Kontrasty Kavkazu: Gruzie a Arménie - cestopis

Íránské hranice a jezero Sevan

25. dubna

Půl deváté a na dveře klepe recepční, kterého známe ze včerejšího večera. "Sobhúne," oznamuje s úsměvem persky podávání snídaně. Přesně na čas, to zíráme. Přesouváme se do snídaňové restaurace. Jsme tady úplně sami a recepční nám postupně nosí na stůl jídlo. Křupavý chléb, máslo, tvaroh, džem, jakousi šlehačku, a na závěr omeletu. A k tomu kotel silného černého čaje. "Núše džan," přeje nám persky dobrou chuť. Teda té včerejší pohádce o posledním volném pokoji už se nám teď vůbec nechce věřit. Jsme tu sami, místo bufetu nám snídani připravili na stůl a za celou noc jsme neslyšeli jediné klapnutí dveří. Asi si chtěl jen pojistit, že zaplatíme požadovanou cenu, protože o poslední volný pokoj se smlouvá mnohem hůř, než o pokoj v prázdném hotelu. Ne že by nám to vadilo. Cena byla velmi pěkná i tak, na to jak se tu dobře spalo a jak je recepční přívětivý.
Než se vydáme na cestu, rozhlížíme se ještě trochu po okolí z balkonu našeho pokoje. Na včerejším skličujícím pocitu z tohohle města se nic nezměnilo. Omšelé paneláky, koryto řeky zarůstající roštím, a v kopcích nad městem různé polorozpadlé, podle všeho obydlené, chatrče.
Platbu zaokrouhlujeme dýškem na 20 tisíc dramů a jedeme. Na hranice je to sice jen hoďku a půl, ale já se pak potřebuju dostat co nejblíž zpátky k Jerevanu, protože zítra ráno mám vracet auto. Takže není čas ztrácet čas.
Pro cestu mezi Kapanem a íránskými hranicemi platí to stejné, jako včera mezi Gorisem a Kapanem. Hlavní silnice na několika místech lehce překračuje hranice Ázerbajdžánu, a tak ji teď ázerbajdžánská armáda uzavřela. Takže teď místo na jih vyrážíme na západ, po alternativní trase, směrem na město Kajaran.
Včera jsme za celou cestu viděli jedinou slušnou benzínku, a to nějakých 50 kilometrů od Jerevanu. Pak už to byly samé plechové boudy se zrezlými čerpadly, odkud se asi tankuje něco, co stačí těm 30 let starým Žigulíkům, ale náš půjčený Ford bych tam fakt radši nekrmil. Naštěstí kousek za Kapanem potkáváme něco, co vypadá trochu jako evropská benzínka, a tak hned bereme plnou. Z Jerevanu jsme projeli skoro 30 litrů, což je spotřeba téměř 10 litrů na 100 kilometrů. Ty zdejší hory si vybírají svou daň. Naštěstí litr Naturalu 95, který se tady stejně jako v Gruzii jmenuje Premium, stojí jen 25 Kč, takže se to trochu kompenzuje.
Dnešní cesta se zpočátku tváří velmi dobře. Jedeme údolím řeky Voghji, silnice je docela široká, jen se trochu kroutí a vozovka není rozbitá. Sice stoupáme a zase předjíždíme těžce naložené kamiony, ale odsýpá to. Po půlhodince svižné jízdy ale přijíždíme do města Kajaran a za ním se vynoří bezmála 4000 metrů vysoký hřeben tvořící hranici s ázerbajdžánským Nachičevanem.
Ani Kajaran se nijak neliší od dalších arménských měst, která už jsme projeli. Sovětské paneláky a zbídačený veřejný prostor. Silnice dělá ve městě otočku o 180° a začínáme ostré stoupání do pohoří Zangezur. Poslední hřeben před íránskou hranicí.
Kousek nad městem zastavujeme na odpočívadle, protože je odsud parádní výhled jak na údolí, kterým jsme přijeli, tak na Kajaran a hory nad ním. V horách je podle všeho povrchový důl, nebo se tam něco staví, protože země je rozvrtaná a pohybuje se tam spousta techniky. Toho si ale všímám až ve foťáku, na kterém mám nasazený teleobjektiv.
Na odpočívadle kousek od nás svačí skupinka dělníků a když zmerčí foťák, začnou panikařit. Něco na nás halekají rusky, tak volám zpátky anglicky, že neroumím. Jeden z dělníků vybíhá k nám. "Police come, arrest," brebentí s očima navrch hlavy a gestem naznačuje spoutané ruce. Ajaj, jasně, jsme blízko hranic a ať už fotím cokoliv, určitě to bude nějaká strategická infrastruktura. Jelikož v pohraničních regionech Arménie zcela legálně operuje ruská FSB, která tady, jakkoliv to zní absurdně, střeží hranice, tak detailní fotky rychle mažu a radši mizíme.
Teď už začíná známý scénář ze včerejška. Prudké stoupání, úzká silnice, ostré serpentiny, supící kamiony a rozbitá vozovka. Tady se ale zdá, že se plánuje nějaké zlepšení. Po stranách je zemina rozhrabaná, jako by se měl přidávat třetí pruh. No, i kdyby to tak bylo, tak problémy íránských kamionů, které se tudy vlečou rychlostí chůze, to bohužel nijak nevyřeší.
Hřeben překonáváme průsmykem Tashtun v nadmořské výšce 2535 metrů a pak už prudce klesáme do údolí řeky Meghri, které po 30 kilometrech končí ve stejnojmenném městečku. Při cestě údolím si připadáme jako v postapokalyptickém světě. Spousta opuštených budov, zarostlé autobusové zastávky, prakticky se zdá, jako by tady byly vylidněné celé vesnice. Až při příjezdu do Meghri to najednou okolo začíná žít. Obchody, kavárny a hospůdky, pouliční prodejci, dokonce i několik hotelů. Pohyb pěších je enormní, musíme jet krokem. Blízkost hranic se zjevně ekonomicky vyplácí.
Na konci Meghri přijíždíme na téčkovou křižovatku. Po pravé straně je ruská vojenská základna, na střeše nejbližší budovy demonstrativně stojí voják a sleduje křižovatku. Před sebou máme plot s ostnatým drátem, za ním řeku Aras a na jejím druhém břehu už leží Írán. Silnice, na kterou se napojujeme, je dlouhá 45 kilometrů a vede odnikud nikam. Na jedné straně končí na uzavřených ázerbajdžánských hranicích. Na druhé straně, kam míříme my, končí na uzavřených hranicích ázerbajdžánské exklávy Nachičevan. Podél silnice je patrné i těleso bývalé železnice, včetně krátkých tunelů. Za sovětských dob spojovala Baku a Jerevan. Na silnici je omezená rychlost na padesátku a vzhledem k množství kamer a ozbrojených hlídek ji držím. Místní Žigulíky mě ale bez uzardění předjíždějí minimálně osmdesátkou.
Kousek před nachičevanskou hranicí je jediný most přes řeku Aras. Tady se musíme rozloučit. Jsem z toho pěkně nervózní. V Íránu se poslední půlrok konají masivní protirežimní demonstrace a spoustu Íránců žijících v cizině režim na hranicích rovnou zatýká jako zahraniční agenty.
Jen co vylezeme z auta, hrnou se k nám nějací místní čičmundové a persky nabízejí odvoz. Stojíme u vlastního auta, takže moc nechápu, co si od toho slibují. Je tady hrozný bordel. Prašná cesta plná odpadků, skrumáž aut a kamionů, které se navzájem různě blokují a objíždějí, všichni samozřejmě troubí, mezi tím se motají čičmundové nabízející směnu peněz nebo odvoz, a v tom všem stojíme my. Takže loučení musíme odbýt rychleji, než bychom si přáli, protože nás pořád někdo otravuje nebo do nás strká.
Sára se vydává k pasové kontrole, já mířím zpátky do auta. Chci tady počkat, než mi dá vědět, že je v Íránu. Ale během pár minut se začne kolem auta ochomýtat rusácký ksindl, teda voják, prohlíží si mě, auto, a pak něco hlásí do vysílačky. Ten nový nablýskaný Ford je tady absolutně jako pěst na oko. Startuju, bleskurychle dělám otočku o 180° a Rusáka nechávám v oblaku prachu za sebou.
Že si tady o mně Orkové něco hlásí do vysílačky, z toho jsem docela nervózní. Ne že bych něco provedl, ale i nějaké preventivní zastavení bych si radši ušetřil, protože co tady dělám, by se vysvětlovalo dost složitě. Navíc jsem tak nějak z principu nasraný, že rusáčtí teroristi dělají v nějaké zemi ostrahu hranic. To je prostě do nebe volající. Obzvlášť vzhledem k tomu, že Ázerbajdžán si s arménskými hranicemi prakticky dělá, co chce, a Rusáci nedokážou ani zařídit přístup do Náhorního Karabachu, k čemuž se ve smlouvě o příměří sami zavázali.
Každopádně ta rovinka s padesátkovou rychlostí je vyloženě nekonečná. Celou dobu nervózně koukám do zrcátka, jestli se za mnou někdo nevydal. Zatáčku kolem ruské základny profrčím a zastavuju až na náměstíčku v Meghri. A tady nervózně čekám na zprávu od Sáry. Ta naštěstí přichází už po pár minutách. Je v pořádku v Íránu a shání odvoz od hranic. Tak teď už startuju a začíná zpáteční odysea.
Připadá mi, že jedu jako o závod. Bez Sáry, která mě ze sedadla spolujezdce vždycky trochu krotí, teď zažívám pár near-death experiences, když supící kamiony předjíždím i bez dostatečného rozhledu. Místní jsou ale na takové ježdění zvyklí, takže když se vždycky 20 metrů přede mnou zjeví protijedoucí auto, připadám si jako ten třípatrový kouzelný autobus v Harry Potterovi. Kamion i auto zajedou pravými koly do škarpy a já se prostředkem protáhnu. Nikdo netroubí, nikdo nebrzdí, normálka. Tahle divoká jízda mi vydrží až do Kapanu, takže jsem dost překvapený, že to časově vyšlo na minutu přesně stejně, jako jízda opačným směrem.
Náladu mám teďka nic moc a mám takovou tu potřebu být někde, kde to znám. Což je v tomhle izolovaném cípečku Arménie trochu oříšek, ale vyřeším to obědem ve včerejším shawarma fast foodu. Objednávám si radši dvě tortilly, protože nevím, kdy bude příští příležitost zastavit. A stejně si to nakonec nechávám zabalit s sebou, protože teď už vůbec není čas ztrácet čas.
Před obchůdkem jsem zaparkoval mezi dvěma stařičkými Ladami. Řidič jedné z nich se mezitím stihl vrátit a teď si můj Ford prohlíží. Když si mě všimne, usměje se, ukáže na auto a zvedne palec. Úsměv oplácím, i když za ním schovávám sklíčenost z té zdejší životní úrovně. Že tady vcelku normální auto za necelého půl milionu korun takhle přitahuje pozornost.
Strategické rozhodnutí vzít si oběd s sebou a jíst za jízdy se nakonec příliš strategickým být neukázalo. Hraní si na kouzelný třípatrový autobus totiž vyžaduje stoprocentní koncentraci a přikusovat k tomu tortillu se nedá. Takže sice jedu, ale neustále se vleču za supícími kamiony. Nakonec to nad klášterem Tatev vzdávám. Sedám na vyhlídku a oběd si dám v klidu. Kousek ode mě sedí mladý arménský pár. Zpočátku na mě po očku koukají, pak už ale vyloženě zírají. Nevím, jestli tu shawarmu jím jako dobytek a přijde jim to fascinující, nebo jestli jsou vyplácaní ze zápaďáckého turisty jako lidi v Íránu. Teď ale nemám vůbec náladu na seznamování, tak předstírám, že je nevidím a radši si plánuju trasu.
Je teprve půl třetí odpoledne, takže do Jerevanu bych to měl stihnout v pohodě. Obzvlášť, jestli oproti včerejšku nebudu dělat zastávky. A tak mě teď spíš láká udělat si zajížďku k jezeru Sevan a do Jerevanu dojet ráno. Sevan je slabou hodinku jízdy od Jerevanu, takže by to mělo být v pohodě. No, uvidíme.
Zatím jdu přesně ve včerejších šlépějích. V Tatevu dělám zastávku v už vyzkoušené kavárně a jdu se vrhnout na ten nejtěžší úsek cesty. Padák z Tatevu do údolí a zase nahoru. Tady vím, že nemá cenu bláznit. Silnička je tak úzká a v tak katastrofálním stavu, že se prostě pomalu vleču dolů a vím, že dobrou hodinu na těch dvaceti kilometrech zabiju. Íránští kamioňáci jsou naštěstí dost ohleduplní a občas mi signalizují volnou cestu, takže se mi daří trochu předjíždět.
Než se dostanu k odbočce na hlavní silnici u města Goris, tak opravdu hodina skoro uplyne. Teď už ale přichází odměna. Padesát kilometrů přes náhorní plošinu. Vkládám důvěru do chlapíka z půjčovny, který tvrdil, že překračování rychlosti o míň než dvacet kilometrů je v pohodě. Nastavuju 110 km/h na tempomatu a už svištím. Tohle je jediná šance nahnat nějaký čas. Brzdím akorát na pár zastávek na rychlé fotky, protože okolní krajina je fakt dechberoucí.
Když rovinka skončí a přichází čas vystoupat do průsmyku Vorotan, zdá se mi to po jízdě přes Tatev jako brnkačka. Pár serpentin nahoru, dolů, a krátce po páté hodině už zastavuju u kavárny Royal Rest v městečku Vayk. Kupuju zmrzlinu a kafe na osvěžení. V zápětí přichází zpráva, která mi extrémně zlepší náladu - Sára dorazila do Tabrizu a splašila last minute letenku do Teheránu. Spadl mi kámen ze srdce. Tak teď už se můžu v klidu vydat za dalším dobrodružstvím. Na mapě vidím, že jsem 15 kilometrů od odbočky na Sevan a 70 kiláků od jeho břehů. Západ slunce je okolo půl osmé, což jsou ještě dvě hodiny. Tak to hecnu.
Kousek za Vaykem odbočuju doprava. Silnice je rovná jako přímka, postupně ale začíná stoupat a na obzoru se mi začíná rýsovat ještě jeden hřeben, který budu muset před Sevanem zdolat. Tady naštěstí není absolutně žádný provoz. Po kamionech ani vidu ani slechu. A tak když zase přijde řada na nekonečné serpentiny, tak zatáčky hezky řežu a na těch krátkých rovinkách šlapu plyn na podlahu. Zároveň ale musím udělat pár zastávek, protože ty výhledy zpátky do údolí jsou prostě neskutečné. Takže si dávám závod s jakousi dodávkou, do které podle zvuku a zápachu někdo namontoval motor z trabantu. Šine se do kopce strašně pomalu, zato ale jistě, takže na mých kochacích zastávkách mě vždycky stíhá předjet. Řev jeho motoru se rozléhá celým údolím.
Konečně se dostávám do průsmyku Selim v nadmořské výšce 2410 m.n.m., no a tady mi dojde řeč. Obrovské jezero Sevan mám před sebou jako na dlani. Sluneční paprsky už na jeho hladinu nedopadají, protože jim brání okolní hory. Takže hladina je zahalená v takovém tajuplném oparu. A když se rozhlížím do stran, mám kolem sebe sytě zelené travnaté pláně a nad nimi zasněžené vrcholky hor. Klobouk dolů, Arménie. Tahle scenérie je naprostý strop.
Je teda jasné, že opalování na břehu jezera nestíhám. Ale do tmy bych se tam snad dostat mohl, a tím pádem se určitě vykoupu. Svištím s kopce dolů, jezero mám vyloženě na dosah! Jenže zdejší infrastruktura mi koupačku nechce dopřát. Silnice s poměrně slušným povrchem se najednou mění v totální přehlídku výmolů. Kristepane ale tohle je fakt hrůza. Snažím se kličkovat, ale některé díry stejně trefuju. Na jezero můžu zapomenout, budu rád, když se odsud dostanu se všemi čtyřmi koly. Vjíždím do vesničky Geghhovit, tady definitivně mizí asfalt a štěrková vozovka vypadá jako po bombardování. Jedu krokem a místní už zase vylézají z baráků a sledují mě.
Když se konečně vyloupnu na pobřežní "dálnici" M10, která obíhá celé jezero, tak se mi nechce věřit, že to auto zvládlo bez úhony. Jenže to ještě není všechno. Tu koupačku ještě nevzdávám. Takže hned po pár metrech odbočuju směrem k pláži. Štěrk a nekonečné množství výmolů pokračuje. Zatínám zuby a jedu, teď už to nevzdám.
Po 5 minutách utrpení konečně parkuju u závory před pláží. Má to tady teda neskutečně creepy atmosféru. Opět to tady samozřejmě vypadá, jako by odsud začátkem devadesátek zmizeli všichni lidi. Divoce rostoucí vegetace a opuštěné budovy. Je mi to jedno, beru deku, plavky, zamykám auto a sebevědomě mířím k vodě. To by bylo, aby se Čech nevykoupal v největším jezeře na Kavkaze. Jenže se nevykoupe. Jakkoliv vypadá voda lákavě. Než stačím rozbalit deku, vidím, že z roští vykukují toulaví psi. A že v přízemí jednoho z opuštěných domů se pohybují nějací lidi. To je na můj vkus trochu moc pozornosti. Ve vodě se navíc válí nějaké kovové traverzy a rozpadlé železobetonové bloky, nejspíš pozůstatky mola, které tu ve světlejších dobách stávalo. Nerad bych si z Arménie odvážel tetanus nebo vzteklinu. Takže radši jen dělám pár fotek v té atmosféře, která je překrásná a tísnivá zároveň. A mizím pryč.
Pomalu padá tma a já vlastně ještě nevím, kde budu spát. Ale vím jistě, že zpátky po tom tankodromu už jet nechci. A tak mířím podél jezera dál na sever. Ideálním adeptem na přespání se zdá městečko Sevan, které je na arménské poměry docela velké - má tam žít asi 20 tisíc obyvatel. Nejdřív ale večeře, protože už šilhám hlady. Zachraňuje mě občerstvovací osada za městečkem Noratus. Prodává se tady zase shawarma na deset způsobů, tak si ji tentokrát objednávám v pita chlebu, ať mám nějakou změnu. Docela mi chybí pestrá gruzínská kuchyně. Rádio puštěné ve fast foodu jako by mi četlo myšlenky, protože z něj začne hrát písnička o chačapuri. Netuším, co je obsahem textu, ale refrén zní asi jako "chá-čá-puri chačapuri duc-duc". Je to docela chytlavý.
Zatímco čekám na jídlo, hledám bydlení v Sevanu. Dream House Hostel za tři stovky na noc. Soukromý pokoj se sdílenou koupelnou. To se zdá až neuvěřitelné. Ale v hodnocení mají 9.2 z 10, tak to zkusím. Stejně tam doslova jenom přespím.
Po těch dvou dnech v horských serpentinách jsem teď za tenhle večerní dojezd fakt rád. 40kilometrová rovinka podél jezera, za necelou půlhodinku už přijíždím do Sevanu. Navigace mě vede k temnému rozbahněnému plácku mezi sovětskými paneláky. Tak tohle se mi úplně nezdá. Zkouším volat na číslo z Bookingu, paní nemluví ani slovo anglicky, ale že jí mám napsat SMS. Za chvíli už vylézá ze vchodu jednoho z paneláků a ukazuje, že auto mám zaparkovat přímo před něčím oknem. Tak snad je to její okno, ne nějakého chudáka, který mi do rána nechá suvenýr v pneumatice.
Po zaparkování mě po venkovních schodech vede do patra malého domečku, kterého jsem si mezi těmi paneláky ani nevšiml. Interiér je ale dost pěkný. Prostě normální byt se dvěma ložnicemi, z nichž jedna je moje. Jak se za paní zaklapnou dveře, tak si uvědomím, jak strašně jsem vyřízený. Sára už naštěstí přistála v Teheránu, takže jsem v klidu. Večeři zbouchám v posteli a pak už jen zavřu oči.

» Pokračování - Zpátky do Gruzie