Z Budapešti na Balkán- cestopis

První třídou do Pětikostelí

12. července

Takhle živé jsme pražské letiště neviděli skoro tři roky. V Erste salonku málem ani není kam si sednout. I když po chvíli zjišťujeme, že to je hlavně proto, že Wizzairu se povedlo dost přebookovat let do Milána a lidi, co se nevešli, uklidil sem, než si ujasní, co s nimi. "To já teda rozhodně takhle nenechám a budu je žalovat!", rozčiluje se teatrálně jakási vidlačka, zatímco do sebe futruje asi půl kila řízečků. Jinde, než vedle ní, místo nebylo, tak máme aspoň do odletu postaráno o zábavu.
Dnešek máme v podstatě detailně nalinkovaný, zatímco na celý zbytek tripu máme jen jeden pevný bod, a sice odlet z Dubrovníku do Vídně 17. července. Dneska odlétáme Ryanairem do Budapešti a protože tohle město už máme prochozené důkladně, vyrážíme pak rovnou vlakem na jih do města Pécs, které má super český název Pětikostelí.
Mám děsnou radost, že linka Ryanairu do Budapešti se chytla a i po 5 letech létá úplně plná, takže už do Maďarska snad nikdy nebudeme muset po zemi. Popularita linky pro nás teď sice znamená, že si nesedneme vedle sebe, ale na ten 45minutový přískok nám to ani nestojí za nějaká škatulata s ostatními cestujícími.
Kolem čtvrt na čtyři přistáváme v Budapešti a protože nejbližší vlak na jih odjíždí až po 18. hodině, užíváme si ještě luxus letištního salonku, než se definitivně vrhneme vstříc dobrodružství.
MHD v Budapešti mi připadá, že snad jako jediná v Evropě dotahuje nebo dokonce předčuje tu pražskou. Metro na letiště tady sice taky nemají, ale pro cestu na jih aspoň nemusíme až do centra. Autobus 200E nás doveze na nádraží Köbanya-Kispest, kterému se lidově říká Köki. A odsud nás po obvodu Budapešti doveze na opačný břeh Dunaje regionální vlak, něco jako linka S. Když vidíme zarostlé kolejiště nádraží a stáří projíždějících souprav, jsme docela rádi, že jsme si do Pécsi booknuli první třídu. Ale abychom nekřivdili, vlak S-Bahnu je fungl nový a za Dunaj na nádraží Kelenföld nás doveze po čtvrt hodince ladné jízdy.
Na Kelenföldu na nás už čeká náš vlak s honosným názvem Intercity Mecsek a to je teda husté retro. Stahovací okénka a takové ty sklápěcí dveře na kliku. Tohle jsem v Česku už pěkných pár let neviděl. Vagon 1. třídy je jediný, který má dveře elektronické a je klimatizovaný. Sakra, možná to byla hloupost, připlácet za 1. třídu. Mohli jsme k Balkánu přičichnout už dneska. No co už.
Rychlostí k Balkánu rozhodně nepřičichneme. Do Pécsi je to přes 200 kilometrů a má to trvat jen něco přes 2 hodiny, což je i v Česku rychlost vcelku nevídaná. Vyjíždíme přesně na čas, svištíme přímo na jih, cestou děláme jen pár zastávek a skoro celou dobu sledujeme okénkem zapadající sluníčko, které těsně před Pécsí nakonec zapadne úplně. Což nás trochu mrzí, protože takhle si město prohlédneme jen za tmy. Zítra nás totiž brzy ráno čeká odjezd.
Hotel ale máme přesně na opačném konci starého města, než je nádraží, takže nějaké památky si cestou prohlédneme. Pécs byla 150 let pod osmanskou nadvládou a z té doby zůstalo ve městě několik mešit, byť žádná neslouží původnímu účelu. První z nich, mešitu Yakovalı Hasan Paşa, nacházíme hned na okraji starého města. Najednou jako bychom opravdu stáli v Turecku. Kromě minaretu nechybí ani typický půlměsíc nad střešní kopulí.
Starým městem procházíme po dlouhatánské pěší zóně Ferencesek, která nás dovede na centrální náměstí Széchenyi. Tady nás přivítá největší osmanská mešita Pasha Qasim, která už ale byla během staletí přestavěna na kostel. Minaret chybí, kopuli zdobí půlměsíc a kříž zároveň. No ale vyjma mešit je to tady prostě klasické příjemné stotisícové středoevropské město.
Z náměstí pokračujeme po pěší zóně až do hotelu. Jak jsme se cestou zdrželi focením, je už teď skoro půl desáté. Připadá nám, jako bychom snad v hotelu dnes měli být jediní hosté. Všude je tma, budova je zamčená, recepční si musíme přivolat telefonem.
Když už v Maďarsku nestrávíme ani 24 hodin, dali bychom si aspoň nějakou maďarskou večeři. Procházíme středobod celého města, přes půl kilometru dlouhou pěší třídu Király utca, ale všude už sklízejí židle. A tam, kde nesklízejí, říkají, že kuchyň už zavírá. Projdeme ulicí několikrát z jednoho konce na druhý, než poraženecky skončíme v italské restauraci Lezser Bárkonyha, kde mají otevřeno až do jedné.
Nakonec ale zjistíme, že nějaká maďarská jídla mají i tady. Sara trvá na tom, že si musí dát guláš, já jdu do vepřové panenky s grilovanou zeleninou. A k pití pivo Pécsi z místního pivovaru. Vynikající.
Když skončíme s večeří, táhne už na půlnoc a město stihlo úplně usnout. Nikde ani noha. Aby taky ne, když je všude zavřeno. No, nás čeká vstávačka v 7, tak už jdeme taky na kutě. Netušíme, kde a jak zítra skončíme, tak ať aspoň nezačínáme den zničení.

» Pokračování - Přes Slavonii stopem do Bosny