Kontrasty Kavkazu: Gruzie a Arménie - cestopis

Maršutkou do Arménie

23. dubna

Dneska jsme vstali docela brzo, protože jsme si potřebovali ujasnit, jak se vlastně dostaneme do Arménie. Do poslední chvíle připadalo v úvahu letadlo, protože letenky i při last minute nákupu stály 50 € a let by trval jen něco přes půl hodinky. Ale říkali jsme si, že bychom přišli o část kavkazského dobrodružství, protože přeshraniční jízda maršutkou určitě trochu dobrodružná bude.
A tak si teď potřetí a naposled vychutnáváme tu úžasnou bohatou snídani v tomhle hotýlku a studujeme maršutkové možnosti. Spoje do Jerevanu odjíždí od hlavního nádraží, z náměstí Avlabari a z autobusového stanoviště Ortachala.
Funguje to stejně, jako v sousedních zemích - maršutky mají jen orientační jízdní řád a odjíždějí při plné obsazenosti. Čteme všechna pro a proti, a nakonec se rozhodujeme pro stanoviště Ortachala. A to i přesto, že ho ostatní travel-blogeři doporučují až jako poslední možnost. Nám ale hraje do karet několik pro - jednak to máme nejblíž. Stanoviště je vedle výpadovky na Jerevan, takže jízda bude, doufejme, kratší. A s tím souvisí i to, že snad nebudeme objíždět město a nabírat zbloudilé duše ve snaze obsadit zbývající místa.
Po půl desáté objednáváme Bolt. Řidič to při slabém nedělním provozu neskutečně řeže a na Ortachalu přijíždíme po 5 minutách. Autobusák je typické postsovětské místo - obrovská brutalistní budova, která je z většiny nevyužitá a jen v přízemí jsou kolem dokola skromné přepážky autobusových společností. Šíře nabízených spojení je fascinující. Většina přepážek inzeruje autobusy do Istanbulu, do Bukurešti, ale taky do Polska, Německa, a dokonce i do Prahy. Teda jet z Gruzie do střední Evropy autobusem, to musí být naprosté peklo. Se všemi hraničními kontrolami to budou dobré 3 dny na cestě.
Jerevan tady překvapivě nabízí jenom jedna přepážka, tak aspoň jdeme na jistotu. Jízdenka stojí 35 lari za jednoho a odjezd je prý v 10 hodin, což by byla naprostá paráda.
U východu nás pikolík směřuje k maršutkové klasice - řádně oježděnému Mercedesu Sprinter. Uvnitř jsou jen 3 další lidi, a tak máme obavu, že budeme čekat na odjezd pěkně dlouho. Tohle jsme právě četli jako silné negativum stanoviště Ortachala, že se tady často hodně dlouho čeká.
S desátou hodinou ale přichází ještě jeden mladý muž. Načež nás řidič vyhání ven a přestupujeme do menšího Mercedesu Vito. Tak to mají dobře zorganizované. Za výměnu dopravního prostředku jsme fakt vděční, protože tenhle je i mnohem prostornější. Ve Sprinteru jsem měl kolena pomalu pod bradou.
V tomhle voze už navíc zbývá volné jenom jedno sedadlo, což je zjevně přijatelná ztráta, protože řidič za námi hned zabouchne posuvné dveře a startuje motor. Ve čtvrt na jedenáct vyjíždíme. "Teda nechci nic zakřiknout, ale tohle zatím vypadá daleko líp, než jsem si představoval," komentuju šeptem nadšeně, když nám Tbilisi mizí v zadním okénku.
Styl jízdy ale odpovídá naprosto přesně tomu, co jsem si představoval. Řidič nejede autobusovou linku, ale závod. Závod proti všem ostatním řidičům na téhle silnici. A vyhrává. Silnice má jenom jeden pruh v každém směru a i když vede celou dobu mírně do kopce, tak horské vrcholky se rýsují až v dálce na obzoru. Takže tady převážně jedna dlouhá rovinka střídá druhou, což tvoří spoustu prostoru pro předjíždění. V protisměru trávíme víc času než ve svém pruhu, motor řve co to dá.
Snažím se najít pro nás v těchhle podmínkách nějaký hotel v Jerevanu. Na Bookingu je dost ubytování překvapivě vyprodaných a ta zbylá jsou na poměry tohohle regionu docela drahá. Nakonec ale nacházím Alex Hotel, kde stojí dvoulůžkový pokoj bez snídaně rozumných 750 Kč.
Cestou děláme jen krátkou zastávku v jedné z těch občerstvovacích osad u cesty, a po necelé hodince a půl přijíždíme k hraničnímu přechodu Sadakhlo. Terminál vypadá fungl nový, stejně jako to bylo na letišti. Musíme si vzít všechnu bagáž a projít přes pohraničníky ve světlé, prosklené, průchozí budově. Není tady žádná fronta a kontrola je vyloženě blesková. Po pár minutách už jsme venku z Gruzie. A zatímco čekáme na svého řidiče, koukám po očku na pasy spolucestujících. Pár, co sedí za námi, je z Německa. Mladík, co sedí vedle řidiče, je Rus. A slečna sedící v řadě s námi je, tyjo, z Indonésie. Zajímavé, ani jeden místňák.
Řidič přijíždí asi po 5 minutách, skládáme se dovnitř a přejíždíme po mostě na arménský břeh řeky Debed. Výstup a arménská kontrola. Jako bychom se propadli v čase tak o 40 let zpátky. Stísněný tmavý prostor, poblikávající bodovky, policisti sedí v kukaních a mají na sobě takové ty sovětské vojenské uniformy. Pohraničník se mě ptá, kam přesně jedu a jak dlouho budu zůstávat v Arménii. Naštěstí mu stačí, když odpovídám, že Jerevan na 3 dny. Trochu jsem se bál, že bude chtít vidět rezervaci hotelu, protože ten jsme si booknuli jen na jednu noc.
Sára přes pohraničníka překvapivě prochází bez jakýchkoliv otázek. Zato naše indonéská spolucestující se pěkně zasekne. S tisícerými omluvami přibíhá, až když už jsme všichni nastoupení.
Opouštíme hraniční přechod a jízda začíná nabírat grády. Řidič nezměnil nic na svém stylu jízdy, zato cesta se změnila výrazně. Místo dlouhých rovinek jedeme po úzké silnici klikatící se v údolí řeky Debed, které je hluboce zaříznuté v drsném terénu. Lítáme uvnitř vozu ze strany na stranu, jak řidič řeže zatáčky a do toho předjíždí.
I při téhle divoké jízdě se snažím sledovat dění za okny. Obce, které míjíme, vypadají strašlivě zuboženě. Šedivé paneláky, rezavé fabriky, rozpadající se infrastruktura a nekontrolovaný růst zeleně. Prakticky mi to připomíná fotky z Černobylu. Jako by tady 30 let všechno leželo ladem. Akorát že tady evidentně žijí lidi. A desítky let v minulosti se zasekl i vozový park. Předjíždíme samé historické Lady a Žigulíky.
Mladý baťůžkář sedící na předním sedadle se mezitím dal rusky do řeči s řidičem. Rusky neumím, takže chytám jen některá slova a fráze. Ale brzy pochopím, že se baví o tom, jak to tady bylo o moc lepší za Sovětského svazu.
Po necelých dvou hodinách od hranic přijíždíme do Spitaku. Tohle město má hrozně smutnou historii. V roce 1988 ho kompletně zničilo silné zemětřesení, při kterém zároveň zahynula třetina obyvatel. Město bylo narychlo znovupostaveno v 90. letech, takže v současnosti ho tvoří hlavně obyčejné třípatrové činžáky a žije tady asi 13 tisíc lidí. My zastavujeme u bufetu na místním hlavním náměstí na oběd. Je tady naštěstí i bankomat, takže hned vybírám první arménskou hotovost - 15 tisíc dramů, což je asi 8 stovek korun.
Netušíme, kolik máme času, takže v bufetu si vybíráme z už hotových jídel něco jako burek. K tomu dvakrát Colu a celé to stojí necelých tisíc dramů, takže asi 50 Kč. Tak tady bude asi ještě levněji než v Gruzii.
Po 20 minutách opouštíme Spitak a po chvíli stoupání skrz prudké serpentiny se silnice dost mění - vjíždíme na náhorní plošinu ve dvou tisících metrech. Okolo nás se začnou rýsovat zasněžené vrcholky, a ten nejmajestátnější máme přímo před sebou. Hora Aragats s vrcholkem ve více než 4 tisících metrech.
Řidič přešel od tématu Sovětského svazu k válce s Ázerbajdžánem a ke genocidě. Jak objíždíme Aragats, vynoří se zpoza něj ještě působivější vrchol. "Ararat!", hlásí nám řidič hrdě dozadu a ukazuje na vrchol. Po chvíli mlčení se znovu obrací na mladíka na sedadle spolujezdce a se slzami v očích opakuje "To je naše hora, naše země". Teda to jsem nevěděl, že turecký teror je tady po více než 100 letech pořád vnímaný takhle živě...
Teď už cesta rychle odsýpá, na posledních 30 kilometrech se silnice dokonce rozšiřuje na dálnici. Po hoďce a půl od odjezdu ze Spitaku a po celkových 5 hodinách jízdy přijíždíme na autobusové stanoviště Kilikia, slabé tři kilometry od centra Jerevanu. Tohle je teda neskutečné retro. Staniční budova i některé maršutky zase zamrzly v čase před více než 30 lety.
Náš Alex Hotel je naštěstí pár kroků od autobusáku. Nachází se v ulici plné rodinných domů, přičemž půlka z těch domů je zrekonstruovaná právě na hotely.
"Vy jste z České republiky!", vítá nás paní na recepci nadšeně. "Tak to pro vás mám spoustu otázek," dodává. "Jo? Jakých jako?", ptám se trošku zaraženě. "Já se chci do Česka odstěhovat. Kolik tam tak stojí byt?", ptá se. "Víc než v Německu, ale s třetinovými mzdami. Já bych si to být vámi ještě rozmyslel," odpovídám a natahuju se po klíčích od pokoje. Ženské ale tahle odpověď zjevně ani trochu nestačí a chce těžit další informace. "Nezlobte se, ale jsme tady na jednu noc a nemáme vůbec čas. Můžete mi poslat, co vás zajímá, na Telegram, a já vám to pak sepíšu," utínám rozhovor možná trochu neslušně, ale jsem upřímně dost naštvaný. My tady za pobyt přece platíme a máme fakt jenom jednu noc, tak každý člověk s trochou soudnosti snad musí pochopit, že nemáme čas na to dělat zdroj informací.
Na pokoji jen zahazujeme věci a míříme do města. Potřebujeme totiž zařídit několik věcí - hlavně půjčení auta, SIM kartu a hotovost pro Sáru na pobyt v Íránu. Namíříme si to do nedalekého obchoďáku Dalma Garden, skrz čtvrť sestávající z mixu mohutných šedivých paneláků a drobných jednopodlažních domečků. Mezi nimi zase parkuje spousta Lad a Žigulíků. Nejvíc mi to zatím asi připomíná Moldavsko. Moderní obchoďák je tady jako zjevení, vůbec nenavazuje na okolí, klopýtáme k němu po štěrkové silnici.
V obchoďáku seženeme SIM kartu na informacích supermarketu, a najdeme tady i bankomat bez poplatku, takže vybíráme skoro půl milionu arménských dramů. Jak procházíme obchoďákem, všímáme si té typické vlastnosti velmi chudých zemí. V obchoďáku je narváno, ale nikdo nic nenakupuje. Lidi se hlavně prochází po chodbách a koukají do výloh, přímo uvnitř všech obchodů je prakticky liduprázdno. I do kavárny usedáme téměř jako jediní hosté, což při pohledu na ceny není moc překvapivé. Kafe i zákusky tady stojí jako ve Světozoru, přitom ale zdejší průměrná mzda je zhruba 15 tisíc korun.
Z obchoďáku se dostáváme až po půl šesté. Autopůjčovna v něm byla zavřená, takže potřebujeme nějakou sehnat ve městě. Scházíme s kopce podél rušné silnice, nad hlubokou roklí řekly Hrazdan, která odděluje centrum Jerevanu od zbytku města. Překonáváme ji pak po 34 metrů vysokém mostě Vítězství. V rokli je evidentně park, ale už to zase bude pár desítek let, co ho někdo naposledy udržoval, takže to spíš působí jako dlouho opuštěné staveniště.
Centrum města už vypadá dost líp. Architektura je velmi zajímavá. Činžáky i významnější budovy jsou postavené z růžového a černého tufu, což je hornina vzniklá ze sopečného popela. To je docela unikát. Bohužel má ale město takovou tu typickou sovětskou nepřívětivost. Rusáci zničili většinu historické zástavby v první polovině minulého století a místo toho postavili město sobě vlastní. No a v centrálně naplánované zástavbě se člověk nikdy necítí tak dobře jako v organicky rozvinuvším se městě.
Několik poboček autopůjčoven, které jsme obešli, bylo zavřených. A jelikož už jsme docela uondaní, sedáme na lavičku na náměstí Republiky a zbytek půjčoven chci zkusit obvolat. Všude, kam se dovolám, nabízejí strašně vysoké ceny. Jakože 100 € na den a víc, za úplně základní auta. To mi vzhledem ke zdejším mzdám připadá absolutně brutální. Nakonec se mi ale daří booknout dokonce SUV, a to jen za 55 dolarů za den, v půjčovně Enterprise. Dneska už nám ho sice nedají, ale otevírají zítra v 10, což je pořád rozumný čas na odjezd.
Než vyřídíme auto, začne to na náměstí docela žít. Stahuje se sem spousta policejních aut a přichází vyloženě davy lidí. Že by nějaká demonstrace? Zkouším googlit a teď konečně vidím, proč je asi skoro všechno zavřené. Nejen že je neděle, ale zítra je navíc státní svátek. Památný den arménské genocidy. Proto jsou asi taky hotely a autopůjčovny tak drahé a vyprodané. Sjíždí se sem nejspíš lidi z celé země, možná i arménská diaspora. A tady na náměstí bude asi nějaká pietní akce, nebo možná manifestace.
To by mohlo být dost zajímavé vidět. Zítra nás ale čeká dlouhý den a takhle po sedmé večer už máme dost hlad, tak jdeme radši splašit nějaké jídlo. Bohužel ale i hospody jsou z velké části zavřené, a tak nakonec usedáme v poměrně fancy podniku, kam asi chodí jenom cizinci, protože od všech stolů slyšíme angličtinu. Při pohledu na ceny teda opět není divu. 70 Kč za třetinku piva. Nejvíc mě ale zaskočí, že steak mi přinesou bez jakékoliv přílohy. Je teda vynikající a obří, ale po večeři mi lezou bílkoviny i ušima.
Po večeři děláme ještě menší nákup a pak už se fakt vidíme na hotelu, a tak objednáváme taxík. Stáhli jsme si na to zdejší appku GG, protože tady nefunguje Uber ani Bolt. Jízda stojí asi 30 Kč, takže při naší únavě fakt není o čem.
Jen co otevřeme dveře hotelu, vrhá se po nás bába z recepce. "Ještě jste mi neodpověděl na Telegramu," říká s očima navrch hlavy. "Já jsem říkal, že odpovím, až budu mít čas," odsekávám. Jsem úplně v šoku. My jsme tady hosti, a ženská nás bude pérovat? Co to má být? Zaboucháváme dveře od pokoje a po chvíli plánování zítřejší cesty jdeme spát. Jerevan nás teda dvakrát nenadchnul.

» Pokračování - Dolů napříč Arménií, jeden hřeben za druhým