Kontrasty Kavkazu: Gruzie a Arménie - cestopis

Tbilisi

21. dubna

Teda hotel máme čtyřhvězdičkový, ale snídaně je pětihvězdičková! A už zase cítíme blízkost Středního východu. Mají tady mimo jiné takové ty silně kořeněné zeleninové saláty s olivami. Džusy s exotickými příchutěmi. A bohužel taky ty "plastové" kuřecí párky, co jsem jinde než v arabských zemích ještě neviděl.
Po dlouhém včerejším dni jsme byli utahaní, takže na snídani jsme se dokopali až v deset a hotel opouštíme po jedenácté. Dnešek bude asi jediný fakt pohodový den, kdy se budeme jenom poflakovat po městě. I tak ale potřebujeme zařídit pár věcí - hlavně sehnat auto na zítřejší výlet na Kavkaz a splašit pro Sáru nějaké letenky z Íránu domů, protože do Gruzie se vracet nebude.
Od hotelu míříme nejkratší cestou k řece a pak přes už známé náměstí Bazar zaplouváme do uliček starého města. Architektura je tady hrozně zajímavá. Domy jsou obyčejné, mají jen dvě až tři podlaží, a přitom jsou půvabné. Fasády mají vesměs z odhalených cihel a velká část má dřevěné předsazené pavlače. Některé z nich jsou ale bohužel opuštěné a polorozpadlé.
Na jednu z uliček, do které se zatouláme, plynule navazuje asi největší kontrast, jaký si jde představit. Monumentální moderní most Míru s konstrukcí ze skla a oceli, který překlenuje řeku Kuru. Tak tohle je naprostá pecka, takovéhle kontrasty miluju!
Foťák se na mostě docela vyřádí, protože nejen že je to sama o sobě zajímavá stavba, ale taky jsou odsud skvělé výhledy na celou historickou čtvrť Dzveli.
Na druhém břehu nás most přivádí doprostřed parku, kde nás hlasitou hudbou naláká stánek s kafem. Objednáváme capuccino, ze kterého se vyklube americano s mlékem. Baristka vypadala, jako když kávovar vidí poprvé v životě. Ale to nám vůbec nevadí. Sedáme na lavičku v parku, nasáváme příjemnou atmosféru a já zatím googlím, kde půjčíme auto. Obecně nejradši půjčuju v menších lokálních půjčovnách, protože mají takový lidštější servis. A tady jednu najdu vcelku rychle - Kazo Travel, na Googlu mají 4,9 hvězdiček a skoro 500 recenzí. Tak tam se zastavíme.
Vydáváme se podél řeky pryč od starého města. Procházka po nábřeží je hrozně příjemná. Vede tudy sice frekventovaná silnice se třemi pruhy v každém směru, ale k řece přiléhá velmi široký chodník, nad kterým se klenou vysoké, košaté stromy. Problém ale nastává, když potřebujeme přejít na opačný břeh řeky. Silnice podjíždí most, široko daleko není žádný přechod a na most nevedou žádné schody. Už to má zase Middle East vibes. Musíme prostě zatnout zuby a vrhnout se do provozu. Hezky jeden pruh po druhém. Nikdo na nás netroubí, takže se tady asi takhle fakt přechází normálně.
Na mostě, a i v navazující ulici za ním, se koná bleší trh. A mají tady fakt zajímavé věci. Různé sovětské odznáčky, sovětské mince a bankovky a i peníze z celého světa, staré knihy, ale i zbraně, foťáky a hudební nástroje.
Pokračujeme do schodů skrz menší park. Zatím nás vyloženě fascinuje, jak dobře jsou tady udržovaná veřejná prostranství. Perfektně čisto, o zeleň je postaráno, chodníky precizně vydlážděné. Když to srovnáme s Prahou... A to tady mají pětkrát nižší HDP na hlavu.
Park nás přivádí k majestátní třídě Rustaveli, která je obklopená honosnými domy a vzrostlými stromy. Narážíme ale na stejný problém, jako dole na nábřeží. Prostředkem vede šestiproudá silnice a není tady žádný přechod. Vrháme se zase do provozu a nějak se na druhou stranu dostaneme. Každopádně ta nepřátelskost k chodcům je zatím první věc, co nám tady nesedí.
K půjčovně musíme projít do dvora jedné z historických budov. Tady je vestavěná taková bouda, která má v přízemí antikvariát. Ten je knihami tak zaskládaný, až to vypadá, jako že se celý zřítí, pokud člověk jednu knihu vytáhne. No a v patře je naše autopůjčovna. Snědý chlapík kouří uvnitř jednu cigaretu za druhou a nabízí nám hybridní Toyotu Prius za 50 € na den. To mi připadá jako super cena, obzvlášť za hybrid. Už jsme si stačili všimnout, že podíl hybridů a i čistých elektroaut je v Tbilisi neobvykle vysoký. V takhle chudé zemi s tak levným benzínem je to dost překvapení. A další zvláštnost na gruzínském provozu je množství aut, která mají volant vpravo.
Chlápek si bere 50 € jako kauci a dává mi k podpisu "smlouvu". Je to jen jedna A4ka, kde jsou velkým písmem v bodech vypíchnuté podmínky jako plné pojištění, neomezené kilometry a podobně. Což je sice velmi příjemný formát, ale dost neobvyklý a když k tomu připočtu tu boudu, ve které sedíme, a vzezření toho chlápka, je to celé takové dost shady. Tak doufám, že ty recenze na Googlu nebyly na objednávku a že zítra auto fakt dostaneme.
Nejdůležitější úkol na dnešek máme každopádně splněný. Chystáme se znovu přeběhnout šestiproudou silnici, ale stařeček čekající kousek od nás na autobusové zastávce na nás cosi volá. Ukazuje někam daleko a gestem naznačuje, že tam je podchod. No vida, že bychom nemuseli znovu riskovat život? Pár minut pochodujeme směrem, který nám stařeček ukazoval. Před exotickou budovou Národní opery, postavenou v neomaurském stylu, skutečně vedou schody dolů.
Podcházíme bulvár a pokračujeme náhodnými uličkami dolů k řece. Klesání je pěkně prudké a spousta okolních domů je vybydlených. Většina má na sobě nasprejované ukrajinské vlajky a nápisy RUSSIANS GO HOME nebo RUSSIA IS A TERRORIST STATE. Do Gruzie utekla spousta Rusů před mobilizací a místním se to zjevně moc nelíbí. Ještě aby jo, když Rusko okupuje dva gruzínské regiony.
Přicházíme k řece a už zase stojíme před šestiproudou silnicí. Tentokrát tady není žádný dědeček, který by nám ukázal, kudy dál. A po nějakých značkách koukáme marně. Auta tady jezdí mnohem rychleji než v centru, odhadem tak osmdesátkou, takže to už není úplně sranda. Nakonec se nám ale povede přeběhnout s nějakým místňákem, který se nezastaví ani na vteřinu a prostě zkušeně vyrazí.
Míříme ještě pár minut směrem z centra, protože tady máme na mapách ze včerejška uložený ten vyhlídkový spot. No, při pohledu z autobusu to vypadalo líp. Asi že jsme byli výš. Teď nám výhled napůl cloní nějaké elektrické vedení a do toho máme za zády bengál z toho šíleného provozu. Ale aspoň trochu ucházející fotky z toho jsou.
Stojíme prakticky pod mostem Galaktioni, ale řešíme stále dokola ten samý problém. Z chodníku na něj nevedou žádné schody. Ta městská dálnice se tady větví a abychom se dostali na most, musíme se nejdřív dostat na dálniční nájezd uprostřed. Kupodivu je tady přechod se semaforem. Ale semafor má tlačítko a to nijak nereaguje. A i když do něj bušíme všelijak, tak po pár minutách nám pořád svítí červená. Tak holt musíme opět nahodit mód sebevrah. Aspoň že tady nám stačí překonat jenom tři pruhy.
Na opačném břehu narážíme na stanici metra Marjanishvili. Projížďka sovětským metrem je rozhodně zážitek, který jsme si v Tbilisi taky chtěli vyzkoušet. A teď se stejně chceme vrátit do centra, tak si zkrátíme cestu.
Paní u přepážky nám velmi dobrou angličtinou vysvětluje, že si musíme koupit kartičku Metro Money, na kterou se nahrávají jízdenky. Kartička stojí jenom 2 lari a dá se jednoduše vrátit, než z Gruzie odjedeme. To je docela přívětivý systém. Když to porovnám s mnoha jinými zeměmi, kde jsou takovéhle plastové kartičky v podstatě jenom extra daní pro turisty, protože stojí mnohem víc a vrátit se nedají.
Za jízdenku jsme každý zaplatili 1 lari a teď už svištíme po rychlých sovětských eskalátorech, které známe mimo jiné i z Prahy, do hluboké stanice. Stejně jako v ostatních post sovětských zemích jsou i tady četné cedule s přeškrtnutým piktogramem foťáku. Nad eskalátory i dole pod nimi stojí budníček se znuděnými dozorčími.
Stanice překvapivě sovětskému stylu neodpovídá. Je velmi strohá až ponurá. K nástupišti ale samozřejmě přijíždí univerzální těžká a hlučná sovětská souprava, které po modernizaci ještě pořád jezdí i v Praze. Lehkou modernizací zjevně vlaky prošly i tady. Dveře ale zůstaly autenticky zabijácké a zavírají se s takovou razancí, jako by dobíhajícím cestujícím chtěly amputovat končetiny.
Metro má dost podivnou trasu, aspoň tedy z pohledu turisty. V centru má jenom dvě stanice pod třídou Rustaveli. Celé staré město potom projíždí bez zastávky a další stanice je až na kopci pod náměstím Avlabari. Vystupujeme tedy pod třídou Rustaveli, kousek od náměstí Svobody. A docela bychom něco sezobli. Sedáme na takovou malou, nenápadnou zahrádku s plastovými židlemi. Vypadá to jako obyčejná kavárna, tak snad tady budou mít i něco k snědku. Servírka nás ale hned přesazuje, protože venku prý podávají jenom kávu a na jídlo musíme dovnitř. A tady vidíme, že jsme se přepočítali. Žádná kavárna. Ale děsně fancy vinárna, která má stěny obložené regály s vínem. Připadáme si děsně nepatřičně. Nejsme na takovýhle lokál vůbec oblečení.
Servírky se ptáme na nějaké jídlo, co bychom si mohli dát napůl, protože jsme chtěli fakt jenom něco k zakousnutí. Doporučuje megruli chačapuri, tak si to objednáváme. Pod slovem chačapuri mají většinou všichni vštípenou takovou tu "lodičku" z pečiva naplněnou sýrem a se syrovým vejcem na vrchu. Chačapuri jsou ale desítky druhů a tohle, které jsme si objednali, připomíná spíš pizzu. Pizzu s jedinou přísadou - se sýrem. A chutná to zase naprosto božsky!
Podnik je to skutečně fancy. Účet za jídlo napůl a dvě Coca Coly je stejný, jako za celou včerejší večeři. Možná i proto sedíme uvnitř celou dobu úplně sami. Každopádně najedení jsme a teď bychom si ještě rádi vychutnali nějaký výhled. Přímo nad náměstím Svobody se tyčí kopec s obří sochou, tak tam bychom mohli začít.
Stoupáme po schodech Betlémskou ulicí, která je zase obklopená těmi krásnými pavlačovými domy. Postupně vyšplháme až na vrchol kopce, který zdobí impozantní dvacetimetrová hliníková socha. Matka Gruzie. V jedné ruce drží číši vína, v druhé ruce meč. A u jejích nohou je otevřený neskutečný výhled. Pod sebou máme starobylé Tbilisi, za ním hustou panelákovou šeď a v pozadí už se tyčí první vrcholky Kavkazu. Na opačnou stranu máme zase výhled na Národní botanickou zahradu, kde je spousta stromů obsypaná růžovými květy. Rozjímání nad výhledy nám ale kazí strašně hlučné indické rodiny, které pobíhají sem a tam, fotí co jim přijde pod ruku a pořád u toho na sebe hulákají. Většího množství indických turistů jsme si všimli už v centru, ale tady je to extrém. Jsme snad jediní Neindové. A tak se balíme a popocházíme směrem k lanovce, jejíž dolní stanici jsme už před pár hodinami viděli u mostu Míru.
U lanovky stojí menší fronta, ale oproti dolní stanici je to jako nic. Teď už navíc máme kartičku na MHD koupenou v metru, kterou tady uznávají, a tak nám stačí nabít si ji a nemusíme platit turistickou přirážku, kterou tady za nákup kartičky účtují.
Během chvilky čekání stihnu vypozorovat, že personál se snaží do každé kabinky naštosovat co nejvíc lidí. A tak si s nástupem dávám na čas a předstírám, že jsem hrozně nemotorný, abychom se cestou dolů mohli v klidu kochat a nemuseli u toho poslouchat indický řev. Tenhle ďábelský plán vychází a vezeme se jenom s dalším evropským párem. Za mnou už nikdo další nastoupit nestihl. Pikolík dirigující nástup se za mnou pobaveně ušklíbne, zjevně hned pochopil, o co mi jde.
Jízda je svižná, dole jsme snad za necelou minutu. Nejzajímavější je pohled přímo kolmo dolů, protože krásně vidíme ten cvrkot v uličkách pod sebou.
Tak to by bylo. Turistické must-see kolečko jsme v podstatě oběhali. Teď už mám jen jedno přání. Chtěl bych navštívit ještě klášter Tabor, protože od něj by měl být výhled na tu asi nejzachovalejší starobylou čtvrť Abanotubani. Jsme už docela ucajdaní, tak objednáváme Bolt, který stojí neuvěřitelných 40 Kč. Sakra to snad nemůže zaplatit ani benzín... Vyzvedává nás starý Peugeot 207 a cestou mám trochu obavy, že tohle bude jeho poslední jízda. Silnice ke klášteru je prudká, dlažbu má úplně rozmlácenou a řidič musí každou chvíli najíždět na obrubník, aby se vyhnul s protijedoucími auty. Musím před Peugeotem i před řidičem smeknout, když nás fakt dovezou až nahoru.
Výhled od kláštera je fakt fenomenální. V podstatě všechna místa, která jsme viděli během dne, máme jako na dlani. A oproti Matce Gruzii jsme tady úplně sami. Vyhání nás až zvedající se vítr a drobné poprchávání. Na déšť nejsme vůbec ready. Podle mapy máme svůj hotel někde přímo pod sebou, a tak se pouštíme dolů s kopce po zarostlých schůdcích mezi nějaké ruiny. V tu chvíli se za námi taky odkudsi vyloupne mladík s foťákem a s odstupem sestupuje za námi. Cesta dolů je čím dál víc shady, tak mám takové podezření, že se sám jít dolů bál a čekal, až mu někdo prorazí cestu.
Procházíme mezi rozbořenými baráky a i když máme nalevo parádní výhled na historickou mešitu a pevnost Narikala, tak se tady necítíme úplně nejlíp. Vypadá to, že se tady bude něco stavět, protože mezi ruinami je složený různý stavební materiál. V tom se z ruin vynoří tři zavalití chlápci a každý v náruči táhne nějaké trubky nebo dráty. "Gamardžoba," zdravíme je trochu vykuleně gruzínsky. "Gamardžoba," odpovídají postupně a stojí jako opaření. Zjevně si uvědomují, že je na první pohled zřejmé, že tady kradou, a tak radši pádíme dál dolů, než si uvědomí, že by mohli něco ukrást i nám. Když v tom se dostáváme do slepé uličky. Tady už jsou místo ruin stojící domečky (i když pořád v příšerném stavu) a kolem pozemků mají ploty. Doslova na dohled ale máme uličku, kterou bychom mohli pokračovat. Navíc se nám nechce vracet ke zlodějům. A nejsme si ani jistí, jestli v těch oplocených domečcích někdo bydlí. Kašleme na to, skáčeme přes plot a přes něčí dvorek rychle probíháme do uličky.
Připadáme si tady jako děsní vetřelci. Ulička je uzoučká, většina domků je evidentně obydlená a zpoza záclon nás každou chvíli probodávají něčí oči. Naštěstí je to jen pár set metrů a už se dostáváme na o trochu hlavnější ulici k našemu hotelu. Moc rádi bychom si šli hezky v klidu orazit, ale místo toho nás čeká práce.
Potřebujeme se dovolat na call centrum Wizz Airu a přebookovat Sáry bagáž na moje jméno. Teď se nám setsakra hodí těch 30 minut volání zdarma do zahraničí, co na turistické SIMce máme. S českou SIMkou bychom se nedoplatili. Přebookování je k mému ohromnému překvapení zcela zdarma. No a pak taky potřebujeme pro Sáru sehnat letenky z Íránu domů a zjistit aspoň nějaké info o cestě z arménských hranic do Teheránu. Všechny úkoly se nám naštěstí podaří úspěšně splnit, ale zabere to několik hodin a mezitím se stihne setmět. Takže už se vydáváme jenom na večeři.
Na Google mapách jsme našli přímo náměstí Bazar dobře hodnocenou restauraci Hide. Je to nomen omen, hospůdka je skutečně schovaná, a to ve sklepě, kam se dostáváme nenápadnými schůdky. Tentokrát objednáváme už to slavné chačapuri s vejcem a dáváme si ho napůl, protože je to obrovská porce. Neskutečně vynikající. A super zakončení tohohle nabitého dne. Tbilisi nás okouzlilo a teď jsme zvědaví na zítřejší výpravu do hor.

» Pokračování - Stepantsminda a kostel uprostřed velehor