Přes Makedonii do španělského Maroka - cestopis

Chill ve Valencii

14. srpna

Vstávám v 10, ale moc dobře jsem se nevyspal, protože zdi v tomhle pensionu jsou asi z papíru. Bože, hůř jsem 50 € asi nikdy nevyhodil. Dávám rychlou sprchu a koukám vypadnout pryč. Chci už tuhle příšernou kapitolu utnout. Dveře za sebou zabouchávám s gustem. Úsměv na tvář, nový začátek.
Je brzo, v novém hostelu mě ještě neubytují, a tak jdu sednout na kafe do Saony, kterou jsem vyzkoušel už včera. Jak tak popíjím a rozhlížím se na ten cvrkot okolo, tak na sebe ani nejsem naštvaný, že jsem to v tomhle městě včera definitivně zapíchnul. Jako jo, v tomhle rozpoložení už bych se asi rozhodnul jinak, ale Valencie má přesně ten náboj, jaký se mi líbí.
Hostel Russafa je pár kroků od kavárny, a tak ho zkouším už po poledni. Rozesmátý čtyřicátník na recepci se moc omlouvá, že pokoj ještě nemá, ale bere mi do úschovy batoh a dává mi mapu, na které kroužkuje všechno, co by mě mohlo v okolí zajímat. Já už si Valencii z minula trochu pamatuju, a tak jdu zabít čas do Jardí del Túria, protože i v tom zbědovaném stavu včera se mi tam chillovalo dobře.
Počasí je úplně dokonalé. Sluníčko peče, ale ve stínu zafukuje ten příjemný čerstvý mořský vzduch. V parku je hafo bruslařů, cyklistů, běžců, a nějaká skupinka cvičí na trávníku jógu. Procházím až k Ciutat de les Arts i les Ciències, Městu umění a vědy. Obří moderní budovy futuristických tvarů tady "plavou" v mělkých bazéncích, ve kterých se prohánějí lidé na šlapadlech a paddleboardech.
Jak se vracím do hostelu, majitel už na mě čeká. "Moc se omlouvám, ale prodali jsme víc postelí, než kolik jsme měli," kouká se na mě ztrápeně. Achjo. A já si bláhově myslel, jak začnu novou kapitolu, šrotuje mi v hlavě. "Takže ti budu muset dát dvoulůžkový pokoj. Moc se omlouvám, doufám, že ti to nevadí," dodává jedním dechem. Eh, co? "Dvoulůžkový pokoj, jako...jenom pro mě?" "Ano, jistě," usmívá se majitel. Ha! Tak přece jen se karta obrátila! Majiteli se evidentně ulevilo. Nechápu, proč si myslel, že mi tohle bude vadit. V mžiku už mi bere batoh a vede mě nahoru. Na každé moje thank you odpovídá not at all. Do háje to mě strašně tahá za uši, to si snad budu muset vygooglit, jestli se tohle vážně říká. Vpouští mě do obřího pokoje s manželskou postelí a znovu a znovu se omlouvá. A tak z něj aspoň tahám informace, když už se pořád tváří tak provinile. Potřebuju zoufale koupit plavky a ideálně i kraťasy. Posílá mě do obchoďáku hned vedle Města umění a vědy.
No znovu se mi takovou dálku táhnout nechce. Vedle hostelu potkávám zastávku, takže jedu autobusem za 1,50 €. Teda je to cesta za trest. Až doteď jsem si nevšiml jedné věci - i na té absolutně nejmenší křižovatce tady stojí semafor. Autobus se proplétá úzkými uličkami, kterými vůbec nic nejezdí, ale stejně na každé druhé křižovatce snad půl minuty stojíme.
Zato nákup je za odměnu. Na to už jsem si v cizině zvyknul, že na rozdíl od domova stačí dojít do prvního krámu a nakoupím přesně takové hadry, jaké potřebuju. Sezóna je evidentně u konce, v obřím Carrefouru je všechno ve slevě. Džínové kraťasy za 9 €, to samé krásná velká osuška a k tomu plavky za 5. A za dalších 5 beru ještě tričko.
Teda ale tím posraným autobusem jedu naposled. Poskakovat od křižovatky ke křižovatce za 40 kaček je trochu moc. Jsem si skoro jistý, že pěšky bych byl na hostelu dřív, akorát se mi nechtělo jít potřetí tou samou cestou.
Majiteli hostelu dávám za ten luxus dvoulůžka aspoň 30 % slevu do Carrefouru, co jsem dostal za svůj parádní nákup. Táhne na sedmou hodinu. Co s volným večerem? Zapínám hangouts na CS a vyrážím do města. Jako první potkávám valencijské hlavní nádraží a v něm výstavu fotek z přestavby města v souvislosti s příchodem železnice. Vypadá to, že v centru nezůstal v 19. století kámen na kameni. Dál už to beru přes hlavní náměstí Plaça de l'Ajuntament kolem budovy radnice a pošty s podivnou kovovou věží, a vzhůru do útrob starého města. A najednou jsou všude kolem turisti. Doháje to mi doteď vůbec nedocvaklo. Za celé 2 dny jsem prakticky žádné nepotkal. A tady jsou najednou všude. Spousta velkých grup Asiatů. A plno černochů prodávajících přívěšky, blikátka a ty vystřelovací ptákoviny.
Na Couchsurfingu mi cinká jeden člověk za druhým, jenže po první zprávě už se nikdo z nich neozve. Doháje co to tady je za divný lidi? Až na opačný konec starého města procházím více méně s očima na mobilu. S těmi davy turistů se mi to tady vůbec nelíbí, spíš si to asi projdu někdy v noci.
Teď už jsem za branou starého města na mostě přes Jardí del Túria a píše mi Španělka Ester. Tohle už vypadá slibně. Jenže jen co mi napíše místo srazu, vypne se mi mobil. Ty jsi to zase pořešil, Pítře. Powerbanku jsem samozřejmě s přístupem "kdo se s tím má tahat" nechal válet na hostelu. Od něj jsem teďka asi 3 kilometry daleko a netrefím tam. No paráda, tak teď budu za blbce, co neodpovídá, já. Ani jsem si nestihnul zapamatovat to místo srazu. Běžím klusem skrz staré město a snažím se vzpomenout, jak jsem se dostal tam, kam jsem se dostal. Zakopávám o smečky Číňanů a asi vypadám, že sprintuju pro dávku, protože černoši mi teď místo blikátek nabízejí drogy.
A už jsem na tom širokánském bulváru kousek od hostelu! Jenže netuším, do které z toho množství zpropadených bočních uliček mám zapadnout a je už skoro tma. "Máte na mobilu mapy?" vrhám se celý udýchaný k anglicky mluvící skupince. Jen na mě šokovaně zírají. "Já se hrozně omlouvám, chápu, že to zní divně, ale potřebuju něco najít na mapách." "Co mám hledat?" ptá se jeden mladík ze skupinky, když neochotně tahá mobil. No, tak teď mě dostal. Nepamatuju si ani ulici, ani název hostelu. "Můžu si ho prosím půjčit? Já vím přesně, co na té mapě hledám, ale nepamatuju si vůbec žádný název," žadoním. "Tohle se asi nedá normálně vysvětlit, prostě se mi vybil mobil a ztratil jsem se." Mladík mi se zjevně velkým sebezapřením dává mobil do ruky a celá skupinka mě rázem obestoupí. Mám pro to pochopení, ale celá situace mi najednou přijde hrozně vtipná a jak se začnu uculovat, směje se už i skupinka. Jezdím zmateně prstem sem a tam, až to malé trojúhelníkové náměstí vedle hostelu najdu. "Moc děkuju, tohle se vám ještě nestalo co?" směju se, když vracím mladíkovi mobil. "Good luck, bro," odpovídá a celá skupinka se pořád trochu v šoku směje. Vypadá to, že přemýšlejí, jestli ten scam teprve přijde, nebo už se odehrál.
Než mobil v nabíječce konečně naskočí, ptá se už Ester netrpělivě, jestli na ni seru. Naštěstí jsem ve Španělsku, takže čas srazu navrhuje až na jedenáctou.
Potkáváme se ve čtvrti Benimaclet, celkem daleko od centra, takže jsem tam musel dojet metrem. Ester tady totiž zná podnik, kde třetinka točeného piva stojí euro. Miluju pařit s místními! Vypadá to na klasickou čínskou restauraci, kde asi neplánovali pivo jako svůj hlavní business. Ale zahrádka je obsypaná mladými Španěly a nic jiného než piva na stolech nevidím.
Pro Ester jsem první couchsurfingová zkušenost. To mě docela těší, po všech těch setkáních s naprostými mazáky už jsem si začínal myslet, že jsem poslední člověk na planetě, co se na CS přidal. Ale zcestovalá je hodně. Nejvíc mě baví svou zkušeností z Irska, kde studijně pobývala. Má totiž úplně stejné dojmy jako já s Martym. Akorát že já jsem odtamtud utekl po 3 dnech, zatímco ona tam musela vydržet neskutečné 4 měsíce.
S půl druhou už nás po 5 malých pivech čínská servírka vyhání. "Nevíš, jestli ještě jezdí metro?" ptám se Ester, protože nějakých 5 kilometrů pěšky už se mi teď jít vážně nechce. "Metro končí v jednu. Ale já tě odvezu," nabízí pohotově. "Jak odvezeš?" "Na motorce, mám ji hned tady za rohem." "Vždyť jsme docela pili, to kvůli mně neriskuj," bráním se. "Haha, já ale nebydlím tady, musím na ní stejně odjet. Neblbni a pojeď, motorkáře ve Valencii nikdo nekontroluje," směje se. A tak se nechávám ukecat.
Pořád koukám po nějakém skútru, ale Ester má sebevědomě namířeno k pěkně nadupanému stroji. A já si teď uvědomuju docela zásadní věc. "Hele...já jsem vlastně nikdy neseděl na motorce," ozývám se zdráhavě. "Aha? Haha, tak se mě nepouštěj," směje se Ester a už to nakopává.
Projíždíme slalom úzkými uličkami u hospůdky a za chvíli už svištíme prostředkem prázdné čtyřproudovky do centra. S otravnými semafory se Ester nemaže. Jako by nebyly. Z města mám teď ve víc než stokilometrové rychlosti jen zářivou rozmazanou šmouhu. "Nebojíš se?" ptá se Ester, když trochu zpomaluje. "NE, MILUJU TO!" křičím jí nadšeně do ucha. Naprostá svoboda, je to jako bychom napříč městem letěli.
"Kurva! Kurva kurva já si v Praze hnedka kupuju motorku! Tohle je nejlepší věc na světě!" křičím na celou ulici, když mě Ester vysazuje u hostelu, protože tohle byl jeden z nejkrásnějších zážitků ever. "Ty jsi říkal, že jsi tu do pátku? Tak to se rozhodně ještě uvidíme," loučí se Ester a za ohlušujícího burácení mizí v noční Valencii.

Na pokračování se pracuje...