Vydat se do pouště, skončit v Belgii - cestopis

Letíme do Maroka!

18. března

"NESPRÁVNÉ LETIŠTĚ!" rozsvěcuje se na mě výhružně červenou barvou nápis na scanneru letenek u vstupu do odletové části letiště. V maximální ranní rozespalosti se mi na chvilku zastavuje srdce a horečně přemýšlím, jaké máme v Praze druhé letiště. Tak v pohodě, letiště je jedno, jen já třímám v ruce letenku z Paříže do Fezu. Vysvětluju omyl ostraze, která už se na mě málem vrhla, a pokračujeme.
Časově jsme to vychytali nejlíp, jak to šlo. Před nástupem akorát stíhám načepovat vodu do PETky, kterou jsem klasicky protáhnul přes kontrolu, a 10 minut před plánovaným odletem už sedíme připoutaní v letadle a posloucháme bezpečnostní instrukce. "Tyvole irský letadlo, to je 10 let smůly," komentujeme s Martym stroj Aer Lingus, který nám právě zkřížil cestu. Pocit, že to možná není sranda, nás začíná hlodat už pár minut na to. Instrukce skončily, všichni na místech, ale letadlo se nehýbe.
"Dámy a pánové... ...na letišti Orly něco vybouchlo. Máme zakázáno odletět. ... Děkujeme za pochopení," ozývá se 10 minut po plánovaném odletu kapitán se stručným oznámením, zatímco už jsme si začali všímat většího pohybu policejních a hasičských aut kolem našeho letadla. Vlastně nás to vůbec nepřekvapuje. Co jsem si vůbec myslel. Letět přes válečnou zónu...
"Letiště Orly je pořád zavřené a pořád čekáme na instrukce. Ale pražskému letišti tady překážíme. Musíme dojet do nějaké vzdálenější části," hlásí kapitán po půlhodině čekání na stojánce a letadlo se dává do pohybu. Zvolna pojíždíme kolem letištních budov, které jsem nikdy neviděl, doprovod nám dělá cisterna s palivem, pár pohotovostních vozů a z reproduktorů se stále line optimistická muzika hrající při boardingu.
Parkujeme tak daleko, že okolí už vypadá spíš jako nějaké venkovské letiště a mě při sledování Twitteru pomalu opouští naděje, že bychom na Orly dneska odletěli. Ale tak doprčic v Paříži jsou další tři nebo čtyři letiště, tak proč neletíme jinam, když už na Orly nemůžou jenom seškrábnout mrtvolu toho kozomrda a pokračovat v provozu. Ale při dalším čtením zpráv už chápu i to, protože nebe nad Evropou je podle všeho ochromené, jelikož se musejí přesměrovávat stovky letadel ve vzduchu a aerolinky mají spoustu letadel uzemněnou na Orly.
"Letiště Orly je pořád zavřené, takže jsme přivolali autobus, aby vás odvezl zpátky do terminálu. Tam je to pohodlnější a budete se moct občerstvit. A snad se uvidíme co nejdřív," dostáváme další informaci chvilku po jedenácté, dvě hodiny po plánovaném odletu. Lidi se tlačí ven stejně, stejně jako při každém přistání. Asi aby jim někdo nevypil to automatové kafe a nesnědl tatranku za stovku z automatu.
Marty není zvyklý vstávat v jednociferné hodiny, takže se v terminálu rezignovaně svaluje na sedačku a vypadá, že by teď nejradši nechal propadnout všechny letenky, jen kdyby mohl jít do postele. Já si kupuju kafe za vcelku lidových 30 kaček a přemítám, co všechno se může stát. Asi nejhůř bych rozdýchával, kdyby nám zrušili let z Prahy, protože zbývající letenky by nám nikdo nerefundoval, takže bychom seděli doma na zadku a 3 tisíce by vyletěly komínem. Jestli nás jenom přesměrují jinam, tak už si poradím. I když možná nejhorší by bylo doletět do Paříže a zjistit, že letadlo do Fezu nám frnklo před nosem.
"Cestující letu společnosti Transavia do Paříže se mohou dostavit na přepážku Menzies pro poukázky na oběd," ozývá se z letištního rozhlasu krátce po poledni. Chytáme záchvat smíchu, protože jsme od první chvíle vtipkovali, že bychom se jako správní Češi měli radovat, protože z téhle situace ve výsledku určitě kápne něco zadarmo.
Necháváme odběhnout dav hladovců a ležérně směřujeme do hlavní části odletové haly. A tam jsme ztracení. Nikde žádná cedule, co by vypadala jako Menzies. "To musíte tamhle nahoru a na konec chodby," posílá nás paní z přepážky informací. "To tu vůbec není, jděte tamhle až na konec, je to tam napravo, ale ještě se zeptejte ve směnárně." "Jo to já vůbec nevim. Zkoušeli jste to na informacích?" "Menzies? To jsem nikdy neslyšela..." "A u business class salonků jste byli? Tam by to mohlo být..." Procházíme z jednoho konce letiště na druhý, od čerta k ďáblu. Jsme si skoro 100% jistí, že Menzies je nějaký kód, který znají všichni zaměstnanci letiště a znamená to něco jako "Zabavte cestující, ať nám tu nezačnou dělat bordel."
Za tu půlhodinu bloudění už jsme vlezli málem i do modlitebny a nikde nic. Oči už zavrtávám spíš do země než do cedulí kolem sebe, protože všichni prodavači už mě znají. Google si s dotazem "Kde je Menzies na letišti Praha" taky rady neví. Nakonec nás zachraňuje paní na zastrčené přepážce Českých aerolinií v přízemí, která nás posílá těsně před "point of no return" k pultíku s označením "transfer desk". Jsme si skoro jistí, že je to jen další trolling, ale za pultíkem skutečně visí drobný nápis Menzies a hlavně vidíme frontu lidí, které poznáváme ze svého letadla.
"Poslední výzva pro cestující letu společnosti Transavia do Paříže." Odlet je pro nás přece jen důležitější než jídlo, takže vybíháme zpátky k bráně, ale v půlce to otáčíme. Nechat ležet jídlo zadarmo, to by nás zbytek národa vydědil.
Potravinový lísteček má hodnotu 135 Kč a v kavárně vedle brány se za to dá pořídit skoro celá panini. Zubím se od ucha k uchu, protože ještě nejsou ani 2 hodiny a z Paříže do Fezu nám to letí ve 4, takže to na fest stíháme, i kdyby to náhodou letělo včas. No, možná nestíháme, protože letištní kavárna právě vydělává zhruba ekvivalent svojí obvyklé roční tržby, takže obsloužení každého cestujícího trvá několik minut. Frontu na panini stojíme půl hodiny a další půlhodinu se s boardingem čeká, než budou obsloužení všichni, takže do letadla nastupujeme až pár minut po třetí.
Musím vyseknout pochvalu posádce. Jak předtím, tak teď ji neopouštějí široké úsměvy a příjemné vystupování. Hned po vzletu dostáváme zdarma ještě kávu a zatímco já sleduju, jak si dáváme závod s letadlem letícím nad námi, Marty z toho nabitého letištního dne usíná.
Přistáváme do deště a po dlouhé době zažívám v letadle potlesk. Málokdo už asi věřil, že dneska doletíme. Bezpečnostní složky nezklamaly a rozjíždějí to klasické poteroristické porno už na letištní ploše. Až teď začínám být pěkně nasranej. Teroristu bych skousnul, ale jak se pak vždycky buzerujou miliony slušných lidí jenom proto, aby to vypadalo, že se něco děje, z toho se mi vaří krev.
"Kam jdete?!" obořuje se na mě policista se samopalem, když hned u vstupu do budovy vybočuju ze vzorného dvojstupu. "Na odlety, my přestupujeme!" obořuju se na oplátku já a mířím k odletové tabuli. "Tady to neni, ale to asi že to neni oficiální přestup," obracím se na Martyho a vyrážíme chodbou podle cedule Transfer. "Kam jdete?!" zastavují nás další ozbrojení chlapíci. "Přestupujeme, chcete vidět letenky?" Zjevně moc nevědí, co si s námi počít, takže pokračujeme dál. Odmítám se nechat vyhnat do veřejné části letiště a pak čekat frontu na bezpečnostní kontrolu, která teď bude mít tak 150 kilometrů. Až na konci chodby vybíhá zpoza rohu postavička jako z Kriminálky Miami. Chlápek v neprůstřelné vestě a s odznakem na krku nás nekompromisně žene zpátky do dvojstupu. Připadá mi to k smíchu a zároveň bych nejradši křičel.

Prokletá Paříž

V terminálu není k hnutí. Nekonečné fronty odnikud nikam, zmateně proudící hloučky lidí a do toho nesčetně televizních štábů. Náš let na odletové tabuli prostě není. Jelikož jsme tu o hodinu a půl později, bojím se, že nám to uletělo. Jenže i lety, které měly odlet dřív a letěly včas, na tabuli jsou. Na stránkách aerolinek je u letu do Fezu jen údaj o pravidelném čase odletu, ale žádný aktuální status. Žádná SMS mi nepřišla, ale zkusím ještě mail.
A mail bohužel dorazil. Let se ruší. Tak jsme dojeli. Přebookují nás zdarma na jiný let, jenže všechny lety do Fezu jsou na další dva týdny vyprodané. Vlastně i kamkoliv jinam do Maroka, jediný dostupný let je zítra v 7 ráno do Agadiru. Transavia naštěstí všechno řeší přes Facebook, takže nemusíme stát žádnou šílenou frontu. Smolím dotaz, jestli si můžeme vybrat úplně jakýkoliv let, nebo jenom do Fezu, a zatímco čekám na odpověď, hledám nám nějaké ubytování, protože je skoro jasné, že dneska budeme v Paříži nocovat.
Celá situace nám přijde tak zoufalá a bezvýchodná, že jsme si mezi davy bloudících lidí sedli na zem a v krátkých intervalech se nás zmocňují záchvaty smíchu. Ještě než se to rozhodneme definitivně odpískat a vyrazit z letiště, zastavují u nás novináři z americké NBC. Skoro to vypadá, že uděláme díru do světa se svým hlubokým lidským příběhem, ale chlapíci si chtějí povídat hlavně o tom, co jsme viděli v tranzitním prostoru a o tom se zas moc nechce povídat mně.
Za veškerou dopravu odsud chtějí kolem 12 € a je jedno, jestli je to hromadná doprava RER nebo soukromý shuttle bus. Tak na to se jim můžeme víte co. Vím, že kousek od terminálu staví tramvaj a do té se dá nastoupit s obyčejným lístkem za 1,70 €, tak to nakombinujeme.
Tramvajovou zastávku po dobrých 15 minutách chůze nekonečnými chodbami skutečně nacházíme a u automatu na lístky se snažím zjistit, kolik že to vlastně máme platit. Jsme v zóně 4 a konečná Villejuif, což je zároveň nejbližší zastávka metra, je v zóně 1. Nejdřív lobbuju za jízdu na černo, protože se mi nechce věřit, že by se v tomhle bordelu někdo zaobíral kontrolou lístků v MHD, ale Martymu se do toho moc nechce. Tak holt strkám do automatu kartu a místo lístku na 4 zóny dostávám 4 obyčejné lístky, protože jsem špatně pochopil, na co se mě automat ptá. Možná to takhle stačí, jeden lístek na tramvaj, jeden na metro a dva mi zbydou. Kdyžtak budu dělat zmateného cizince a ani to nebudu muset hrát.
Tramvaj vymetá všechny haly, hangáry a administrativní komplexy kolem letiště, takže zatímco se venku nadobro stmívá, máme čas vymyslet, co budeme nadcházející týden dělat. Jediné, co vím, je, že v Paříži přespíme maximálně dneska. Odmítám platit horentní sumy za to, abych pořád sledoval, kdo mě chce napálit a okrást. Zpáteční let máme z Bruselu, takže největší logiku dává vyrazit směrem k Belgii. Do 250 kilometrů vzdáleného Lille na belgických hranicích je to jen hodinka TGV a tohle město mám na must see listu už docela dlouho, takže se to jeví jako ideální destinace na zítřek. Cestou mám sice ještě pár dalších místeček, kam bych se docela podíval, ale Marty se vzteká, že každý trip se mnou končí ve Francii, takže Belgie a potažmo možná Holandsko bude asi nejstravitelnější cíl pro oba.
Na metro přestupujeme na předměstí Villejuif a jen co se zabouchnou dveře soupravy, začínají všichni cestující stepovat. Prostředek vagonu okupuje pochcaný a posraný vágus se staženýma kalhotama, a tekutiny, kterými obohatil podlahu soupravy, se vydávají všemi směry podle toho, jak metro poskakuje. Hned na další stanici všichni přestupují do sousedních vagonů, jenže v odpolední špičce je prázdný vagon vyložený zázrak, takže cestující čekající na nástupišti ho berou útokem. Až po zabouchnutí dveří zjišťují, proč byl prázdný. Úplně identický scénář sledujeme na každé další stanici. Jen pár odvážlivců z celého davu ve vagonu vždycky zůstane. "To jsou prostě opravdový koulaři," glosuje Marty situaci, když už ji delší dobu sledujeme naplácnutí na okénku ve vedlejším vagonu. Vítejte v Paříži.
V tomhle městě si z nějakého důvodu připadám hrozně jako doma. Hotel jsem nám zabookoval na Porte de Bagnolet, vím, kde to je, vím, co tam jede za linku, takže nás sebevědomě bez zaváhání proplétám uzoučkými přestupními uličkami na několika stanicích, kde musíme střídat linky. Tak sebevědomě, až nám zařídím 20minutovou zajížďku, protože jsem to podělal.
Sice musíme kvůli totální předraženosti tohohle města bydlet na periferii, ale aspoň máme docela rychlou dopravu do centra. Cedule Hotel Belgrand nás vítá hned nad schody z metra. 58 € za noc, Bože, tolik jsem snad platil jen před 3 lety v zoufalé situaci v Římě. A v Irsku vlastně. Samozřejmě. "Irsko je prostě bezkonkurenční baseline. Jak jsi byl jednou tam, tak ti i ten největší shit připadá jako nejlepší výlet," rozesmívá mě Marty cestou po schodech do docela hezkého pokoje. Vůbec zatím celkově sršíme vtipem a dobrou náladou, až se divíme.
Zahazujeme batohy a úplně nejvíc nás teď zajímá Mekáč přes ulici. Je už po deváté večer a za celý den jsme měli každý akorát panini a napůl balíček bake rolls. Máme docela velké štěstí, že je tady asi o 10 stupňů víc než v Čechách, takže i s výbavou nachystanou na marocké třicítky si můžeme sednout ven a nemrzneme. Stíháme ještě i nákup nějakého základního kaliva na večer v sousedním Franprix a pak už, i když se docela shodujeme, že bychom nejradši zalehli, vyrážíme do centra.
Vystupujeme před palácem Garnier a protože okolo Eiffelovky to už v létě vypadalo spíš jako v nějakém vojenském areálu, míříme radši úplně na druhou stranu. V tuhle hodinu už většina turistů spí, takže spí i vágusové a já si zas uvědomuju, jak by tohle město bylo úžasné, kdyby ho nekazila veškerá možná verbež. Děláme obligátní fotky na Place du Carrousel a pak už před sebou máme nádherné nábřeží Seiny. Napravo se tyčí Eiffelovka, vlevo září Notre Dame. Chci tenhle pohled zvěčnit a jen co vytáhnu foťák, stojí u nás černoch s velkou taškou. Počítám, že mu skončila šichta pouličního prodeje cetek a u nás ještě zmerčil příležitost na nějaký business, ale dušuje se, že se mu jen líbí ten pohled, co fotím a chce si ho vyfotit taky. Nakonec ze mě dostane i nějakou tu francouzštinu, i když jsem nejdřív tvrdošíjně mluvil česky. Třeba je to úplně normální "kámoš," jenže bohužel, a připadám si kvůli tomu jako bába Dymáková, z tohohle města už mám dostatek zkušeností na to, abych nikomu nevěřil ani nos mezi očima.
Přecházíme krátký most Pont au Change na ostrov Île de la Cité, abychom ještě stihli prohlédnout Notre Dame, než ji na noc zhasnou. Na Justičním paláci se mi hrozně líbí, jak je k budově doslova přilepený honosný kostel. Přes tlustý plot ale takhle za tmy není na fotce nic vidět, tak zkouším oslovit hlídkující vojáky za plotem, jestli si můžu foťák prostrčit skrz mříž. K mému vlastnímu překvapení mi otevírají bránu a pouštějí mě dovnitř. "To už nás maj v hledáčku. Když maj někoho v hledáčku, tak může bejt na rozdíl od normálních lidí úplně v klidu a řádit jak chce," smějem se s Martym, když necháváme Justiční palác za sebou a já se nepřestávám divit, jak snadný je pro dvacetiletýho cizince dostat se do střeženýho areálu.
Před Notre Dame je to přímo ukázkový chill plácek. Spousta mladých tady popíjí a asi desítka kluků v našem věku hraje fotbal. "Já si tuhle konverzaci v Praze neumim představit. 'Dáme večer fotbálek?' 'Tak jo, kde?' 'Já nevim, před svatym Vítem?'," komentuju tuhle situaci, která mě fascinuje. V dobrém.
Přecházíme Seinu zpátky na pravý břeh a smiřuju se s tím, že ten stánek, ve kterém jsem před třemi lety někde kolem Notre Dame měl tu nejlepší crêpe na světě už znovu nenajdu. Jsou to sice už tři roky, co jsme výlet do Paříže v šesti spolužácích podnikli, ale jak procházíme kolem budovy radnice, připadá nám to jako včera, když tady Rezi vybouchla a dala Růžovi největší kotel za to, že mu každá fotka trvá hodinu.
Míjíme Centre Pompidou, unikátní kulturní centrum ze sedmdesátých let, které má veškeré komunikace a rozvody umístěné v barevných trubkách vně budovy, a chvilku po půlnoci přicházíme na náměstí Place de la République. Vypadá to tady dost hustě. Strašně moc spících vágusů, všemožní nespící vágusové a šílený bordel. Tady jsme stejně plánovali večer ukončit, takže chceme co nejrychleji zapadnout do metra. Jenže zrada. Vchod zavřený. I přesto, že má metro jezdit do půl druhé a je to dokonce napsané na té stažené mříži. Asi zase někdo stávkuje nebo střílí. Radost z toho nemáme, ale holt vyrazíme pěšky. Jsou to nějaké 4 kiláky. Horší je, že se mi zrovna vybil mobil, takže půjdeme poslepu. Určujeme ulici, kterou máme vyrazit, a snad to nějak dojdeme. Měl by to být pořád stejný směr.
Marty, který ještě před pár hodinami vypadal, že by si nejradši ustlal přímo na chodníku, teď srší energií. Pochopitelně. Noční bloudění městem, teď je nejvíc ve svém živlu. A já bych měl být taky, doprčic. Ale tohle město mě prostě z principu štve a když nás takhle hodí přes palubu, tak ještě víc. Marty mě uklidňuje, že když budeme bloudit, tak holt obětuje pár korun za internet a načte mapu u sebe na mobilu.
"Tyvole to je v prdeli. Ne ne ne ne ne! To je v prdeli, jdem úplně blbě, to je Bastilla," ukazuju na sloup, který se tyčí na náměstí před námi a který bezpečně poznávám. Naprostým odhadem jsme si zašli tři, možná čtyři kilometry. "A já si vlastně nechal mobil na pokoji," začíná se Marty prohýbat v záchvatu smíchu. Notnou chvíli přemýšlím, jestli brečet nebo se smát taky. Smích vítězí. Vždyť tyhle situace jsou nejlepší. A nějak to najdeme. Zastávky autobusů i metra kupodivu všechny disponují dost podrobnými mapami, takže tentokrát už hodně pečlivě vybíráme, kterou ulicí se vydat a holt se budeme navigovat takhle předpotopně.
Jdeme z ostra úzkou a naprosto přímou ulicí, tak tady se snad neztratíme. Křížíme jeden široký bulvár za druhým. Hned na prvním sledujeme skupinku policistů při zajímavé činnosti - obalují páskou zaparkovaná auta. A to samé dělají i na všech dalších bulvárech. "To je opatření. Po každym útoku musí bejt nějaký opatření. Tak teď si řikali, jaký tak opatření bysme mohli udělat. Betonový bloky už jsme všude naskládali. Tak hele obalíme auta páskou. To nebudou čekat," smějeme se možná až moc nahlas k soustředěným strážcům zákona.
A pak mě napadá, že si z policistů můžeme udělat infostánek, jako doplněk k pouličním mapám. Jenže hned první, kterého oslovím, vykulí nad názvem "Porte de Bagnolet" oči a říká, že nemá tušení. To mi moc na jistotě nepřidalo. Ale v tom vedle nás zastavuje auto se dvěma mladíky blízkovýchodního vzezření, kteří se ptají, co hledám. A ukazují Porte de Bagnolet přesně tím směrem, kterým jsme doteď šli. Tak snad dobrý.
Na každé další křižovatce už pak policisté páskaři vědí, takže máme jistotu, že jdeme dobře. Akorát Marty mručí, že to je podvádění. Konečně přicházíme k závěrečné rovince, ohromnému bulváru Davout. "Mohla by jet ještě nějaká tramvaj," ukazuje Marty optimisticky na koleje uprostřed. Ale v Paříži jsou tramvaje hodně okrajový dopravní prostředek a vím, že jejich provoz končí dřív než metro, takže se neraduju. A ještě míň se raduju, když koukám, že po téhle nekonečné rovince půjdeme ještě dobré dva kiláky. Dneska už mám fakt dost a nejradši bych si teď přímo na chodníku ustlal já.
Táhneme se teď už jako smrad, když v tom za sebou asi 100 metrů od zastávky slyšíme cinkání. "Tyvole tramvaj, to je tramvaj!", ukazuju v euforii na svištící spásu na kolejích a vybíháme sprintem k zastávce.
"Já už bych to teda radši došel, než to vzdávat takhle před koncem," mručí Marty, když bez lístků svištíme prázdnou tramvají prostředkem bulváru. "Před koncem? Tyvole před koncem? Vždyť je to flák jak hovado, koukej jak rychle jedem," ukazuju se širokým úsměvem na míhající se bloky domů za okýnky.
Bez mobilů jsme ani neměli ponětí o čase, takže to, že jsme cestou od zavřeného metra strávili skoro dvě hodiny, nás při příchodu na pokoj docela překvapí. Zdálo se to mnohem rychlejší. Ale to víno si teď zasloužíme tím spíš.

Na pokračování se pracuje...