Zimní útěk za sluncem na Balkán - cestopis

Dvojitá pláž a loukoumades

7. února

Dneska je vlastně poslední volný den tohohle tripu. Zítra máme pracovní čtvrtek, v pondělí musíme být zpátky v práci, no a cesta z Corfu do Prahy sežere nejmíň dva, ale spíš tři dny. Dáváme vydatnou snídani na sluncem zalité terase a vyrážíme.
Míříme na úplný severozápad ostrova a plán je využít k tomu horské silničky, a prozkoumat tak vnitrozemí ostrova. Což se zpočátku daří. Úzké vyasfaltované stezky mezi olivovými háji prudce stoupají a klesají. Stoupáme i do 300 metrů nad mořem a přes vesničky v kopcích a Korfský průliv máme výhled až na Albánii. Pak ale Waze v nějakou nestřeženou chvilku změní trasu a svede nás na hlavní silnici do hlavního města. Tahle cesta je sice delší a nudnější, ale rychleji odsýpá a to se Wazu líbí.
V jednu přijíždíme do vesničky Afionas. Ujeli jsme 55 kilometrů, ale strávili jsme na cestě skoro dvě hodiny. Auto necháváme na úplně prázdném parkovišti, které je zase takhle mimo sezónu bezplatné. A vydáváme se na krátkou túru k místu, které vyskakuje na předních místech, když člověk googlí Corfu. A doporučila nám ho i majitelka apartmánu.
V létě musí být tohle naprosté peklo. Kamenitý terén, ze kterého vyrůstají jen trsy trávy a menší keříky. Ani kouska stínu. My jsme teď ale naopak rádi, že jsme celou dobu na sluníčku. Za necelou půlhodinku už jsme na místě. Na vyhlídce na malý poloostrov Ákra Arílla, který je s Corfu spojený jen opravdu tenkou kosou. Výsledkem je malebná romantická zátoka s dvojitou pláží - s jednou z každé strany kosy. Než se řádně vynadíváme a nafotíme fotky, uplyne víc než hodina. A tak bychom docela zašli někam na oběd. Ale mimo sezónu je i v téhle části ostrova všechno zavřené. Tak holt míříme do Corfu. Aspoň si zase za světla prohlédneme nějakou další část města.
Majitelka nám přímo v Corfu doporučila k vidění větrný mlýn na okraji města s výhledem na historickou pevnost, a tak máme namířeno tam. S parkováním poblíž není žádný problém. Oficiálně tady sice žádná parkovací místa nejsou, ale místní si po obou stranách ulice vytvořili vlastní a z obousměrné silnice tak efektivně vytvořili jednosměrku se střídavým provozem. A tak se jen přidáváme do řady.
Musíme uznat, že tohle místo rozhodně patří k těm nejvíc fotogenickým, která jsme na Corfu viděli. Zrekonstruovaný mlýn z 16 století stojí na začátku kamenného mola. Na konci mola je maják a za vodou ční Stará pevnost postavená v 15. století. Moc lidí tu není, na začátku mola se ale asi koná nějaký sraz místních otužilců, protože hlouček Korfuanů (nebo Korfiotů? Čeština v tom není úplně jednotná) v kabátech sleduje lidi lezoucí po schůdkách do vody a každému obdivně aplauduje. Sakra, měl jsem si zaplavat tady. Mně předvčírem nikdo netleskal. Ale ono by to nebylo fér. My si užíváme krásné letní počasí, zatímco místní očividně fakt mrznou.
Sluníčko se pomalu sklání k západu, ale my si dneska chceme odškrtnout ještě poslední dvě věci ze seznamu. Nějaké čerstvé mořské plody a loukoumades, typickou řeckou sladkost. S obojím jsme doteď měli trochu smůlu, vzhledem k tomu, že mimo sezónu je spousta míst zavřených. Ale tady, přímo u mola, je restaurace s námořnickým názvem Nautilus, tak koukáme na menu a skutečně! Samé ryby a mořské plody.
Sedáme na terasu s nádherným výhledem na celý záliv, zatímco místní se schovávají uvnitř. Nabídku číšníka na zapnutí přímotopu, který máme nad hlavou, s díky odmítáme, protože to bychom se asi upekli. Za chvíli už dostávám nádherně naservírovanou porci krevet s rozpečeným chlebem, Sára má zase vynikající Caesar salát, který je z kuřecího masa upgradovaný na verzi s rybou. V mžiku se nám pod nohama začnou motat kočky a stupňujícím se kňučením se snaží loudit. Když vidí, že z nás fakt nic nekápne, tak už jen sedí opodál a zamračeně nás sledují.
Tak, tenhle pětihvězdičkový gastrozážitek nás zabaví do setmění a teď doufáme, že se nám povede úspěšně sehnat i loukoumades. Popojíždíme do centra a parkujeme na obřím zeleném náměstí Spianada, přímo u Staré pevnosti. Na silnici je zřízený snad kilometr dlouhý odbočovací pruh k placenému parkovišti, což nás už asi popadesáté přivádí k myšlence, že v létě to tu musí být peklo. Parkoviště teď každopádně zeje prázdnotou a místní parkují zdarma v nyní nepotřebném odbočovacím pruhu, a tak se k nim zase přidáváme.
Tentokrát nejdeme do obyčejné cukrárny. Našli jsme si prodejnu, kde dělají právě a jen loukoumades. Takže pokud Google mapy nelžou a je otevřeno, tak snad pořídíme. Jak probíháme úplně liduprázdnými uličkami se zavřenými obchody, začínáme být trochu skeptičí, ale štěstí se na nás usměje a tenhle podnik má fakt otevřeno! Stojí tady dokonce menší fronta místních, kteří si nakupují plné krabice domů. My si dáváme každý tři kousky a sedáme na maličkou terásku. A co že jsme si to vlastně koupili? Loukoumades jsou takové minikoblížky. Ještě teplé a křupavé. Posypané drcenými vlašskými ořechy a zalité medem. Absolutní nebe!
Tak teď už jsme úplně spkojení a na mém to-do listu zbývá poslední věc. Uvařit si čerstvou rybu z trhu. Město už je stejně potemnělé a prakticky všechno pozavírané, tak můžeme vyrazit. Tuňák ze včerejška už čeká v lednici.

Nákupy a příprava na odjezd

8. února

Máme sice pracovní den, ale já jsem si extra přivstal, abych si mohl pořádně protáhnout obědovou pauzu. Máme totiž nákupní seznam jídla, které si odsud chceme odvézt, a jelikož něco z toho jsou i čerstvé věci, nechávali jsme to na poslední chvíli. Vyrážím teda už o půl jedenácté a po pobřežní silnici si to už jako místní sypu do města. Využívám nelegální parkoviště v odbočovacím pruhu před Starou pevností, které jsme včera objevili, protože aspoň nebudu muset vyšlapávat ten hrozný krpál z přístavu.
Vypadá to, že místní si taky libují v dlouhých obědových pauzách, protože na rozdíl od včerejšího večera jsou ulice živé, zahrádky hospůdek jsou otevřené a je na nich plno lidí. Já pochoduju přímou cestou na hlavní trh, protože doufám, že většinu z nákupního seznamu seženu tam. Bohužel to ale vypadá, že obědovou pauzu mají i prodejci. Kupuju kumquat a další čerstvé citrusy. Ale jinak má většina stánkařů zavřeno.
Naštěstí narážím hned vedle trhu na obchůdek, který má děsně Middle-East-vibes. Kupy koření a oliv v obřích kádích a k tomu i nějaké trvanlivé věci. Beru samozřejmě nakládané olivy, datle, fíkový a kumquatový džem, a pár suvenýrových balení olivového oleje. Všechno to stojí něco málo přes 20 €. Nechápu. Akorát berou jen hotovost a té už z peněženky lovím opravdu naprosté zbytky. "For you, I give discount," usmívá se majitel a zhruba dvě eura, která mi chybí, mi odpouští. Sakra tak s touhle pohostinností jsem na chvíli fakt zapomněl, že nejsem někde v Jordánsku, ale na Corfu.
V bankomatu se stejně stavuju, protože nějaká hotovost se určitě bude ještě hodit. Obchůdek s loukoumades má bohužel zavřeno a dál už se mi ve městě radši nechce moc okounět, aby mi ještě neodtáhli auto. Zahraniční značka je vždycky přece jenom víc na ráně než místní.
Cestou z města to beru přes Lidl, abych dokoupil ještě pár místních produktů, co jsem nesehnal na trhu. Třeba mořskou sůl a med. A než se vydám pro oběd, čeká mě hodně bolestivá zastávka. Benzínka. Auto ukazuje dojezd 130 kilometrů a s tím se prostě z Řecka nedostaneme, ani kdybych se rozkrájel. Obzvlášť, jestli chceme jet přes Makedonii. Za celý týden jsem vypozoroval, že nejlevnější je benzínka Aegean. Litr Naturalu 95 za 2,09 €. Dělám výjimku a neberu plnou, ale jen 7 litrů. To nás sice do Makedonie taky nedostane, ale na pevnině to snad bude aspoň o trochu levnější.
Drahé palivo mi kompenzuje levný oběd - přímo u benzínky stojí nějaký lokální venkovský gyros a plněná pita stojí jenom 3 €. Nechápu. Tak když je to v téhle vesnici tak dobrý kšeft, beru ještě baklavu jako dezert. A šup zpátky do práce.
Sára dneska potřebuje pracovat až do 9 večer, zato já můžu skončit už v 5. A protože jsem zapomněl koupit nějaké pití k večeři, tak si říkám, že si ještě užiju sluneční paprsky a vyrazím pěšky do obchodu. Podle turitcické mapy na Mapy.cz by mělo stačit přejít kopeček, co máme za barákem, a za půl hodinky budu ve vesničce Episkopiana, kde už je obchůdek.
Přecházím silnici a stoupám vzhůru olivovým hájem. Cesta, kterou vidím na mapách, se brzy začne ztrácet, až už si ji musím vyloženě jenom představovat. Stoupání čím dál prudší, tráva po pás, sluníčko pěkně peče. Za chvíli už ze mě teče pot a jakákoliv představa stezky se definitivně ztrácí v nějakých ostružinách, či co je to za bodlavé keře. Kontroluju mapy, které neoblomně tvrdí, že stojím přímo na cestě.
Za sebou mám pěkný výhled, tak si aspoň dělám pár fotek a dávám se na ústup. Do obchodu zajedu autem a pak už bude čas vařit a balit. Ráno nás čeká brzký odjezd.

Na pokračování se pracuje...