Kontrasty Kavkazu: Gruzie a Arménie - cestopis

Zpátky do Gruzie

26. dubna

V 10 hodin mám vracet auto v Jerevanu, takže ranní rozjezd mám rychlý. O půl osmé budíček, sprcha, marné hledání kafe ve společné kuchyňce a odjezd. Včera jsem přijel za tmy, takže teďka konečně vidím, kde jsem to vlastně trávil noc. Sevan je stejně depresivní jako ostatní arménská města. Sovětské paneláky, zdevastovaná veřejná prostranství a v kontrastu k tomu nádherné hory všude okolo.
Vyjíždím z města a najíždím na dálnici. Skutečnou dálnici! Dva pruhy v každém směru a velmi slušná, nerozmlácená vozovka. Ačkoliv limit je tady jen 90 km/h. Aspoň mám příležitost trochu se za jízdy proklikat palubním počítačem. Za dva dny najeto skoro 800 kilometrů a průměrná spotřeba přes 9 litrů. To je brutální, ale vzhledem k tomu terénu ne zas tak překvapivé no.
S půl desátou už přijíždím do Jerevanu, ale mám problém. Je strašný provoz. A já bych měl podle podmínek půjčovny nejen auto dotankovat, ale taky umýt. Spodní polovina je prakticky souvisle pokrytá bahnem. Několikrát vyjíždím z kolony na benzínku, ale zdá se, že automatické myčky ani wapky tady vůbec neexistují. Na několika benzínkách nabízejí ruční mytí, ale čekací doba je minimálně dvě hodiny. Když je za pár minut 10, vzdávám se a volám do půjčovny, jestli by mi neporadili, kde nějakou myčku najít. Prý si nemám dělat starosti a mám prostě přijet, nic mi účtovat nebudou. Teda! Tahle půjčovna je zatím asi nejpříjěmnější překvapení v Arménii.
Přijíždím chvilku po desáté, chlapík se mnou auto v rychlosti oběhne a vrací mi kauci. Zírám. Autopůjčovny jsme fakt vychytali. V Tbilisi i tady naprosto pecková zkušenost.
Sedám do sousední kavárny, kde jsme snídali předvčírem. Objednávám zase ledové kafe a dortík. Cítím se, jako by ze mě spadl balvan. Mise splněna. A teď vlastně vůbec nevím, co dál. Asi se trochu projdu po městě a uvidím, jestli si Jerevan nespraví první dojem a jestli tady nestrávím dnešní noc. Koukám ještě na mapu, jestli by nestálo za to vyrazit směrem do Gruzie přes město Gyumri. Ale to podle fotek vypadá stejně nezáživně, jako ostatní arménská města. Nejvíc se mi asi líbí možnost vrátit se prostě rovnou do Tbilisi. To mělo tak silný genius loci, že tam klidně zvládnu pár dní jen tak bloumat a prozkoumávat ho. Ale uvidíme.
Ze všeho nejdřív mířím za v podstatě jedinou jerevanskou památkou. Na okraji centra se nachází Kaskádový komplex. Impozantní schodiště, které překonává převýšení 118 metrů. Na vrcholu se nachází památník 50. výročí říjnové revoluce. Ano, té bolševické.
Schodiště je skutečně působivé. Je 50 metrů široké, takže si člověk může prakticky kdekoliv sednout, sledovat město a nikomu nepřekáží. Uprostřed jsou květinové záhony a fontány, i když ty teď nejsou z nějakého důvodu funkční. Já jsem milovník výhledů, takže se zastavuju a kochám opravdu každou chvíli, ale vlastně se jen čím dál víc přesvědčuju, že Jerevan není můj typ města. Co by mohlo být fakt zajímavé, by byl Ararat v pozadí. Ten je ale bohužel zahalený v mracích.
Když vystoupám až nahoru a zkouším nějaké fotky s teleobjektivem, všimnu si, že v dálce u turecké hranice se vznáší černý dým a okolo létají helikoptéry. Že by zase nějaká přestřelka? Kousek ode mě vytahuje nějaká rodinka z batohů rusácké vlajky, fotí se s nimi a skanduje "ROSSIJA, ROSSIJA!". Už už se chystám do nich obout, když si uvědomuju, že nikomu z lidí okolo to ani v nejmenším nevadí. Zjevně tady opravdu Rusáky nepovažují za okupanty, ale za spojence. Uf. Nejvyšší čas vypadnout. Než sem vpadnou Turci, nebo mě tady zatknou za napadení nějakého Rusáka.
Nerad se vracím stejnou cestou, a tak se snažím dostat dolů nějakou boční uličkou. Ale probíhá tady dost živelná výstavba, která způsobila, že ulice vyznačené na Google mapách buď už neexistují, nebo jsou slepé. Když se dostanu zpátky pod schodiště, říkám si, že bych se mohl zkusit projet metrem. To bývá v postsovětských zemích zpravidla zajímavé, protože soudruzi nešetřili na jeho pompéznosti.
Využívám nedalekou stanici Yeritasardakan. Na pokladně platím 100 dramů (v přepočtu asi 5 Kč) a dostávám plastový žeton, který hážu do turniketu. Neodvažuju se cokoliv fotit. V Jerevanu je fotografování metra zakázané. To by mě normálně neodradilo, jenže teď je tady fakticky válečný stav. Ve vestibulu a potom i dole na nástupišti, pod dlouhými eskalátory, hlídkují policisti a vojáci. Metro naštěstí není absolutně ničím zajímavé, takže žádná škoda.
K nástupišti přijíždí samozřejmě ukrutně hlasitá sovětská souprava, která poctila tunely většiny hlavních měst východního bloku, včetně Prahy. Vezu se jen jednu stanici, na náměstí Republiky. I tahle stanice je úplně obyčejná a i tady hlídkují policisti a vojáci.
Dělám na náměstí pár fotek, sedám na lavičku a přemýšlím. Jerevan si první dojem nespravil. Fakt se tady necítím dobře. Takové město bez duše. Nic k vidění a navíc všude Rusáci. Ostatní města jsou jako přes kopírák, jenom více zbídačená. Arménská příroda je úžasná, ale o samotě se mi túry podnikat nechce. A tak je rozhodnuto. Jedu zpátky do Gruzie. Chvíli ještě přemítám nad mapou, jestli to přece jen nevzít dobrodružnější cestou přes Gyumri, ale přes hranici tamtudy podle všeho nejezdí žádná hromadná doprava. Stopování bych tady sice vyzkoušel rád, ale nemám už tolik času, abych si mohl dovolit uvíznout někde v horské pohraniční pustině a pak se vracet zpátky do Jerevanu.
Mám ze svého jednoduchého plánu vyloženě radost. Chci se vydat na autobusák, když v tom si ke mně sedá arménský dědeček a začíná se vyptávat, odkud jsem, jak se mi v Arménii líbí, a tak dál. Ne, ne. Teď už názor nezměním. Jedu do Gruzie.
Cesta do Tbilisi bude zase tak na pět hodin, a tak by to chtělo před odjezdem nějaký oběd. Vedle Modré mešity, jejíž provoz financuje íránský režim, by podle Google map měla být perská restaurace. Když už se do Íránu nepodívám, tak si dám aspoň pořádné íránské jídlo.
Ach ano! Džudže kebab, čili grilované kousky kuřecího se zeleninou, a k tomu šafránová rýže. A ještě jogurtový dough! Nebe. Perská kuchyně nezklame nikde na světě.
Hned za rohem od Modré mešity je rusácká čtvrť s ambasádou v čele. V ulicích jsou plakáty s propagandou o rusko-arménském přátelství. Já jsem sem zabočil proto, že potřebuju hotovost na nákup jízdenky a tady má být podle map několik poboček bank. Všechny mají na bankomatech cedulky, že přijímají ruské karty MIR. To jsem teda ještě neviděl. Naštěstí přijímají i moji crypto kartu a neúčtují žádný poplatek za výběr.
K autobusáku Kilikia už je to odsud jen kilometr, a tak jdu pěšky. Na mostě Vítězství se zastavuju, rozhlížím se po městě a tak nějak rozjímám nad dojmy posledních pár dní. Výhled mám mimo jiné na čtvrť Noragyugh, která takhle z dálky vypadá spíš jako nějaký slum. Domy jsou nasázené jeden vedle druhého s ohromnou hustotou a poslepované jsou z různých pofidérních materiálů. Budu se opakovat, ale ten skličující pocit z tohohle města, i z celé Arménie, je prostě strašný. Opravdu doufám, že ten desítky let trvající konflikt se podaří ukončit, Arménie se vymaní z izolace a postaví se trochu na nohy.
Jak přicházím k autobusáku, zmerčí mě chlápek postávající vedle maršutky a hned se ptá, kam jedu. "Tbilisi! Come," ukazuje mi nadšeně přepážku s jízdenkami. Za cestu do Tbilisi tady chtějí 8000 dramů, což je sice víc, než stála cesta sem, ale rozdíl je jenom asi stovka korun, tak mi to nestojí za nějaké zkoumání alternativ. Chlápek na mě hned mává, ať si pospíším k jeho maršutce. Jsem poslední cestující, takže dostávám privilegované místo vepředu, vedle řidiče. Ten hned naskakuje taky a vyrážíme.
Jak vyjíždíme z autobusáku, sleduju přepážky nasázené kolem dokola budovy. Většina jich inzeruje jízdenky do Tabrizu, Urmie a Teheránu. Vypadá to, že cestovní ruch v Arménii opravdu táhnou hlavně Íránci. Několik přepážek prodává Moskvu a na dvou přepážkách se překvapivě skví i slovo Istanbul. No a Tbilisi nabízí jen ta jedna přepážka, u které jsem byl já. Čekal bych přitom, že právě do Gruzie odsud bude jezdit nejvíc lidí.
Jízda z Jerevanu je stejná, jako jízda z Tbilisi. Řidič využívá vcelku velkorysou silnici a až do městečka Spitak jedeme s plynem na podlaze. Ve Spitaku máme zase půlhodinovou pauzu na pozdní oběd. A pak začíná ta pravá kavkazská jízda. Po pár kilometrech uhýbáme v městečku Vanadzor do údolí řeky Debed. Celou cestu k hraničnímu přechodu klesáme, a to o nějakých 1000 výškových metrů. Řidič sundává nohu z plynu zřídka, provoz je minimální, takže k řezání zatáček využíváme celou šířku silnice. Na předjíždění má dokonalý odhad. Připadá mi, že mu to vychází na milimetry.
K hraničnímu přechodu přijíždíme před šestou večer. Ten kontrast mezi arménským a gruzínským hraničním terminálem mě opět fascinuje. Když vstupuju do prosvětlené místnosti s usměvavými gruzínskými pohraničníky, cítím takový zvláštní pocit úlevy.
Do Tbilisi už je to pak ve srovnání s celou Arménií extrémně pohodová jízda. Dlouhými rovinkami sjíždíme po kvalitní široké silici z mírného kopce, a ani to předjíždění už není o smrt, protože je vidět na kilometry dopředu.
Po sedmé hodině vjíždíme do tbiliské aglomerace a o půl osmé už parkujeme na náměstí Avlabari. To se mi náramně hodí, protože cestou jsem si booknul hotel a odsud tam dojdu pěšky, zatímco z jakéhokoliv jiného stanoviště maršutek bych si musel brát taxíka. Při výstupu chválím řidiči jeho řidičské dovednosti a rychlost, s jakou nás sem dovezl. Když to říkám, dme se mu hruď pýchou. Mladík ze zadního sedadla se ale vzápětí zeptá, odkud odjíždí noční vlak do Ázerbajdžánu, a řidiči úsměv ihned zmrzne. "Nemůžeš jet do Ázerbajdžánu. Teď jsi přijel z Arménie," odpovídá po chvíli. Mladík zjevně nechápe řidičovu pointu a říká, že v Arménii se mu moc líbilo a že by tam rád zůstal déle, ale že teď potřebuje do Ázerbajdžánu. "Nepustí tě tam, zatknou tě," odpovídá řidič, načež mladík reaguje trochu podrážděně, že nechápe, co má řidič za problém. "Dělej si co chceš, já jsem tě varoval. Na nádraží můžeš jet metrem, stanice je hned támhle," ukazuje.
Hotel A&K, který jsem si booknul, stojí jen šest stovek na noc. Přitom má na Bookingu hodnocení přes 9 bodů z 10. Tak jsem zvědavý. Cestou do kopce přemýšlím, co to bylo v maršutce za podivného mladíka. On neví, že mezi sebou Arménie a Ázerbajdžán válčí? Minimálně by měl chápat, proč se ho řidič snažil varovat.
Google mapy mě navádí do jakési temné Obrtlé ulice. Achjo, tady zas určitě někdo do map blbě vložil polohu hotelu. Ale nevím, kam jinam bych šel, tak tomu musím dát šanci. Po jedné straně stojí zaparkovaná dlouhatánská kolona napůl rozebraných vraků aut. Po levé straně ruiny baráků, ze kterých ale slyším nějaké hlasy. Do toho slyším vrčení a štěkání toulavých psů, ale v té tmě žádné nevidím. Uf, teď fakt doufám, že někam dojdu. Už z dálky vidím, že ulice je slepá, končí nějakým křovím. Ale těsně před koncem se najednou po levé straně ze tmy skutečně vynoří fungl zrekonstruovaná budova hotelu. Teď si říkám, že je to asi tak levné proto, že ta čtvrť okolo je dost shady.
Pokoj mám hned vedle recepce, takže slyším chlápka, který mě ubytoval, během jeho nekonečného videohovoru, jak mluví turecky. Jelikož mě při check-inu celou dobu oslovoval jako "brother", tak jsem si říkal, že bude nejspíš z nějaké muslimské země. Otevřená vízová politika a minimální byrokracie pro zahraniční podnikatele asi nesou ovoce, protože ze sousedních zemí se sem zjevně minimálně do cestovního ruchu hrne kapitálu dost.
Dávám po dlouhém dni sprchu na osvěžení a chci vyrazit do centra na večeři. Ale cestou s kopce dolů mě přemůže únava. Nikam do společnosti se mi nechce. V malém stánku kupuju chačapuri, vedle v krámku pivo a nějaké sladké pečivo k snídani, a vracím se zpátky na pokoj. Myslím, že po té odyseji posledních dní zasloužím trochu oraz.

Na pokračování se pracuje...