Z Budapešti na Balkán- cestopis

Stopem do Dubrovniku

16. července

Vstávačka v 7:30, snídáme balené čokoládové croissanty a sledujeme panorama Trebinje pod sebou. Slunce už takhle časně ráno pěkně peče. Dneska vlastně vůbec nevíme, co nás čeká, a právě proto jsme si radši přivstali. Jsme asi 20 kilometrů od chorvatských hranic a 25 kilometrů od pobřeží. V ideálním světě bychom sedli na autobus a za půl hodiny vystupovali v Dubrovniku. Ale jsme na Balkáně. Takže takhle jednoduché to nejspíš nebude.
O půl deváté balíme bágly a zaboucháváme za sebou dveře. Hostitelům se nám i přes jazykovou bariéru večer podařilo vysvětlit, že to takhle máme udělat, pokud budeme odjíždět dřív, než vstanou. Byteček byl moc pěkný a obzvlášť ta terasa s výhledem byla parádní. 10/10, i když jsme se tady prakticky jenom vyspali.
Pádíme dolů do centra a všímáme si bunkrů v okolních kopcích. Paradoxně to jsou jedny z mála budov, co jsme v téhle zemi viděli, které nemají rozstřílené fasády.
Jak už jsem říkal včera, autobusák leží na opačném konci města. Což se nám teď hodí, protože si díky tomu aspoň projdeme malé Staré město, které tady mají. Trebinje se nám už včera za tmy zalíbila a teď přes den si říkáme, že se nám z bosenských měst líbí snad nejvíc. Ne že by tady byly nějaké význačné památky. Je to maličké Staré město. Ale na rozdíl od Sarajeva tady nejezdí vůbec žádná auta a na rozdíl od Mostaru to tu není tak děsně turisticky orientované. Uličky jsou malebné, autentické a má to tady děsně příjemnou atmosféru.
Za Starým městem už proběhneme jen pár uliček a jsme na autobusáku. "Na druhé straně města" teď zní trochu dramaticky, ušli jsme sotva dva kiláky. Ale při včerejší únavě nám to přišlo pekelně daleko.
"Dubrovnik?!", valí oči pokladní na jízdenkové přepážce. "Ne," dodává udiveně. Z nějakého důvodu zase vypadám jako idiot já, že bych si chtěl koupit jízdenku do jednoho z nejvýznamějších měst sousední země, které leží 30 kilometrů odsud. Ale v podstatě už jsme po dosavadních zkušenostech tenhle scénář čekali.
Hala autobusáku je klimatizovaná a uprostřed je bar, takže tady rozhodně chvíli spočineme. Číšník si se štamgasty dává panáky. O půl desáté ráno, docela mazec. Když nás přijde obsloužit, je vidět, že už není úplně v kondici, ale osvěžující ledové kafe nám i tak zvládne připravit.
Zatímco popíjíme kafe, vytahujeme znovu blok a kreslíme ceduli IVANICA, což je vesnice na hranicích s Chorvatskem. Před halou sice čeká hejno taxikářů, kteří by nás tam určitě rádi odvezli, ale necháme si je v záloze. Nejdřív zase vyzkoušíme stop.
Ještě před desátou sbíráme bágly a po mostě přes řeku Trebišnjici se vydáváme na výpadovku směrem k hranicím. Ceduli už máme připravenou, a tak když se za námi blíží auto, zkouším za chůze zvednout palec. Zastavuje! Tak to je síla, hned první auto! Je to devadesátkový Fiat Punto a řídí ho asi pětadvacetiletá slečna. "Já normálně stopařům nezastavuju, ale viděla jsem tu vaši ceduli a v Ivanici pracuju, tak jsem si řekla proč ne. Navíc vypadáte sympaticky," směje se.
Jen co přejedeme řeku a opustíme Trebinji, začne se silnice kroutit. Už zase stoupáme do hor. "Já vám tohle cestování závidím. Prostě se sbalíte a jedete. Já si chci popojet kousek do Chorvatska a musím s pasem přes hraniční kontrolu. A to můžu být ráda, že nepotřebuju vízum. Když jsem v Chorvatsku pracovala, tak jsem si každé 3 měsíce musela vyřizovat nový pas, protože mi do něj každý den přibývala dvě razítka," dělí se s námi řidička Maja o strasti majitelky bosenského pasu. Tak ji rovnou utěšujeme, že Sara to s íránským pasem taky nemá zrovna jednoduché.
"Sem se ale rozhodně musíte vrátit. Jestli jste viděli jenom Trebinji, tak to jste neviděli nic," pokračuje. "Jenom na okolí města byste potřebovali aspoň týden. Je tady nádherná krajina, spousta klášterů a výborná vinařství," láká nás. To už přijíždíme do Ivanici. "Tady už vás musím nechat, já jedu dál nahoru," říká Maja a zastavuje nám u benzínky.
Výhled je odsud neuvěřitelný. Chorvatské pobřeží máme jako na dlani! Vydáváme se podél hlavní silnice směrem k přechodu. Není to úplně ideální situace - po levé straně máme sráz, vesnici máme na skále po pravé straně. Naštěstí je tady minimální provoz, směrem od Chorvatska projede tak jedno auto za minutu. Aspoň můžeme každou chvíli zastavovat a kochat se výhledy.
Poslední půlkilometr před přechodem skála konečně ustoupí a silnici začnou obklopovat nějaké domy. Většina jsou roky opuštěné ruiny. V jednom domečku je ale malá samoobsluha, kam se jdu zkusit optat na výměnu zbylých bosenských marek na chorvatské kuny, protože mám tušení, že v Chorvatsku bychom s nimi moc snadno nepochodili. Prodavač mi je mění za překvapivě dobrý kurz. Tak teď už můžeme vesele přes hranice. Štrádujeme si podél dlouhé stojící kolony. Okénko pro pěší tady nemají, ale mává na nás policista od stanoviště pro auta. Dostáváme razítka a jak jsme do Bosny přišli, tak ji opouštíme - pěšky a s úsměvem.
Teď už máme zase po jedné straně skálu a po druhé sráz. Slunce do nás pere, ale výhledy jsou pořád parádní. Po pár minutách míjíme ceduli Republika Hrvatska s vlajkou EU a potom ruiny něčeho, co dřív patrně bývala celnice. Teď z ní zbyla akorát vybydlená budka a naštěstí i přístřešek, který nám poskytne tolik vytoužený stín pro krátkou pauzu a občerstvení.
Dál pokračujeme pořád podél silnice, která stále kopíruje skálu. A za zatáčkou konečně vidíme, proč byla celnice opuštěná. Chorvati to zjevně se vstupem do Schengenu myslí vážně a dřívější budníček už jim nestačí. Velký kus skály je odstřelený, silnice se rozšiřuje asi na 8 pruhů a před sebou máme moderní hraniční terminál. Jsou tady sice chodníky pro chodce, ale ty vedou k nějaké spešl celní kontrole pro kamiony. Jednotlivé pruhy se rozdělují do oplocených koridorů a my máme trochu problém najít cestu a neskočit přitom pod kamion. Nakonec to prostě bereme podél dlouhé stojící kolony aut.
Předbíháme zase celou kolonu a míříme sebevědomě rovnou k okénku. Autu, které mělo přijít na řadu, se to evidentně dost nelíbí, protože do nás skoro najíždí. A zatímco se pohraničníkovi, který nás rovnou odmávne, snažíme vysvětlit, že Sara potřebuje vstupní razítko, řidič hlasitě túruje motor. Celníkovi už to po chvíli nedá, vyleze z budky a na řidiče gestikuluje, jestli se nezbláznil. Sara nakonec dostává razítko a chceme vyrazit dál, do cesty nám ale skáče celník. Naše velké bágly se mu zdají podezřelé a opakovaně se ptá, jestli opravdu z Bosny nedovážíme žádné cigarety. Nakonec se mi ve věcech i trochu pohrabe. Asi tady obyčejné stopaře moc často nevidí.
Hned na výjezdu z celnice zase zvedáme palec a zastavuje nám hned třetí auto. Asi 20letý bosenský kluk, který v Dubrovniku pracuje jako číšník. "To dojíždění přes hranice je opruz, ale v Dubrovniku si vydělám skoro třikrát víc než v Trebinji," stíhá sotva doříct a už přijíždíme na pobřeží. Od celnice to byly jen 3 kilometry. "Nechám vás tady, já musím odbočit doprava na Dubrovnik, Cavtat máte doleva," loučí se.
Že nakonec nepojedeme do Dubrovniku jsme se rozhodli včera večer. Pár měst už jsme viděli a Dubrovnik v sezóně bude doslova peklo. Navíc nám to zítra ráno letí už v 8  a dubrovnické letiště leží 25 kiláků od města, takže bychom museli vstávat bůhví kdy. A tak jsme si řekli, že radši poslední den strávíme na pláži někde poblíž letiště. Na mapách jsme našli městečko Cavtat, které je od letiště doslova na dohled. A sehnali jsme slušné ubytování za 58 €. Což je sice dvojnásobek oproti včerejšku, ale v nejsilnější sezóně v téhle části Chorvatska je to skoro zázrak.
Vystupujeme z auta, a připadá nám, jako bychom během těch 3 kiláků projeli nějakým portálem do jiného vesmíru. Vypadli jsme z dobrodružného ráje do dovolenkového pekla. Je sobota, notorický nájezdní den a po pobřežní silnici se oběma směry pomaloučku táhne nekonečná kolona. Uf, už teď jsme rádi, že jsme se na Dubrovnik vykašlali.
Do Cavtatu je to nějakých 15 kilometrů, což bychom v pohodě dostopovali, ale ne tady. Auta jsou z 99 % plně naložená rodinkami z Německa, Česka a Maďarska. Naštěstí vidíme kousek od křižovatky zastávku, tak jdeme zkusit štěstí na autobus. Jsme zpátky v EU, tak by tady snad mohlo něco nějak rozumně jet.
Podle jízdního řádu tady několik linek jezdí zhruba v hodinovém intervalu. Při tomhle provozu nemá cenu upínat se k přesnému času, ale dřív nebo později snad něco přijede. A máme docela štěstí, autobus se na obzoru objevuje už po čtvrt hodince! Jízdenka stojí 20 kun na osobu, takže asi 150 Kč za oba. To je zase docela raketa, za takový kousek, ale co už.
Jízda je zážitek jako z nějaké grotesky. Vynervovaní řidiči troubí jeden přes druhého, autobus sebou škube, jak řidič šlape brzda-plyn, a z reproduktorů do toho Bonnie Tyler zpívá Total Eclipse of the Heart. Ještě že se tohohle blázince účastníme jen takový kousek a můžeme se tomu smát. A výhledy z pobřežní silnice jsou tak jako tak parádní.
Ve čtvrt na jednu nás autobus vysazuje v marině v centru Cavtatu. Dost dobré, na to, že před třemi hodinami jsme ještě bezprizorně popíjeli kafe v Bosně. Do check-inu ještě skoro dvě hodiny, tak se zatím můžeme občerstvit ledovým pitím a pizzou ze supermarketu. Pořád si připomínáme, že už nejsme v Bosně, ale v přímořském letovisku, takže si nemůžeme jen tak bez rozmyšlení sednout na drink kamkoliv, protože by nás to mohlo stát výplatu. I bydlení jsme tady vybrali striktně podle ceny, takže po občerstvení musíme absolvovat kratší túru směrem z centra a hlavně dost do kopce.
Ve vile, kde jsme si rezervovali pokojíček, nás vítá neuvěřitelně miloučká britská důchodkyně, které to tady patří. Diví se, že jsme přišli pěšky a s batohy. Když říkáme, že jsme přijeli stopem z Bosny, jdou na ni málem mdloby. "To jste teda neuvěřitelně odvážní!", vydechne. "Odvážní ani ne, jen nám nic jiného nezbylo," smějeme se.
Na pokoji jen zahazujeme věci, vytahujeme z báglů ručníky, které jsme za celý výlet ani nepotřebovali, a mažeme na pláž. Je to typická chorvatská pláž z velkých oblázků. Překvapivě tady ale není moc lidí a voda je úplně božská! Průzračná, a teplá tak akorát.
Dneska už nemáme nic na práci, takže z pláže nás až s blížícím se večerem vyžene hlad. Drápeme se zpátky do kopce k vile a já pak pokračuju ještě výš do nejbližšího supermarketu po něčem, co se jmenuje Stezka Ronalda Browna. Pojmenovaná po americkém ministrovi obchodu, který tady v roce 1996 zahynul při havárii letadla. Po havárii tu nejsou ani stopy, ale výhledy jsou parádní! Stezka vede až na vrchol Stražišće v nadmořské výšce 700 metrů, mně ale stačí prvních 10 minut, které mě dovedou k supermarketu.
Horko už jsme si užili, a tak po nákupu odpočíváme na terásce našeho pokoje a sledujeme letadla přistávající na dubrovnickém letišti. Máme je skoro na dosah.
Se zlatou hodinkou vyrážíme zpátky do centra. Potloukáme se kolem mariny, lížeme zmrzlinu a sledujeme nádherný západ slunce.
Místo na večeři hledáme na Google mapách, protože v okolí mariny jsou všechna jídla za 150 kun a víc, a to je fakt mimo náš rozpočet. Stačí ale 5 minut popojít a v Bistru Zal se najíme za půlku. I když samozřejmě nemůžeme vynechat notoricky známé pivo Karlovačko a to i tady stojí přes stovku korun.
Jak odcházíme z hospody, začíná v marině docela impozantní ohňostroj. Tak to máme s Balkánem stylové rozloučení!

S Laudou do Vídně

17. července

Vstávačka o půl šesté, rychlá sprcha a objednáváme Uber. Vychází na 50 kun, takže se nám fakt nechce riskovat autobus, který by navíc nejspíš stál podobnou částku.
Když čekáme před vilou na odvoz, sluníčko už svítí, ale nikde není ani živáčka a kolem nás se rozprostírá jen naprosté ticho. Však je taky neděle.
Řidič Uberu je rodilý Chorvat a ptá se, jak dlouho jsme byli v Chorvatsku. "Jednu noc," smějeme se. "Byla to pro nás tentokrát jenom přestupní stanice cestou z Bosny, ale určitě se sem někdy vrátíme!", dodávám. A to je v podstatě všechno, co si stačíme říct. Cesta na letiště zabere 4 minuty. Musíme se pochválit, že ubytování jsme si vybrali fakt dobře.
Cílili jsme na zhruba dvouhodinový předstih před odletem. To se nám normálně vůbec nepodobá, obzvlášť, když tohle letiště nemá salonek. Ale léto 2022 je zatím ve znamení obrovského přetížení evropské letištní infrastruktury, a tady jsme v přímořském letovisku, tak se nám nechce riskovat, že prošvihneme odlet kvůli frontě na bezpečnostní kontrole. Tady se ale k našemu překvapení žádný chaos nekoná a přes pasovku i security projdeme během 10 minut. A tak nám nezbývá, než se zalepenýma očima bloumat duty free obchody. Aspoň nakonec koupíme nějaké suvenýrové lahvičky zdejší pálenky pro kamarády.
Zpoždění se nekoná ani u samotného letu. A320 aerolinek Lauda, které založil Niki Lauda a teď je ze 100 % vlastní Ryanair, přilétá z Vídně přesně na čas. Nepatřím už běžně mezi fanoušky 5hodinových cest na rakouská a německá letiště kvůli pár ušetřeným korunám, ale tady nebylo moc o čem. Dalo se letět buď s Laudou do Vídně za 1350 Kč, nebo s českými Smartwings za naprosto brutálních 4800 Kč, což je cena, kterou platíme spíš za letenky na Střední východ než za hodinový přískok po Evropě.
Vzlétáme s 10minutovým předstihem směrem na jihovýchod, takže musíme udělat otočku o 180° a při té se nám otevírá pohled na celé členité chorvatské pobřeží poseté ostrovy. Pak už není let v podstatě ničím zajímavý, možná až na výhled na Balaton a Neusiedler krátce před přistáním. Za hodinu už dosedáme ve Vídni.
Tady konečně trochu začíná ten bordel, o kterém jsme od začátku léta četli v médiích. Míjíme "autobusové" stojánky a míříme přímo k terminálu. wow, to se dcera Ryanairu docela vytáhnla. Až na to, že nakonec zastavujeme asi 10 metrů od "tunelu", vystoupit musíme po schodech a do tunelu zase po schodech vylézt. Na konci tunelu narážíme na zamčené dveře. Asi o nás nikdo neví. Tunel se postupně zcela zaplňuje a lidi zezadu se snaží protlačit dopředu, protože nechápou, proč stojíme na místě. Až po 10 minutách se za dveřmi objeví zmatená slečna z handlingu a odemyká.
Je 9 ráno a náš autobus Regiojetu odjíždí až v 11, takže čas chceme strávit v salonku. Jenže jeden, který přijímá Loungekey, je zavřený, a druhý je údajně mezi security a pasovkou, takže po příletu se k němu nedá dostat. V terminálu je hlava na hlavě, tak míříme k pasovce s tím, že pak zabijeme čas v Mekáči. Fronta u pasovky je na víc než půl hodiny, takže jsme docela rádi, že salonek byl zavřený, protože takhle dlouhou rezervu bychom si nenechali.
Seznam čekajících objednávek v Mekáči je tak dlouhý, že se nevejde na obrazovku. Objednávky kompletuje jeden brigádník. Nakonec vlastně nemusíme žádný čas zabíjet, protože celou dobu trávíme ve frontách. Big Mac menu, co jsme si k brzkému obědu objednali, musíme vyloženě zhltnout. Pak už se na obzoru objevuje žlutý autobus. Uf. No Bosna byla parádní jízda. Na Balkán se určitě ještě někdy vrátíme. Ale o letních prázdninách už radši ne.

» Zpátky na informace

» Podobná cesta: Poprvé ve východní Evropě
» Další podobná cesta: Z Teheránu do Prahy na blind