Přes Makedonii do španělského Maroka - cestopis

España čeká!

4. srpna

Z hostelu jsem vyrazil až chvilku před polednem, protože letadlo do Madridu letí večer a já už ani po prohlédnutí TripAdvisoru netuším, kam bych ještě v Sofii mohl jít. Iliyana jsem při odchodu nepotkal, takže peníze jsem mu nechal i s dýškem 4 leva v šuplíku na recepci. Teďka čekám na metro a zrovna od něj dostávám SMSku. Moc děkuje a doufá, že se ještě někdy potkáme. No jestli začne z Prahy létat do Sofie nějaká nízkonákladovka, tak sem budu asi pravidelně dojíždět pařit.
Vystupuju zase na stanici Serdika a teď si tak říkám, že vlastně ještě pár věcí zařídit potřebuju. Pohledy, známky a vytisknout letenku. A kafe samozřejmě. Pohledy nacházím hned u východu z metra. Trochu překvapivě moc pěkné pohledy, takže jich beru pěknou zásobu. Hned za rohem pak narážím na obchůdek Print Mania. Podle plakátů ve výloze nabízejí tisk reklamních předmětů a billboardů, takže se na tisk jedné A4ky ptám trochu ostýchavě, ale ochotná obsluha mi ji za 5 stotinek (asi 60 haléřů) barevně tiskne.
Popocházím jen kousek kolem prezidentského sídla a usedám ve včerejší Costě. Jestli já jsem s tím Španělskem neudělal chybu. Mizet z regionu, kde velké ledové Americano v Costa Coffee stojí jen něco přes 30 Kč... Ale hledám bydlení v Madridu a ono to nevypadá zas tak špatně. Úplně nejlevnější možnost je jednolůžko v hostelu Almansa ve čtvrti Bellas Vistas, 19 € za noc. Tak to beru rovnou 3 noci. V Madridu se nudit nebudu.
Ve směnárně vedle Costy měním spoustu zbývajících levů na eura a teď už jen sehnat známky. Procházím podél brutálně dlouhé troubící kolony aut k Justičnímu paláci, kde v jejím čele stojí zvonící tramvaj před dalším SUV zaparkovaném na kolejích. Na konci kolony měla podle Google map stát i pošta, ale kde nic tu nic. Nevadí, zajdu pro ně o něco dál na hlavní poštu a zatím si ty pohledy napíšu v Městských zahradách hned vedle. Ve fontáně uprostřed zahrad se koupe a u toho svačí smečka cikánských dětí. Připadám si jako v Mladé Boleslavi na Staromáku.
Jen co si sednu, abych napsal pohledy, přicházejí ke mně ty mokré děti na střídačku žebrat. Tvrdošíjně je odmítám a doufám, že na mě nenaběhnou všechny naráz.
Na hlavní poště vedle Městských zahrad mi vyrážejí dech. Nejdřív si mě všechny úřednice v budově přehazují jako horký brambor, protože prý neumějí anglicky a nepomáhá ani moje ukazování na volná políčka pro známky na pohledech. Když se konečně najde angličtinou vládnoucí pošťák, zpraží mě suchým "Známky pro Evropu nemáme". "A nemůžete mi to prostě jen orazítkovat, když vám zaplatím?" "Ne." No tykráso tady to snad vede nějaký manažer z Irska. Nejbližší pošta je víc než kilák odsud, přemýšlím, jestli si to kamarádi zaslouží. Ale když už jsem se s tím psal...
V dlouhatánské úzké ulici vedoucí k poště si jako první všímám tramvajových kolejí. Jsou tak zvlněné, že jsou místy i zlomené. Tramvaje na nich taky pěkně nadskakují. Doufám, že ty betonové sloupky, co oddělují koleje od chodníku, jsou dost bytelné.
"Eura ani karty nebereme," odmítá mě úřednice, když konečně doběhnu na malou poštu v přízemí paneláku. ok, tohle beru na sebe. "Směnárna," ukazuje na obchůdek přes ulici. Takže 5 € vyměněných z levů měním zpátky na levy. A konečně dostávám vytoužené známky. Zbylé 2 levy, které mají podobu bankovky, dávám do nastaveného kelímku drobné babičce schoulené na zemi před vchodem. Přijdu si jako děsný boháč, dávat žebrákům bankovky.
Od probuzení jsem vlastně nic nejedl, takže McDonald's kousek od pošty mě zláká na hamburger. Uchyluju se dovnitř, protože venkovní terasa je sice v příjemném stínu, ale neúnavně ji obíhají cikánské děti. Nakonec ten čas dost běží, než dojím, je už půl čtvrté, takže čas vyrazit na letiště. Popocházím na bulvár Vitosha ještě si naposled vyzkoušet klek pro vychlazenou Colu a pak už u Paláce kultury lezu do metra. A od jedné cestující si potupně musím nechat poradit, jak vlastně na letiště dojet. Linky metra jsou tu sice jen 2, ale na plánku jsou tak zvláštně zatočené a zamotané, že z toho nic nechápu. No, možná nejsem zmatený ani já ani plánek, ale samotné metro. Slečna mi vysvětluje, že musím linkou 2 dojet na Serdiku a tam přestoupit na linku 2 směrem na letiště. Nevadí, aspoň jim to metro na letiště jede. A je to tak svižné, že i s přestupem jsem v cíli za 20 minut.
Procházím terminálem k pasové kontrole, cestou po očku projedu odletovou tabuli. Let do Madridu na ní není. Eh co to? Projíždím let po letu, Madrid nikde. Kontroluju stránky WizzAiru. Žádné zrušené lety. Nespletl jsem si den? Koukám na letenku a až teď si všímám, že u letiště je uvedený terminál 1. Tak to jich tu asi budou mít víc. "Promiňte, já vím že je to stupidní otázka, ale...tohle je jediný terminál?", zkouším oslovit chlapíka na informacích. "Ne, tohle je dvojka." "A jak se dostanu na jedničku?" "Autobusem, staví před vchodem, odjíždí každou půl hodinu." "Shit, mně to letí za hodinu a čtvrt." "Shit, good luck," směje se chlapík halasně. Vybíhám před terminál, autobus zrovna přijíždí. Tomu se říká z prdele klika.
Vyjíždíme za pár minut, jenže opouštíme areál letiště a vjíždíme do stojící kolony. Nervózně hypnotizuju čas. K terminálu 1 přijíždíme míň než hodinu před mým odletem. Už jsem myslel, že můj dojem ze Sofie bude vážně bez poskvrnky, ale na poslední chvíli si to zkazili. Tohle je nejhnusnější letiště, kde jsem kdy byl. Respektive jediné hnusné letiště. Tipoval bych, že to vystavěli někdy za hlubokého socialismu a od té doby na to ani nesáhli. Všechno špinavé, omšelé, hrozně ztísněné a na stěnách budovatelské plastiky. Frontu k bezpečnostní kontrole stojíme v děsně úzké uličce. Funguje jenom jedna přepážka. A když už jsem skoro na řadě, fronta se zasekne. Neuvěřitelně tlustý a umaštěný gentleman, který neumí ani slovo anglicky a zjevně ani bulharsky, se promenáduje sem a tam skrz bezpečnostní rám a nedokáže pochopit pokyny policistů, že by si měl sundat pásek a brýle. A k tomu s sebou pronáší i velkou špinavou sportovní tašku a odmítá ji dát na pás. Že mám nevědomky zatnuté pěsti a zuby si uvědomuju, až když mě jeden z dohlížejících policistů s úsměvem poplácá po ramenou a říká, ať se uklidním, že to stihnu. Polykám poznámku, že mi to letí za půl hodiny a tohohle tlustoprda by měli vyloučit z jakékoliv přepravy, protože i když projde skrz kontrolu, nevejde se do sedačky, a radši s úsměvem děkuju.
K bráně přibíhám 20 minut před odletem, boarding zrovna začíná. To je zatím asi můj rekord. Chci si ještě na záchodech vedle rychle naplnit prázdnou PETku, co jsem protáhnul, ale jsou tak neuvěřitelně odporné a smradlavé, že se prostě štítím a poprvé v životě si v duty free kupuju vodu. Tenhle let má trvat 3 hodiny, takže úplně bez pití se mi to absolvovat nechce.
Vzlétáme a teprve když si pro sebe pomyslím, že vlastně poletíme přímo za sluncem, si vzpomínám na časový posun. Takže ne 3, ale 4 hodiny. Ještě než nabereme pořádnou výšku, přelétáme už nad patrně chorvatským pobřežím posetým ostrovy. Ale pak už nejsem vůbec schopný odhadnout, kudy letíme. Jsem nalepený na okýnku, sluncem zalité moře a pevnina se pod námi střídají prakticky v pravidelném taktu.
Takhle dlouhý let jsem asi ještě neabsolvoval. Letušky procházejí s vozíkem dvakrát. Takže stíhám vyžahnout dvě kafe a když chvilku po půl deváté místního času vystupujeme v Madridu, jsem nastužený jako veverka. Ze svého sedadla ve 30. řadě se dostávám mezi posledními, ale před pasovou kontrolou stíhám skoro všechny předběhnout. Nervy mi ale tečou i z těch pár lidí, co jsem předběhnout nestihnul. Otevřená je jen jedna přepážka a lidi až u ní s překvapením zjišťují, že se mají něčím prokázat a začínají lovit pasy z hloubi zavazadel. Kdyby to byl jeden člověk, ale že jsou to až na jednoho všichni? Ne že bych někam pospíchal, ale prostě mě lidsky bolí sledovat lidi, kteří nedokážou zvládnout tak jednoduchou věc jako vystoupit z letadla.
Vcházím do veřejné části terminálu a vydávám se podle směrovek za metrem, protože s cenou 4,50 € je to nejlevnější způsob dopravy do centra. Stanice metra se jmenuje Terminal 1-2-3, ale nachází se u terminálu 3, kam z terminálu 1 dojdu až po 15 minutách svižné chůze po nekonečných travelátorech. Metro jezdí v 5minutovém intervalu, takže ve čtvrt na 10 už frčíme vstříc centru. Cestou ze zvědavosti koukám na mapy, kolik jsem toho na letišti ušel. Protože v madridském...i sofijském...i budapešťském metru je v tunelech signál. Dva kilometry. Slušně obří letiště, a to jsem ještě nebyl na terminálu 4.
S jedním přestupem vystupuju kousek od hostelu po 20 minutách jízdy. Madridské metro miluju. Všechno je tak přehledné, svižné, navazující, radost pohledět.
Jen co vylezu na ulici, padá mi čelist. Bál jsem se, že 3 kilometry od centra a navíc za tu cenu budu na nějakém pochybném předměstí. Nemohl jsem se víc plést. Klasický španělský noční život jako blázen. Hlavní třída je vyloženě obsypaná bary a restauracemi, projíždějící auta přehlušuje latino muzika, přímo u metra svítí 24/7 Carrefour.
Lezu do hostelu a v tu ránu mi to docvakne. Tady není klimatizace. Shit. Proto to bylo tak levné. Ale můj pokoj je ve 2. patře tohohle 6patrového činžáku, s oknem do dvora, tak snad se to přes den moc nerozhicuje a přes noc to vyvětrám. Navíc jsou vevntiř dva větráky. A k tomu napočítám 7, slovy sedm, zásuvek! A kromě stropního světla 4 lampičky. A dokonce ethernetová zásuvka. Zdánlivě takové blbosti, ale mám z nich děsnou radost. Konečně někdo pochopil, co mileniálové potřebují. Jinak je pokoj zařízený děsně minimalisticky, kromě postele, stolu (v podobě prkna přišroubovaného ke zdi) a nočního stolku tady nic není. Z toho mám snad ještě větší radost.
Z rozjímání nad pokojem mě probere kručení v břiše. Za celý den jsem měl vlastně jenom ten hamburger v Mekáči. Jdu nakoupit do Lidlu hned vedle hostelu a než se navečeřím a osprchuju, je najednou půl dvanácté a na mě padá únava. Ale děsná. Vír velkoměsta holt bude muset počkat do zítra. Dobrou.

» Pokračování - Tak už zase v Madridu