Z Budapešti na Balkán- cestopis

Den v Sarajevu

14. července

Zaplatili jsme si v tomhle hotelu jen jednu noc, ale hned po probuzení je nám jasné, že dnešek strávíme v Sarajevu. Ze včerejší odysey jsme docela zmožení a dneska to vidíme jenom na poflakování po městě. Ale ubytujeme se jinde. Tady se nám to včera zdálo na první pohled pěkné, ale v koupelně bůhví odkud prosakuje z podlahy voda a všude možně jsme našli plíseň, takže za to se nám znovu 40 éček platit nechce. Přes Booking nacházíme opodál trochu líp vypadající a trochu dražší Hotel Corner. Že budeme v Bosně platit přes litr na noc a bez snídaně, to jsem úplně nečekal, ale Booking píše, že 87 %ubytovacích kapacit v Sarajevu je obsazeno, tak jsme holt zjevně trefili tu nejhorší sezonu.
Hrabeme se z hotelu chvíli před jedenáctou a popocházíme jen pár kroků k novému bydlení. "Tady snad všechny hotely vlastněj Turci," šeptá mi Sara do ucha, když začnu na recepčního mluvit anglicky a ten začne cosi halekat cizí řečí někam dozadu. Takhle brzy nás samozřejmě neubytují, ale necháváme si tady aspoň bágly. "A kam je můžeme dát?", ptám se a rozhlížím se po nějakých dveřích. "Sem," ukazuje recepční do rohu u vchodu. Hm, tak to je pomalu můžeme nechat na ulici. Přendáváme si aspoň cennosti do příručních báglů. "Můžu zaplatit kartou?", ptám se a jsem si celkem jistý, že můžu, protože na Bookingu to bylo napsané. "Ah...," kouká recepční zmateně. "Karta zítra," říká nakonec. Asi si musí vyžádat terminál od bosse zdejší turecké mafie.
No nic, Turky necháváme Turky a vyrážíme do města. Tenhle hotel máme přímo na nábřeží, tak jen přecházíme přes kamenný most řeku Miljacku na Trg Prve brigade a kocháme se tím, co máme kolem sebe. Na opačném břehu vidíme docela monumentální radnici, kterou v roce 1891 navrhl český architekt Karel Pařík. Průčelí budovy má takový islámský styl a dává jasně tušit, že od střední Evropy už jsme daleko. Na všechny strany pak vidíme tyčit se převážně zalesněné kopce doplněné o štíhlé minarety. Je odsud docela dobře patrné, že město je ukrutně "dlouhé". Že se rozkládá převážně v hlubokém údolí řeky a moc se nesnaží růst do okolních kopců. Je to jasně vidět i při pohledu na mapu - od východu na západ měří Sarajevo přes 10 kilometrů, od severu na jih jen necelé 3.
Vracíme se přes řeku a zaplouváme do uliček bazaaru. Jelikož je pekelné horko, tak je tady o něco míň přelidněno než v noci. Bazaar má takový příjemný istanbulský ráz a potkáváme v něm několik malebných mešit.
Chceme pořídit nějaké pohledy a suvenýry, a tak potřebujeme zdejší hotovost, protože karty nikdo z bazarníků nebere. Eura už jsme vystříleli za včerejší hotel a než budu měnit část z tisícovky chorvatských kun, které jsme si taky přivezli, zkouším bankomaty. Každý ale po mně chce poplatek v přepočtu 250 Kč! Tak to jsem ještě neviděl. Oproti tomu ve směnárně přímo uprostřed bazaaru měním kuny skoro za středový kurz. Kupujeme pohledy, dokonce i známky a zalézáme do stínu na terasu vcelku fancy kavárny Dialog, na chvíli se zchladit. Dáváme si vynikající ledové kafe a říkáme si, že ty kuny asi utratíme ještě než se dostaneme do Chorvatska, protože ani podnik téhle úrovně v hlavním městě nebere karty.
V kavárně se schováváme celou hodinu, zčásti i kvůli ukrutně pomalé obsluze. A pak procházíme zbytek sarajevských památek mimo bazaar, jako třeba katedrálu a Národní galerii. Připomíná mi to tady Lublaň. Takové okresní město, které jako by se hlavním městem stalo spíš omylem. Oproti Lublani je tady ale násobně větší provoz aut, což je dost otravné. "Já bych vyrazil do nějakýho toho kopce okolo. Myslim, že ty výhledy by na tomhle městě mohly být to nejzajímavější," navrhuju, když se podél řeky dostaneme zpátky k radnici a viděli jsme už v podstatě celé centrum. "Nepraštil ses do hlavy? Vždyť je asi 45 stupňů," namítá Sara a chce se zašít na hotelu, než slunce přestane tolik žhnout. No na hotelu mně se být nechce, tak holt vyrazím sám. Snad to se mnou nesekne.
Hned u hotelu se vydávám do kopce malebnou uličkou s jezdeckými schody. Schody se mi líbí. Aspoň jedno místo, kudy nejezdí auta. Hned na konci schodů narážím na dost působivé místo - v prudkém svahu umístěný rozlehlý muslimský hřbitov Kovači, kde jsou pohřbení bosenští vojáci padlí v Jugoslávské válce.
Pokračuju do prudkého kopce podél hřbitova. Nad ním se pak cesta stáčí na vrstevnici a mezi keři se otevírají první výhledy na Sarajevo. Tak tohle je žrádlo! Výhled je přesně v ose řeky, takže krásně vidím radnici, Latinský most a kolem spoustu štíhlých minaretů. A taky si všímám, že většinu ulic i v nejužším historickém jádru hyzdí paneláky.
Cesta se znovu stáčí vzhůru a nakonec šplhám po docela příkrých schodech. A jsem nahoře! U místa, kterému se říká Bílá pevnost. No, pevnost je v tomhle stavu dost honosné označení. Je to vyloženě jenom hromada kamení. A dovnitř té hromady se platí vstupné, tak zůstávám venku. Jelikož jsem úplně na okraji města, tak mám na jednu stranu parádní výhled na hluboké údolí řeky Miljacky. Na opačné straně, ve výhledu na město mě pak zaujme monumentální budova, odhadem z konce 19. století, která se vyloženě rozpadá. Je to tak fascinující, že hned googlím, o co se jedná.
Jsou to kasárna Jajce, která byla zničena během Jugoslávské války a teďka jsou v jakémsi právním vakuu, protože je sice vlastní bosenská armáda, ale ta je kvůli Daytonské dohodě nesmí používat a kvůli bosenským zákonům je nesmí ani prodat. A tak tady prostě 30 let chátrají. Takových objektů je prý jen v Sarajevu víc, natož v celé Bosně.
Tak jsem se vynadíval a zpátky dolů to beru skrz civilizaci, protože fakt potřebuju sehnat něco k pití. V téhle části města bych nepoznal, že nejsem v libovolné české vesnici. Úplně totožná architektura, po tureckém vlivu tady není ani stopy. V malém supermarketu kupuju dvě půllitrové citronády, jednu exuju hned na místě, druhou zdolávám než se znovu dostanu ke hřbitovu Kovači. Dělám ještě pár fotek hřbitova a pádím do hotelu, protože to horko je fakt úděsné.
Znovu ven se odhodláme až po šesté, kdy se sluníčko začne sklánět za okolní kopce. Potřebujeme dojet na autobusové nádraží, abychom si radši dopředu zařídili jízdenky na zítřek. V trafice u hotelu kupujeme lístek na tramvaj za marku šedesát a taky SIMku se 3 GB dat za 5 marek. Tramvaj přijíždí v zápětí. Chce se mi říct, že už něco pamatuje, ale to ty naše 60leté pražské Tatry taky.
Slabých 10 minut jízdy na západ od bazaaru a vystupujeme na zastávce přes americkou ambasádou. Setsakra velkou ambasádou! Armádně vypadající objekt je obklopený rozlehlým pozemkem a podél plotu hlídkují američtí policisté. Všude jsou velké cedule o zákazu focení. Tramvajové koleje vedou podél ambasády až k autobusáku, ale nic po nich nejezdí. Těžko říct, proč, každopádně půlkilometrovou rovinku k nádraží musíme zdolat pěšky.
Vedle autobusáku se nachází i vlakové nádraží. Zítra chceme pokračovat směrem Mostar a moc rádi bychom jeli vlakem, jenže ten má odjíždět už někdy v 7 ráno a to fakt nedáme. A tak radši míříme do odbavovací haly autobusáku.
Před halou se poflakuje několik desítek mladíků s různě rozměrnou bagáží. Jsem si tak na 90 % jistý, že to jsou blízkovýchodní imigranti, co se odsud snaží dostat do EU. Několik jich stojí i ve frontě u jízdenkové přepážky. Snaží se na pokladní mluvit anglicky, ale ta jen zamračeně kroutí hlavou, a tak odcházejí s nepořízenou. Když přicházíme na řadu, tak se v domnění nulové znalosti angličtiny u pokladní zmůžu jen na "Mostar?" a gesto naznačující "zítra". "Two tickets? What time do you want to go?", odzbrojí mě pokladní. Hmm, tak to se asi s arabskými kluky prostě jenom nechtěla bavit.
Se dvěma jízdenkami koupenými na zítřejší devátou hodinou zaplouváme do ulic sousedního sídliště. Nechce se nám zase pochodovat podél plotu ambasády. No a ještě že jsme sem zahnuli. Narážíme totiž na něco fascinujícího - normální obydlené činžáky tady mají dost hustě rozstřílené fasády. Tak tohle je síla! Zajímalo by nás, jestli se jim 30 let od války ještě do oprav nechtělo, anebo jestli to mají jako upomínku. Jelikož po městě jsme zatím zahlédli docela dost plakátů "Don't forget Srebrenica 1995", zdá se druhá možnost asi i pravděpodobnější.
Uličky nás dovedou na náměstí Karla Paříka, na němž tento český architekt postavil ve 30. letech nádherný Kostel svatého Josefa. Je to hezké, že tady po krajanovi pojmenovali náměstí, když už jim ve městě postavil přes 70 budov.
Tramvají se vracíme zpátky do starého města a docela bychom se porozhlédli po nějaké večeři, protože je už půl osmé. V Bosně si samozřejmě musíme dát čevabčiči a Sary bosenská studentka nám doporučila restauraci Čevabdžinica Petica Ferhatovič. Ta je přímo uprostřed bazaaru, kde bychom normálně čekali spíš turistickou past, ale když je to doporučení od místňáka, vydáme se tam. Cestou ale ještě narazíme na stánek s neodolatelnou baklavou, tak si dáváme předkrm. A protože tady mají i pěkná dárková balení, tak už víme, že nám poslouží jako suvenýr. Jen musíme povyměňovat další chorvatské kuny, protože ani tady samozřejmě neberou karty.
Tahle Čevabdžinica je evidentně dost populární. U vchodu musíme čekat, než se uvolní stůl. Obsluha frčí jako ve fabrice, není čas ztrácet čas. Okamžitě se mi vybavuje Pizzeria da Michele z našeho nedávného výletu do Neapole. Asi 60letá servírka se usmívá, ale lístek po nás vyloženě háže za běhu. Objednáváme dvakrát čevabčiči a dvakrát ayran. Jídlo nám na stole přistane snad během dvou minut. Turecké dědictví se nezapře - čevabčiči je takové, jaké známe z Čech, ale je nacpané v döneru, v chlebu, ve kterém jsme zvyklí jíst turecký kebab. Porce je obrovská a naprosto vynikající. Jen ani nestíháme udělat fotku, přijdeme si děsně v presu, jak kolem nás obsluha strašlivě pospíchá a venku čekají lidi. Ale místňáci, kterých je okolo většina, se evidentně rozhodit nenechají a úplně v klidu si debužírují.
Účet je velmi příjemný, i s dýškem 15 marek, takže necelé dvě stovky korun.
Zítra nás sice čeká brzké vstávání, ale po té vynikající večeři se nám ještě nechce do hotelu, a tak se vracíme do Dialogu na drink. Jen je i teď, těsně po západu slunce, děsné horko, a tak nemáme chuť na alkohol a dáváme si jen mocktaily. Minaret jedné z bazaarových mešit máme na dohled a poprvé za tenhle výlet slyšíme svolávání k modlitbě. Doteď nám asi všechna ostatní přehlušoval hluk silného provozu. Každopádně jak nám během odpoledne Sarajevo připomínalo Lublaň, přenesli jsme se teď mentálně za zvuku muezzinů a s nealko koktejly v ruce naopak daleko od Evropy, až někam za Ankaru.

» Pokračování - Bosenský klenot - Mostar