Přes Makedonii do španělského Maroka - cestopis

Zpátky do Unie

1. srpna

Po předchozí noci jsem si liboval, že muezzini tady sice fungují, ale rušení nočního klidu jim patrně zatrhli, protože jsem se během noci neprobudil. Ale asi jsem jen spal až moc tvrdě, protože tentokrát mě halekání chvilku před šestou dostalo na nohy už na samém počátku. Po pětiminutovém ohlušujícím výkonu a po mém pětiminutovém usilovném nadávání na zasraný slimáky už jsem znovu pořádně nezabral a vzbudil mě sebemenší hluk, takže jsem z hotelu vyrazil docela brzo.
Teďka je pár minut po desáté a kromě toho, že se snažím ještě naposled nasát atmosféru Starého bazaru, taky sháním pohledy. Nejen že se mi žádné moc nelíbí, protože je zpravidla zdobí kýčovité ornamenty a nápisy typu I LOVE SKOPJE, ale taky nikde nemají známky. Tohle je strašně častý jev a nikdy jsem to nepochopil. Je to jako kdyby obuvníci prodávali boty a pro tkaničky si člověk musel dojít na druhý konec města. Nakonec ale najdu dost hezké pohledy ze Starého bazaru a beru jich kvantum i navzdory absenci známek. Přece jen, jak často se člověk podívá do Makedonie. Je všední den a v centru snad nějaká pošta být musí.
Jelikož teď už jsem skoro bez hotovosti, mířím na kafe přes kamenný most do včerejší Coffee Factory, protože jsem si všiml, že se tam dá platit kartou. Into a paradise without day and without night. Ta-da-da-da-dam. Far away, far away...". Přecházím Makedonské náměstí a teď mi teprve došlo, že ta písnička hraje z budovy T-Mobilu asi úplně nonstop. Proto si ji pořád broukám. Až si ji někdy budu chtít pustit doma, budu si snad do ní muset ten jingle T-Mobilu namixovat. Dostala se mi v téhle podobě tak moc pod kůži, že jinak bude znít strašně divně.
V kavárně není stejně jako včera prakticky ani noha, takže mi ani není blbé naskakovat v ní u toho jednoho kafe kvůli psaní pohledů přes hodinu. A pak si ještě hledám bydlení v Sofii. Nejlevnější hostel je za 11 €, nejlevnější jednolůžko za 13. Já jako vážně plánoval na tomhle tripu vystoupit z komfortní zóny, ale Booking mi to neusnadňuje. Beru jednolůžko.
Ze servírky pak loudím informaci, kde bych poblíž našel poštu, protože Google mapy nevědí. Zjevně je zvyklá na lecjaké otázky, ale na poštu se jí někdo ptá asi poprvé. No je pravda, že kdyby se mě někdo na tu samou věc zeptal v Praze, asi bych byl taky v problémech. Nakonec se ale rozvzpomene, je to hned za rohem. Jenže když do hlavního vchodu budovy s obřím mezinárodním znakem pošty, lesním rohem, vlezu, zastavuje mě ostraha. Angličtinou ani jeden z chlapíků nevládne, a tak zatímco mě jeden drží na místě, druhý odchází pro někoho povolanějšího. Prodej známek se tady asi odehrává v nějakém top secret módu. Za chvíli přichází starší pán v obleku a vysvětluje, že v téhle budově jsou jen kanceláře a pro známky musím do obchoďáku. Začínám své posedlosti pohledy trochu litovat.
Do obchoďáku přicházím chvilku po jedné a nemám už úplně čas. Autobus má odjíždět ve 3. Po pár minutách si připadám jako při hledání Menzies na pražském letišti. Sám poštu najít nemůžu a lidi, kterých se ptám, mě posílají od čerta k ďáblu. Málem už chci poraženecky odejít, když na drobnou pobočku konečně narazím u východu do parku ve druhém patře. Venku stojí menší fronta. 13:00 - 13:30 polední pauza. Jistěže. Jedna známka pro Evropu stojí díky Bohu v přepočtu jen 12 Kč. Že už jsem prakticky bez hotovosti jsem si vůbec neuvědomil, ale takhle jsem ty drobáky na 5 pohledů dohromady ještě dal.
Ve spalujícím žáru odpoledního slunce ženu po šestiproudém bulváru k autobusáku. Na plácku před nádražím mě zkouší lámanou angličtinou oslovit pár taxikářů. "Číp rájd, číp rájd." "Bus čípr," oponuju já, protože do Sofie by mě pod 15 € nikdo z těch cápků v teplákách stoprocentně nehodil. Ještě než zapadnu dovnitř, zahlédnu na budově vedle logo pošty. Nechci se naštvat, tak radši dělám, že jsem si ho nevšimnul. Beztak tam berou jen zásilky pro vlaky, nebo tak něco.
Jízdenku na autobus naštěstí můžu zaplatit kartou. Dostávám kartičku, na které je až podezřele moc údajů a všechny jsou napsané obrázky. Odchytávám mladíka, který evidentně přijel nějakým příměstským spojem, a nechávám si překládat. Pokladní mě přejmenovala na Mladou Boleslav, protože místo mého jména opsala z občanky místo narození.
Mezinárodní spoj do Sofie dostává prestižní nástupiště číslo 1 přímo před budovou. Ze všech čekajících lidí asi vypadám nejinformovaněji. Možná proto, že místo pošlapování ve frontě sedím opodál na zemi ležérně opřený o sloup. Celkem 8 cestujících stojících ve frontě se totiž postupně osmělí a přijde se mě zeptat, jestli odsud jede autobus do Sofie. Poslednímu z nich odpovídám, že jestli ne, tak už nás tady čeká tolik, že si kdyžtak pronajmeme vlastní. A dávám se s ním do řeči, protože je to stejně starý kluk s batohem a ne německý nebo čínský ťunťa s obřím kufrem. Jmenuje se Karl, pochází z vlámské části Belgie a cestuje po Balkánu s bratrem. To množství cizinců ve frontě je pro mě mimochodem dost překvapivé. Vlastně jsou to téměř všichni.
Když nastoupíme do autobusu, fackuje mě po dvou dnech v Makedonii tak trochu hanba. Měl jsem tuhle část Evropy za takový divoký východ, ale tenhle klimatizovaný autobus se zásuvkami a wi-fi, který přesně na čas vyjíždí, je taková sladká tečka za zbořením mých předsudků. Doprčic jak potom můžu něco zazlívat Francouzům nebo Španělům, kteří mají za křováky nás. Ale ten řidič jede jako Bulhar. Než se vymotáme ze Skopje a ujedeme prvních pár kilometrů po dálnici, povídám si ještě s Karlem a Matthiasem o jejich velmi pozitivních zkušenostech z Balkánu. Pak ale přichází zastávka v Kumanovu. Nikdo nenastupuje ani nevystupuje. Řidič to jen napere předními koly do obrubníku, jako by se bez toho obsloužení zastávky nepočítalo, najíždíme na okresku směrem k hranicím a jízda nabírá jiné grády. Řidič drží rychlost a směr, jako by mu najíždění do výmolů, z něhož se třese celý autobus, dělalo radost. Stoupáme do hor, serpentiny projíždíme zásadně středem za zvuku mocného troubení.
Provoz je tady naštěstí mizivý. Držím se křečovitě sedačky před sebou a v němém úžasu zírám čelním oknem ven.
Když konečně zpomalujeme před hraničním přechodem, musím uznat, že ten styl jízdy má efekt. Máme víc než půl hodiny náskok. Až teď si uvědomuju, že to je poprvé, co překonávám hranice EU po zemi. Nastupují makedonští celníci, řidič zavírá dveře a pánové velmi důkladně kontrolují pasy, zatímco další dva celníci vyčkávají venku a ostrým pohledem nahlíží dovnitř.
Po pár minutách popojíždíme na bulharskou stranu. Celníci nás směřují na oplocené parkoviště, dostáváme pokyn vystoupit a vzít si všechny věci i ze zavazadlového prostoru. Stojíme vyrovnaní v řadě, zatímco celníci se psy prolézají vnitřek i podvozek autobusu. Mezitím sleduju, že to není žádná namátková kontrola, přes hranici jen tak neprojede nikdo. Všechna auta posílají celníci na parkoviště k nám. Neumím si představit, jak by to probíhalo za většího provozu. Teď na hranice přijíždí odhadem jedno vozidlo za 3 minuty.
Autobus je shledán nezávadným, pozornost se přesouvá k nám. Mezitím slečna stojící vedle mě vystrašeně špitne, co se to děje. "Tohle jsem taky ještě nezažil," odpovídám a zjevně jsem ji moc neuklidnil. Když pak celníci ještě donutí všechny cestující bez pasu EU vybalit zavazadla, můžeme konečně vyjet. Strávili jsme na hranicích celou hodinu. On má ten Schengen něco do sebe.
Bulharsko je v jiném časovém pásmu, takže když sjíždíme z kopců do vnitrozemí, je už půl sedmé. Vystrašená slečna si přesedává ke mně. Jmenuje se Julia, je z Austrálie a je jí teprve 19. Do Skopje letěla kupodivu taky z Budapešti, ale o pár dní dřív. A na cestě je už skoro měsíc. Sama. Klobouk dolů. Jen doteď nevěděla, že existuje nějaký Schengen a protože Makedonie byla její první země mimo EU, myslela si, že hranice se prostě neřeší v celé Evropě.
Za městem Pernik najíždíme na dálnici a po chvilce se nám v táhlém klesání otevírá pohled na Sofii jako na dlani. Nalevo zrovna zapadá slunce, je už po osmé hodině, takže celé panorama je nádherně zlaté.
Řidič náskok udržel, na malé stanoviště vedle hlavního sofijského nádraží přijíždíme chvilku před půl devátou, měli jsme dorazit až v 9. "Travellers meeting? Who's up for a beer?", vykřikuju otázku do éteru, když teď vidím, jak se skoro všichni z mých 20 spolucestujících zmateně rozhlížejí. Můj entusiasmus ale takřka nikdo nesdílí a hlásí se ke mně jen Julia. A tak vyrážíme spolu. V autobuse jsem její tempo řeči ještě stíhal, teďka k němu ale přidala ještě tempo pobíhání a to už se úplně nezvládám soustředit. V honbě za směnárnou jsme během minuty proběhali celý autobusák, než jsme ji našli přímo u místa, kde nás vyklepnul autobus. Kurz je stejně brutálně nevýhodný, jako na pražské Florenci, ale měním aspoň 5 €, abych měl na MHD. Za ně bych měl dostat 10 lvů (tedy, správně bulharsky leva), dostávám jen 8.
Jelikož nemám tušení, jak se dostat do centra, zatímco Julia si od svého hostelu vyžádala přesné instrukce, mířím nejdřív s ní na tramvaj. Mezitím ale stihnu na mapách najít, že pár minut od mého hostelu je stanice metra v Královských zahradách a protože Julia chce jet přesně podle instrukcí, domlouváme sraz na večer a dělíme se.
U vchodu do metra mě jako první upoutá plánek, kde je zvýrazněná cesta metrem na letiště. Jistěže. Už i na Balkáně ho mají, jen v Praze se budeme do skonání věků plácat po ramenou, že stavět metro na letiště nemá smysl. Lístek stojí 1,50 leva (zhruba dvacku). S měnou tady problém mít nebudu. Po pár letech práce v hotelu vynásobím jakékoliv číslo dvaceti sedmi během mrknutí oka, to je kurz eura, a v levech je to přesně půlka, což už nejsou složité počty.
V Královských zahradách vystupuju už za tmy a lezu do hodně, hodně shady uličky. Podle map je to vážně tady. A za chvilku už stojím před strašidelnou bránou do vnitrobloku, kde je úplná tma. Adresa sedí, GPS sedí, rozsvěcím baterku a lezu dovnitř. Ve vnitrobloku stojí malý baráček pokrytý břečťanem. Pořád jsem neviděl jedinou ceduli nebo směrovku, ale dveře jsou otevřené, tak lezu dovnitř. Až po zdolání schodů konečně vidím na dveřích ceduli Hostel Be My Guest. To je panečku bydlení v utajení. Lezu do místnosti, která vypadá prostě jako něčí obývák. A vítá mě podobný dědula jako ve Skopje. Když zjistí, že bydlím v Praze, rozzáří se, protože v Praze prý ještě za totality pár let bydlel a pracoval pro Strojexport. Zajímaly by mě nejdřív ty praktické věci jako placení a kde se můžu osprchovat, ale děda nepřestává brebentit a pořád se vyptává, jestli ještě stojí ta a ta hospoda, kam chodíval, a jestli třeba ještě stojí Václavské náměstí. Platit prý budu až zítra. Zkouším vytáhnout své věčné břímě v podobě forintů s otázkou, kde bych je mohl vyměnit, ale dědova reakce se nijak neliší od reakcí Skopjanů.
S půl jedenáctou vyrážím do města. Foťák možná trochu paranoidně nechávám v hostelu. O nočních poměrech v Sofii vím kulové a ta dlouhá temná hnusná ulička k hostelu na mě neudělala dobrý první dojem. Jenže když konečně dojdu na konec uličky a odbočím na hlavní třídu Georgiho Rakovskeho, vidím, že jsem byl vážně trochu paranoidní. Všude jsou lidi, zahrádky barů, zkrátka čilý noční život. Vybírám z bankomatu 50 leva a mířím k Justičnímu paláci, kde jsme s Julií domluvili na půl dvanáctou sraz. Mám ještě spoustu času, tak procházím celý půlkilometrový výstavní bulvár Vitosha a na jeho druhém konci kupuju v obchůdku klek za 1 lev vychlazené pivo. Klek jsou typické sofijské krámky, které se nacházejí v suterénech budov a aby člověk nakoupil, musí si kleknout k výdejnímu okénku.
Vracím se po bulváru zpátky, když přichází zpráva od Julie, že už sotva drží otevřené oči a půjde radši spát. Docela už taky melu z posledního, tak si jdu jen znovu kleknout pro druhé pivo, sedám na lavičku uprostřed bulváru a sleduju ten cvrkot okolo. Když se pak s půlnocí vracím do hostelu, říkám si, že mě tohle město stihlo docela rychle uhranout. Akorát v uličce u hostelu napočítám přes 10 spících vágusů. Nojo nemůže být v každé ulici posvícení. Dědu recepčního nacházím na gauči na recepci už taky spícího, tak si jdu taky lehnout. Na svou krásnou manželskou postel, co jsem dostal za cenu jednolůžka. Balkán zatím boduje.

Párty po Bulharsku

2. srpna

Vstávám v 10, jdu se probudit do společné sprchy a když procházím přes recepci zpátky, má pro mě recepční Ana uvařené kafe. Říkám jí to, co každému. Že když mi někdo ráno udělá kafe, tak mě nic dalšího nezajímá a miluju ho. Ale ani s touhle lichotkou tady pro mě volný pokoj na nadcházející noc nevykouzlí, takže si jdu zalézt na balkon do svého pokoje a najít si místo na spaní. Hostel Like Home u hlavního nádraží má taky jednolůžkové pokoje a taky za 13 €. Beru. Recepční dávám při placení dýško 4 leva. Ptá se mě proč. Eh, zajímavá otázka. "Moc se mi tu líbilo," odpovídám trochu rozpačitě. "Děkuju," vydechne s šokovaným výrazem. "Tohle nikdy nikdo nedělá."
Odcházím s půl dvanáctou, horko je pekelné. Na chvilku jdu spočinout do Královských zahrad, kde je v ostrém poledním slunci úplně vylidněno, než zalezu do vedlejší Costy na ledovou kávu a nějakou snídani. Julia už se mi neozvala, tak zkouším zapnout Couchsurfing. Tady už je cestovatelů i místních o poznání víc. V mžiku se se mnou chce sejít Timon, student z Německa. Domlouváme sraz na 3 odpoledne, až už to bude žhnout trochu míň, a já pomalu vyrážím do nového hostelu.
Mám z téhle metropole nevysvětlitelně skvělý dojem. Působí hrozně živě a přitom příjemně vychillnutě. Booknul jsem si v hostelu Like Home jenom jednu noc, ale cestou jsem se nějak rozhodnul, že to prodloužím. Hostel nacházím v klidné úzké uličce celé zastíněné mohutnými jasany. Vítá mě zase jeden z nejmilejších lidí, jaké jsem potkal. Jmenuje se Iliyan, dává mi plechovku vychlazené Coly, protože prý vypadám, že potřebuju osvěžit, a k tomu pár čísel na taxi dispečinky, protože taxikáři v Sofii jsou podle něj největší zloději. Říkám, že horší než v Praze to být nemůže.
Jsem už zase bez hotovosti, tak se ptám, kde najdu nejbližší bankomat. Iliyan trvá na tom, ať si s tím nedělám starosti a že mu mám peníze nechat na stole v obálce, až budu odjíždět. Sofie dostává v mojí hlavě každou minutu dalších 1000 bodů. V hostelu jsou jen 3 pokoje, všechny jednolůžkové, přitom je tady i vybavená kuchyň a prostorná koupelna.
Než vyrazím ven, koukám ještě rychle, kam se dá ze Sofie vyrazit. Já vím, že jsem říkal, že půjdu po nejlevnějších letenkách, jenže jsem dostal chuť na Španělsko a rozhodně nemám chuť ani na Kodaň ani na Stockholm, které mezi letenkami cenově vévodí. A Madrid stojí jenom 50 €. Ještě to promyslím, ale asi mám vítěze.
Na sraz přicházím se čtvrthodinovým zpožděním. Jednak jsem se zdržel ve stanici metra Serdika, protože její součástí jsou rozlehlé starověké ruiny římského města, a taky jsem se ztratil, protože ty obří stalinistické budovy jsou všechny děsně podobné.
S Timonem se scházíme před Justičním palácem. Zdraví mě v češtině. A hned vysvětluje, že si na mém CS profilu všiml, že jsem z Prahy a že jeho teta bydlí taky v Praze. Ale jinak si prý česky umí jenom objednat pivo. Vyrážíme na bulvár Vitosha a já hned na jeho začátku zůstávám nevěřícně stát a zírám na směnárnu. Ve výloze mají kurz forintu. Cpu jim celých svých 30 tisíc a dostávám 180 leva, což je podle Googlu prakticky středový kurz. To mám zase jednou štěstí. Timon se nevěřícně směje a ptá se, co to je za měnu, že když jsem vytasil 30 tisíc něčeho, tak si myslel, že jsem šílenec, že tahám po kapsách tolik peněz.
Jak si vykračujeme na druhý konec bulváru, všímám si, že má Timon náramek InterRail. Prý letěl do Athén a vlakem chce dojet zpátky do Německa. Kromě Atén byl zatím jen v Soluni. Říkám si, že to má asi trochu naplánované, ale stejně se neubráním zvědavé poznámce, že to si pro InterRail vybral docela zajímavý region, vzhledem k tomu, jak málo je tady funkčních spojení. O tom prý nic neví, jediný jeho plán je, že se zastaví v Budapešti a v Praze.
Mezitím už jsme došli na konec bulváru a menším parkem k Paláci kultury. Hnus. Jako by z oka vypadnul pražskému Paláci kultury, respektive teď už Kongresovému centru. Timon vytahuje papírovou mapu s vyznačenými památkami a vymýšlí nám trasu. Nejdřív jdeme k řece, shodneme se, že procházka po nábřeží bude příjemná. "To je docela fajn pocit, nechat se pro jednou vést," oceňuju Timonovu práci s mapou. Akorát že mapa nás místo krásného nábřeží dovedla k drobnému odporně zarostlému potůčku. Podél něj dojdeme až do Královských zahrad, které má Timon na mapě výrazně vyznačené. Já jsem na nich dopoledne nic moc zajímavého neshledal, ale jo, je v nich pár budovatelských sousoší.
Jen o kousek vedle už pak stojí asi nejpropagovanější sofijská památka - Katedrála Alexandra Něvského. Timon je nadšením bez sebe, pravoslavné kostely miluje a tenhle je vážně echt. Já to mám přesně obráceně, pravoslavné svatostánky mi připadají strašně mohutné a těžkopádné, takové "Hu, já jsem kostel, čumte". Uvnitř mám dojem úplně stejný, všude se navíc skví obří cedule, ža pořízení jedné fotky vlastním foťákem musí člověk zaplatit 2 leva. Naštěstí nemám potřebu fotit, jak se mi to nelíbí, a Timon fotí na tajňačku mobilem.
Teď už se vlastně pomalu vracíme k Justičnímu paláci. Na několika křižovatkách už jsme takové zvláštní prosklené budky zhruba o velikosti toi toiek potkali. Ale teď na křížení s bulvárem Rakovského už zůstáváme stát s docela otevřenou pusou. Na jednom rohu stojí bouda na kuří nožce a uvnitř dva policisté. Vypadá to prostě jako strážní věž z nějaké věznice. Spekulujeme, jaký to má účel. Jestli tady chodce přebíhající na červenou varují výstřely, či co.
Míjíme další pravoslavný svatostánek, Kostel svatého Nikolaye. Tenhle je docela malý, ale pořád takový nabubřelý. Uvnitř je navíc takových krámů v podobě svíček, deček, ubrusů a obrazů, že to vypadá jako u babičky v obýváku. Před vchodem ze mě pak smutně hledící cikánka obtěžkaná třemi smutně hledícími dětmi vymámí 20 stotinek (asi 2 koruny padesát). Cenová úroveň je tady asi vážně trochu jinde, protože se klaní málem až k zemi.
Přicházíme k prezidentskému sídlu a jak máme všude kolem sebe ty paláce z minulého století, musím říct, že na mě ta stalinistická architektura zapůsobila asi nejvíc. Mimochodem je pořád přes 35 stupňů ve stínu, takže prezidentskou stráž v huňatých uniformách a vysokých botách upřímně litujeme.
Přecházíme přes sousední náměstí Nezávislosti a pak jen pár metrů kolem římských ruin k mešitě Banja Baši. Potloukáme se před majestátní stavbou ze 16. století jen chvilku, když zevnitř vyleze chlapík s dlouhým plnovousem a láká nás dovnitř. Čekám, co na to Timon, ale nevypadá, že by se do toho hrnul o něco víc než já, a tak zdvořile odmítáme.
Uprostřed prostranství před mešitou stojí kouzelný drobný kostelík svaté Paraskevy ze 16. století. Dívat se z jednoho místa přes křesťanský kříž a římské ruiny na muslimský minaret je docela působivé. Teď už ale nevíme, co dál. Je půl sedmé odpoledne a Timon má na mapě odškrtané všechny vyznačené památky. A tak jdeme na pivo. V tom horku pěkně bodne. Popocházíme znovu na bulvár Vitosha a sedáme do baru, který láká na 12 druhů piv. Číšníkovi jsme si řekli o to nejlepší pivo a když nám ho nese, musím se smát. Dostáváme dva orosené Staroprameny, proudly brewed in Prague.
První pivo padne na ex, druhé třetí jdou taky jako po másle. S Timonem řešíme kromě cestování politiku. Vysvětluje mi, že Němci stále podporují Merkelovou prostě proto, že nikoho lepšího nemají. V otázce migrace s ní sice souhlasí málokdo, ale ve všem ostatním má naopak podporu drtivé většiny lidí. A AfD zas jiný program, než migrační politiku nemá, proto ji lidi volí vyloženě z trucu. Než mám možnost podělit se s Timonem o taje naší domácí politiky, směje se, že skoro všichni v Německu znají našeho prezidenta, protože je to alkoholik.
Na Couchsurfingu pořád dostávám upozornění na probíhající CS meeting kousek od nás, tak se tam chceme vydat. Ještě ale zastavujeme ve vedlejším McDonaldu, protože Timon už skučí hlady. Se asi k nějakému autentickému balkánskému jídlu vážně nedostanu.
Místo CS meetingu je jen pár bloků od Justičního paláce, ale během těch pár bloků se okolí mění z širokých bulvárů obklopených paláci na mrtvou rezidenční čtvrť. Vrata, do kterých lezeme, nemají žádné označení, ale adresa sedí. Obcházíme dům a už slyšíme povědomé dunění. DE-SPA-CITO. Najednou vážně stojíme na velké terase hospůdky Halbite a ptáme se servírky, jestli neví, kde najdeme členy CS. "To jsou všichni tihle," ukazuje na dlouhatánský stůl uprostřed obsypaný asi 30 lidmi. Musíme se všemi absolvovat povinného vítacího panáka. A ještě jednoho. Párty po Bulharsku.
Dáváme se do řeči s Dianou a Georgim, oba žijou v Sofii a táhne jim na 30, ale žijou dost bohémským životem. Jelikož my jsme cizinci, tak je nejvíc zajímá, kde jsme se tu vzali a tak dále. Když se Timon svěří, že chce cestovat přes Balkán vlakem, sklízí salvu smíchu, načež se k nám otáčí i vedle sedící čtyřicátník a ptá se, jestli slyšel správně, že chce někdo jet ze Sofie vlakem. Po vyloženě hysterickém záchvatu smíchu vykoktá, že rychlejší a pohodlnější by bylo jít pěšky. Kromě děsné nespolehlivosti vlaků prý taky cikáni tu a tam ukradnou koleje, takže není kudy jet.
Z robustního čtyřicátníka se vyklube další vskutku zajímavý člověk. Jmenuje se Engelen, dělá CEO svojí vlastní IT firmy a skoro půlku života strávil někde v cizině, včetně Prahy. Nedá mi to, koukám na jeho CS profil a nestíhám valit oči. Přes 800 referencí a člen od roku 2006, tak to jsem ještě neviděl.
Když už táhne na jednu hodinu po půlnoci, stačilo se setkání docela vylidnit a zbývá už jen pevné jádro, tedy já, Timon, Diana, Georgi, Engelen a přidal se k nám ještě americký ajťák Matthew. Engelen všem kupuje dalšího panáka, už ani nedokážu spočítat kolikátého, a pak se loučí s tím, že od 8 ráno musí řídit firmu. Zvedáme se spolu s ním, Diana totiž trvá na tom, že půjdeme do mnohem lepší hospody.
Míjíme bulvár Vitosha, zapadáváme mezi obyčejné činžáky a Diana najednou otevírá neoznačené dveře jednoho z domů a vede nás do sklepa. Zvoníme před zamčenou mříží, ozývá se zvonek a najednou už stojíme v rozlehlém sklepení, kde duní latino muzika. Rum s Colou tady stojí v přepočtu 13 korun. No panejo to zas bude ráno.

Střízlivěcí den

3. srpna

Jak jsem večer tušil, tak se stalo. Probudil jsem se, když jsem málem spadnul z postele. V 1 odpoledne. Po hooodně dlouhé době jsem spal na nemanželské posteli. A pěknou chvíli jsem zůstal jen civět do stropu a snažil si vzpomenout, v jakém městě to vlastně jsem, a kde přesně že to jsem. A pak jsem hned kontroloval peněženku, protože jsem si vzpomněl, že jsem v noci přijel taxíkem. Že za celý večer zmizely v přepočtu asi 3 stovky korun, mi neskutečně rozzářilo den. Takhle se asi cítí norští studenti, když jezdí pařit do Prahy.
Pro snídani jsem vyrazil do koloniálu přes ulici, který jako by zamrznul v 80. letech. Starší prodavačka v zástěře uměla jen bulharsky, ale přesně věděla, co jsem potřeboval. Obří mastnou topinku se salámem, sýrem a navrch majonézu v přepočtu za 8 korun. Když jsem se s touhle prasárnou a dvoulitrovkou Coly vracel do hostelu, rozesmál jsem Iliyana, který zrovna stál na chodbě a ptal se, jestli jsem měl fun night.
Věděl jsem, že než vyrazím ven, musím koupit nějakou letenku, protože další dny už bych se v Sofii jenom v úvozovkách flákal. Děsná chuť na Madrid mě nepřešla, takže jsem si letenku od WizzAiru koupil i přes to, že přes noc zdražila na 60 €.
Do centra jsem konečně vyrazil po půl třetí, ale ne, bez kafe to nešlo. Zapadnul jsem do Costy hned vedle Serdiky na obří ledové Americano. A po hodině mazlení s kafem jsem se pomalu potloukal k bulváru Aleksandara Stamboliyskeho, kde stojí obchoďák Mall of Sofia. Potřeboval jsem totiž drogerii a k vlastnímu překvapení jsme v centru já ani Google mapy žádnou nenašli.
Že místní v Sofii s klidem zaparkují na tramvajových kolejích, když potřebují něco vyřídit a není místo na chodníku, to jsem pozoroval od prvního večera. Ale jak jsem se dostal do těch autentičtějších částí města, všiml jsem si, že lhostejnost se netýká jen kolejí a v parkování prostě panuje naprostá anarchie. Na parkovištích se nejdřív obsadí vyznačená místa a když už žádná nejsou, začne se prostě parkovat za nimi a před nimi. Takže chudák, který přijede do práce první, odjede poslední.
Antiperspirant jsem v obchoďáku po dvoukilometrové procházce pořídil asi za 50 korun, ale kleštičky na nehty, za které chtěli přes 5 stovek, jsem tam nechal. Stejně jsem obsesi stříháním nehtů na cestách chytnul od Martyho, tak se jí zas zbavím. Prodavač v drogerii se mě česky ptal, jestli nejsem z Čech. Nechápu, jak to poznal, ale prý pár let pracoval v Praze. Pro Bulhary je snad Praha nějaká země zaslíbená.
Zbytek dne už jsem strávil prostě jen poflakováním kolem náměstí Nezávislosti. Celé odpoledne jsem tak úspěšně proflákal, že když jsem na něj došel, zapadalo už pomalu slunce. Po zkušenostech s tím, jak paří Bulhaři, asi nikdy nemůžu jet do Ruska. To musí být ještě vyšší liga.
Kolem náměstí Nezávislosti jsem ve výsledku strávil přes 2 hodiny. Ty stalinistické budovy mají tak zajímavá podloubí a zákoutí a nabízejí tak zajímavé pohledy, že jsem neměl problém si tu a tam sednout na zem a prostě se jen kochat. Celý prostor byl stejně jako den předtím kupodivu prakticky liduprázdný.
Před soumrakem se okolo rozhostila tak děsně poklidná atmosféra, že se mi zachtělo ještě trochu bloudit, a tak jsem do hostelu vyrazil naslepo pěšky. Cestou jsem potkal krásný Lŭvov most. Na prostranství okolo by se krásně chillovalo, kdyby ho zrovna neokupovalo několik smeček uřvaných cikánů. Asi se tam vyskytují stabilně, protože když jsem zapadnul nakoupit do sousední Billy, bylo v ní snad víc členů ostrahy, než zákazníků. Zběžným pohledem jsem usoudil, že sofijská Billa je stejně jako ta česká asi 1,5krát dražší, než všechny ostatní obchody, takže jsem nakoupil jen něco málo k snědku na večer.
Do hostelu jsem dorazil po půl desáté, ještě jsem si udělal check-in na let do Madridu a před jedenáctou už jsem to zalomil. Takhle vyřízený už jsem dlouho nebyl.

» Pokračování - España čeká!