Zimní útěk za sluncem na Balkán - cestopis

Dvojitá pláž a loukoumades

7. února

Dneska je vlastně poslední volný den tohohle tripu. Zítra máme pracovní čtvrtek, v pondělí musíme být zpátky v práci, no a cesta z Corfu do Prahy sežere nejmíň dva, ale spíš tři dny. Dáváme vydatnou snídani na sluncem zalité terase a vyrážíme.
Míříme na úplný severozápad ostrova a plán je využít k tomu horské silničky, a prozkoumat tak vnitrozemí ostrova. Což se zpočátku daří. Úzké vyasfaltované stezky mezi olivovými háji prudce stoupají a klesají. Stoupáme i do 300 metrů nad mořem a přes vesničky v kopcích a Korfský průliv máme výhled až na Albánii. Pak ale Waze v nějakou nestřeženou chvilku změní trasu a svede nás na hlavní silnici do hlavního města. Tahle cesta je sice delší a nudnější, ale rychleji odsýpá a to se Wazu líbí.
V jednu přijíždíme do vesničky Afionas. Ujeli jsme 55 kilometrů, ale strávili jsme na cestě skoro dvě hodiny. Auto necháváme na úplně prázdném parkovišti, které je zase takhle mimo sezónu bezplatné. A vydáváme se na krátkou túru k místu, které vyskakuje na předních místech, když člověk googlí Corfu. A doporučila nám ho i majitelka apartmánu.
V létě musí být tohle naprosté peklo. Kamenitý terén, ze kterého vyrůstají jen trsy trávy a menší keříky. Ani kouska stínu. My jsme teď ale naopak rádi, že jsme celou dobu na sluníčku. Za necelou půlhodinku už jsme na místě. Na vyhlídce na malý poloostrov Ákra Arílla, který je s Corfu spojený jen opravdu tenkou kosou. Výsledkem je malebná romantická zátoka s dvojitou pláží - s jednou z každé strany kosy. Než se řádně vynadíváme a nafotíme fotky, uplyne víc než hodina. A tak bychom docela zašli někam na oběd. Ale mimo sezónu je i v téhle části ostrova všechno zavřené. Tak holt míříme do Corfu. Aspoň si zase za světla prohlédneme nějakou další část města.
Majitelka nám přímo v Corfu doporučila k vidění větrný mlýn na okraji města s výhledem na historickou pevnost, a tak máme namířeno tam. S parkováním poblíž není žádný problém. Oficiálně tady sice žádná parkovací místa nejsou, ale místní si po obou stranách ulice vytvořili vlastní a z obousměrné silnice tak efektivně vytvořili jednosměrku se střídavým provozem. A tak se jen přidáváme do řady.
Musíme uznat, že tohle místo rozhodně patří k těm nejvíc fotogenickým, která jsme na Corfu viděli. Zrekonstruovaný mlýn z 16 století stojí na začátku kamenného mola. Na konci mola je maják a za vodou ční Stará pevnost postavená v 15. století. Moc lidí tu není, na začátku mola se ale asi koná nějaký sraz místních otužilců, protože hlouček Korfuanů (nebo Korfiotů? Čeština v tom není úplně jednotná) v kabátech sleduje lidi lezoucí po schůdkách do vody a každému obdivně aplauduje. Sakra, měl jsem si zaplavat tady. Mně předvčírem nikdo netleskal. Ale ono by to nebylo fér. My si užíváme krásné letní počasí, zatímco místní očividně fakt mrznou.
Sluníčko se pomalu sklání k západu, ale my si dneska chceme odškrtnout ještě poslední dvě věci ze seznamu. Nějaké čerstvé mořské plody a loukoumades, typickou řeckou sladkost. S obojím jsme doteď měli trochu smůlu, vzhledem k tomu, že mimo sezónu je spousta míst zavřených. Ale tady, přímo u mola, je restaurace s námořnickým názvem Nautilus, tak koukáme na menu a skutečně! Samé ryby a mořské plody.
Sedáme na terasu s nádherným výhledem na celý záliv, zatímco místní se schovávají uvnitř. Nabídku číšníka na zapnutí přímotopu, který máme nad hlavou, s díky odmítáme, protože to bychom se asi upekli. Za chvíli už dostávám nádherně naservírovanou porci krevet s rozpečeným chlebem, Sára má zase vynikající Caesar salát, který je z kuřecího masa upgradovaný na verzi s rybou. V mžiku se nám pod nohama začnou motat kočky a stupňujícím se kňučením se snaží loudit. Když vidí, že z nás fakt nic nekápne, tak už jen sedí opodál a zamračeně nás sledují.
Tak, tenhle pětihvězdičkový gastrozážitek nás zabaví do setmění a teď doufáme, že se nám povede úspěšně sehnat i loukoumades. Popojíždíme do centra a parkujeme na obřím zeleném náměstí Spianada, přímo u Staré pevnosti. Na silnici je zřízený snad kilometr dlouhý odbočovací pruh k placenému parkovišti, což nás už asi popadesáté přivádí k myšlence, že v létě to tu musí být peklo. Parkoviště teď každopádně zeje prázdnotou a místní parkují zdarma v nyní nepotřebném odbočovacím pruhu, a tak se k nim zase přidáváme.
Tentokrát nejdeme do obyčejné cukrárny. Našli jsme si prodejnu, kde dělají právě a jen loukoumades. Takže pokud Google mapy nelžou a je otevřeno, tak snad pořídíme. Jak probíháme úplně liduprázdnými uličkami se zavřenými obchody, začínáme být trochu skeptičí, ale štěstí se na nás usměje a tenhle podnik má fakt otevřeno! Stojí tady dokonce menší fronta místních, kteří si nakupují plné krabice domů. My si dáváme každý tři kousky a sedáme na maličkou terásku. A co že jsme si to vlastně koupili? Loukoumades jsou takové minikoblížky. Ještě teplé a křupavé. Posypané drcenými vlašskými ořechy a zalité medem. Absolutní nebe!
Tak teď už jsme úplně spkojení a na mém to-do listu zbývá poslední věc. Uvařit si čerstvou rybu z trhu. Město už je stejně potemnělé a prakticky všechno pozavírané, tak můžeme vyrazit. Tuňák ze včerejška už čeká v lednici.

Na pokračování se pracuje...