Přes Makedonii do španělského Maroka - cestopis

Den na lodi do Afriky

9. srpna

Když mě v 10 budí mobil z tvrdého spánku, beru to jako vysvobození. Tohle byla vážně noc za všechny prachy. Když jsem se po třetí hodině ráno po kebabové svačince vracel na hostel, snažil jsem se být ten nejtišší člověk na světě. Dveře jsem otevíral a zavíral snad minutu, aby nenadělaly hluk, a do postele jsem se vplížil se světlem mobilu. Jen co jsem stihnul zabrat, už jsem svojí ohleduplnosti litoval. Flák, všechna světla rozsvícená. Prásk dveře od záchodu, prásk prkýnko. Spolubydlící se vydal na záchod. Debil. Druhý nezůstal pozadu, a jen co jsem zabral podruhé, vydal se stejným stylem na záchod on. A první si to pak ještě zopakoval.
Vrcholem ovšem bylo, když mě za svítání probudila soulož z předtím neobsazené postele. Načež nadržený páreček z pokoje zase odešel. Od dalšího usínání mě pak celkem dlouho držela myšlenka, že do pokoje se asi i navzdory zámku na kartu může dostat kde kdo. No, v tomhle hostelu a asi ani v tomhle městě mě už nikdy nikdo neuvidí, takže to nebudu rozmazávat. Nevyspalý a s kocovinou na recepci vztekle nechávám kartu a mizím na pořádné kafe.
Na první pohled mě zaujme, že ulice jsou oproti noci prakticky vylidněné. Přitom není zas tak brzo, za hodinu poledne. V zapadlé boční uličce nacházím malou kavárničku El Último Mono, kde mají velké ledové kafe za 2,50 €. Sedám ven, abych mohl sledovat to ospalé pozdní dopoledne a smolím u toho pár pohledů, které jsem cestou z hostelu koupil. Za těch pár cestovních let už jsem celkem vysledoval nepřímou úměru - čím méně zajímavé město, tím zajímavější pohledy.
Po poledni kavárenské útočiště opouštím a pomalu mířím k přístavu. Sice to odjíždí až za 3 hodiny, ale chci to radši okouknout. Lodí jsem s výjimkou Azor takhle daleko ještě nejel. Cestou se stavuju v Carrefouru na Alamedě Principal pro nějakou snídani a taky trochu zásob na cestu. Nemám tušení, jak to na takové lodi může vypadat a jestli tam třeba bude restaurace.
Snídani si jdu sníst do městského parku vedle mariny. Po roce od debaklu se špatnádou jsem si zase troufnul koupit masovou konzervu. Tentokrát relativně poživatelnou, ale pořád žádná hitparáda. V parku je neskutečné mrtvo, a tak ve stínu vysokých palem ještě chvíli chilluju a do přístavu přicházím až o půl druhé.
Většinu čekajících tvoří rodinky s aspoň dvěma malými dětmi. Odhaduju, že jsou marocké, protože ženy mají hidžáby a muži mají i v tomhle parnu dlouhé kalhoty. Snažím se v davu zoufale najít nějakého baťůžkáře, ale není tu vážně ani jeden. A Evropanů vskutku poskrovnu. Moje dychtivé očekávání, jak bude Melilla vypadat, se ještě stupňuje. Turistická destinace to evidentně nebude. Jelikož nic nenasvědčuje, že by se mělo začít nastupovat, a protože v čekárně není klimatizace, jdu se poflakovat ven na náměstíčko, na jedinou lavičku ve stínu, kde to aspoň zafukuje.
Dovnitř se vracím krátce před půl třetí a to už jsou dveře k pasové kontrole otevřené. Když se jede ze Španělska do Španělska a ještě navíc směrem z Evropy, čekal jsem, že kontrola bude jen formalita. Ale ani náhodou. Zavazadla se scannují jako na letišti a lidé se zelenými marockými pasy, kterých je tu vážně nejvíc, tráví u okýnka i několik minut. Já se svou českou občankou projdu překvapivě za pár vteřin.
Z budovy se do lodi nastupuje dlouhým tunelem plným policistů, kteří všechny nastupující probodávají pohledem. Samotná loď mě fascinuje svou velikostí. Jak se k ní blížím, čím dál tím víc mi připadá jako panelák, ne jako dopravní prostředek. Záverečná část tunelu je táhlé stoupání a podlaha je protiskluzově vroubkovaná. Což docela komplikuje nástup Maročance přede mnou, která tunelem klopýtá se dvěma kufry, sportovní taškou a malou holčičkou. Kufry se o vroubky neustále zasekávají a padají. Ptám se francouzsky, jestli nechce pomoct, načež uskakuje i s kufry stranou a španělsky se mi omlouvá. Francouzsky nerozumí, tak zkouším španělské ayudade? "Si, si, por favor, gracias, gracias," koktá Maročanka a strká mi jeden z kufrů. Beru jí i ten druhý a až teď si všímám, že s holčičkou zjevně necestuje sama. O kus dál nad námi totiž stojí chlápek a mračí se na mě. Minu ho s úsměvem a u vchodu na palubu kufry skládám. Chlápek mezitím začal do ženy něco náruživě hustit v arabštině. "Gracias, gracias," klaní se mi žena, když si kufry zase bere, zatímco chlápek se na mě pořád beze slova mračí.
"Nemáte kajutu na spaní, takže musíte tudy," posílá mě stevardka dál širokánskou, luxusně zařízenou uličkou. Na první pohled to tu ve mně evokuje interiér Veletržního paláce. Až tak prostorné to tady je. Akorát po pravé straně jsou místo uměleckých děl dveře do menších kupé. Zdráhá se mi používat tohle označení, protože v kupé jsou sedadla pro 18 lidí, ale každé je velké jako je ve vlaku celý vagon. Do jednoho z nich usedám. Sedadla jsou široká, kožená, a hraje tady tlumená lounge muzika.
Do odjezdu zbývá ještě čtvrt hodiny, tak se po chvilce sezení zase zvedám a jdu prozkoumat zbytek lodi. Na konci dlouhatánské chodby je obrovská kavárna. Je kolem dokola prosklená, takže je z ní překrásný výhled. Za 1,20 € si dávám café con leche a kochám se okolím. A v tu chvíli pozoruju, že nenápadné dveře označené jako evakuační, nejsou jenom evakuační. Dá se tudy vyjít na venkovní palubu! Kafe do sebe lámu tak rychle, až si opařím jazyk. A honem ven.
Zrovna se zvedá rampa pro nájezd aut. Vzduch prořízne dlouhé mocné troubení, z komínů se valí černý dým, voda začne divoce vířit a ten obrovský kolos se dává do pohybu. Naskakuje mi husí kůže. Za 7 hodin budu v Africe! Lodí! Uchváceně sleduju vzdalující se Málagu za námi a nekonečné otevřené moře před námi.
Venkovní paluby se mnou okupuje jen hrstka dalších lidí. A ti se zdejchnou, jen co pevnina zmizí za horizontem. Já pořád fascinovaně popocházím zleva doleva, seshora dolů. Nakonec sedám na zem na dolní palubě na zádi, vybaluju svačinu a nechávám se hypnotizovat tím rozvířeným pruhem vody za lodí. Kolem dokola není nic než moře.
Se zmizením pevniny zmizí i signál, ale na lodi je nelimitovaná a pěkně rychlá wi-fi. Teda poměr cena/kvalita je tady u té jízdenky snad nezměřitelný.
Po lodi prochází docela dost policistů. Vždycky, když mě spatří, tváří se trochu překvapeně, ale já dělám, že je nevidím a spokojeně se sluním. Ať jsou kajuty jakékoliv, tohle místo mi připadá na celé lodi jako nejlukrativnější. Nechápu, že tu nikdo jiný není.
V kavárně si dopřávám osvěžení u trojky piva Estrella za euro, protože ze sluníčka už jsem po pár hodinách plavby celkem propečený. Hledám nějaké bydlení v Melille. A úsměv mi zmrzne. Na Bookingu jsou v celém městě dostupná dvě ubytování. Jeden hotel za 32 € za noc, druhý za 70 €. Tak jako...tady asi není o čem přemýšlet no. Beru dvě noci v levnějším hotelu a pak asi budu upalovat do Maroka. Dopíjím pivo a vracím se zase se rozptýlit ven.
"Užívej si v Maroku v síti Maroc Telecom. Internet ti účtujeme za 360,00 Kč/MB," vytrhává mě z rozjímání nad už pomalu zapadajícím sluncem SMSka od operátora. V panice tahám v mžiku z telefonu baterku. A vyhlížím na obzor. Země. Země na obzoru! Sunu se na boční palubu, abych líp viděl, a nevěřím vlastním očím. Přede mnou je vchod do bazénu. On je tady vážně bazén! No do háje tak teď už chápu, že se mnou na zádi nikdo neseděl, když je ta loď prošpikovaná takovými libůstkami.
Jak připlouváme k pevnině a plujeme podél poloostrova, který ještě patří Maroku, přilétá k lodi hejno racků. Většina se řadí podél paluby a nechává se nést větrem. V pozadí téhle podívané zlatě září zapadající slunce a tyčí se maják Trois Fourches.
"It's beautiful, isn't it?", ozývá se za mnou. Představuje se mi Maročan Amin. Je stejně starý jako já, ale v 18 emigroval do Holandska a teď se tam živí jako kadeřník. Mluví arabsky, španělsky, francouzsky, anglicky a holandsky. Touhle lodí pluje, protože jede na návštěvu za rodinou do marocké Al Hoceimy.
"Doufám, že nechceš jet do Maroka. Melilla je nádherná, ale Maroko je strašný," vyptává se na mou cestu, když máme představování za sebou. "Já vlastně nevím. Ale asi chci." "Nedělej to, chlape. Nedělej to. Maročani jsou nejhorší lidi na světě. Zajímaj je jenom peníze, nic jinýho," rozčiluje se. "Já nevim...já jsem byl v Maroku loni a zamiloval jsem si to," snažím se oponovat. "Ne. Ne, Maročani jsou nejhorší. Potom, co jsem emigroval, se se mnou baví už jen rodina. Všichni kamarádi mě zavrhli. Myslej si, že v Evropě se jenom flákám a peníze mi padaj z nebe. Jako všem Evropanům. Oni vůbec nevědí, že ani život v Evropě neni sranda. Že se musí makat," dělí se Amin o svoje zkušenosti.
Když připlouváme do přístavu, je už skoro tma. Amin mi ukazuje, že hranice Melilly jsou poznat na první pohled. Osvětlené je sice celé pobřeží, ale Melilla vyloženě září. Můj nový kamarád nepřestává vyprávět svoje zkušenosti. Jsem za takové rozšíření obzorů děsně vděčný. Sice s ním nesdílím názor na marockou mentalitu, na druhou stranu, on v Maroku 18 let žil, já tam akorát týden výletoval. Je pro mě celkem zarážející, když mi marocký imigrant vypráví o tom, že je zděšený z toho, co za lidi v posledních letech pouštíme do Evropy. Zjevně má víc rozumu a větší přehled, než leckterý evropský politik.
Loď doráží ke břehu ve 21:30. Sice je to hodinový náskok, ale Amin se stejně narychlo loučí s tím, že za hranicí na něj bude čekat rodina s autem, a tak nechce ztrácet čas, protože dostat se přes hranici může prý trvat i několik hodin. Já ještě zůstávám na venkovní palubě a kochám se nasvíceným starým městem položeným na vysokém útesu. Výstupní tunel, který přistavují k lodi, je plný policistů. Takové manévry bych u příjezdu z Evropy nečekal.
Do vstupní lobby, či jak ten rozlehlý prostor u dveří nazvat, přicházím mezi posledními, ale díky tomu, že jako jeden z mála nemám obří bagáž, se ven proplétám skoro jako první. Policisté v tunelu probodávají všechny vystupující očima, ale nic neříkají. Přicházím k pasové kontrole. "wow!", vyvalí policista oči na mou českou občanku. "Bienvenido!", usměje se a pošle mě dál, aniž by ji nějak víc zkoumal.
Cedule na výjezdu z přístavu je docela vtipná. Doprava Melilla, doleva Maroko. Žádné další cíle. Odvažuju se zapnout telefon, protože tady už snad marocký signál ten španělský nepřebije. Hotel mám podle Google map přímo v centru. No, když jsou tu jen dva, tak kde jinde by měly být.
Hned v sousedství přístavu procházím přes velké kruhové náměstí Plaza de España a dál nahoru po honosné třídě Avenida Juan Carlos I. Jsem uchvácený. Na to, že to město nemá ani 100 tisíc obyvatel, je neskutečně živé. Ke svému Hotelu Nacional přicházím po 10 minutách svižné chůze. Recepční má na hlavě jarmulku. To bych tady vskutku nečekal. Platím 64 € za nadcházející dvě noci. Bolí to hodně. Než si recepční zpracuje mou občanku, prohlížím si věšák na klíče za ním. Jestli dobře koukám, tak z několika desítek klíčů chybí jen tři. To ve vrcholící sezóně není zrovna závratná obsazenost.
Z výtahu vystupuju ve 3. patře do dlouhé temné chodby. Je to docela strašidelné, bydlet v takhle prázdném hotelu. Ale lezu do pokoje a ten mi vyráží dech. Těch 32 € je asi docela opodstatněných. Obří manželská postel s nebesy, velký pracovní stůl, balkon...a ta koupelna?! To není sprchový kout ale sprchová místnost.
Od rána jsem měl akorát tu plechovku špatnády ještě v Málaze a dva malé balíčky krekrů na lodi, takže ze všeho nejdřív jdu do večerky vedle hotelu pro večeři. V 11 večer už se mi pak po z velké části probdělé noci nechce courat po městě, ale mám teď tak skvělou náladu, že mám hroznou chuť jít někam mezi lidi. Vycházím zpátky na hlavní třídu a zapadávám do podniku s nápisem La Cervecería, odkud až ven duní povědomá melodie.
DE-SPA-CITO. Tykráso teď už věřím, že jestli pojedu do Maroka, tak tahle písnička bude hrát i tam. Hádám, že tady s angličtinou moc nepochodím, a tak jen od piva mlčky sleduju nakrucující se Španělky na parketu. "De donde es?", ptá se číšník, když dopíjím první pivo. "República Checa." Dál už rozumím jenom údivnému tónu a na další otázku musím odvětit "No hablo español." Číšník gestem naznačuje, že se hned vrátí. V mžiku nese další pivo a s velkou pečlivostí artikuluje, abych mu rozuměl. "República Checa. Cerveza gratis. República Checa, muy bien, muy bien," usmívá se.
"wow. Muchas gracias." No tykráso, Afrika teda začíná slibně. DE-SPA-CITO.

» Pokračování - Melilla: Evropské okno do Afriky