Přes Makedonii do španělského Maroka - cestopis

Uvízlý v Africe

12. srpna

Po jedenácté vyrážím z hotelu a sypu rovnou do přístavu. Mám u sebe sice už jen balíček slaných tyčinek a nektarinku, ale s tím plavbu přečkám a večer si nakoupím v Almeríi nebo Granadě.
Loď odplouvá ve 13 hodin a kvůli bezpečnostní kontrole mám být v přístavu s alespoň hodinovým předstihem. Přicházím tam v půl dvanácté a úsměv mi na rtech pěkně zmrzne. Na tabulích, kde jsou normálně časy odjezdů lodí, teď svítí upozornění ve španělštině a francouzštině, že přístav je uzavřený z bezpečnostních důvodů. Ať už to znamená cokoliv. Tak to je prekérka. Odbavovací hala je narvaná lidmi. Stoupám si do šílené fronty u přepážky Balearia. Hádám, že všichni se jdou zeptat na to samé - kdy a jestli se pojede. Jenže já neumím španělsky, takže si nikoho, kdo už frontu vystál, odchytnout nemůžu.
"Nebojte, zpoždění bude jen 2 hodiny. A do Almeríi se možná dojede včas. Ta loď je hodně rychlá, rychlejší než jízdní řád," usmívá se na mě prodavačka jízdenek. No dobrá. Ještě se ujišťuju, jestli teď vážně můžu odejít a neujede mi to. A pak se na informační přepážce vedle ptám, jestli je ve městě nějaký podnik, kde nedrží siestu, protože v kavárně v přístavu není jediné volné místo k sezení. To jsem možná mohl udělat hned první den... Slečna za pultíkem mě posílá na náměstí Plaza de las Cuatro Culturas. Když se prý budu dobře dívat, všimnu si podniku Cafetería la Toga, který by měl být otevřený.
Přicházím na náměstí a za mým známým podnikem La Andaluza je skutečně zastrčená ještě malá kavárna La Toga. Je půl jedné a město začíná pomalu skomírat. Než mi servírka donese café con leche, odchází většina dalších zákazníků a na zahrádce už se mnou sedí jen slečna s obřími slunečními brýlemi a obřím telefonem. Tohle mě nepřestává fascinovat. Se španělskou siestou už mám zkušenosti bohaté, ale tady je to vyhnané do naprostého extrému. Pomalu jako by platil zákaz vycházení, všichni v panice pospíchají domů.
Já si zatím hledám nějaké náhradní řešení na dnešek. Trochu se obávám, že vlak do Granady nestihnu, ale vypadá to, že z Almeríi tam jezdí i dost autobusů až do pozdního večera.
"Nemáš zapalovač?," ozývá se najednou francouzsky ta slečna ve velkých slunečních brýlích. "Ne to nemám, já nekouřím." "Ty nejsi odsud, viď?," ukazuje na můj velký batoh. "Můžu si přisednout?," ptá se jedním dechem. Jejímu tempu francouzštiny po chvilce nestačím odpovídat, tak se ptám, jestli náhodou nemluví i anglicky. "Oui, oui," odpovídá a pokračuje francouzsky. Ale mojí angličtině rozumí. A tak pokračujeme bilingvně, hlavně že si rozumíme.
Jmenuje se Naouelle, žije v Lyonu, ale pochází z Maroka. V Nadoru má rodinu, takže každé léto jezdí na pár týdnů tam, ale aspoň jednou za tu dobu musí jet na chvíli sem. "V Maroku se to nedá vydržet. Lidi mají úplně jinou mentalitu. Zamrzli v historii. Protože...jsou to muslimové," dodává šeptem. "Tam nemůžu chodit takhle," ukazuje na svůj velký výstřih, "musím mít šátek, jinak se na mě hned někdo sápe." Podivuju se, protože při mé návštěvě Maroka mi to nijak zlé nepřipadalo. "Nojo, ale to je Tangier, zlato! Tangier, Casablanca...těch pár měst na pobřeží je docela normálních. Ale jinak v Maroku nikdo neví, co to je svoboda," rozčiluje se.
Loučíme se s druhou hodinou, chci se už radši pohybovat v přístavu. Na rozloučenou dostávám pusu na tvář. "Vidíš, tohle bych si taky v Maroku nemohla dovolit." Teda tohle bylo zase celkem inspirativní povídání. Kor po těch třech dnech tady. Můžu říct, že už mi ta samota začínala lézt na mozek.
V přístavu je to pěkné šílenství. V odbavovací hale už teď není k hnutí. Tabule s odjezdy už zase funguje normálně, ale všechny lodě mají několikahodinová zpoždění. U lodi do Almeríe svítí čas odjezdu 17:00. Tak to už mi ale pekelně hatí plány. Zkouším aspoň nalézt nějaké místo, kam se uchýlit. Jdu do 1. patra za cedulí departures. Procházím dlouhatánskou, spoře osvětlenou chodbou, až jsem najednou ve velké, úplně prázdné odjezdové hale. Je tady i kavárna, ale zavřená. V celém prostoru je k dispozici jediná zásuvka, tak se uchyluju k ní. A hledám, co budu dělat.
Z Almeríe odjíždí poslední autobus do Granady v 10 večer. To bych mohl stihnout. Neupínal bych se tolik na tohle jediné město, jenže ve všech bližších městech na pobřeží jsou astronomické ceny za ubytování. A mně se už po nějakých těch zkušenostech nechce moc nocovat o samotě na španělské městské pláži.
"Tady bude soukromá akce," obořuje se na mě najednou číšník z kavárny, když dorazil do práce a začal prostírat stoly. Musím opustit své místo u zásuvky a svaluju se u vstupu k pasové kontrole, který je teď zavřený.
Čas odjezdu právě u všech lodí poskočil o pár hodin. Do Almeríe se má odjíždět v 19:30. No tak to tam přijedeme o půlnoci. Teď už netuším, co budu dělat. V nejhorším si dám noc na nohou a do Granady pojedu prvním ranním vlakem v 6 hodin. To zní i docela hratelně. Ještě ušetřím za jednu noc bydlení.
Přístav má bezednou wi-fi zdarma, takže těžím YouTube a sleduju, co se začíná dít v kavárně. Scházejí se tam malé děti s rodiči. Podle výzdoby i podle osazenstva to vypadá na dětskou oslavu narozenin. Doháje kdo sakra dělá dětskou oslavu narozenin v kavárně v odjezdové hale přístavu?? Mohlo by mi to být jedno, ale protože tam takhle nemůžu sedět já, jsem z toho docela vytočený. Z reproduktorů si oslavenci pouštějí nightcore verzi Gangnam stylu. Tohle už se mi snad musí zdát. Když se písnička rozjede potřetí a děti nepřestávají ječet oppa gangnam style, balím si věci a mizím jinam.
Budova přístavu má spoustu velkých prázdných chodeb, které vypadají, že vedou odnikud nikam. V jedné z nich se usazuju, protože tam spatřím volnou zásuvku. A dokonce je tady i obrazovka s odjezdy. Odjezd mojí lodi poskočil na 21:00. Teď už je mi to asi jedno. Když budu z Almeríe odjíždět ráno, budu radši noc trávit na lodi, než někde bezprizorně v cizím městě.
Mám už pekelný hlad, ale nechce se mi moc vzdalovat od přístavu. A tak beru za vděk pumpou, která stojí před budovou. Doufal jsem v nějakou panini nebo bagetu, ale jídlu se tady nejvíc podobají solené tyčinky, tak holt beru aspoň ty. Když se vracím do přístavu, svítí najednou u lodi do Almeríe čas odjezdu v 5:00 ráno. Tak a dost. Takhle bych tady mohl taky sedět týden.
Pochoduju vztekle na přepážku Balearie a od slečny za pultíkem se rázně dožaduju vrácení peněz. Prostě tady přespím ještě jednu noc a zítra pojedu do Maroka. Ale slečna se kroutí. "Ta loď pojede dneska. Vážně! Podívejte!," ukazuje na obrazovku, kde zrovna čas přeskočil na dnešních 20:30. "Já vám budu věřit. Ale jestli se to ještě jednou posune, tak mi prostě dáte peníze," uzavírám nekompromisně. Chápu, že tahle prodavačka za to nemůže, ale já nebudu nocovat tady na podlaze.
Začínám být docela utahaný. A to je teprve večer. Teď už to moc nevidím, že by se mi chtělo být vzhůru do rána. Koukám ještě na Blablacar, jestli někdo v noci neodjíždí do Granady. Tam ne. Ale do Valencie! Ve 3:15 ráno. Ve Valencii se mi před 3 lety děsně líbilo, takže by mi nevadilo zajet si tam. Řidič Miki chce za skoro 500kilometrovou štreku 30 €. To je rozumná cena. Jestli vážně vyjedeme kolem deváté, tak si ho booknu.
S půl osmou se vážně ozývá pokyn k nalodění. Mají štěstí. Přesouvám se do odjezdové haly, kde je dětská oslava pořád v plném proudu. Přicházejí 4 policisté se dvěma vojáky, odemykají dveře k pasové kontrole a policisté usedají do kukaní jako na letišti.
"Nemáte pas?," ptá se mě policista, když už si prohlédl moji občanku ze všech možných úhlů. "Ne," odpovídám s úsměvem. Pas s sebou sice mám, protože jsem věděl, že nejspíš budu opouštět EU. Ale teď v EU jsem, tak chci z principu použít jenom občanku. Policista zadumaně pokýve hlavou a ještě chvíli občanku studuje, než poklepe na kolegu, který sedí v kukani vedle něj. Beze slova mu ukazuje mou občanku. Kolega vyvalí oči. "Nemáte pas?," ptá se. "Nemám," odpovídám znovu. "Nepotřebuju pas, tohle je evropská občanka," dodávám ještě, když spolu teď policisté mlčky kartičku zkoumají. Jeden z nich odchází.
Nevěřím vlastním očím. Ťuká na kolegy ve vedlejší kukani. Tak teď už mám před sebou 4 policisty, jejichž práce je kontrolovat doklady, a nikdo z nich netuší, co drží v ruce za kartičku. "Nemáte pas?," slyším už potřetí. "Ne, tohle je občanka Evropské unie," odpovídám potřetí já. Jeden z nově příchozích kolegů bere občanku do ruky a píše něco na počítači. Snažím se bránit myšlence, že googlí, kde je Česká republika, ale teď už mi to připadá jako nejpravděpodobnější. "ááááh," vyloudí ze sebe všichni policisté údivné citoslovce, když jim kolega ukazuje něco na monitoru. Všichni se začnou smát, můj původní policista mi vrací občanku a v záchvatu smíchu koktá "Tohle je poprvé." Tak říkám "To není poprvé, já jsem s tou občankou přijel už sem." "Ne, ne...tohle je poprvé, co něco takového vidím," dostává ze sebe policista. Pouští mě dál a všichni se vrací na svá místa. Tak jsem jim alespoň zpestřil směnu.
Když oknem vidím, na jakou lodičku se to naloďujeme, říkám si, že ten název barco rapido je docela přiléhavý. Proti té lodi Trasmediterránea, se kterou jsem jel sem, je to prostě bárka. Nástupní most je plný policistů s pár vojáky. Hostesky u dveří každého zastavují a na něco ve španělštině upozorňují. Když ze sebe vyloudím své obvyklé no hablo español, zkouší hosteska lámanou francouzštinu. Ať se prý nestydím, když budu zvracet. Že je to úplně normální. No...já teda doufám, že mi nikdo na záda zvracet nebude.
Tohle je ale vážně minilodička. Je to v podstatě jen jeden velký prostor. Malá místnost u vchodu, dvě spojovací chodby a větší salon vzadu. Obsazenost je odhadem asi tak 10 %. Ještě než vyplouváme, naloďuje se 5 policistů a 3 vojáci. Prohlížejí si cestujícího po cestujícím a po některých chtějí doklady. Nakonec dva z nich zůstávají na lodi, zbytek ji opouští a pomalu vyplouváme. Já si rychle bookuju jízdu s Mikim. Teď už je na 99 % jisté, že ho stihnu, a jelikož tady není wi-fi, chci to mít posychrované, než se pevnina se signálem ztratí z dohledu.
Opouštíme přístavní zátoku a kapitán to parádně nakopává. Sice už je venku tma, takže nevidím, jak rychle jedeme, ale hádám, že je to pěkný hukot. Loď v pravidelném taktu naráží do vln, celá se šíleně houpe a třese. A během první minuty začínají všichni okolo zvracet. Mě snad šálí zrak. Všichni. Ale úplně všichni. Posílají to do sáčků, do igelitek...pěkně z hluboka, ty zvuky co se ze všech stran nesou jsou šílené. Personál přibíhá s mopy, blicími pytlíky, rolemi papírových utěrek a pouští se do úklidu. To je neuvěřitelná scenérie. Prohlížim si ji vyloženě fascinovaně, s otevřenou pusou. O to fascinovaněji, že mně nic není. To není jedno vyzvracení a konec. Všichni okolo jedou nekonečnou blicí sešn.
Netrvá zas tak dlouho, než mi dojde, že sice nemám mořskou nemoc, ale z těch zvratků všude okolo mi nevolno je. Přesouvám se k jednomu z několika fukarů, které do salonu zprudka foukají čerstvý vzduch, nasazuju sluchátka a oči upírám do mobilu. O signál už jsme přišli, tak si prohlížím všechny fotky od roku, kdy jsem měl svůj první smartphone. Cokoliv, abych nemusel sledovat své poblité spolucestující. Na klíně mi od stevarda přistály tři blicí pytlíky. Asi pro jistotu.
Uběhla hodina. Odvažuju se zvednout hlavu. Nevěřím tomu, co kolem sebe vidím. Vypadá to doslova jako na bitevním poli. Většina lidí už nesedí na sedačkách, ale válí se po zemi. Buď v kleče, pořád ještě zvracejíc, nebo schoulená v klubíčku, třesouc se. Stevardi a stevardky už se vyloženě koupou ve vlastním potu. Některé lidi oblékají do takových upnutých pláštěnek, asi aby si totálně nezeblili oblečení. Nejhorší je pohled na děti, které zjevně vůbec netuší, co se děje, a tak pobíhají sem a tam, s každým nárazem do vln padají na zem a u toho ublinkávají na všechny strany. Já zase bořím hlavu do mobilu. Z toho neustálého houpání už mi začíná být taky trochu nevolno, ale jsem rozhodnutý, že to vydržím.
Uběhla další hodina. Dal bych si kafe a zašel na záchod. Jenže bar je zavřený, asi proto, že na vytírání blitků je dobrá každá ruka. Tuším, že záchody už budou touhle dobou naprosto nepoužitelné. Ale klobouk dolů před personálem. Zvládají je udržovat v čistotě. Celkem svérázným způsobem - wapkou. Když z nich odchází stevard s hadicí, jdu to zkusit. Místnost je od podlahy po strop mokrá, ale čistá. V podlaze jsou odtokové mřížky.
Je půl druhé ráno. Na obzoru se objevuje pruh světel. Na to, že touhle dobou už jsme měli být v cíli, je ještě pěkně daleko. Rozhlížím se po lodi. Situace se trochu uklidnila, ale pořád to vypadá jako bitevní pole. Pár lidí zvrací, ale většina se choulí na zemi a naříká, jako by před sebou měli poslední minuty života.
Loď zpomaluje. Zaplouváme do přístavu. Houpání a otřesy ustaly. Zvládnul jsem to, nepoblil jsem se! Lidi se začínají opatrně, někteří se slzami v očích, zvedat z podlahy. Neuměl jsem si představit, že by tuhle situaci mohlo něco ještě umocnit, ale povedlo se - z reproduktorů se právě rozezněla fanfára. Hrdě odevzdávám své tři blicí pytlíky a přesouvám se ke dveřím. Od Mikiho mi přišla zpráva ve španělštině, abych ve 3:15 čekal před vlakovým nádražím. Teď je půl třetí, a ještě jsem na lodi. Cesta byla o hodinu delší, než měla, a celkové zpoždění je teď úctyhodných 9 a půl hodiny.
Stojím u otevřených dveří nad vodní hladinou. Loď už je uvázaná a auta vyjíždějí ven. Ale náš nástupní most pořád není přistavený a přístavní dělník, který ho dálkovým ovladačem posouval k lodi, najednou z nějakého důvodu odešel, když už byl okraj mostu asi metr od dveří. Jelikož můj jediný odvoz, zaplacený odvoz, bude čekat za půl hodiny kilák a půl daleko, nejradši bych to přeskočil, ale dva stevardi dveře pečlivě hlídají. Konečně se dělník vrací a posouvá most ještě o ten chybějící metr.
Je 2:55. Vybíhám ven, ale ne zas moc zhurta. Most je plný policistů, a jako osamocený opálený mladík vystupující z lodi z Afriky nechci budit zbytečnou pozornost, abych se nezdržoval. Ze stejného důvodu pak cestou k pasové kontrole lovím pas, aby tady moje občanka zase nezpůsobila pozdvižení. Ale byla to zbytečná snaha. Policista u kontroly mě jen pozdraví a mávne, ať jdu.
Pospíchám po širokánském bulváru, který vede podél pobřeží. 3 ráno, hodina duchů, město je liduprázdné. V místě, kde se k bulváru napojuje kamenný železniční viadukt, stojí malé stanové městečko. Hádám, že tam kempí ti, kteří na cestu z Afriky neměli ani lístek, ani tu občanku.
Viadukt bulvár překračuje a dál míří podél úzké ulice pryč od pobřeží. Vydávám se podél něj, protože tahle cesta logicky vede k nádraží.
K nádražní budově přibíhám ještě s 5minutovým náskokem. Sedám si na autobusovou zastávku, vybaluju zbytek solených tyčinek a rozhlížím se zleva doprava po prázdné silnici. Modrý Nissan Qashqai přijíždí na minutu přesně ve 3:15. Miki naštěstí už z mých neobratných španělských zpráv pochopil, že španělsky nemluvím, a tak se teď jen ptá, odkud cestuju. Když říkám "Melilla...África," chvíli mu to šrotuje, než opáčí "oooch! Muy bien." "Quieres dormir?," ptá se se smíchem, když vidí, jak jsem se hned po nasednutí sesunul na dveře a klíží se mi oči. "Si," stíhám ještě opáčit, než totálně vytuhnu.

Konečná ve Valencii

13. srpna

V Murcíi na půl cesty jsme nabírali dalšího spolucestujícího, a protože to byl Španěl, přesunul jsem se dozadu, aby si kluci mohli povídat a já mohl dál spát. Když se teď probouzím, je pár minut po sedmé ráno a po úplně prázdném osmiproudém dálničním přivaděči svištíme po okraji Valencie. Skoro 500 kiláků jsme zajeli za 4 hodiny. Z toho jsem dost rozmrzelý. Počítal jsem s příjezdem tak kolem deváté. Takhle brzo ráno mě ještě nikde neubytují a mně se chce šíleně spát.
Spolujezdec tvrdí, že mluví anglicky, a tak se mě ptá, kde potřebuju vysadit. Ptá se tedy španělsky, ale já mu rozumím a on rozumí mojí angličtině. Už jsem si zvyknul, že tohle je jeden z nejvyšších levelů angličtiny, s jakým se dá ve Španělsku setkat. Miki prý nejede do centra. Jsem úplně bezprizorní, takže říkám, že je mi to asi jedno, chci jen někam na kafe a něco k zakousnutí.
Vůbec jsem si neuvědomil, že je neděle. Proto je město totálně mrtvé. Všechno se zdá beznadějně zavřené, ale Miki prý o jednom podniku ví. Za chvilku už mě vysazuje u kavárničky Panaria Ramon Llull ve čtvrti L'Amistat na severovýchodě města. Rozsvícená výloha působí v jemném světle časně ranního slunce a v naprostém tichu mrtvého města jako zjevení. Otevírají za 3 minuty, ale servírka už mě pouští dovnitř. Dávám si kafe, Colu a muffin.
Netrvá dlouho a osazenstvo podniku se rozšiřuje. Přicházejí dvě důchodkyně a chvilku na to zkalená skupinka dvacátníků, která se zjevně rozhodla zakončit sobotní párty u kafe.
Nejradši bych někoho nakopal. Přesně kvůli tomuhle jsem si kupoval lístek na denní plavbu a nechtěl jsem jet přes noc. Jsem totálně zničený a nejradši bych to zaříznul přímo tady pod stolem. A ještě jsem skončil někde, kam jsem vlastně nechtěl.
Googlím ubytování. Vím, že dneska prostě nemůžu nikam do hostelu, protože chci celé odpoledne spát a lidi se neumí chovat tiše ani v noci. Jsem tak vyřízený, že jsou mi peníze jedno a beru jednolůžkový pokoj za 50 €.
V půl deváté z kavárny odcházím. Oči už se mi klíží tak moc, že bych to každou chvíli vážně zaříznul na stole. Musím se hýbat. Teď už není tak brzo, ale je vidět, že španělský rytmus je proti našemu vážně posunutý. Ulice už nejsou úplně liduprázdné, ale pohybují se na nich jenom důchodci anebo opilá mládež.
Potřebuju zabít ještě alespoň 4 hodiny, a tak se líně vleču pěšky do centra. Přecházím po mostě přes Jardí del Túria, 8 kilometrů dlouhý park v bývalém korytě řeky. Tu a tam v něm vidím nějaké běžce, jinak prázdno.
Ušel jsem 4 kilometry a přicházím na náměstí Plaça de Bous vedle býčí arény. Je skoro 10 a mám ukrutný hlad, protože jsem vlastně od předvčerejšího večera neměl pořádné jídlo. Takže zapadávám do zdejšího McDonald's a beru celé Big Mac menu.
Tak, ještě 2 hodiny k zabíjení. Přesouvám se zpátky do Jardí del Túria. Vleču se zpocený, nasraný, s báglem přes jedno rameno. Vedle chodníku stojí vágus s nataženou rukou a žebrá od všech kolemjdoucích. Když se k němu přiblížím já, tak ještě než ho stihnu odmítnout, stahuje ruku k sobě a zdraví mě. Doháje tak já teď asi vypadám jako vágus.
Chci si orazit ve stínu mohutných stromů v parku, jenže kolem mě okamžitě bzučí mouchy a komáři, takže mě za chvilku zase vyženou pryč. Možná dobře, že tak, jinak bych tam asi usnul a batoh se všemi věcmi by se jen tak válel vedle mě.
Za pár minut poledne, sedám do kavárny Saona na bulváru Gran Vía na ještě jedno kafe. Zrovna otevřeli. Tady už to doklepu. Můj Pension Universal stojí pár minut odsud hned vedle hlavního náměstí Plaça de l'Ajuntament. Nakonec se tam v zoufalství přesouvám už v půl jedné.
Pokoj je pro mě nachystaný! S přístupem Shut up and take my money strkám recepční kartu a pak už se po rychlé sprše svaluju na manželskou postel.
...
Vzbudil jsem se v 6 odpoledne. Sice bych asi vydržel chrnět až do rána, ale donutil jsem se vstát, protože potřebuju zařídit pár věcí. Nejdřív jsem zapadnul do Burger Kingu hned pod pensionem na další Big King menu. Po všech těch vandrácích v Melille a při té aktuální náladě mě tak strašně vytočilo, když mi najednou uvnitř restaurace přistála vedle burgeru natažená ruka, že jsem na toho žebráka zavrčel "NO!" takovým způsobem, až chudák strachy uskočil.
Další postup mi náladu moc nevylepšil - chtěl jsem si koupit španělskou SIMku, jenže všechny obchody všech operátorů byly zavřené. Buď proto, že je neděle, nebo proto, že je léto. Nakonec jsem si aspoň nakoupil jídlo v jediném otevřeném Carrefouru, kam jsem se musel táhnout přes půl města.
Teď je půl deváté, sedím v pensionu, popíjím pivo a přemýšlím, co dál. Mám teď tak strašně mizernou náladu, že bych jel nejradši zítra domů. Koukám na SkyScanner. Valencie má asi nejdražší letiště v Evropě. Všechny letenky jsou aspoň za 100 €. Jediné levné letenky jsou do Liverpoolu. Za 20 €. Jenže s tím, kolik peněz jsem protočil za posledních pár dní, se mi ani trochu nechce do superdrahé Anglie. Vlaky z Valencie kamkoliv jsou ještě dražší než letenky. Jestli chci dál cestovat, vypadá to, že budu muset autobusem do Madridu a letět odtamtud. Ale vždyť já stejně ani nevím kam...
Nejvíc mě teď svrbí prst nad zítřejším letem se SmartWings do Prahy. Ta částka je brutální. 4500 Kč za jednosměrnou letenku, šílenost. Ale bude to poslední útrata. Ne. V hlavě mi pořád křičí hlas, že jen co se pořádně vyspím, budu na sebe zítra ráno neskutečně nasraný. Jenže k tomu mi tam kňučí ten ospalý unavený hlas, kterému teď všechno připadá úplně pointless a chce domů. A tak dělám kompromis. Další letenka do Prahy je na pátek. Za 4 tisíce. Kreditka pláče, ale kňučící hlas už teď víc neustoupí. K tomu si na dvě další noci bookuju hostel se snídaní za 20 € a zalézám zpátky do postele. Už aby bylo ráno.

» Pokračování - Chill ve Valencii