Zimní útěk za sluncem na Balkán - cestopis

Klasická cesta na Jadran

26. ledna

Balkánský roadtrip začínáme klasickou cestou na Jadran, kterou každé léto absolvuje zhruba milion Čechů. My ale jedeme v lednu, tak s námi snad tolik lidí nepojede. Výjezd z Prahy nás každopádně brzdí slušně, protože je pátek a z domova jsme vyrazili po osmé ráno.
Auto, které jsme si koupili k Vánocům, má po měsíci intenzivního ježdění po Praze najeto pár set kilometrů, tak snad nás doveze spolehlivě a neodkryje nám cestou nějaké skryté závady. S devátou hodinou konečně míjíme Chodov, provoz prakticky mizí a po D1 svištíme od Prahy.
Výhoda téhle části cesty je právě to, že ji každé léto absolvuje milion Čechů. Takže jsem si na pár kliknutí našel několik detailních popisů toho, kde nejlépe natankovat, jak se vyhnout placeným rakouským tunelům, i kousíčku placené slovinské dálnice. Jinak ale jedeme prakticky bez plánu. Dneska chceme dojet k moři. A dál máme zhruba dva týdny na to pokračovat na jih podél pobřeží a zakempit to kdekoliv, kde se nám to bude líbit.
Svižná jízda nám moc dlouho nevydrží, sjezd na budějovickou I/3 uzavřela policie. Musíme o sjezd dál a pak po šílených uzoučkých rozmlácených okreskách až do Benešova. Tady se motáme v místní ranní špičce, takže směr Budějovice se konečně dostáváme až po hodině, kdy jsme ujeli slabých 45 kilometrů od domova. Tak dál už to snad pojede.
Klasika Olbramovice, dotankování na Shellce, Votice, a nájezd na těch 70 postavených kilometrů D3. Dálnice je v našem směru úplně prázdná, tak cvakám na tempomatu 150, ať aspoň trošku času naženeme. Ale po půl hodině už jsme samozřejmě na opačném konci a sjíždíme. Průjezd Budějovicemi je naštěstí bez kolon, a tak u Velešína, 20 kilometrů před hranicemi, děláme první přestávku na benzínkový hotdog, protože při tom ranním odjezdu jsme nestihli snídani.
Tah na Rakousko je úplně bez provozu a o půl dvanácté konečně projíždíme přes opuštěnou celnici na Dolním Dvořišti. Asi o hodinu později, než jsem tady chtěl být.
Ještě posledních 15 kilometrů po okresce a u Freistadtu už najíždíme na S10. Chtělo by se jásat, ale ten limit 100 km/h až do Linze na téhle krásné a přehledné rychlostní silnici je dost úmorný. V některých z mnoha tunelů je navíc provoz bůhví proč stažený do jednoho pruhu a rychlost omezená na 60 km/h, i když se tady vůbec nic neděje.
Průjezd Linzem a u Voralpenkreuz děláme o půl jedné na benzínce zastávku na kafe. Teď už jsme smíření s tím, že dneska budeme spát někde kolem Trieste, takže nemá cenu se zbytečně hnát.
Pokračujeme po A1 na Salzburg a je to teda pěkná pruda. Každou chvíli zúžení do jednoho pruhu a osmdesátka nebo dokonce šedesátka. Na dálnici se vůbec nic neděje, takže smysl mi uniká. Možná to mají jako preventivní opatření kvůli sněžení? Aby nemuseli udržovat dva pruhy? No a asi 30 kilometrů kolem Salzburgu platí celoročně envirovnmentální omezení na 80 km/h. Aspoň že už na nás vykukují Alpy. Docela se těším, až z téhle úmorné dálnice sjedeme a uděláme si přes hory objížďku placených tunelů.
Kousek za Salzburgem je odpočívadlo s pěkným výhledem na alpské vrcholky, takže děláme přestávku na oběd, který jsme si nabalili z domova. A pak už u obce Radstadt sjíždíme na starou silnici 99, v Bille ještě kupujeme nějaké ovoce a pití, a už vyjíždíme do hor. Tohle je konečně parádní silnice! Nádherná okreska pozvolna stoupající mezi loukami v údolí řeky Taurach. Limit je tady 100 km/h, což je paradoxně víc, než na velké části dálnice.
S přibývající výškou se silnice začíná kroutit, až nás serpentinami vynese do lyžařského střediska Obertauern ve víc než 1700 metrech nad mořem. Okolo silnice je sníh, ale vozovka je perfektně čistá. V Obertauern poprvé narážíme na trochu větší provoz aut i lidí, ale hned jak za střediskem začneme klesat, jsme už na silnici zase úplně sami.
Sjíždíme 700 výškových metrů do údolí řeky Mur a čeká nás ještě jeden přejezd. Při stoupání do střediska Katschberg je silnice užší a o poznání prudší. 600 výškových metrů nastoupáme jen na 5 kilometrech. Pak už je to jen rychlý sjezd do městečka Rennweg, kde se napojujeme zpátky na dálnici A10. Teda tohle mi spravilo náladu!
Hned na první dálniční benzínce děláme ještě jednu kávovou přestávku. A pak už musíme svištět. Je 16 hodin, začíná padat tma, tak ať dojedeme nějak rozumně. V Korutanech zjevně nejsou takoví psi přes nesmyslná dálniční omezení, takže k hranicím už jedeme svižně. Za necelou hodinku vjíždíme přes Tarvisio do Itálie.
Teď už je tma a dálnice je úplně prázdná. Alpy necháváme za sebou a údolím řeky Tagliamento sjíždíme na pobřeží Jaderského moře. Zajímavé je, že ačkoliv dálnice je úplně prázdná, na souběžných silnicích vidíme dost provoz. Okolo Udine jsou kolem dálnice dokonce i kolony. Že by se tolika lidem nechtělo platit mýtné? Já ho zaplatím rád, Itálie má totiž paradoxně zjevně ty nejlepší dálnice. Celou dobu jedeme 130, žádný provoz, žádná zúžení ani omezení.
Na mýtné bráně před Trieste platíme za celý 160kilometrový úsek od Rakouska 12 €. Do Trieste ale nesjíždíme, pokračujeme po bezplatném úseku dálnice směr Slovinsko. Sára tam ještě nikdy nebyla, tak si říkáme, že těch pár kilometrů ještě popojedeme a prvních pár nocí strávíme tam.
Italská dálnice je bezplatná až na hranice, zato slovinská je placená okamžitě od čáry. Stejně jako všechny slovinské dálnice. Dokonce se bez známky nedá zajet ani k první pumpě, která má sjezd doslova 50 metrů za čárou. Přesně, jak jsem před cestou četl v radách pro cestu do Chorvatska, tak i my vidíme na sjezdu na benzínku policejní auto, které je tam podle všeho proto, aby kasírovalo pokuty. Takováhle prasárna se fakt jen tak nevidí. Z dálnice se musí sjet posledním italským exitem, který je asi 30 metrů před hranicí. A tady se pak přes parkoviště obchodu dá projet na slovinskou okresku, která vede podél dálnice. Velké díky všem, kdo si tohle info nenechali pro sebe. Teď ho i já předávám dál.
Temná úzká okreska nás dovede do 8 kilometrů vzdáleného Koperu. Platit kvůli 8 kilometrům 16 € za známku se nám fakt ani trochu nechtělo, takže to stálo za trochu dobrodružství s objezdem. Máme hlad jako blázen, takže jdeme nakoupit nějaké dobroty do Intersparu, a hlavně na povinnou roadtripovou večeři do Mekáče. Tady hledáme ubytování na příští dvě noci. Cliff Resort na útesu s výhledem na moře a městečko Izola zní úplně ideálně.
Bookujeme a popojíždíme ještě těch 10 kilometrů do Izoly. Teď už můžeme po dálnici, ten kousek do Izoly je bezplatný. Dálnice je zúžená do jednoho pruhu s omezením na 60 km/h. Ani stopy po nějaké stavební činnosti nebo sebemenším důvodu pro tohle omezení. Sakra, snad takhle nebude vypadat i ten zbytek roadtripu.
Na útesu nad Izolou sjíždíme z dálnice a teda příjezd k hotelu je dost fancy. Check-in je rychlovka, dostáváme klíče od pokoje v samostatné vile, odkud je výhled na moře. Máme dokonce i balkon! A z něj je krásný pohled na celý záliv a zářící Izolu pod námi. Teda tohle bude na začátek tripu taková pěkná dovolená!

Perla slovinského pobřeží

27. ledna

O půl osmé nás budí sluníčko. Opravdové, nefalšované sluníčko! Jak jsme se včera přes Alpy dostali až za tmy, tak nám ani nedošlo, že jsme konečně zase v regionu, kde můžeme jít v zimě ven v tričku. Pokoj má sice zatemňovací závěsy, ale z toho krásného počasí jsme tak nadšení, že teď už neusneme a vyrážíme radši na snídani.
Snídaně je velmi 5hvězdičková a navíc obsahuje takové ty jižanské dobroty jako nakládané olivy a sušená rajčata. Takže jsme v sedmém nebi. A přemýšlíme, co po snídani. Nabízí se prohlídka Izoly, kterou máme přímo pod sebou. Ale v tomhle nádherném počasí máme chuť vyrazit spíš do přírody. A tak nakonec vymýšlíme, že dojdeme pěšky do Piranu, což je taková perla krátkého slovinského pobřeží.
S devátou hodinou, po výborné snídani a kafi, vyrážíme. Máme z toho brzkého začátku dne děsnou radost. My se na cestách dobrovolně takhle brzy vykopeme ven málokdy. Vydáváme se po malebné cestě mezi olivovými sady, ze které je výhled na celý Terstský záliv, a jelikož sluníčko fakt peče, shazujeme brzo ty mikiny, co jsme si pro sichr oblékli.
Olivové stezky nás po čtvrthodince dovedou do ospalé vesničky Strunjan, kde z útesu konečně zprudka klesáme na pobřeží. Cesta nás vyplivne přímo u Strunjanských solin, kde se z mořské vody těží sůl už přes tisíc let. Jednotlivé části solin jsou oddělené kamennými zídkami, po kterých se dá přejít. Za solinami se dostáváme na lesní stezku, po které překonáváme ještě jeden útes a za ním už nás stezka přivádí na pobřežní promenádu. Teda vystřídali jsme na těch pár kilometrech snad všechny druhy přírodních scenérií. A za celou dobu jsme nepotkali živou duši.
Promenáda je po kilometru zakončena ostrým stoupáním a přivádí nás přímo do historické části Piranu, ke Kostelu svatého Jiří. My se ale vydáváme ještě o kus výš, na městské hradby. Před 8 lety jsme se tam proplížili bez vstupenky, od té doby tady ale zavedli high tech zabezpečení, takže platíme každý dvě eura a stoupáme po příkrém schodišti.
Výhled z hradeb je neuvěřitelný! Staré město se nachází na samostatném poloostrově, který je od zbytku pevniny oddělený právě hradbami. Takže výhled vůbec nic nekazí. Vidíme jenom historickou zástavbu a moře. Tady už samozřejmě děláme kupu fotek a nasáváme atmosféru, než se křivolakými uličkami vydáme dolů.
Staré město je fakt maličké a vlastně všechny jeho uličky se sbíhají na centrálním náměstí Tartinijev trg. Když na něj uličky přivádí i nás, začíná najednou padat mlha. Tak přece jen nějaký náznak toho, že je leden. Teda brr, pěkně se ochlazuje. V takovém počasí se nám šlapat zpátky 7 kilometrů přes dva kopce moc nechce. Navíc bychom docela něco snědli. Ale v jediném podniku, který je otevřený, neberou karty. Tak radši vezmem roha.
Podle Google map má v jednu hodinu odjíždět autobus, který zastaví přímo u našeho hotelu. Autobusák je tady v Piranu hned na okraji starého města, tak to zní jako ideální plán. Nemusíme ani dlouho čekat, jen co dorazíme na autobusák, autobus přijíždí. Jenže taky nebere karty! Sakra co to má být? Nejbližší bankomat, když nepočítám ty podvodné od Euronetu, je na Tartinijev trgu. Tak to nemáme šanci odjezd stihnout. Naštěstí příští autobus prý jede za půl hodiny.
Jestli mi v roce 2024 něco dokáže spolehlivě zkazit náladu, tak je to hotovost. Shánění hotovosti, placení hotovostí, tahání haldy nesmyslného kovu po kapsách. Sára je smířlivější, zato já teď pochoduju pěkně nasupeně. Mají jediné štěstí, že bankomat nechce žádný poplatek.
Hlady už teď úplně šilháme, tak po cestě bereme za vděk malým supermarketem. Žádné pečivo bohužel nemají, tak kupujeme aspoň nějaké sušenky jako první pomoc. Před půl druhou už jsme zpátky na autobusáku, ale autobus nikde. A nepřijíždí ani o půle, ani pět minut po půl. Když už to chci vzdát a začít shánět nějaký Uber nebo Bolt, konečně se autobus zjeví. Jenže pouští lidi jenom ven, pak vytahuje ven mop, kýbl, vůz zamyká a odchází. Čekají tady s námi i nějací místní, ale vypadá to, že nejsou o moc moudřejší než my.
Řidič se po pár minutách vrací s naplněným kýblem, zavírá se v autobuse a něco dost usilovně šúruje okolo prostředních dveří. Sakra, snad se tam někdo nepozvracel. To snad radši přece jen půjdeme pěšky. Ostatně kdybychom před hodinou místo na autobusák vyrazili do Izoly, už bychom byli skoro tam a ušetřili bychom si opruz s hotovostí.
Ve 13:50 konečně dává řidič pokyn k nástupu. Teoreticky by za 10 minut měl přijet další spoj, se snad neposkvrněným autobusem, ale nechceme nic riskovat a radši se naloďujeme. Uvnitř to naštěstí nepáchne, tak těžko říct, s čím se to řidič potýkal.
Autobus to bere vyhlídkovou jízdou podél pobřeží přes Portorož a Luciji, než konečně udělá otočku o 180°, najede na hlavní silnici a vyrazí vstříc Izole. Po půl hodince jízdy vystupujeme na útesu nad Izolou. Sakra to byla ale odysea. Ani se neobtěžujeme jít na pokoj, míříme rovnou k autu. Máme hlad jako blázen, pojedeme si něco ulovit. Po zkušenosti z Piranu se nám nechce moc riskovat Izolu a jedeme radši do Koperu, což je největší město slovinského pobřeží, vzdálené asi 10 kilometrů. Jestli nenajdeme nic otevřeného ani tam, tak nás v nejhorším zachrání Mekáč.
Koper nenechává nic náhodě a na okraji starého města má obrovské parkoviště vyloženě amerických rozměrů. V létě se tu evidentně dveře netrhnou. Je tady totiž i dvojí ceník. A zatímco od května do září se platí 2 € za hodinu, tak od října do dubna jen 0,50 € za hodinu. Parkoviště je prakticky prázdné. Město ale od pohledu žije o dost víc než Piran. Restaurace jsou normálně otevřené, zapadáváme hned do té první, kterou na starém městě vidíme. Smash Burger. Ve Slovinsku by se asi víc patřilo třeba čevapčiči, ale na to bude v příštích dvou týdnech ještě spousta času.
Jídlo je absolutně famózní a překvapivě i docela levné. Všechny burgery vychází v přepočtu okolo dvou stovek. Škoda, že jsme si ho ani pořádně nevychutnali, jak jsme to zhltli.
Chtěli jsme si původně trochu projít i Koper, ale během jídla na nás dolehlo, jak už jsme se vlastně od rána unavili. A tak přejíždíme do Izoly, tankujeme levný slovinský benzín (o dvě koruny levnější než na Tank Ono na Dvořišti), kupujeme kafe s sebou a hurá do hotelu, trochu si orazit, vyřídit nějaký Instagram a podobně.
Počasí je na Jadranu sice slunečné i v lednu, dny ale nejsou o moc delší než v Praze. A tak se po tom, co o půl páté dorazíme do hotelu, vcelku rychle setmí a teplota proklatě klesne. Ven už se nám teda moc nechce. Začneme o tom přemýšlet, až když se zase hlásí o slovo hlad. Říkáme si, že takový kousek od Itálie by byla škoda nezajít na pizzu. A tak po sedmé hodině sedáme do auta a vyrážíme směr Trieste.
Vyhýbání se zpoplatněnému kousku dálnice je ve směru do Itálie ještě náročnější, než opačně. Dokonce i poslední nájezd 100 metrů před hranicí má značku s dálniční známkou. Musíme se zase protlouct přes parkoviště benzínky a jakéhosi obchodu, a na dálnici najet až přímo na čáře. A hned z ní zase sjet, protože Italové dálnici zavřeli kvůli namátkové kontrole vozidel. My projíždíme bez zastavení a na protilehlém nájezdu zase najíždíme.
Nechceme jet do centra, protože nemáme čas a ani moc chuť prozkoumávat další město. Chceme jen tu pizzu. Takže jsme si na Google mapách našli pizzerii s výbornými recenzemi na takovém sídlišti kousek za hranicí. Parkujeme přímo před hospodou, snadno a bez poplatku. Jo, parkování je další výhoda držení se mimo centrum.
V pizzerii je neskutečně našlapáno. Nojo, sobota 8 hodin večer, horší čas jsme si nemohli vybrat. Ale nechceme to vzdát a ptáme se, jestli pro nás budou mít volný stůl. Číšník se rozhlédne. "Počkejte chvilku," a odběhne. Nevidíme jedinou volnou židli, tak z toho asi nic nebude. Ale v tom se najednou číšník vrací s malým stolem v náručí. Staví ho do volného místečka přímo uprostřed lokálu. "Může být?", usmívá se. "Úžasný!", odpovídáme nadšeně.
Prostředí je úžasně útulné. Interiér je takový venkovský, člověk by vůbec neřekl, že jsme na sídlišti. A ceny jsou fakt nízké. Já si dávám svojí oblíbenou pizzu s ančovičkami za 6 €, Sára houbovou za 7 €. Využívám toho, že Itálie i Slovinsko tolerují půl promile za volantem a objednávám i pivo. Obsluha neskutečně kmitá a pizzu přitom dostáváme asi za 10 minut. Je božská!
Po večeři míříme rovnou zpátky do hotelu. Ten jsme si booknuli jenom na dvě noci, takže zítra nás zase čeká brzké vstávání. A uvidíme, v jaké zemi skončíme.

» Pokračování - Jediný bosenský přístav