedeme. Jedeme, jedeme, a bosenská celnice nikde. A po pár minutách jsme najednou ve městě. Tak tohle je fakt divné.
Neum je maličké město a náš hotel stojí přímo v centru na hlavním náměstí. Parkujeme před budovou, luxus. Check-in je rychlý, vypadá to, že v hotelu budeme skoro sami. Naštěstí se dá platit kartou, bosenskou hotovost kvůli jedné noci by se mi shánět nechtělo. Pokoj máme ve třetím, tedy nejvyšším poschodí. A protože jsme zase na útesu, tak máme z balkonu opět výhled na celé pobřeží, včetně impozantního chorvatského mostu na poloostrov Pelješac.
Ta bosenská hranice nám ale nedá spát. S evropským pasem bych se na to vykašlal, ale se Sáry íránským pasem nechceme zítra řešit nějaké nařčení z nelegálního přechodu hranice. Obzvlášť vzhledem k tomu, jak je balkánská policie notoricky známá pro hledání jakékoliv záminky pro vyžadování úplatku. Takže nakonec ani nevybalujeme a jedeme zpátky na hranice.
K přechodu to trvá opravdu jenom pár minut. Celou dobu bedlivě sledujeme všechny domy a zdánlivě opuštěné boudy podél silnice, jestli náhodou některý z nich nemá bosenskou vlajku. Ale ne. Bosenská celnice prostě neexistuje. Dostáváme se až zpátky na chorvatskou celnici. Je tady až strašidelné ticho.
Parkujeme před vjezdem ke kontrole a jdeme pěšky přímo k okénku, kde nás odbavil chorvatský pohraničník. Je dost překvapený, co tu děláme. Vysvětlujeme situaci a pohraničník pohlédne k sousední budce. Podle všeho právě tam je bosenská kontrola. To mě vůbec nenapadlo, že jsou vyloženě pod jednou střechou. Teď vidíme, že je u sousední budky i závora, ale je zvednutá. "They work, but...," říká pohraničník a gestem naznačuje, že se s tou prací moc nepředřou. Ťuká na okénko bosenského kolegy, který vypadá, že jsme ho probudili. Vysvětluje mu chorvatsky náš problém. Pohraničník je překvapený, ale prý nás teda odbaví. Vybavuje se mi notoricky známý citát Gustáva Husáka: "Hranice nie sú korzo, aby sa tu volakdo prechádzal!" No, tak ty chorvatsko-bosenské jsou. Akorát pohraničník teď chce techničák a zelenou kartu. Hm, tak ty jsem nechal v báglu, který je na hotelu. Tak zase do auta a jedeme pro techničák.
"Jestli si to dáme ještě jednou, tak už to zvládnu poslepu," vtipkuju, když už po necelých 10 minutách i s techničákem a zelenou kartou svištíme zpátky na hranice. Pohraničník je spokojený. Vypadá to, že razítka opravdu moc často nedává, protože to bere se vší vážností. Oba naše pasy si perfektně rovná a potom dělá ten nejčistší a nejpreciznější otisk razítka, jaký jsem kdy v pase měl. Tak to by bylo. Možná byla celé tohle zbytečná operace, ale lepší ztratit půl hodinky, než riskovat problémy s balkánskými pohraničníky.
S osmou hodinou přijíždíme zpátky k hotelu. Dali bychom si nějakou večeři, ale všechny restaurace okolo náměstí jsou zavřené. Ulice jsou absolutně mrtvé. Asi i tady žijí hlavně z turismu a nikdo místní tady moc nebydlí. Viděli jsme cestou aspoň otevřený supermarket, tak se holt zaopatříme studenou večeří.
Oproti Chorvatsku je tady opravdu dost levno. Pečivo, sýr, ovoce, zelenina a nějaké chipsy vychází na 10 bosenských konvertibilních marek, takže asi 120 Kč. Karty naštěstí berou i tady, a tím pádem zdejší peníze nemusíme řešit, protože tohle snad bude naše poslední útrata v Bosně.
Těch 300 metrů zpátky je vyloženě strašidelných. Naprosté ticho ruší jen štěkání a vytí psů. Jdeme se zalígrovat do hotelu, než na nás nějaký z nich vyběhne. A zítra už hurá do Černé Hory!

Na pokračování se pracuje...