Z Budapešti na Balkán- cestopis

Bosenský klenot - Mostar

15. července

Do Mostaru nám to sice odjíždí až v devět, ale budíka jsme radši nařídili na sedmou. Přece jen jsme na Balkáně, tak ať máme rezervu. U tureckého recepčního se domáhám slíbené platby kartou. Terminál vytahuje ze zaprášeného šuplíku a připojuje ke kabelu. Asi už je to hodně dlouho, co se jim tady někoho nepodařilo ukecat do hotovosti.
Popocházíme na tramvajovou zastávku u náměstí Baščaršija na okraji bazaaru a v trafice kupujeme jízdenky. Má to tady najednou úplně jinou atmosféru. U trafiky jsme jediní cizinci, místní si tady kupují noviny na cestu do práce. Náměstí je prakticky liduprázdné, promenádují se na něm akorát holubi.
S rezervou jsme to přehnali, na autobusáku stepujeme už chvilku po osmé. Měli bychom akorát čas dát si snídani, jenže tady není žádná kavárna. Otevřená je akorát čevabžinica, kde už si plno lidí pochutnává na čevabčiči, ale to my takhle brzy poránu nezvládneme. A tak aspoň na sousední poště měníme další kuny na bosenské marky. Doufám, že se do Chorvatska dostaneme dřív, než nám dojde hotovost, protože to šílené výpalné zdejším bankomatům fakt dopřát nechci.
Když to nevyšlo s kavárnou, kupujeme si aspoň v malém obchůdku sendvič a ledové kafe v plechovce. Zatím nás nepřestává fascinovat, jak moc jsou tady všichni usměvaví, přátelští a schopní mluvit anglicky.
Autobusák je docela ospalý, k odjezdu se chystá jenom jeden autobus. Ten náš, do Mostaru. Nenastupuje do něj snad jediný místní. Samí bílí Západoevropani. Ajéje, tam to bude vypadat. Takový bosenský Český Krumlov.
Trochu překvapivý je poplatek dvě marky za každý batoh, který u zavazadlového prostoru vybírá nějaký čičmunda. Nevydává na to žádný lísteček, tak si říkám, jestli má vůbec něco společného s autobusem a jestli to není nějaký vandrák, co sem přišel chytře zkasírovat hloupé Zápaďáky.
Vyjíždíme přesně na čas. Po mohutném osmiproudém bulváru Meše Selimoviča projíždíme prakticky celým městem z východu na západ. Po stranách se střídají budovy různých úřadů s šedivými paneláky, které mají na fasádách všechny do jednoho díry po střelbě!
Autobus je obsazený do posledního místa, ale naštěstí je dobře klimatizovaný. Rozhlížíme se po osazenstvu kolem sebe a říkáme si, že v Mostaru se nám asi nocovat chtít nebude. Než trávit zbytečně moc času v takhle turistickém městě, využijeme večerní hodiny radši na nějaký další přesun. Ideálně zkusíme najít autobus až do Dubrovníku a zítra už se budeme jenom válet. Ale jelikož už máme zkušenost s tím zdejším přeshraničním provozem, hledáme radši ještě alternativy. V úvahu připadá ještě Neum, jediné bosenské město na mořském pobřeží, které půlí Chorvatsko na dvě části. A taky Trebinje, která leží prakticky na hranicích "vedle" Dubrovniku.
Než si dáme všechny možnosti dohromady, opouštíme už velkorysou dálnici, která nás dostala nějakých 30 kilometrů od Sarajeva. Dál nevede. Sjíždíme na úzkou okresku do hlubokého údolí řeky Neretvy. Rychlost jízdy znatelně poklesla, zato krása za okny razantně stoupla. Obklopují nás ostré kamenité vrcholky a voda v řece je nádherně azurová. Skálu, která se z jedné strany lepí na silnici, každou chvíli přerušuje hluboký kaňon, kterým se z hor valí některý z přítoků Neretvy. Neskutečná nádhera. Nečekali jsme, že nás bosenská krajina až takhle překvapí.
Do Mostaru přijíždíme přesně v poledne. Ani nevím, kde jsme nabrali takové zpoždění. Cesta měla trvat jen něco přes dvě hoďky. Horko nás při výstupu málem srazí na kolena. Tak tohle je brutus. Oproti Sarajevu ještě nejmíň 5 stupňů navrch.
Chceme si radši dopředu zajistit další cestu, tak si stoupáme do fronty u jízdenkové přepážky. Kromě turistů je tady zase od pohledu několik blízkovýchodních imigrantů, kteří od přepážky odcházejí s nepořízenou. Pokladní se ptám na jízdenky do Dubrovníku. Tváří se stejně nechápavě, jako když jsme předvčírem v Chorvatsku sháněli jízdenky do Bosny. Tak zkouším Neum, ale tam prý jede autobus až zítra. Poslední možnost - Trebinje? Na tu prý musíme k přepážce v sousední budově. Nojo, Trebinje leží v srbské části Bosny, tak tam asi jezdí jen srbské autobusy, nebo tak něco.
Ve vedlejší budově naštěstí uspějeme. Do Trebinje to odjíždí v 17:30, což je pro nás tak akorát. Jedna jízdenka stojí 19 marek (asi 240 Kč), což je na zdejší ceny hromadné dopravy dost dobré. Akorát zase neberou karty, takže cash se nám opět tenčí. Ale do Chorvatska to snad dojedeme a doufáme, že tam už budou bankomaty bez lichvářských poplatků.
Tak to by bylo. Teď máme 5 hodin na prohlídku města. První půlhodinku zabijeme po pár krocích v kavárně Meet&Eat, která má pěknou zahrádku pod košatými stromy. Ještě jsme totiž dneska neměli kafe a ani to horko nám do skoku úplně nepřidává. Tady nejen že podávají kafe ledové, ale mají i výbornou domácí limonádu, takže odcházíme pěkně povzbuzení.
Vlečeme se hlavní ulicí směrem ke starému městu. Ujít ten jeden kilometr nám trvá skoro půl hodiny, protože využíváme každý kousek stínu k nabrání dechu. Všechny činžáky do jednoho mají rozstřílené fasády.
Konečně se dostáváme k Lučki mostu a otevírá se nám ten ikonický výhled na mostarský Stari most. Slunce pere tak moc, že ani v hledáčku foťáku toho moc nevidíme, takže děláme spíš naslepo pár fotek a mažeme se zase schovat do stínu na opačném břehu.
Staré město dostalo v Mostaru během Jugoslávské války pekelně zabrat. Většina domů skončila vybombardovaná a rozstřílená. Dokonce i ten ikonický Stari most se zcela zřítil. Bosňané ale všechno opravili a postavili znovu tak, jak to bylo předtím. Jak procházíme prvními dlážděnými uličkami, obklopeni kamennými domy, říkáme si, že je to docela znát. To Staré město skoro voní novotou. A přesto jsou ty uličky vážně kouzelné. Dokonce ani tady nejsou takové davy, jakých jsme se báli. Možná se jen všichni schovávají kvůli té výhni. A my se radši jdeme zase na chvíli schovat taky.
Vybíráme si zahrádku úplně náhodné kavárny Ascinica NAR, protože v tomhle bludišti není možné cokoliv najít podle Google map. Takže trochu riskujeme turistickou past, ale u vchodu inzerují kopeček zmrzliny za 2 marky, tak to snad bude v pohodě. Dáváme si ledové kafe, zmrzlinu k tomu a sbíráme síly na další pochod dobrou hodinu. Pod markýzami tady mají super vodní rozprašovače, takže se nám odsud fakt nechce. Nakonec se ale přece jen sbíráme. Účet za oba je 10 marek, v přepočtu 125 Kč. Jsme sice v Bosně, ale i tak bych na tomhle místě čekal aspoň dvojnásobek.
Vedle kavárny objevujeme uzoučkou uličku s příkrými schody. Zdá se, že vedou na břeh řeky, a tak se i s vědomím, že pak budeme muset šplhat zpátky nahoru, vydáváme dolů. Schody nás vyplivnou přímo pod Starim mostem. Je tady malá pláž a působivý výhled na most. Je to teda výška! A nahoře vidíme tu samou zábavu, co známe z Portugalska - mladí kluci v plavkách vybírají peníze od kolemjdoucích s tím, že až vyberou dost, skočí z mostu do řeky. Kolemjdoucím se ale asi moc platit nechce, protože za tu dobu, co tu strávíme, žádný skok nespatříme.
Šplháme po schodech zpátky vzhůru a tady se konečně dočkáme toho davu, který jsme očekávali. Jsme v hlavní uličce vedoucí k mostu a je to teda peklo. Hlava na hlavě, obchody okolo prodávají turistické cetky a do toho pere slunce. Prodíráme se na most, děláme jedno obligátní selfíčko a honem pryč.
V navazující uličce se konečně otevírá takový výhled, při kterém mám slunce v zádech, a tak dělám první pořádné fotky. Pohled je to navíc zatím asi nejhezčí, kromě mostu a azurové řeky Neretvy jsou vidět i okolní kamenné domy.
Na malém náměstíčku nacházíme pěkné pohledy, které spolu se známkami opět vyluxují zbytek našich bosenských marek. Okolo jsou bankomaty různých bank, dávám šanci všem, ale všechny chtějí poplatek 250 Kč. Je nás tu takových bezradných cizinců víc. Když pak hezky ve stínu s výhledem na náměstíčko píšeme pohledy, vidíme, že drtivá většina lidí k bankomatu přijde, vloží kartu a za chvíli ji zase vytáhne. Kolik turistů asi ten lichvářský poplatek zaplatí?
U lichvářských bankomatů v podstatě končí Staré město a dál už zas pokračujeme okolo činžáků s rozstřílenými fasádami. Nejdřív hledáme supermarket, protože to je jediné místo, kde se dá platit kartou, abychom pořídili nějaké ledové pití. Voda, kterou jsme měli s sebou, už je prakticky vařící. A potom zkoušíme štěstí na poště, kde nám snad vymění hotovost. "Dostanete 75 marek za chorvatské kuny a 25 marek za české...peníze," sděluje mi pošťačka perfektní angličtinou. Když jsem jí na pultík kromě kun položil i 300 korun, tak po chvilce hledání k vlastnímu překvapení zjistila, že je může vyměnit, jen nevěděla, jak se ta naše měna jmenuje.
Tak, hotovost máme, město jsme viděli a jsou 4 hodiny, tak se do odjezdu autobusu můžeme jít znovu zašít do Meet&Eat. Tentokrát sedáme dovnitř, protože mají super klimatizaci. A kromě ledového pití objednáváme taky dvakrát omeletu, protože jsme za celý den prakticky nic nejedli. V té výhni jsme nějak neměli hlad.
O čtvrt na šest se vracíme na autobusák. Pokladní zamyká kancelář a spolu s dalšími dvěma cestujícími nás vede přes ulici a za roh, než nás odloží na náhodném místě uprostřed chodníku. "Tady zastaví vaše autobusy," říká, otáčí se na podpatku a míří zpátky k autobusáku. Přemítáme, co má tohle asi znamenat. Autobusák rozhodně netrpěl takovým nedostatkem místa, že už by nemohl přijmout další autobusy. Spíš byl dost naddimenzovaný. Možná je to tím, že teď už míříme zase do srbské části Bosny? Tak že by srbské autobusy měly zakázaný vjezd na bosenský autobusák? Těžko říct, každopádně autobus po chvíli skutečně přijíždí. Nejdřív ten pro naše "kolegy" a pak i ten náš. Ještě rychleji ale zmizeli dva stopaři, kteří se postavili kousek od nás a během půl minuty jim zastavilo auto. Kdyby nebylo takové vedro, asi bychom v téhle stopařům zaslíbené zemi taky radši zvolili zdvižený palec.
Po pár minutách jízdy vidíme, že jsme to s tou teorií o srbských autobusech odhadli správně. Autobus objíždí město z východu na západ a zajíždí na autobusák v srbské části. Tady nastupuje většina cestujících. Pak město objíždíme znovu a zamíříme přímo na jih. Silnice stoupá zprudka vzhůru a po pravé straně se otevírá nádherný výhled na celý starý Mostar.
Radost nás přejde hned za městem, když z krásné široké silnice odbočíme na mnohem užší silničku směrem na východ. Nejkratší cestou očividně nepojedeme, místo toho zase vymeteme co nejvíc obcí. Sakra, ten stop by fakt bývala lepší možnost!
Stoupáme podél vinic zalitých zlatavým sluncem, a potom stoupáme ještě víc a celé údolí řeky Neretvy máme jako na dlani. Kopec je čím dál prudší a motor autobusu řve, co to dá. A najednou ztichne. Řidič uhýbá ze silnice na okraj srázu a dupe na brzdu. Klimatizace chcípla a v autobuse začíná být okamžitě na chcípnutí. Fuck. Dojeli jsme? Řidič nic neříká. My po sobě nervózně koukáme, ale Bosňani nehnou brvou. Tak asi se neděje nic neobvyklého. Motor se nejspíš přehřál, protože po pár minutách odpočinku nad srázem ho řidič znovu startuje a vyrážíme.
Údolí Neretvy už je někde daleko za námi, teď koukáme do pěkně hlubokého a mnohem užšího údolí nějakého jejího přítoku. Na opačné straně vidíme zříceninu nějakého hradu. Mezi stromy vykukují holé skály. Pohled je to fakt dechberoucí! Dech znovu ztrácí i motor, opět zajíždíme na okraj srázu a pár minut vyčkáváme.
Nakonec se vyhrabeme tak vysoko, že znovu vidíme široké údolí řeky Neretvy, několik kolmých údolíček s jejími přítoky a v pozadí majestátní vrcholky hor na hranicích s Chorvatskem. Božská nádhera! Jedna z nejpůsobivějších cest, po jakých jsem v životě jel. Fotit se ale bohužel nedá, protože to pěkně drncá, autobus sebou ukrutně hází a okna jsou navíc dost špinavá. Pro fotky smrtící kombo.
Stoupání nakonec přeci jen končí. Vjíždíme na jakousi náhorní plošinu, silnice už se tolik nekroutí a řidič na to šlape, co to dá. Míjíme ceduli Republika Srpska. Takhle to ale vydrží sotva 10 minut a už máme před sebou další rozlehlé údolí a nekonečnými serpentinami do něj klesáme. Máme za sebou hodinku cesty a vjíždíme do městečka Nevesinje. Zatímco si řidič jde koupit kafe, bookuju nám ubytování v Trebinji. Cena je parádní, necelých 7 stovek.
Když opouštíme Nevesinji, trochu mě polije studený pot. Opět míjíme silnici na jih a pokračujeme dál na východ. Tak to budou ještě dobré dvě hodiny cesty. Nejkratší cestou to podle Google map mělo být z Mostaru až do Trebinje necelé dvě hoďky.
Stoupáme opět do hor, projíždíme kamenitou krajinou a slunce začíná zapadat. Za necelou hodinu se před námi opět otevírá rozlehlé údolí, poslední bosenské. Další horský masiv, který vidíme o nějakých 10 kilometrů dál, už tvoří hranice s Černou horou. S osmou hodinou vjíždíme do městečka Gacko a zastavujeme na autobusáku přímo na zdejší "návsi". Dva lidi vystupují a nikdo nenastupuje, řidič si ale jde zapálit, a tak mám aspoň příležitost zkusit ho přes jazykovou bariéru ukecat na zastavení mimo autobusák. Trebinje je totiž město velké asi jako Kladno a naše bydlení je prakticky na opačné straně od autobusáku. A to se nám už o půl desáté chtít šlapat nebude. Vytahuju Google mapy a řidič kýve, že rozumí.
Opouštíme Gacko a teď už frčíme údolím na jih, takže jízda nabírá trochu tempo. Hory po levé straně, hory po pravé straně a ještě než se úplně setmí, objíždíme docela obří jezero. wow! Z bosenské krajiny od Sarajeva až sem nevycházíme z úžasu.
Vjíždíme do Trebinje, tak se s dostatečným předstihem zvedáme, aby řidič nezapomněl, co slíbil. "Co se děje?", ptá se s úsměvem anglicky bosenský chlapík, který sedí v první řadě. Ukazuju na mapách, že potřebujeme za chvíli zastavit a chlapík to bosensky tlumočí řidiči. Ochota Bosňanů je další věc, ze které jsme hotoví. Řidič zastavuje přesně tam, kde jsme potřebovali. Pár lidí zmerčí, že se otevírají dveře a začnou taky kvapně vystupovat. Možná tady zastávky na vyžádání nejsou tak běžné, jak jsem si myslel, a řidič nám opravdu dělá velkou laskavost.
Na adrese našeho bydlení nás vítá polonahý 60letý chlápek a jeho žena. Bydlí ve dvoupatrovém rodinném domě a z půlky přízemí udělali AirBnB. Nerozumí ani slovo anglicky, ale hned nabízejí, ať si s nimi dáme panáka. Uf, panák, to by nás po celém dni na nohou asi položilo. Užili bychom teď spíš nějakou večeři. Zahazujeme batohy, sbíráme zbylé síly a míříme s kopce do města.
Na ulici jsme úplně sami. A tak zalézáme do první hospůdky, která je podle Google map otevřená. Okamžitě na nás dýchnou 90. léta. Uvnitř se dokonce kouří. Objednáváme dvě porce ražniči a já si dávám velké pivo. Po celém dni na nohou ho kopnu skoro na ex a ještě než dorazí jídlo, objednávám druhé.
Ražniči je vynikající a ceny jsou tady taky pěkné. Jídlo za necelou stovku. Mnohem víc se rozšoupneme s pitím a i tak platíme za oba necelých pět stovek.
Rádi bychom koupili ještě něco k snídani. Jelikož je půl jedenácté večer, moc nadějí si v tom mrtvém městě neděláme. Ale Google mapy tvrdí, že je kousek od nás nonstop obchůdek Nestro, a tak to jdeme zkusit. A jen co zahneme za roh, vidíme, že jsme Trebinji soudili předčasně. Žije to tady úplně neuvěřitelně! Připomíná to nějaké přímořské letovisko. Centrální pěší zóna je plná korzujících lidí, okolo jsou plně obsazené zahrádky hospůdek a davem se protloukají prodejci různých blikajících blbostí, balonků a hraček. Tak tohle jsme nečekali. Teď nás trochu mrzí, že jsme zapadli do té devadesátkové hospody a neudělali pár kroků navíc. I když to byl aspoň kuriózní zážitek a jídlo bylo moc dobré.
Nestro je malý krámek, kde alkohol zabírá tři uličky a potraviny jenom jednu. Nojo, co jiného by měl prodávat nonstop obchod. Bereme nějaké snídaňové pečivo a taky pár piv, když jinak nedají.
Jsme už pekelně uondaní, takže ten necelý kilometr zpáteční chůze do kopce nám připadá nekonečný. Bydlení jsme si ale stejně vybrali parádně. Byteček má totiž i terasu a z té je výhled na celou rozsvícenou Trebinji. Pěkně se u toho rozjímá nad vším, co už jsme na tomhle krátkém výletě zažili. Otevíráme k tomu piva a nemyslíme na to, že za nějakých 7 hodin už bychom zase měli vstávat.

» Pokračování - Stopem do Dubrovniku