Přes Makedonii do španělského Maroka - cestopis

Španělský silniční vlak

7. srpna

Budím se sice už před desátou a autobus jede až v jednu, ale stejně se mi časem nechce moc plýtvat a vyrážím hned po rychlé sprše. Jednak je totiž autobusák Estación Sur doslova na druhém konci města, potom se podle map zdá, že je to spolu se stanicí Atocha dohromady jeden obrovský uzel, a s autobusy je to navíc vždycky trochu ošemetné, protože, řekněme, že mají na rozdíl od vlaků přece jen víc možností, kde zastavit. Recepční při odchodu říkám, že tohle byl bez nadsázky nejlíp zařízený pokoj, v jakém jsem kdy bydlel. Minimalistický nábytek a množství zásuvek a světel mi i po třech nocích učarovávalo.
V Carrefouru se odvažuju k pultu s lahůdkami a beru na cestu dvě neskutečně jedovatě barevné plněné kapsy. Jedna stojí jen 1,20 €, přitom v jedné má být kuřecí směs se sýrem a ve druhé se zeleninou. Snad mi zase nedali mořský potvory, jako v Portugalsku.
Vestibul metra a vlaků Cercanías je na Estación Sur se všemi přestupními chodbami sice docela pěkná divočina, ale značení je tak perfektní, že časovou rezervu jsem si dělal úplně zbytečně. Hledat nemusím vůbec nic. Uprostřed odjezdové haly autobusáku svítí obří tabule s odjezdy a každý autobus má připsané konkrétní nástupiště. Do odjezdu mého autobusu zbývá ještě hodina, a tak jdu čas utopit v kafi do velkého bistra přímo v odjezdové hale. Trochu mě zaráží, že na celém autobusáku jsem asi jediný běloch. Tedy kromě po zuby ozbrojených policistů, kterých je tu docela požehnaně.
Přístup k autobusům je pro mě další zarážející věc. Policistovi u pultíku musím ukázat jízdenku, nechat si zkontrolovat batoh, až pak mě posílá na eskalátory vedoucí někam dolů. Na konci eskalátorů čeká dlouhá chodba bez oken. Její pravou stranu lemuje nekonečná řada zamčených dveří s čísly nástupišť. Když přicházím ke dveřím 31-33, kde má stát autobus do Málagy, zrovna je řidič odemyká. Za dveřmi nečeká 1, ale 3 autobusy. Na všech svítí nápis 13:00 Málaga-Marbella. Řidiči kontrolují jízdenky a rozřaďují si cestující do svých autobusů. Na mě vyjde poslední místo v coche 2 - na pětce vzadu u okna. Všechny autobusy jsou našláplé a ve 13:00 skutečně naráz odjíždějí. Jistěže, lidi nejsou šílenci, aby platili 129 € za vlak, když autobus stojí 15 €.
Po hezké Španělce vedle sebe jsem zpočátku házel očkem, ale po půlhodině jízdy už se mi stihla totálně zprotivit. Na střídačku telefonuje, tak nahlas jako by byla hluchá, a sebevětší krávovinu, kterou spatří oknem, fotí mobilem, přičemž si na mě napůl lehá, aby se k oknu pořádně dostala. Že má z těch fotek jenom barevné mazanice, protože autobus jede rychle a okna jsou zatmavená, jí vůbec nevadí. A tak se aspoň bavím tím, že každých pár minut nadšeně předstírám, že mě něco venku hrozně zaujalo a fotím si to. Baví mě, jak s nastaveným mobilem zmateně hledá, co že by si to měla vyfotit.
Zadním okýnkem vidím, že coche 3 se pořád drží těsně za námi. My se zase držíme těsně za coche 1. Fascinuje mě, jak neskonale absurdní tohle je. Postavili si tady rychlovlaky a pak na ně napálili takovou cenu, že jim po dálnicích jezdí vlaky autobusů.
Přesně po 3 hodinách zastavujeme na dálničním odpočívadle s velkou restaurací. Docela bych něco sezobnul, ale ještě mám v batohu ty jedovaté kapsy a řidiči navíc vyhlásili pauzu jenom 15 minut, tak to radši nebudu riskovat.
Najíždíme zpátky na dálnici a Španělce se právě vybil mobil. Tahá z kabelky nabíječku, ale zásuvka pod její sedačkou nefunguje. Ani pod tou mojí! Pane na nebesích děkuju, děkuju za slitování! Jenže tahle Španělka je ten typ člověka, co prostě musí srát okolí za každou cenu. Chvíli smutně kouká na vybitý mobil, než vytáhne z kabelky chipsy a začne je chřoupat s takovým úsilím, že drobky lítají po celém autobuse. A u toho si pobrukuje. Svírám křečovitě madlo na sedačce před sebou a říkám si, že jestli ji do konce jízdy neprohodím oknem, prokážu takovou svatou trpělivost, že se v příštím životě budu muset narodit jako syn nějakého ropného šejka.
S naraženými sluchátky hledám ubytování. To mi na náladě taky nepřidá, protože mi nějak vůbec nedocvaklo, že Málaga bude v tomhle období plná koupáků. Možností bydlení je poskrovnu a ceny nejsou zrovna příznivé. Nejlevnější hostel je za 20 € a nachází se v univerzitním kampusu 4 kilometry od centra. Ale zas je to jednolůžko a s klimatizací, a ta jedna noc mě nezruinuje.
Se sedmou hodinou konečně přijíždíme do Málagy. Než opustím autobusák, chvíli se z té šílené cesty vzpamatovávám. Příště už zase letadlem.
Teďka musím šlapat něco přes kilák pěšky na městský autobus, protože hromadná doprava tady zjevně funguje jen dost omezeně. Vedle zastávky aspoň nacházím Carrefour, tak si můžu nakoupit. Jedovatě vypadající, chuťově vynikající kapsy jsem obě zbodnul v autobuse.
Na městský autobus čekám jen pár minut, lístek stojí jen 1,30 € a dá se koupit u řidiče, tak aspoň něco. Zatím jsem tady mluvil jen se dvěma lidmi, ale že výslovnost tady mají oproti Madridu úplně jinou, už jsem poznal. Dost nesrozumitelnou. Zrovna když jsem tu španělštinu začal už docela chytat...
Autobus mě na okraji univerzitního kampusu vyhazuje po necelé čtvrthodince. Už když přicházím k budově označené v mapách, je mi jasné, že tohle nebude žádný hostel, ale obyčejné vysokoškolské koleje, kde prostě přes léto ubytovávají turisty. Recepční platím 20 € a posílá mě do neuvěřitelně dlouhé holé chodby osvětlené sterilně bílými zářivkami. Docela strašidelné. Ale pokoj strašidelný není a pražské koleje se můžou jít rovnou zahrabat. Spousta prostoru, velká postel a klimatizace. 20 € well spent.
V autobuse jsem zapnul Couchsurfing a než jsem se zabydlel, stihla mě už oslovit Španělka Regina. Teda na Španělku zní to jméno dost německy, ale v profilu to má. Je teprve půl deváté, ale čas srazu navrhuje na půl jedenáctou. Tak to bude Španělka, to se mi líbí.
Z kolejí vyrážím skrz menší park na vzdálenější zastávku, protože z té blízké už teď podle Google map nic nejede. Je 10 večer, ale pořád ještě trocha denního světla. Další věc, co na Španělsku miluju. Ale abych zbytečně moc nerozjímal, naštve mě v zápětí autobus, protože na zastávce sice visí jízdní řád, ale nikdo si s ním evidentně hlavu nedělá.
Na místo srazu, širokánskou třídu Alameda Principal, která mi na první pohled připomene pražský Václavák, přijíždím se čtvrthodinovým zpožděním. Na Reginu ale stejně ještě čekám. Tak to bude vážně Španělka.
A přece jenom není. Je to Rakušanka. Ale pracuje tady už od jara jako delegátka cestovky, tak to bere jako že už je místní. Provádí mě po výstavní třídě Calle Marqués de Larios, kde se zrovna chystá výzdoba na slavnosti o nadcházejícím víkendu. "V Málaze se skvěle žije, ale není to moc město pro turisty," vypráví Regina. Tuhle pointu jí trochu kazí uřvané skupinky Němců a Britů všude okolo, ale že se tu skvěle žije, to věřím.
Procházíme dál starým městem. Architektura je překrásná, ale nejvíc mě zaujme bar, o němž Regina říká, že když do něj člověk přijede na kole, dostane k pivu další pivo zadarmo. Takhle se musí na ekologii. Tady asi na cyklisty nečíhá policie s alkohol testery.
Regina chce do nějakého baru zapadnout. Mám na ni jedinou prosbu - aby to byl bar, kde bude velké pivo opravdu velké, a ne 0,3 l. Nejen že takový bar zná, ale dokonce v něm to pivo stojí jen 2,50 € a je před ním v působivě tajemné uličce skvělá zahrádka s hudbou.
Moje cestování už jsme probrali do detailu, teď se ptám Reginy, jestli někdy byla v Čechách. "Jenom na letišti. Na tom hrozně levnym, co je blízko Vídně." "Myslíš Brno?" "Ne, ne, to hnedka vedle Vídně." "Jako Bratislava." "Jo! To je u vás, ne?" ... Teď nemám slov. Já už jsem celkem zvyklý, že mají zápaďáci zafixované Československo, ale Rakušanka by snad mohla svoje sousední země znát. Jenže ona ani neví, že existuje nějaké Slovensko. No do háje. Ale za to se vyžívá ve faktu, že jsem z chudé východní Evropy. Že jsem si jako chudý východoevropan vyjel na měsíční výlet a teď popíjím pivo v centru Málagy, jí asi divné nepřijde.
Po pár pivech už jsem napůl v depresi a napůl vzteklý z toho, že někdo může být takhle omezený. A ještě navíc takhle hezká holka. Je už čtvrt na dvě ráno, takže nemusím být krutě upřímný a můžu použít výmluvu, že už je pozdě a chci se jít vyspat. Podle Google map mi to jede kousek odsud za 15 minut a pak za hodinu, ale Regina trvá na tom, ať nic nehledám, že mě na noční autobus dovede.
V těch křivolakých uličkách je celkem těžké udržet orientaci, ale přijde mi, že chodíme vyloženě cik cak. A jelikož podle map to mělo být na zastávku 3 minuty a po 10 minutách tam pořád nejsme, hádám, že mám pravdu. Když se konečně vyloupneme na Alamedu Principal, autobus mi doslova před nosem ujíždí. "No to je smůla. To je vážně smůla. A další jede až za hodinu? To je smůla..." Teď už se vážně můžu vzteknout, protože mám pocit, že to udělala schválně. "A chce se ti vůbec jet na ten hostel? To je pěkně daleko. A jede to až za hodinu..." No fakt že jo. Vážně udělala. "Já mam byt přímo tady za rohem." To snad ne. Poslední hodinu se mi vyloženě vysmívala, že jsem chudák z východní Evropy. Já nikdy nebyl nějak zvlášť patriot, ale asi mam přece jen moc velkou hrdost na to, abych takový chování překousnul. A teď bych s ní měl jít domu?
Když ještě chvíli opakuje, že tu přece nebudu hodinu čekat, říkám, že má pravdu, že bych se šel ještě projít. Tváří se trochu opařeně, ale říká, že teda dobře. Bere mě do nedalekého přístavu. Přístav! Do háje, jak dlouho už se chci podívat do jedné ze španělských enkláv v Maroku? Strašně dlouho. A teď jsem v přístavu naproti od Afriky. "Nevíš, jestli odsud jezdí lodě do Melilly?" "Do Melilly? Kde to je?" "To je to španělský město v Maroku." "V Maroku je nějaký španělský město?" Heh, tohle byl naivní pokus. Zítra se sem zajdu optat.
"Takže vážně pojedeš, jo?", schytávám otázku, když se před půl třetí vracíme na zastávku. "Jojo, pojedu. Myslim že tady se mnou nemusíš čekat, teď už se neztratim," loučím se trochu nezdvořile. No nic. Občas člověk šlápne vedle.

Málaga - první noc v hostelu

8. srpna

Budím se před jedenáctou a hned po sprše hledám, kam se dneska přestěhuju. Cesta nočním autobusem byla totiž docela otravná. Trvala přes půl hodiny, protože autobus vymetal všechny možné postranní uličky, ve kterých nikdo nenastupoval ani nevystupoval. A navíc jezdí jenom jeden za hodinu. Možnosti jsou úplně stejné jako včera. Skoro žádné, všechno je vyprodané. Nakonec beru za vděk hostelem Oasis Backpackers, kde mají volné poslední lůžko ve sdíleném pokoji pro 4 lidi za 25 €. Teda dneska to tu musím oběhat všechno, protože zítra už se rozhodně zase vydám na cestu.
Prázdné tiché chodby v budově jsou úplně stejně strašidelné jako včera. Zajímalo by mě, jestli tu vůbec bydlí ještě někdo další. Recepční má nasazená sluchátka, tak to asi nijak slavné nebude. Vycházím na liduprázdnou ulici a zapadávám do liduprázdné kavárny na kafe za euro padesát, než nastoupím na poslední jízdu autobusem.
Můj nový hostel je v úzké zapadlé uličce kousek od Alamedy Principal, hned vedle té výstavní třídy Calle Marqués de Larios, takže asi lukrativní lokalita, ale stejně mě těch 25 € bolí. Fronta na check-in je tak šíleně dlouhá, že tam jen nechávám batoh a mažu do přístavu. Do té myšlenky na odjezd do Afriky jsem se přes noc tak nadchnul, že hrozně doufám, že tam odsud něco popluje. A že to nebude stát majlant. Přece jen je to 250 kilometrů.
Přístavu vévodí krásná secesní budova, ale samotný terminál je v hnusném panelákovitém baráku s ještě hnusnějším interiérem, na který někdo naposled sáhnul asi tak v 80. letech. Ale to mě teď vůbec netrápí. Zajímá mě jenom velká cedule inzerující plavby do Melilly! Chlapíka za přepážkou se ptám, jestli to tam odsud vážně jezdí. A jezdí! Dokonce jenom tam, žádné jiné lodě odsud nevyplouvají. Odplouvá se každý den v 15:30, jízdenka stojí 35 €. Beru. Ježišmarja beru! Čekal jsem tak dvojnásobek. "Ale není to žádný kousek. Plavba trvá 7 hodin," hledí na mě prodavač skepticky. Asi vypadám, že jsem si chtěl udělat výlet na otočku. "Já vím," odpovídám nadšeně a strkám mu občanku. Zatímco si opisuje údaje, rozhlížím se po cestujících čekajících v čekárně. Nojo, už zas vyčnívám. Jsem tu asi jediný běloch.
"Zítra přijďte aspoň o hodinu dřív, kvůli pasové kontrole," podává mi prodavač jízdenku. "Přijdu, děkuju, děkuju!", raduju se a zpátky na hostel v návalu euforie běžím.
Pokoj v hostelu je pro mě docela příjemné překvapení. Je dost velký a má vlastní moderní koupelnu. Postele nejsou palandy, ale jednotlivá lůžka posázená docela daleko od sebe. Tak jen doufám, že tady nikdo nebude chrápat. Zatím jsem tu sám. Pod postelemi jsou zamykatelné šuplíky. Nojo, to jsem vlastně čet, že je dobré brát si na hostely visací zámeček. Tak příště. Snad se tady nekrade.
Jakkoliv mi zatím Málaga připadá taková ospalá, musím uznat, že je děsně fotogenická. A s tou výzdobou zavěšenou nad ulicemi překvapivě ještě víc. Po hlavní třídě mířím zase do přístavu. Chci se vydat podél vody a najít pláž. Doprčic vždyť já jsem poprvé za tuhle cestu u moře!
Když přicházím k přístavu, rozléhá se široko daleko lodní siréna. Nojo, ono je zrovna 15:30. Obří loď s nápisem Trasmediterránea se pomalu dává do pohybu. Panejo, tak na tomhle obru se zítra budu plavit já.
Přístav a přilehlá marina nejsou nijak rozlehlé. Projdu jen po půlkilometrové zastíněné promenádě osázené palmami a pláže už mám na dohled. Okolní ulice jsou plné hotelů a koupáků, kteří i do restaurací lezou v plavkách. A pláž podle toho vypadá. Nojo, v takhle velkém městě jsem těžko mohl čekat nějakou intimní zátoku.
V Burger Kingu beru tu děsně dobrou ledovou kávu, co jsem vyzkoušel už v Madridu, sedám si na ostrůvek uprostřed čtyřproudé silnice vedoucí podél pláže a snažím se našvindlovat nějakou fotku, ze které by nebylo poznat, jaké jsou všude okolo davy turistů. A docela se daří. Tak můžu nakrmit Facebook.
Mizím z pláže a kolem býčí arény šlapu do prudkého kopce na vyhlídku Mirador de Gibralfaro, kterou mám vyznačenou na mapě. Vyhlídky, to je moje, i když je 36 stupňů ve stínu. Ale v půlce už ze mě doslova leje a nejradši bych to otočil. Na sebevědomí mi nepřidává, že nahoru se mnou nikdo další nejde a zatímco já lapám po vzduchu, proti mně se s úsměvem courají skupinky lidí, leckdy i babky o holích. Cestou dělám desítky fotek, abych si odpočinul. Až když konečně dojdu nahoru, pochopím situaci. Přímo přede mnou zrovna další vysmátý dav turistů vyklepává autobus městské dopravy. To mě doprčic taky mohlo napadnout, ale tak aspoň mám ze sebe dobrý pocit. Vyhlídka je zasloužená. Na Málagu se vážně dobře kouká, i z vrchu, skoro si říkám, že někdy mimo sezónu bych si sem zajel ještě jednou.
Dolů se vydávám jinou cestou, po křivolakém schodišti krytém něčím popínavým. Schody ústí do celkem rozlehlého parku. To množství zeleně, kterému se zjevně dobře daří, mě tady v tom ukrutném horku docela fascinuje. Do honosné budovy radnice, která stojí v čele celého parku, se zrovna parta dělníků pomocí jeřábu snaží úzkým vchodem vtěsnat obří neidentifikovatelný válec. Chvíli je fascinovaně pozoruju, protože válec se mi zdá snad delší, než celá budova.
Procházím kolem působivé katedrály ze 16. století, no a...to je asi všechno. Je už 6 hodin, tak se jdu se na hostel osvěžit a vymyslet, co budu dělat večer. Na pokoj už se mezitím nastěhovali dva spolubydlící. Jeden z Itálie a jeden z Dánska. Až od nich se dozvídám, že má tenhle hotel střešní terasu a že tam bude večer párty. To zní jako plán.
Zatím koukám na TripAdvisor, jestli tady přece jen není ještě něco k vidění, ale...není. A tak vyrážím ještě na jednu procházku naslepo a při té příležitosti nakoupit. Kdybych tady nesehnal ty jízdenky do Afriky, asi bych se trochu vztekal, že jsem jel zrovna sem. Snad bude aspoň večer dobrá párty. Z Couchsurfingu mi teď cinklo upozornění na CS meeting v centru, tak si můžu ještě vybírat. Ale spíš se asi vydám tam. Včerejšek byla taková výjimka potvrzující pravidlo, ale jinak mi zatím připadá, že Couchsurfing je celkem záruka lidí založených podobně jako já. Začíná to klasicky španělsky až v 10 hodin, takže mám ještě čas se na hostelu navečeřet.
Hostelu se nedá upřít ta super poloha. Do baru Okey, kde se meeting koná, jsou to sotva 3 minuty pěšky. Samotný bar je celkem vtipný, uvnitř jsou stolečky asi pro 6 lidí, zato venkovní sezení okupuje v podstatě celé náměstíčko před ním. Teďka jsou všechny stoly sražené dohromady, protože CS členů dorazilo tolik, že se sem sotva vejdou. Většina z nich jsou překvapivě místní Španělé a z nich všichni překvapivě mluví anglicky. Napadá mě vtípek, že v tomhle počtu se u toho stolu snad sešli úplně všichni Španělé, kteří umí mluvit anglicky, ale nechám si ho až po pár pivech. Pivo tady mimochodem stojí 1,20 €. Sice malé, ale stejně.
Díky tomu, že cizinců je nás tu jen pár, máme takovou roli obecních vypravěčů. Často mluví jen jeden z nás a všichni napnutě poslouchají. Byl jsem zvědavý, jestli budu mít nejzajímavější příběh, ale Srb, který před půl hodinou dorazil z Grónska a jen tady cestou domů přespí, mě dost přebil. Tenhle člověk mi sedne. Už po chvíli vyprávění vidím, že to je ten typ člověka, co se v tom Grónsku nejspíš probudil po nějaké divoké párty a první, co udělal, bylo, že zapadnul do další hospody. "Haha ty seš hajzl," směje se, když zmiňuju svůj zítřejší odjezd do Melilly. "Proč?" "Nedělej neviňátko, jedeš se smát černochům co visej na plotě, žejo?" Tenhle vtip mě pobavil, ale většina lidí nechápavě kouká. A o chvilku později nechápavě koukám já, když vyjde najevo, že skoro žádný z přítomných Španělů neví, že Španělsko má nějaké území v Africe.
Ovšem nejzajímavějším překvapením je Češka, Pražačka Simona. Dostala se sem tak, že zkoušela na blind shánět práci v hotelech v Portugalsku. Neúspěšně. A tak se teď tak poflakuje cestou zpátky domů.
Jak už večer pokročil, zmíní někdo z přítomných, že o Češích ví jenom to, že pijeme pivo po litrech denně. Načež nás se Simonou více méně všichni začnou hecovat, abychom vypili pivo na ex. Rádi vyhovíme, tu trojku by snad vyžahlo i batole. Ale Španělé nevěřícně zírají.
Jak se do toho začnou motat panáky, začne se to trochu rozmazávat. Každopádně se ale odpojuju v půlce cesty na další párty, na kterou se pevné přeživší jádro v půl třetí ráno vydalo. Přece jen musím zítra vstát, čeká mě 7 hodin na lodi a nechci jim ji nahodit. Teď jen nevzbudit spolubydlící na hostelu...

» Pokračování - Den na lodi do Afriky