Z Budapešti na Balkán- cestopis

Přes Slavonii stopem do Bosny

13. července

V 7 ráno se hrabeme na snídani a docela zíráme, že tady kmitá ta samá slečna, která nás večer ubytovávala. Nemáme takhle poránu moc apetit, ale snažíme se nafutrovat, co to jde, protože dneska nás čeká asi nejobtížnější den. Chceme dojet do Bosny, ideálně až do Sarajeva. Jenže v cestě nám stojí dvě státní hranice a jediné, co víme, je, že z Pécsi odjíždí jednou denně motoráček do Osijeku, což je stotisícové město v chorvatské Slavonii. Odtamtud je to do Sarajeva ještě 300 kilometrů a nikde na internetu se nám nepodařilo najít jakýkoliv navazující způsob dopravy. A nenašli jsme ani jakoukoliv jinou dopravu z Pécsi dál na jih.
Motoráček odjíždí v 8:50, a tak hned po snídani vyrážíme. Jsme rádi, že se nám povedlo vstát trochu s předstihem a nafotíme si něco z Pětikostelí i za světla. Město je ospalé, náměstí Széchenyi je úplně vylidněné. My dva si normálně potrpíme spíš na tepající velkoměsta, ale takhle na skok je ta poklidná atmosféra Pécsi děsně příjemná.
Jízdenky se nám cestou daří koupit online přes stránky maďarských drah, a tak ani nevadí, že na nádraží přibíháme na poslední chvíli. Motoráček už máme přistavený a přesně v 8:50 vyrážíme na jih.
Jízda je docela úmorná. Motoráček je sice pohodlný, ale ujet těch 40 kilometrů na hranice mu trvá skoro hodinu, protože stavíme doslova na každé mezi.
Ve třičtvrtě na deset konečně přijíždíme do maďarské pohraniční stanice Magyarbóly. Vlak tady má naplánovanou 20minutovou zastávku, která nám za chvíli přijde docela vhod, protože Sary íránský pas samozřejmě vzbudí pozdvižení. Pohraničníci umějí asi tak 5 slov anglicky, takže moc nechápeme, co mají za problém, každopádně ale odnášejí její pas do budovy celnice. Vracejí se pár minut před odjezdem vlaku a po nějaké době intenzivní lámaně anglické konverzace pochopíme, co se jim nezdá. V pase chybí vstupní razítko do Schengenu. Snažíme se vysvětlit, že cizincům s trvalým pobytem se razítka nedávají, ale moc tomu rozumět nechtějí. Zabere až kouzelné slovní spojení family member. "Married?", ptá se pohraničník. "Yes," odpovídám a ukazujeme snubáky. Pohraničníkům se na tváři objeví široký úsměv, zasalutují a pouští vlak k odjezdu. Nojo, Maďaři jsou holt v té ostraze hranic fakt poctiví.
K hranicím už vlak pokračuje snad 20kilometrovou rychlostí a i přesto sebou hází a škube. Vítejte na Balkáně. Po čtvrt hodině přijíždíme do chorvatské pohraniční stanice Beli Manastir. Očekáváme podobné martyrium, a tak se radši hrneme k úplně prvním dveřím, abychom přišli na řadu první. Průvodčí ale stejně otevírá jen první dveře a dává všem asi 10 cestujícím pokyn k výstupu. U dveří čeká chorvatský pohraničník, vybírá od všech doklady a odnáší si je do budovy celnice.
Čekáme na lavičce před celnicí a do řeči se s námi dává asi 50letý chorvatský chlapík, který postřehnul, že je Sara z Íránu. "Írán je neskutečně nádherná země, byl jsem tam třikrát a hrozně rád bych se tam zase vrátil," rozplývá se. Docela nás zaskočí, když z něj vyleze, že bydlí ve vesnici kousek odsud a za chvíli ho tady má autem vyzvednout syn. Kdo by to byl řekl, že se mezi chorvatskými venkovany najde takhle zcestovalý člověk.
Pohraničník všem vrací doklady, jen u nás se zastaví. Naštěstí umí plynně anglicky. "Jedete do Osijeku? A kam potom? Do Bosny? To máte docela dobrodružství, tak šťastnou cestu," usmívá se a vrací nám doklady. wow, tak tohle bylo milé překvapení. A další překvapení je, že maďarský vlak tady zůstává a těch 30 kilometrů do Osijeku budeme pokračovat už chorvatským motoráčkem. Tenhle vlak už je o něco balkánštější. Na záchodě se čůrá dírou do kolejí.
V 11:20 přijíždíme do Osijeku. Jsme v největším městě Slavonie. To je ten zapomenutý cancour Chorvatska vklíněný mezi Maďarskem, Srbskem a Bosnou. Moc lidí jeho existenci ani neregistruje a ti, co ji registrují, mu říkají obilnice Chorvatska. Což je takový hezký eufemismus pro fakt, že kromě polí tady nic moc není. A tak ani nemáme důvod se tady zdržovat.
Vlaky odsud odjíždějí jen na západ a na východ. Směrem k Bosně nic. A tak popocházíme pár kroků k autobusovému nádraží, kde snad pořídíme. Ale když se pokladní ptám, jestli odsud jede něco do Bosny, málem si klepe na čelo a kouká na mě jako na blázna. Nechápu. "A Slavonski Brod?", zkouším se dotázat na město přímo na hranicích s Bosnou. "Máte štěstí, tam to odjíždí za 20 minut," opáčí pokladní a říká si o v přepočtu 230 Kč za osobu. Teda to je za necelých 100 kilometrů docela raketa. Myslel jsem, že směrem na jih půjdeme s cenami spíš dolů. Ale platíme, vedle v trafice ještě kupujeme nějaké předražené croissanty a už můžeme nastupovat. Aspoň že nám to zatím docela navazuje, když už se přesouváme takovými přískoky.
Autobus je normální moderní klimatizovaný vůz. Šmrnc tomu dodává aspoň obdoba českého Fajn radia, která docela nahlas hraje ze všech reproduktorů nad sedačkami. Vyjíždíme přesně ve 12, nájezd na dálnici samozřejmě míjíme a na jih zamíříme po okresce, abychom mohli stavět na každé návsi. Aspoň se můžeme kochat krajinou, kterou skutečně tvoří hlavně lány obilných polí.
O půl druhé přijíždíme do Slavonského Brodu. Bosna doslova na dohled a Sarajevo už máme jen 200 kilometrů. Ze všeho nejdřív se jdeme zeptat na pokladnu na další spojení. Jsme doslova na hranicích s Bosnou a pokladní se na nás stejně zase kouká jako na magory, že chceme jízdenku do sousední země. Pak ale zaloví v počítači a najde údajně jediný spoj, který má odjíždět někdy po osmé večer a do Sarajeva dorazit o půlnoci. Jízdenka stojí 6 stovek. Uf, to je docela raketa a ještě bychom tady měli celé odpoledne viset. To se nám vůbec nechce.
Hned vedle autobusáku vidíme Mekáč, tak děkujeme pokladní za informaci a jdeme to promyslet k obědu. Co se mi na všech Mekáčích napříč Evropou líbí je, že nešetří na klimatizaci. Za dveřmi nám vyloženě naskočí husí kůže. Při těch venkovních 35 stupních to dost bodne.
U oběda si vcelku rychle říkáme, že čekat do večera na předražený autobus rozhodně nebudeme. Do bosenského městečka Brod jsou to odsud pěšky 3 kilometry. Tak se tam prostě vydáme a buď něco pojede odtamtud, nebo to zkusíme stopem. A když všechno selže, můžeme se vždycky vrátit a nastoupit na ten autobus.
Po jídle kupujeme ještě ledové kafe a u toho si připravujeme cedule na stopování. Studené nápoje se mimochodem chorvatsky řeknou Hladna piča. Takže pohled na tabuli s nápoji mě dostal do kolen a musel jsem poslat fotku slovenské kamarádce, která to ocenila snad ještě víc.
Na mapě jsme si našli dvě trochu větší sídla - Derventu a Doboj. A optimisticky vyrábíme i ceduli SARAJEVO. O třetí hodině se sbíráme a vyrážíme směr hranice.
Horko je úmorné a druhá půlka cesty k přechodu je jen holá louka bez kousku stínu. Aspoň že přímo na přechodu se nemusíme motat mezi auty a je tady vyhrazený koridor pro pěší se separátní celnicí. "Kam jdete?", ptá se pohraničnice. "Do Bosny. ... Do Sarajeva," dodávám po jejím zvednutém obočí, protože na hranici s Bosnou se asi jinam než do Bosny jít nedá. Sara dostává razítko a vyrážíme na kilometrový pochod po mostě přes mohutnou řeku Sávu. Bosenská celnice stojí až na opačném břehu. Jsme ale stejně rádi, že jdeme pěšky, protože hezky předbíháme dlouhatánskou nehybnou kolonu aut.
Při pohledu na bosenskou celnici mi poskočí srdce radostí. Připadám si najednou jako na Středním východě. Oproti sterilnímu modernímu terminálu na chorvatské straně je tady jen takový ušmudlaný budníček, v němž se tísní tři bosenští pohraničníci, kteří mají na stole rozloženou hostinu v podobě nějakého kebabu, ovoce a zeleniny. "Dobar dan," odpovídá pohraničník se širokým úsměvem na náš pozdrav, utírá si umaštěnou ruku do kalhot, bez jediného slova nám do pasů bouchá razítka a vrací se k hostině.
wow, tak jsme vážně v Bosně! Ačkoliv první cedule za hranicí říká Welcome to Republic of Srpska a vlaje tady srbská trikolora. Bosna a Hercegovina je totiž tvořená srbskou a bosenskou částí, přičemž každá mají velkou míru samosprávy.
Procházíme městečkem, nebo spíš vesničkou, a vcelku rychle naznáme, že odsud žádný autobus nepojede. A tak hned vytahujeme ceduli s nejbližším městem DERVENTA. Vlastně jsme se na stopování těšili, i když už jsme trochu zhýčkaní, takže jsme rádi, že nám teď nic jiného nezbývá. Jsme přímo na jakési návsi, na dohled od celnice. Většina aut se ale hned za celnicí rozjíždí na jiné strany, a tak nakonec pochodujeme k benzínce na výjezdu z městečka o půl kilometru dál. Tady mají i směnárnu, tak aspoň získáváme první zdejší hotovost. Tohle je pátá měna, kterou dávám do peněženky - máme teď eura, české koruny, maďarské forinty, chorvatské kuny a přidali jsme bosenské marky. V době eurozóny je taková peněžní výbava dost nezvyk.
U benzínky nás jako první zkouší odchytit taxikář. Nabízí odvoz do Derventy za 50 €. Když říkám, že stopujeme, tak si očividně nejdřív myslí, že chci smlouvat, protože snižuje cenu na 30. Ale když mu ukazuju, že v peněžence mám 20 marek, což je v přepočtu něco přes dvě stovky korun, tak znechuceně odfrkává, mávne rukou a odjíždí.
Stoupáme si k silnici a během necelé minuty nám zastavuje auto. Asi 45letý řidič, mluví dost dobře anglicky. "Já mám stopaře hrozně rád. Miluju, když někdo cestuje takhle dobrodružně. Já mám dvě děti, tak už si o tom můžu nechat jen zdát," rozplývá se, jen co nasedneme. Cestou už vidíme první mešity, čistě bílé s vysokými štíhlými minarety.
"Bosna se vám bude líbit, pro turisty je to nádherná země. Ale je tady strašná bída. Pracoval jsem v Německu a posílal rodině peníze, ale neprodloužili mi povolení k pobytu. Tak teď dojíždím pracovat do Chorvatska. Dělám dělníka na stavbě a vydělám si tam přes 800 € měsíčně. Tady bych dostal sotva 400. Ale pro vás je to super, znamená to, že je tady levno," pokračuje řidič. Teda to se mi fakt líbí, jak je pozitivně naladěný. A překvapuje mě ta výborná angličtina. "Mě docela zaskočila ta cedule Vítejte v Srbské republice, když jsme překročili hranice do Bosny. Mluvíte vlastně doma srbsky nebo bosensky?", ptám se. "Srbština, bosenština, to je v podstatě jeden jazyk. Ty rozdíly se tady snaží dělat jenom politici, protože si na tom budují kariéru. Normální lidi vůbec nezajímá, jestli jste Bosňák, Srb nebo Chorvat. Všichni tady prostě chceme žít v míru."
Po necelé půlhodince jízdy přijíždíme k autobusovému stanovišti v Derventě. Řidič trvá na tom, že s námi půjde na pokladnu a zeptá se nám na autobus do Sarajeva. Pokladní se na nás zase nejdřív dívá, jako bychom chtěli jízdenky do Mordoru, a až potom odpovídá, že nejbližší autobus jede zítra odpoledne. Sakra tohle už ale není normální. Co je tak divného na tom, chtít jet do 200 kilometrů vzdáleného hlavního města? Až teď nás ale napadá, že politicky asi budou ta srbská a bosenská část fakt na nože a že mezi nimi tudíž asi nebudou zrovna nejsilnější vazby.
"Já se moc omlouvám, ona hromadná doprava v Bosně nefunguje úplně nejlíp," říká řidič, jako by to byla jeho chyba. "Tady vás nenechám, odsud byste si nikoho nestopli. Vezmu vás na výpadovku z města," navrhuje hned ochotně a i když se ze slušnosti snažíme odmítnout, jsme za tenhle návrh dost vděční, protože jednak je děsné horko a jednak nemáme bosenskou SIMku, takže 30 kilometrů od hranic už jsme bez internetu. "Já bydlím v tomhle vchodě," ukazuje cestou řidič na činžák vedle hlavní silnice. "Kdyby vám nikdo nezastavil, tak přijďte sem. Zazvoňte a seženu vám přespání." Jsem úplně beze slov. Takovouhle pohostinnost jsem zažil snad jenom v Íránu.
Řidič nás nechává na benzínce za městem. Předtím ještě nabízí, že mi nasdílí hotspot, abych si mohl stáhnout aspoň mapy, ale ty už máme naštěstí stažené. Koukáme na vzdalující se auto a jsme jako opaření. Jestli budou takhle neskutečně milí všichni Bosňani, tak se nám tady bude setsakra líbit.
Vytahujeme z batohu ceduli DOBOJ a zvedáme palec. Kamion, který je v tu chvíli prakticky vedle nás, okamžitě dupe na brzdu a zastavuje uprostřed silnice. Tykráso, tak tady je to pro stopování docela ráj. Pojedeme kamionem!
Šplháme do kabiny a najednou koukáme na cestu z výšky. Tenhle řidič bohužel neumí anglicky ani slovo, ale česko-bosensky nějaký small talk dohromady dáváme. Říká, že z Doboje pokračuje na východ do Tuzly, ale že nás nechá na super místě u kruhového objezdu, odkud buď můžeme stopovat dál do Sarajeva, nebo si jen kousek popojít k autobusáku. Cestou ještě zastavujeme na benzínce a kamioňák nám kupuje vychlazenou vodu.
O půl šesté slézáme v silné odpolední špičce na kruháči z kamionu. Doprčic tady je snad 50 stupňů a není tady kouska stínu. V tomhle počasí a v tomhle šíleném provozu se nám vůbec stopovat nechce a vlečeme se podél rušné silnice na nedaleký autobusák. Buď odsud něco pojede, nebo si dáme něco ledového k pití a zkusíme to stopem dál, až se trošku skloní slunce. Do Sarajeva už je to necelých 150 kiláků.
Autobusák jako by zamrzl v jugoslávských časech. Retro nástupiště jsou oplocená a musí se procházet přes vrátného, který kontroluje jízdenky. Vrátného se ptáme na autobus do Sarajeva. Anglicky neumí, ale posílá nás do kanceláře, kde na nás pokladní zase kouká, jako bychom se zbláznili a ukazuje, ať zkusíme kancelář vedle. Tam pokladní beze slova zavírá přepážku a gestikuluje, ať jdeme za ní. Vytahuje i pokladní z druhé kanceláře a společně jdeme k vrátnici, kde všichni tři o něčem vášnivě diskutují.
Slečna z druhé pokladny nám nakonec přes Google Translator sděluje, že v 18:30 pojede autobus do východního Sarajeva. Ale že je to východní Sarajevo a jestli je to pro nás v pořádku. Vůbec netuším, proč by nám to mělo vadit, tak kývu hlavou, načež slečna někam telefonuje. Že by se tady zastavovalo jenom na vyžádání? Po telefonátu si nás vede do kanceláře a platíme každý v přepočtu skoro 4 stovky. Teda na to, jak je Bosna chudá země, je to pěkná pálka. Možná proto tady skoro žádná doprava nejezdí. Protože si ji nikdo nemůže dovolit.
Máme čas, tak si jdeme vedle do supermarketu nakoupit a když se vracíme, stojí pořád prodavačky venku s vrátným a usmívají se na nás. Teda to jsme tady způsobili pěkné pozdvižení!
Autobus, respektive minibus, přijíždí přesně na čas, což je na Balkán rozhodně příjemné překvapení. Pár cestujících už je uvnitř, s námi nikdo jiný nenastupuje. Vrátný nám při odjezdu se širokým úsměvem mává. Měl jsem zato, že Bosna je vcelku turistická země, ale zjevně ne až tolik, anebo aspoň ne všude, když jsou tady z nás takhle vydření.
Jízda příjemně ubíhá, většinu cesty jedeme krásným hlubokým údolím řeky Bosny. Po dvou hodinkách, akorát když zapadá slunce, máme na obzoru předměstí Sarajeva, která se rozkládají na úbočích kopců podél údolí.
Minibus nás vysazuje na stanici Istočno Sarajevo, což bosensky znamená východní Sarajevo. Jsme z toho trochu zmatení, protože jsme na jihozápadním okraji města. Ale název asi pramení z toho, že Sarajevem probíhá hranice mezi srbskou a bosenskou částí, přičemž teď jsme právě v srbské části a Srbská republika je obecně spíš na východě. Každopádně už chápeme, proč se pokladní ptala, jestli nám to nevadí. Do centra je to odsud totiž přes 10 kilometrů. To není úplně procházka, obzvlášť s batohy a takhle večer. Snažíme se nejdřív sehnat nějakou MHD, ale nezdá se, že by tu byla jakákoliv zastávka. A tak nakonec skončíme u taxikáře, který se nám nabízel, jen co jsme vylezli z autobusu. Ten nám nejdřív centrum nabízí za 40 marek. Ukazuju, že mám jenom 10 a čekám, že nás pošle do háje. "No dobře," usměje se a natáhne se po bankovce. Uf, to nás chtěl teda pěkně natáhnout.
Cestou vidíme, že Sarajevo je pěkně kopcovité. Na několika místech se nám otevírají výhledy na celé údolí, které už teď po setmění úžasně září. Řidič nás vysazuje u Latinského mostu přes řeku Miljacku, kde byl před více než 100 lety zastřelen František Ferdinand d'Este. Nás snad Sarajevo přivítá lépe.
Přecházíme most a jdeme si najít ubytování. Žádnou rezervaci nemáme, protože jsme netušili, jestli se nám sem dneska podaří dojet. Ale našel jsem si dopředu pár adeptů, kde bychom mohli složit hlavy.
Staré město je neskutečně živé. Hlava na hlavě. Připadáme si jako v Istanbulu. Typický muslimský bazaar proložený mešitami. Šplháme nejdřív kousek do kopce k vcelku pěknému hotýlku Hotel Hayat, kde nás ale odmítnou s tím, že akorát prodali poslední pokoj. Uf, Sarajevo bude asi dost populární. Nabízejí nám pokoj v sousedním hostelu, ale tam je to taková špína, že se radši klidíme. Posouváme se kousek k hotýlku Istanbul Golden Horn. Tady nás na recepci obklopí skupinka starších chlapíků, kteří nás dost nepřátelsky probodávají pohledy a nemluví ani slovo anglicky, ani bosensky. Jenom turecky. Z gestikulace chápu, že zavolají někomu, kdo anglicky umí. Ten nám ale jen vysvětlí, že už mají plno. Když ale vylezeme ven, tak pro nás ten chlápek z telefonu osobně přibíhá s tím, že v jeho hotelu je ještě volný pokoj.
Hotel Safir. Ten mezi mými favority nebyl. Ale na Google mapách má 4 z 5 hvězdiček. Jsme dost utahaní a na pohled to vypadá vcelku dobře, tak aspoň jednu noc se tady vyspíme. Chlápek chce 50 euro, tak znovu využívám toho, že mám peníze rozstrkané všude možně a ukazuju peněženku, že mám jenom 40. "Dobře, tak 40." Sara se vzteká, že jsem měl smlouvat víc, že v Bosně takovýhle hotel rozhodně tolik stát nemůže. Ale já jsem fakt utahaný a jsem rád, že máme kde spát.
Sara už chce jenom padnout do postele, já ale po sprše trochu ožiju a vydám se pro večeři. Mozek už se mi vypíná, tak nemám chuť na komunikační bariéru, ani na nějaké experimenty, a pádím rovnou za nosem do Mekáče. Procházím si přitom nádhernou pěší zónu, která prochází napříč bazaarem a potom pokračuje mezi honosnými domy z 19. století. Beru dvě Big Mac menu a vracím se stejnou cestou zpátky. Je skoro 11 večer a tady není k hnutí. Živé, tepající město. Těšim se na zítřek, protože tady se nám asi bude fakt líbit!

» Pokračování - Den v Sarajevu