Kontrasty Kavkazu: Gruzie a Arménie - cestopis

Dolů napříč Arménií, jeden hřeben za druhým

24. dubna

Vstáváme před osmou a za hodinu už padáme z hotelu. Včera jsem před usnutím sebral zbytky energie a odpověděl bábě na dotazy ohledně stěhování do Česka. Než jsem stačil mobil odložit, tak odpověděla. Ale ne s poděkováním. Místo toho vychrlila další dotazy. To mě tak vytočilo, že jsem ji hned zablokoval. Když teď opouštíme pokoj, není po ní ani vidu ani slechu. To se nám hodí. Klíč hážeme na recepční pult a sedáme do GG taxíku.
Máme čas, tak se necháváme dovézt k Národní opeře s tím, že si ještě trochu projdeme centrum. Je státní svátek, takže ulice jsou úplně vylidněné. Dneska už jsme víc odpočatí, ale to město nám pořád nesedí. Ne že by bylo ošklivé, spíš je takové bez duše.
Než dojdeme do autopůjčovny, stavujeme se ještě ve směnárně, protože Sára má podezření, že stovky tisíc dramů jí budou v Íránu k ničemu a že spíš pochodí s eury. Kurz je tady překvapivě dobrý, a to je přitom tahle směnárna jenom taková shady budka trčící ze vchodu do supermarketu.
Autopůjčovnu máme v moderní čtvrti, jejímž středem prochází pěší zóna. Je to první místo v Jerevanu, které mě upoutalo. Protože ty moderní budovy drží jerevanský styl narůžovělých fasád, i když zjevně nejsou postavené z tufu, ale ze soudobých materiálů.
Půjčovna akorát otevírá a protože jsme si prý dělali rezervaci last minute, auto pro nás ještě nemají připravené. Doporučují nám zatím snídani v kavárně za rohem. No, to se nám koneckonců hodí. Snídali jsme jen nějaké zbytky zásob a navíc samozřejmě bez kafe.
V kavárně mají lákavé dortíky, takže samozřejmě dva objednáváme, a k tomu ledové kafe. Je to tady moc pěkné, akorát jsme tu jediní hosti, i když na pěší zóně už je docela šrumec. Při pohledu na ceny ale opět není divu. Částky jako v Praze, průměrná mzda 15 tisíc Kč. Fakt mě točí, když v Česku někdo nadává na chudobu. Přitom skutečnou chudobu máme doslova pár kroků od Evropy...
O půl jedenácté už jsme znovu v půjčovně. Chlapík je děsně přátelský a hnedka rozdává praktické rady. Ať si prý stáhneme Waze, že v Arménii funguje líp než Google Mapy. A že radary fotí až při překročení rychlosti o víc než 20 km/h, takže můžeme v klidu jezdit přes limit. Pak už nás vede do garáže k našemu Fordu Ecosport. Auto vypadá fungl nové. Chlapík s ním parkuje na dobře osvětlené místo a opravdu pečlivě se mnou všechno obchází, abychom zaznamenali případné škody. A potom si se mnou sedá dovnitř, vysvětluje ovládání, ukazuje povinnou výbavu... Teda já jsem beze slov. Jedna z nejlepších zkušeností s autopůjčovnou. A od řetězcové firmy jsem tohle fakt nečekal!
S jedenáctou hodinou konečně vyjíždíme na ulici. Na to, co nás čeká za štreku, to není úplně dobrý čas. Ale holt budeme dělat, co půjde. V plánu máme jedinou zastávku. Místo kousek od Jerevanu, které figuruje prakticky na všech propagačních fotkách Arménie. A pak prostě pojedeme, kam až to půjde.
Opuštění Jerevanu je nadmíru snadné. Provoz je minimální a půl kilometru od půjčovny už najíždíme na městskou dálnici. Auto má najeto něco přes 10 tisíc kiláků, je to automat a má parádní odpich. Takže dbám rady chlapíka z půjčovny a než vyjedeme z města, šolíchám to kousek pod sedmdesátkou, i když bych na téhle velkorysé silnici měl jet 50.
Pořádnou rychlost si bohužel neužiju ani za městem. Dálnice má 3 pruhy, ale limit je stovka. Na druhou stranu, pochopitelné to je. Vozovka je z betonových desek a ty už mají nejlepší léta za sebou. Připomíná mi to D1 v dobách její největší slávy.
Po půl hodince jízdy už sjíždíme na mnohem skromnější silničku. A za chvíli se před námi na malém pahorku vynoří klášter Khor Virap. To je to místo z propagačních fotek Arménie. Parkujeme a než stačíme vylézt z auta, scházejí se okolo nás Arméni, pozorují nás, přičemž jeden hromotluk dokonce vytáhne mobil a auto si vyfotí. Co se to sakra děje? Když vylezeme z auta, tak se všichni otočí a jdou si po svých. Teď se trochu rozhlížím a asi už chápu. Naše auto je tady jako naprosté zjevení. Okolo parkují samé Lady, Žigulíky a další desítky let stará autíčka. A stejně jako mám já potřebu si s nadšením prohlížet je, tak jejich majitelé si chtějí prohlédnout soudobé auto.
Stoupáme po schodech na pahorek. Architektura arménských klášterů a kostelů je natolik distinktivní a zároveň krásná a elegantní, že je člověk spolehlivě pozná kdekoliv na území historické Arménie. Kamenná stavba z tufu nebo čediče, s kuželovou střechou a s výškou větší než je její šířka nebo délka. Klášter je působivý sám o sobě a kdyby měl v pozadí zasněžený Ararat, jako to bývá na těch propagačních fotkách, bylo by to fakt majestátní. Siluetu Araratu zhruba vidíme, ale je silně zahalená v mracích.
Když se teď v klidu z výšky rozhlížíme po krajině, tak si konečně v hlavě usazuju, v jakém regionu jsme. K jezeru Van, kde jsme spolu před lety začali randit, je to vzdušnou čarou 100 kilometrů. Ostnatý plot turecké hranice ostatně máme přímo pod sebou. A k solnému jezeru Urmia nebo k překrásnému íránskému městu Tabriz je to něco přes 200 kilometrů. Kvůli extrémně napjaté geopolitické situaci má člověk tyhle země v hlavě uložené úplně izolovaně, ale když se na to kouká takhle z vrchu, tak se to najednou všechno pospojuje, protože příroda hranice nezná. Kamenité hory, mezi nimi na náhorních plošinách políčka a travnaté pláně, a náhodně rozeseté jednotlivé stromy, hlavně různé druhy topolů. A i ty arménské kostely se najdou jak u jezera Van, tak na severozápadě Íránu. Ostatně historicky byla po staletí tohle všechno Arménie.
S půl jednou opouštíme klášter, sedáme do auta a míříme dál na jihozápad podél turecké hranice. Jen to teda jde extrémně pomalu. Asfalt zmizel, najednou jedeme po štěrku plném výmolů. Rychlost padá k dvacítce, ale chvílemi jedu doslova krokem. Teď jsem docela rád, že nám půjčili automat. Když projíždíme vesničkami, vycházejí někteří lidi před dům a zírají na nás, jak projíždíme kolem.
Po 10 kilometrech a neuvěřitelné půlhodině tohohle trápení se konečně zase dostáváme na normální silnici. A záhy zastavujeme u benzínky, která vypadá, jako by sem spadla z americké Nevady padesátých let. Nevím, jak líp ten design včetně čerpacích stojanů popsat. Logo tvoří velké číslo 51 v červeném kruhu. To má asi odkazovat na Area 51? V bufetu s typickými červenými polstrovanými boxy k sezení pořizujeme dvě shawarmy. Rádi bychom tady poseděli, ale cestu máme dalekou a s nepředvídatelnou kvalitou silnic už radši nechceme plýtvat časem. Tak si to bereme s sebou.
Dálnice je ta tam, ale silnice je aspoň asfaltová s rozumnou kvalitou. Po deseti kilometrech přijíždíme k dalšímu živoucímu důkazu současné komplikované situace. Vesnice Yeraskh. Velký kruhový objezd, uprostřed vysoký stožár s obrovskou arménskou vlajkou. Silnice za kruháčem pokračuje rovně, ale po pár stech metrech je zasypaná vysokým valem, na kterém je vyskládaný velký kříž z bílého kamení. Navigační cedule ukazují jedinou možnost doleva. Rovně je jen smrt. Beze srandy. Je tam totiž hranice s ázerbajdžánskou exklávou Nachičevan. Hranice je už přes 30 let zavřená, stejně jako ta s Tureckem a s hlavním územím Ázerbajdžánu. Akorát že na téhle se pravidelně střílí, a to i za účasti vrtulníků. Kdyby byla hranice průchozí, byla by to jen hodinka svižné jízdy až do íránské Julfy. Za sovětských dob tudy dokonce do Íránu jezdil vlak z Moskvy. To už je ale dávná minulost. My teď musíme odbočit doleva a cesta nám bude trvat celý zbytek dneška a nejspíš i část zítřka.
Ani na téhle cestě se Ázerbajdžánu úplně nevyhneme. Silnice prochází drobnou ázerbajdžánskou exklávou Karki. Znervózňuje mě, že navigace se tváří, jako by i tahle hranice byla zavřená a chce nás vést brutální oklikou. Podle cedulí i podle včerejší rychlé internetové rešerše se tudy ale projet dá a exkláva má být zcela pod kontrolou Arménie, tak to holt hecneme. Snad nám to půjčené auto nezabaví nějaké místní bojůvky. Hranice naštěstí není vůbec podle ničeho poznat, i tak tomu ale na těch pár kilometrech pěkně šlapu na krk, hlavně ať jsme rychle pryč.
Silnice už se začíná pěkně kroutit, jak stoupáme z nějakých tisíc metrů mnohem výš do hor. Zatím ale pořád drží velkorysou šířku a jakous takous kvalitu, i když drncá to i v tom SUV docela dost.
Prakticky všechny výlepové plochy a billboardy podél silnice zdobí nějaká vojenská tematika. Texty jsou v arménštině, ale podle fotek odhodlaných vojáků hádáme, že to jsou buď reklamy na armádu pro potenciální rekruty, nebo poděkování vojákům za ochranu proti Ázerbajdžánu.
U každé vesnice potkáváme různé stánkaře, až nakonec neodoláme a u jedné bábušky zastavujeme pro sladký sudžuch. Což je tradiční výrobek ze sušeného hroznového sirupu a vlašských ořechů. Na první pohled to vypadá jako nějaká klobása. Bábuška je z nás tak nadšená, že trvá na tom, abych ji se Sárou vyfotil.
Pouštíme se do sudžuchu hned v autě a je to teda bomba. A to jsme si od toho moc neslibovali, protože 5 velkých kusů stálo jenom 50 Kč. Hned u dalšího stánkaře pak taky zastavujeme, protože prodává domácí víno z granátových jablek. No a na tom úplně ujíždíme. Doma ho kupujeme z arménského obchodu sedmičku za tři stovky, tady stojí litr necelou stovku. A takhle od zdroje samozřejmě chutná ještě líp, i když je to asi trochu i placebo.
Po negativních pocitech z Jerevanu si to u nás teď Arménie dost žehlí. Když ale v městečku Vayk zastavíme u kavárny Royal Rest, tak jako bychom byli zpátky v Jerevanu. Obsluha vypadá vyloženě naštvaná, že jsme si dovolili vejít dovnitř. Ale mají příjemný interiér, pohodlné sezení, a kafe je moc dobré, tak jsme nakonec rádi, že jsme zastavili zrovna tady.
Teď jsou tři odpoledne a vzdušnou čarou jsme přesně v půlce cesty k íránským hranicím. Vyrážíme tedy plní optimismu, jenže cesta vzápětí začne zpomalovat. Silnice se kroutí do ostrých serpentin a zužuje se sotva na dvě auta. Zároveň začíná narůstat frekvence kamionů, které nahoru stěží supí. Teď jsme fakt rádi za výkon našeho auta, protože na těch krátkých rovinkách stíháme jakž takž předjíždět. Zároveň ale samozřejmě děláme rychlé zastávky na fotky, protože krajina začíná nabírat pěkné grády.
Konečně průsmykem Vorotan ve výšce téměř 2400 metrů překonáváme tenhle horský hřeben a po prudkém klesání se dostáváme na rozlehlou náhorní plošinu ve výšce okolo 2 kilometrů nad mořem. Musím říct, že teď to teda parádně sviští. Občas se zhoupneme přes drobné terénní vlny, jinak je ale všude kolem travnatá rovina, kterou obklopují zasněžené vrcholky. Rovina je tak rozsáhlá, že je tady dokonce letiště Sisian a přehrada. Ta bude asi významným zdrojem elektřiny, protože v krajině je vidět ohromné množství vedení vysokého napětí.
Po hodince svižné jízdy rovina přece jen končí. Přijíždíme k městu Goris, které se posledních pár let hodně vyskytovalo v médiích. Vede odsud totiž takzvaný Lačinský koridor, který Arménii spojuje s Náhorním Karabachem, respektive Republikou Arcach a jejím hlavním městem Stěpanakertem. Od roku 2020, kdy Ázerbajdžán v krátké válce obsadil okolní území, se na nedalekých hranicích často odehrávaly přestřelky, až nakonec Ázerbajdžán koridor zablokoval. A spolu s ním zablokoval i hlavní silnici na jih Arménie, která na několika krátkých úsecích lehce překračuje hranice. Kvůli tomu teď z hlavní silnice musíme odbočit ještě před městem Goris a pokračovat na jih po jediné alternativní cestě.
U téhle silnice se evidentně nikdy nepočítalo s tím, že by měla pobírat tranzitní provoz. Hned za Gorisem začíná děsně prudce klesat a kroutí se do nekonečných serpentin. Každou chvíli se zasekáváme za íránským kamionem nebo autobusem. Předjíždět se tady dá fakt velmi těžko, protože vozovka je hrozně úzká, z jedné strany má skálu a z druhé vysoký sráz. Povrch je navíc od těžkých kamionů úplně rozbitý.
Konečně se dostáváme do nejnižšího bodu, na dno hlubokého údolí říčky Vorotan. Sestoupili jsme z dvou tisíc metrů do tisíce a teď nás čeká to samé zase nahoru. V půlce stoupání ale vjíždíme do vesničky Tatev a vyhlašuju pauzu. A to ze dvou důvodů. Jednak jsem totálně vyřízený. Od Gorisu jsme ujeli 25 kilometrů a zabralo to skoro hodinu. A jednak proto, že v Tatevu je jeden z nejznámějších arménských klášterů. Je to asi hlavně díky jeho odlehlosti a poloze nad hlubokým údolím. Zároveň byl tenhle klášter založený už v 9. století, což je pro mě prostě fascinující. Teď jsme tady navíc úplně sami a z okolních hor se do údolí pomalu valí mraky, takže to má děsně tajuplnou atmosféru. Pak ale vidíme přijíždět íránský turistický autobus, a tak se radši klidíme, protože v davu turistů by ta atmosféra úplně zanikla.
V kavárně ve vesnici kupujeme kafe a baklavu, vyjíždíme pár serpentin nad Tatev a chvíli si vychutnáváme výhled na klášter a hluboké údolí. Pak už ale začíná hustě pršet, a tak se znovu vydáváme na cestu. Vyjíždíme serpentinami zase až do dvou tisíc metrů, přejíždíme hřeben a začínáme trochu pozvolněji klesat. Když se ke kvalitě silnice přidal ještě déšť a pomalu padající tma, tak už je jízda fakt náročná a dospějeme k rozhodnutí, že to co nejdřív někde zapíchneme. Během hodinky bychom měli dorazit do Kapanu, což se jeví jako rozumná volba. Tohle město má přes 40 tisíc obyvatel, tak tam snad seženeme hotel i něco k večeři.
No, s tím ubytováním to možná nebude tak slavné. Sára kouká na Booking a v Kapanu není dostupný jediný hotel. Tak to je dost čára přes rozpočet. Na Google mapách nacházíme Hotel Prince, tak to holt zkusíme bez rezervace. Nechce se mi věřit, že by v téhle díře uprostřed ničeho byl nějaký hotel úplně vyprodaný.
Přijíždíme do Kapanu a teď už je tak brutální průtrž, že skoro není vidět na krok. Před hotelem není kde zaparkovat, tak zastavuju v jízdním pruhu na blikačkách a Sára vybíhá s deštníkem na recepci. Vrací se během dvou minut. "Ten chlápek neumí ani slovo anglicky, ale zeptal se mě, jestli mluvim persky!", říká s očima navrch hlavy, protože to je asi poprvé, kdy někdo za hranicemi Íránu ovládá její mateřštinu. A že prý mají poslední volný pokoj. Při pohledu na tu potemnělou budovu se nám tomu těžko věří, ale co my víme. Za budovou je každopádně parkoviště, což nám teď fakt bodne, protože nebudeme muset v dešti tahat bagáž odněkud z horoucích pekel.
Na recepci se jenom usmívám a mávám, zatímco Sára vyjednává. Recepční má evidentně radost, že si může perštinu potrénovat. Za pokoj nakonec platíme necelou tisícovku korun a v ceně máme i snídani. Recepční se ptá na konkrétní čas, tak si ji objednáváme na 8:30.
Zahazujeme věci na pokoj a protože jsme pěkně vyhládlí, vyrážíme sehnat večeři. Pořád leje jako z konve, takže se nám vůbec nechce dlouho motat po městě a jakmile vidíme rozsvícenou výlohu nějakého fast foodu, lezeme dovnitř. Je to shawarma, což je přesně ten typ jídla, na který teď máme chuť. Když personál zmerčí, že přišli cizinci, přivede zezadu chlapíka, který umí pár číslovek a základních slov anglicky. Teda to fakt ceníme, že se kvůli nám takhle snaží. Dostáváme dvě obrovské tortily v přepočtu dohromady za 60 Kč. Usedáme vevnitř, protože doufáme, že mezitím trochu přejde déšť. Personál si o nás "nenápadně" povídá a anglicky mluvící chlápek se dokonce během jídla přijde zeptat, jestli nám chutná. Trochu je podezíráme, že jsou to imigranti odněkud ze Středního východu, protože takovouhle pohostinnost zažíváme v Arménii poprvé.
Déšť maličko polevil, takže se po jídle chceme trochu projít. Město je strašlivě temné. Lampy svítí slabě a některé vůbec. Okolo jsou vlastně jen menší sovětské bytovky. Vůbec to tady neznáme, takže těžko říct, jestli takhle vypadá celé město, nebo jsme jen na nějakém sídlišti. Každopádně absolutní temnotou mezi činžáky procházíme zpátky na nábřeží řeky Voghji, kde máme hotel. Tady nás docela překvapí, že sousední budova hotelu je íránský konzulát. Budova vypadá čerstvě po dokončení. Asi potřebuje Írán ukázat, že si tady Ázerbajdžán nemůže dělat úplně co chce. No, zítřejší cesta na hranice bude každopádně zajímavá. Snad nás cestou nic nepřekvapí.

» Pokračování - Íránské hranice a jezero Sevan