Přes Makedonii do španělského Maroka - cestopis

Tak už zase v Madridu

5. srpna

Centrum Madridu už mám ze dvou loňských návštěv docela prochozené, takže po probuzení o půl jedenácté zkouším zapnout Couchsurfing a po ledové sprše jdu zatím prozkoumat okolí hostelu. V nonstop Carrefouru na náměstí Cuatro Caminos hned vedle beru na cestu ledový džus a při té příležitosti koukám, že kleštičky na nehty tady stojí jen 4 €. Docela rozdíl proti pětistovce v Sofii, to si je cestou zpátky vezmu.
Miluju tu obyčejnou španělskou architekturu, takže procházka mezi autentickými madridskými činžáky v tom skvělém počasí mi hnedka skvěle startuje den. Čekal jsem, že teploty v Madridu budou za celý výlet nejvražednější, ale je tady skoro o 10 stupňů míň než v Sofii a příjemně zafukuje. Ale pořád je dost teplo na to, aby mě zlákal starbucksový poutač. Tenhle řetězec sice moc nemusím, ale to ledové latté na obrázku vypadalo až moc dobře.
Oklikou se vracím k hostelu a zrovna když v Carrefouru kupuju ty levné kleštičky, cinkne mi na Couchsurfingu zpráva od Polky Klaudie. Čekal jsem setkání s někým místním, ale koneckonců proč ne. V hostelu se zbavuju svých drápů a vyrážím vstříc centru. Nad madridským metrem jsem se rozplýval už včera, ale nemůžu jinak. Čisté, prostorné, lístek stojí jen 1,60 € a interval je přitom při sobotním odpoledni kratší než 5 minut.
Vystupuju na stanici Gran Vía a protože do času setkání zbývá ještě půl hodiny, nechám se zlákat bezejmenným drobným fastfoodem na vynikající burrito. Před půl čtvrtou už si pak užívám žhnoucí sluníčko před restaurací Papizza, kde jsme domluvili sraz. "Ježiši Kriste jak můžeš stát přímo takhle na slunci??", ptá se Klaudia šokovaně ještě než mě vůbec pozdraví. Nechce se jí věřit, že po týdnu na Balkáně mi zdejší počasí vážně nevadí a sluníčko si užívám.
Byl jsem v tomhle městě jenom dvakrát, ale připadám si tady děsně jako doma. Klaudia je tady ale poprvé a úplně první den, tak navrhuju procházku po takových těch must see památkách. "A nezajdeme radši někam na pivo?", ptá se Klaudia, když zamíříme po zastíněné uličce Calle de la Montera dolů na Sol. Holka, známe se 5 minut, ale už máš milion plusových bodů. Tahám mobil s tím, že si načtu uloženou mapu na Google mapách. "To sis udělal mapu s památkama v Madridu?", kouká mi zvědavě přes rameno. "Ne... To mam mapu, kam si v každym městě ukládám dobrý hospody a nonstop obchody," rozesmívám ji a hledám nám cestu k hospůdce Lizarran, kde jsme loni trávili večer s klukama. Vím, že byla hnedka vedle Solu, ale v těch úzkých uličkách bych to asi nenašel. Míjíme náš loňský hotel Fuentesol s kavárnou Dunkin' Coffe v přízemí, kterou jsme překřtili na Drunken Coffee.
Bál jsem se, že v Lizarranu to loni možná byla jen nějaká akce, protože takové ceny ve Španělsku nejsou úplně obvyklé, ale ne. Velké pivo vážně mají pořád za 2,20 €. A tak dáváme rovnou dvě. Klaudia se rozpovídává, co vlastně ve Španělsku dělá. Studuje psychologii a sehnala stáž na klinice ve Valencii. Práce je to prý úplně o ničem a za mizerné peníze, ale za to bydlení u moře to stojí. Mám radost, že mi potvrzuje to, co říkám už léta. Že když má člověk ve městě moře a tohle klima, tak na ničem dalším už až tolik nesejde.
Z Lizzaranu se dostáváme až před půl šestou, ale stíháme jen projít trh Mercado de San Miguel a zapadáváme na zahrádku další hospůdky - La Esquinita. Klaudia totiž trvá na tom, že si musí dát bocadillo de calamares - prý typické madridské jídlo. V životě jsem o tom neslyšel, ale když je to typické, tak to si to dám taky. Jo aha, to je sendvič se smaženou chobotnicí. Tak to si rozhodně nedám. Tím spíš, že to stojí 12 €. Brr, radši si dávám jen půllitrovou Colu a snažím se nemyslet na to, co to Klaudia spokojene chřoupe.
"Já se tě musím na něco zeptat," směje se, zatímco tahá mobil a něco v něm hledá. Tak jako máme my vymyšlená vtipná polská slovíčka (kamzík = koza turystyczna), mají zjevně Poláci vymyšlená česká. Veverka se prý česky řekne drevni kocur, Jsem Batman bychom česky řekli jako Jsem Netoperek a průjmu podle všeho říkáme sralinkova ganiačka. Je z toho docela smutná, když se směju a říkám, že nic z toho rozhodně neříkáme. Ale na oplátku se dělím o fakt, co v češtině znamená slovo szukat. Překvapivě to nevěděla.
Tak nějak definitivně do pohybu se konečně dáváme po půl sedmé. V Madridu jsou naštěstí dny nekonečně dlouhé, takže slunce je ještě celkem vysoko na obloze. Projíždíme klasické kolečko Catedral de la Almudena, Královský palác, Jardines de Sabatini a Templo de Debod - egyptský chrám, který si sem v minulém století Španělé přestěhovali.
"A teď bych si dala nějakou sangrii," nadhazuje Klaudia, když se kocháme výhledem od egyptského chrámu přes menší údolí na Catedral de la Almudena. Teda já tu holku miluju. "Nemáš na to nějakou mapu?", směje se a překvapuju ji odpovědí, že mám. El Economico ve čtvrti Lavapies je jasná volba. Loni jsme tam dvoulitrovku sangrie měli za 9 €. Klaudia srší nadšením, protože 9 € prý vždycky platí za půllitrovku a nechce mi to věřit. A tak vyrážíme. Od Templo de Debod jsou to skoro 4 kiláky, tak cestou ještě něco uvidíme.
Jediné, co se Klaudii nelíbí, je to, že je El Economico na Lavapies. Tamtudy už totiž dneska šla cestou od vlaku do hostelu a byl to tam černoch vedle černocha. A ona se černochů bojí. Ale nejvíc nesnáší muslimy. Nechápe, na co je tady mají. V Polsku s nimi udělali krátký proces. Teda koukám, že tentokrát si ani nemusím moc hlídat svoji rasistickou nevymáchanou pusu, na tenhle level stejně nemám.
Jak se k Lavapies blížíme, tak to okolo vážně začíná celkem tmavnout. A Klaudia se mě vystrašeně chytá. To mě nenapadlo, že to s tím strachem myslí vážně. Na náměstí Plaza de Agustín Lara kousek od cíle ale potkáváme hudební festival. Do vzduchu tady vystřelují oblaka barevného prachu a Klaudii strach opouští. Asi proto, že černoši už nejsou černoši.
"Tamhle to je!", zmocňuje se mě nadšení, když spatřím povědomý nápis El Economico. U vchodu nás zastavují dva asi 40letí chlapíci. "Kampak kampak?", oslovují nás anglicky. "Odkud jste?" Vypadají přátelsky, tak se s nimi dáváme do řeči. Ramon a Alfonso. Až moc přátelsky. Ramon má hromadu otázek, proč jsem v Madridu, na jak dlouho, jak se mi tu líbí, ale zjevně ho vůbec nezajímá, co odpovídám a po pár minutách mě hladí po ruce a ptá se, jestli se v Madridu vyznám. "Vyznám dost dobře, jsem tu popáté," odpovídám ostře a o krok ustupuju. "To je dobré. Ale stejně. Jsi cizinec. Potřeboval bys ochránce," přistupuje Ramon zase blíž a znovu mě hladí po ruce. Klaudii, která se zatím zapovídala s Alfonsem, popadám za ruku a říkám rezolutně, že jdeme dovnitř. "Podle mě to byli gayové," šeptá a směje se u toho jako školačka. "To byli na 1000 % gayové, vždyť ten týpek mi nabízel, že mi bude dělat ochránce," rozčiluju se a Klaudia se chichotá, jako by gaye viděla poprvé v životě.
DE-SPA-CITO. Tahle písnička zjevně vážně postihla celý svět. Za chvilku už nám číšník nese dvoulitrový džbán sangrie. "Já ale nejsem tak moc party animal," kouká na něj Klaudia nadšeně. Nevíme, jestli je to z krabice, ale my se v tom stejně nevyznáme a za tuhle cenu je to lahoda jak blázen.
Klaudia se vyptává, jakou zemi mám v plánu dál. O tom jsem vůbec nepřemýšlel. Převypravuju svou ideu o kupování nejlevnějších letenek, ale teďka bych docela i ještě zůstal ve Španělsku. Když jmenuju města, ve kterých už jsem byl, doporučuje Klaudia Málagu. Po tomhle městě už pokukuju delší dobu a čekal jsem na příležitost tam zajet, tak teď by to asi šlo. Ale na vlak prý můžu rovnou zapomenout. Jízdenku z Valencie do Madridu si Klaudia kupovala už před měsícem a stejně ji vyšla na 25 €.
Jo, to už jsme si s klukama všimli loni, že last minute jízdenky na vlak se ve Španělsku pohybují nad 100 €.
Klaudia možná říká, že není party animal, ale druhou dvoulitrovku sangrie objednává dost pohotově. A pak už se to lehce rozplývá.
Klaudia bydlí kousek od Solu, takže když před druhou hodinou ráno opouštíme Economico, míříme tam. Nemám totiž tušení, jak se na hostel dostanu já, a Sol je aspoň mým směrem. Cestou zastavuju u bankomatu, protože vyměněné levy už od včerejška stihly docela zaplakat. Klaudia je v šoku, že si s českou kartou vybírám ze španělského bankomatu a ptá se, kolik mě to stojí. Tuším, že jsou to asi 4 €. Už jsem se naučil se tím poplatkem netrápit, protože se celkem snadno ztratí, kor na tomhle výletě, který mě přijde určitě nejmíň na 20 tisíc. Ale v Polsku prý takový výstřelek, jako výběr z cizího bankomatu, člověku slušně zruinuje rozpočet. Ha. Tak to ne. To je snad poprvé, co má nějaký jiný stát EU nějakou službu dražší než my.
Přicházíme na Sol a já nevěřím vlastním očím. Vchod do metra je otevřený. Tak to jsem v půl třetí ráno vážně nečekal. Loučíme se narychlo s tím, že se ještě sejdeme, a já sprintuju dolů. Ale poslední metro se podle všeho neblíží ani zdaleka, protože chodby a eskalátory jsou plné mladých lidí s pivy a jinými lahvemi. Souprava přijíždí, jen co sejdu na nástupiště. Fiesta frčí i ve vlaku, jedna pařící skupinka tady má přenosný reproduktor.
Ach Bože. Vystupuju na své stanici Cuatro Caminos, jsou 3 ráno a tady, 5 kilometrů od centra, je úplně stejně živo jako v tom centru. Mraky lidí, muzika, hospůdky, tohle jsem prostě nikdy jindy nikde jinde nezažil. Já tohle město absolutně miluju.

Na střeše Madridu

6. srpna

Jak se večer protáhl, budím se až po poledni. Jdu najít nějaké kafe a pogooglit, kam se vlastně vydám zítra.
Španělé jsou prostě moji lidi. Je poledne, ale ulice jsou prázdné a všechno ještě spí. Je tady tak stokrát větší ticho, než bylo ve 3 ráno. Což mi teda trochu kazí záměr dát si kafe v nějaké malé kavárně a musím zapadnout do Burger Kingu vedle hostelu. Nevadí, bezmála půllitrové kafe s ledovou tříští mají vynikající.
Hledám možnosti dopravy do Málagy. Jsou vskutku vtipné. Jízdenka na vlak stojí 129 €. Letenka od RyanAiru 60 €, odvoz přes BlaBlaCar 45 € a autobus 15 €. Koukám ještě na SkyScanner, jestli mě neosloví nějaká destinace úplně jinde. Levné letenky jsou akorát do Německa, do Paříže...a na Kypr. Ten zní sice zajímavě, ale hádám, že tam to teď bude samý koupák. Ceny a dostupnost ubytování by tomu odpovídaly. Málaga vítězí. A jízdenku rovnou kupuju, protože autobusy sice odjíždějí každé 2 hodiny, ale ve všech už zbývá posledních pár míst.
"Máš krásný foťák," usmívá se na mě asi 30letá recepční, když se po kafi vracím do hostelu. "Děkuju, zajímá tě focení?" "Jo, já pracuju jako fotografka, fotím pro noviny. ... Teda, pracuju tady, protože focení by mě vážně neuživilo," dodává, když se na ni trochu nechápavě zadívám. Zajímá se, jestli taky fotím profesionálně, když jsem v Madridu sám. A tak převypravuju svůj cestovatelský příběh, a když už jsme u toho, nechávám si od ní vytisknout jízdenku do Málagy.
Zakecal jsem se tak, že když konečně vyrážím do centra, jsou už 3 odpoledne. Z metra vystupuju na stanici Retiro. Chci si projít stejnojmenný obří park, ale ještě předtím si chci koupit něco na osvěžení v krámku Día ve vedlejší uličce Calle de Ibiza, který si pamatuju z loňska. Jenže mám smůlu. V neděli zavřeno. Tady se zjevně ta neděle bere jako den odpočinku opravdu vážně. Všechno je zavřené a širokánské bulváry zejí prázdnotou. Docela velký kontrast oproti včerejšku a hlavně včerejšímu večeru. Naštěstí vedle supermarketu narážím na vietnamskou večerku, která nejen že je otevřená, ale navíc má vychlazenou jedenapůllitrovku ledového čaje jen za euro.
"ss. ss. Hej. Hej, kámo. Trávu? Kokain?" Chvíli mi trvá, než u vchodu do parku Retiro zjistím, kdo to na mě mluví. Partičku černochů schovanou ve stínu mohutných stromů jsem přes ostré odpolední slunce nejdřív vůbec neviděl. "Ne ne, díky." "Ty neděláš drogy?!", ptá se šokovaně jeden z černochů po mém zdvořilém odmítnutí.
Svaluju se do stínu na trávník s výhledem na centrální jezírko. Rozlehlou vodní plochu brázdí loďky se zamilovanými párečky. Hrozně mě baví je pozorovat, protože průběh je vždycky stejný. Jejich počáteční nadšení se během prvních 5 minut mění na totálně vyčerpaný výraz a uvědomění, že si právě zaplatili hodinový pobyt na té výhni bez kouska stínu. V dalších minutách jdou svršky dolů a po řádné projížďce vystupují loďkaři propečení přinejmenším medium rare.
Procházím bránou směrem k Pradu a obdivuju vytrvalce, kteří stojí v nehybné frontě na vstup do tohohle muzea. Zběžným odhadem bych řekl, že je dlouhá dobrých 200 metrů. Hned vedle fronty sedí na rozkládací židličce "bezhlavý" manekýn a těsně vedle něj policista se samopalem. Než stihnu usoudit, jestli jsou tady společně, sčíhne policista můj namířený objektiv a s přísným výrazem odstupuje dál. Má smůlu, do společné fotky je dostanu tak jako tak.
Procházím okolo budovy parlamentu, přes Sol a pak už na Gran Víu, která tepe i v tomhle líném nedělním odpoledni. Klaudia zrovna píše, že už se zbavila kocoviny a chtěla by večer zajít na nějakou vyhlídku na západ slunce. Hnedka si vzpomínám na Círculo de Bellas Artes, kam mě před 2 lety dotáhla Péťa. Střecha téhle budovy mě naprosto uchvátila, a tak jdu okouknout, jestli je pořád přístupná. Stojí totiž přímo na konci bulváru Gran Vía, takže jsem kousek od ní.
Nezklamala mě. Přístupná je, dokonce až do 2 hodin ráno a vstup je levnější, než jsem si pamatoval - pro studenty jen 3 €. Když mi můj 3 roky propadlý ISIC výjimečně neprojde, tak 4 €. Navrhuju Klaudii sraz o půl deváté a přemýšlím, že se do té doby ještě stihnu vrátit na hostel. Mám děsný hlad a docela bych užil i sprchu. Automat na lístky na metro ve stanici Banco de España mě trochu vyvádí z míry - místo obvyklých 1,60 € chce 1,90 €.
Stíhám akorát rychlý nákup v Carrefouru, sprchu a v 8 už zase vyrážím. Klaudia se včera rozčilovala, jak na Španělích nesnáší tu děsnou nedochvilnost, tak se snažím, abych dorazil včas. Jsem na místě dokonce s 5minutovým náskokem, ale Klaudia už stejně čeká. Tohle zas nesnáším já, ale nechám si to pro sebe. Není tady žádná fronta, takže jen platíme a za chvilku už nás rychlovýtah veze na střechu.
wow. Prostě...wow. Z neuvěřitelné atmosféry jsme oněměli. Po levé straně se slunce pomalu sklání za obzor, střechy Madridu máme u nohou. Zezdola k nám jako z děsné dálky doléhá ruch města, které už s nastupujícím večerem zase ožívá. Část střechy je obsazená barem s lehátky, celý prostor je nazdobený světelnými řetězy a atmosféru ještě přiživují ploužáky decentně hrající z všudypřítomných reproduktorů. Opření o zábradlí mlčky sledujeme zapadající slunce. Čas jako by se zastavil.
Dolů scházíme až za úplné tmy. Klaudia hrozně děkuje, že jsem ji sem vzal, a já hrozně děkuju, že to navrhla. Samotného by mě nenapadlo se sem vydat. Loučíme se na stanici Gran Vía. Klaudii odjíždí vlak zpátky do Valencie v 7 ráno, takže nechce další sangriový večer riskovat. Lezu do metra, ale uprostřed eskalátorů měním názor. Chytla mě zas děsná láska k životu a k tomuhle bezcílnému cestování. Vracím se na povrch, ve vietnamské večerce vedle bulváru beru pivo a vyrážím pěšky směrem, kde zhruba tuším, že mám hostel.
Líná ospalá neděle definitivně skončila. Ulice jsou zase plné lidí. Všechny hospůdky a bary jsou otevřené. Tohle město je tak úžasným zpodobněním toho, jak žít. Dokázal bych se tady toulat dny, týdny, měsíce. V životě jsem nenašel jiné místo, které by mi takhle dobíjelo energii.

» Pokračování - Španělský silniční vlak