Kontrasty Kavkazu: Gruzie a Arménie - fotogalerie


Stepantsminda a kostel uprostřed velehor

22. dubna

Rezervovali jsme si auto s nadšením už na devátou hodinu, ale když jsme si pak spočítali, v kolik budeme muset vstát, bylo jasné, že ráno budeme mít docela zběsilé. Obzvlášť, když jsme se chtěli zase pořádně vyřádit na té 5hvězdičkové snídani. V 8:50 dožvýkáváme a objednáváme Bolt. Naštěstí je sobota, takže není provoz. Řidič ale evidentně není místní a vypadá to, jako by i GPS navigaci viděl poprvé v životě. Zmateně přejíždí mezi levým a pravým břehem a různě nesmyslně odbočuje. To už se tady líp orientuju i já po jednom dni. Ještě že nejedeme podle taxametru.
K půjčovně přijíždíme se zpožděním a to se ještě necháváme vysadit opodál, protože chlapík se zamotal v labyrintu jednosměrek a já už nemám to srdce nechávat ho se dál trápit. Naštěstí tady nejsme v germánské kulturní sféře, takže když přicházíme ke kanceláři, chlapík akorát otevírá. Hned nám předává klíčky od Toyoty Prius a dělá rychlou instruktáž. Tohle auto jsem ještě neřídil a musím říct, že má pár překvapivých specifik. Třeba to, že ruční brzda není ruční, ale nožní. Obrovský pedál trčí nalevo od spojky a když ho sešlapávám, připadá mi, jako bych brzdil traktor, nebo tak něco.
Zatím skvělý dojem ze servisu půjčovny kazí jediná věc, a tohle v půjčovnách fakt nesnáším - auto má natankovanou jen půlku nádrže. Takže při návratu zase budu řešit, kdy, kde a kolik natankovat, abychom zbytečně nevyhazovali peníze.
Než auto převezmeme, stihne se už provoz trochu zahustit. A mě čeká hnedka asi ta nejtěžší část cesty - vyjet na třídu Rustaveli a objet kolem dokola obří kruhový objezd na náměstí Svobody. Samotný kruháč je dlážděný, nejsou na něm vyznačené pruhy a auta se nemilosrdně náhodně mísí dovnitř a ven. Jedu co nejvíc po obvodu a hlídám si hlavně levou stranu, abych to nekoupil od někoho, kdo chce z vnitřku vyjíždět. A nějakým zázrakem se mi povede z náměstí vyjet bez jakékoliv újmy. Teď už po třídě Rustaveli svištíme na sever, ven z města. No, svištíme. Jedu předepsaných 60, abych si v postsovětské zemi ušetřil kontakt s policií, a ohromně překážím všem ostatním autům, autobusům i náklaďákům, které doopravdy sviští 80 až 90.
Zhinvali Hlavní tahy městem jsou tady děsně komplikované. Nájezdy a sjezdy se různě protínají a protisměrné pruhy se navzájem kříží s pomocí semaforů. Ztratíme se ale jenom jednou a jakmile se dostaneme na dálnici M1, tak už jedeme více méně rovnou za nosem. Dodržuju rychlosti podle značek, což znamená, že pořád jedu o nějakých 30 km/h pomaleji než všichni ostatní. Dálnice má v každém směru čtyři pruhy, tak se snažím držet v tom úplně pravém, ale nejde to úplně dobře, protože právě v pravém pruhu různě postávají náklaďáky, nebo třeba někdo z pick-upu prodává brambory.
Dálnici si užíváme jenom necelých 20 kilometrů. Za městem musíme sjet, dál do hor už vede normální silnice. Tady musím chtě nechtě přizpůsobit rychlost proudu aut, protože jinak by mě asi gruzínští řidiči po pár kilometrech zlynčovali.
Při opouštění tbiliské aglomerace si říkám, že se opět nezapře blízkost Středního východu. Silnici neobklopují sterilní benzínky, ale spousta bister, hospůdek a taky různých plechových boud prodávajících pití a všemožné smíšené zboží. I nějaká ta benzínka se tady ale najde, a tak hned beru plnou. Říkám si, že půlku nádrže projedeme určitě a když to bude víc, tak holt ještě něco dotankujeme při návratu do Tbilisi. "Premium?", ptá se pumpař, jaký chci benzín. "Ne, normální," odpovídám. "Devadesát pět," dodávám ještě radši, když bere pumpař pistoli do ruky. "Normální je 92," ušklíbne se a vrací pistoli do stojanu. "95 je premium."
Kamiony Pokračujeme zatím po nekonečné rovince, ale hory už se tyčí na obzoru. Po 50 kilometrech a necelé hodince jízdy nás zastavuje první přírodní scenérie. Teda není čistě přírodní - jde o vodní nádrž Zhinvali, která má ale tak průzračnou vodu, kterou v pozadí doplňují první zasněžené vrcholky, že je to fakt nádherná podívaná.
Od nádrže už začíná silnice setrvale stoupat. Ještě pořád ale pokračujeme údolím řeky Aragvi, takže stále nic dramatického, i když to údolí je čím dál víc sevřené mezi čím dál ostřejšími vrcholky, přičemž ty vrcholky po levé straně tvoří hranici s Jižní Osetií okupovanou ruskými teroristy.
Popojíždíme jenom 20 minut do vesničky Pasanauri, po které je pojmenované moje nově oblíbené pivo. Mají tady Spar a v něm bankomat, což se nám hodí. Není tady ale úplně kde zaparkovat. Vedle silnice je sice takový zbídačený prostor, ale ten má asi být chodníkem. Zrovna na něm ale parkuje další auto a k tomu i menší náklaďák, který skládá zboží, tak parkuju před ním. Když v tom na nás z dálky začne hulákat nějaký chlápek a vydává se k nám. Stahuju okýnko, protože fakt potřebujeme nakoupit i vybrat hotovost, tak si říkám, že zkusím nějak lámaně ukecat, že tu budeme jen pár minut. Když se ale chlápek přivalí, tak koukám, že to není naštvaný rezident, ale pěkně ožralý bezďák. Nepřestává hulákat a do okýnka hned strká ruku. Když mu rezolutně ukazuju, ať táhne, tak nám praští do střechy. Tak to ne. Vystupuju a odstrkávám ho. Je o hlavu menší než já a přes hladinku alkoholu se sotva drží na nohou, takže to málem neustojí. Stahuje ocas a jde ke vchodu obchodu somrovat od někoho jiného. To je teda pěkné přivítání na Kavkaze.
Vyhled Když vcházíme do obchodu, klopí bezďák oči, ale trousí u toho nějaké nadávky. Úkol se nám ale stejně daří splnit jenom napůl. Něco k zakousnutí tady pořídíme, ale bankomat si nějak nerozumí s mojí crypto kartou. Tak snad ještě cestou někde pořídíme. Ve Stepantsmindě bychom si chtěli dát oběd a jelikož vím, kam si platební kartu můžu strčit na českém venkově, tak od toho gruzínského si moc nadějí na platbu kartou už tuplem nedělám.
Za Pasanauri se silnice pomalu začíná oddělovat od řeky a stoupá po úbočí vzhůru. A pak přichází první otočka o 180°. Série serpentin nás vynese o 300 výškových metrů do nějakých 1800 m.n.m. A tady, přímo na okraji srázu, stojí kavárna Tbilisistanbul. Akorát na zavolanou! Kafe bychom si dali, a s takovýmhle výhledem tuplem. Parkuju auto, zašlapávám "ručku" až do podlahy, ale v tom prudkém srázu se z podvozku stejně ozývají zlověstné zvuky. Máme automat, takže rychlost nezařadím, ale točím aspoň kola do strany. Snad nám kdyžtak auto zastaví ta chatrná zídka vedle silnice.
Sedáme na terasu, pozorujeme majestátní zasněžené vrcholky nad sebou a hluboké údolí pod sebou. "Máme jenom tureckou kávu, je to v pořádku?", ptá se servírka. V Čechách je tahle věta jasný pokyn k úprku, ale kdekoliv jinde na světě to znamená pekelně silnou vynikající kávu z džezvy. Takže nadšeně objednáváme. Kafe dostáváme opravdu stylově servírované na orientálním podnose s podšálky.
Autentickou tureckou kavárnu jsme v gruzínských horách fakt nečekali. Jen ten účet mi trochu vyrazí dech. 200 Kč za dvě kafe...těžko říct, jestli nás odrbali, nebo jestli je tohle v horách uprostřed ničeho fakt normální cena. Tipuju spíš první možnost, tak aspoň jsme měli ten turecký zážitek fakt autentický.
Silnice pořád stoupá a vjíždíme do městečka Gudauri, které slouží v podstatě jen jako lyžařské středisko. V tomhle ročním období tady není ani noha. Google mapy nás ale vedou k jednomu z opuštěných hotelů, protože tam má být bankomat. Přijdu si jak v Kingově Shiningu. Horské ticho ruší jenom zlověstná meluzína. Dveře hotelu zaskřípou, když je otevírám a vstupuju do temné lobby. Nikde nikdo, ale v rohu fakt svítí bankomat. "All work and no play makes Jack a dull boy," zní mi v hlavě, když vytrhávám 200 lari z bankomatu a pádím pryč.
Snih Hned za městečkem vjíždíme do tunelové galerie a tohle je teda síla. Silnice je v podstatě pryč, povrch je totálně rozmlácený, potácíme se krokem z jednoho výmolu do druhého. Cesta je strašně úzká, s protijedoucími kamiony se sotva míjíme. A do toho jsou stěny na mnoha místech popraskané a z prasklin crčí voda z tajícího sněhu.
Tunel nás dovede na náhorní plošinu a tady panuje regulérní zima. Všude okolo je sníh, auto ukazuje venkovní teplotu 4°C. A ve škarpě podél silnice je zaparkovaná spousta kamionů. Že by jim to do kopce nejelo? Na konci plošiny, než Vyhled se začíná silnice znovu kroutit vzhůru, blokuje prvnímu kamionu cestu blikající policejní auto. Tak těžko říct, o co tu jde.
Projíždíme poslední serpentiny a dostáváme se do průsmyku Jvari. Jsme v nejvyšším bodě celé téhle kavkazské silnice, 2400 metrů nad mořem. Stojí tady docela impozantní památník rusko-gruzínského přátelství. Kruhová kamenná stavba s typickou sovětskou mozaikou. Docela se divím, že to tady Gruzínci vzhledem k aktuálnímu stavu rusko-gruzínského přátelství ještě nestrhli. Všude kolem jsou zase Pamatnik skupinky Indů, nabalené v péřovkách a kulichách. My máme jenom lehoučké bundy, protože s takovouhle kosou jsme nepočítali, takže děláme pár fotek a mizíme.
Dalších pár kilometrů pokračujeme zase po náhorní plošině a ve škarpě je opět zaparkovaná nekonečná kolona kamionů. Pak vjíždíme do úzkého údolí řeky Baidary a silnice začíná pěkně prudce klesat. Každých pár kilometrů nás ale brzdí pořád ty samé tunely a tunelové galerie, ve kterých se nedá jet jinak než krokem. Pak se ale Baidara vlévá do řeky Terek, údolí se značně rozšiřuje a dál už to sviští jako po másle. Krajnice v našem směru je zase obsypaná kamiony a vydrží to takhle až do Stepantsmindy. Začínáme si myslet, že kolona vede až na ruské hranice. Což je teda docela šílené, jestli tady mají s okupanty takovou obchodní výměnu, že se na hranice stojí 50 kilometrů dlouhá fronta.
Když vjíždíme do Stepantsmindy, jsou už skoro dvě odpoledne. Chtěli jsme si původně dát nějaký menší výšlap, ale to je teď úplně bez šance. Cesta zabrala o dvě hodiny víc, než jsme mysleli. Takže místo výšlapu dáme spíš oběd. Na Google mapách nás láká restaurace Lunch at Maia. Má 4,8 hvězdiček, takže očekáváme něco fenomenálního. Navigace nás vede do bočních uliček Stepantsmindy. Je to vyloženě bludiště, na každé křižovatce odbočujeme a uličky jsou čím dál užší. Konečně Google tvrdí, že jsme na místě. Ale nic tady není. Jenom rodinné domy. Jdu to obhlédnout kolem dokola, sleduje mě u toho kráva, která postává uprostřed ulice. A když už je mi jasné, že Google mapy mají špatně vyznačenou polohu restaurace a otevírám dveře od auta, ozve se najednou ze zahrady jednoho domu volání "Hello! Hello!". Starší paní kluše směrem k brance a mává na nás. "Lunch at Maia?", ptám se zmateně. "Yes, yes, come," odpovídá paní s úsměvem a otevírá nám branku.
"Come, come," popohání nás dovnitř. Jdeme po schodech nahoru a vcházíme do obýváku, který paní zjevně před nějakou dobou naplnila stoly a začala tady turistům servírovat obědy. Jinak to tady vypadá jako v typickém obýváku jakékoliv východoevropské babičky. Podle názvu na Google mapách hádám, že tahle babička se jmenuje Maia. Sedá si vedle nás a z kapsy zástěry vytahuje sežmoulaný lísteček. "No menu," oznamuje a začíná z lístečku číst názvy jídel, která má asi zrovna v lednici. Většina z nich nám nic neříká, a tak vybírám khinkali, které už jsem v Gruzii ochutnal, a Sára dolmu, kterou zná z Íránu.
Jídlo nám po skřípajících schodech asi po půl hodině přináší jiná babička. Pití dostáváme v nerozbitných skleničkách od chytrých hlav z Polské lidové republiky. Jídlo voní tak neodolatelně, že ani nestíháme udělat fotku a rovnou se do něj pouštíme. Jako u babičky. Absolutně vynikající.
Gergeti Trinity Když chceme platit, říká babička "twenty" a ukazuje barevný lísteček, na kterém je napsáno 20. Nejstručnější účet, jaký jsem kdy viděl. Každopádně necelé dvě stovky korun za takhle vydatný oběd pro dva s pitím...přijdu si, jako bychom ji okrádali, a necháváme aspoň 5 lari navrch.
Sedáme zase do auta a míříme za highlightem dnešního dne. Stepantsmindu necháváme pod sebou a prudkými serpentinami stoupáme po úbočí. Až najednou vyjíždíme z lesa na malou plošinu. Na jejím konci stojí starobylý kostelík Gergeti Trinity a za ním se tyčí zasněžené čtyřtisícovky. Tenhle pohled jsme už viděli xkrát, protože vévodí všem textům a propagačním materiálům o Gruzii. Ale naživo je to stejně naprosto dechberoucí.
Parkujeme na vzdálenějším konci plošiny, abychom mohli vychutnávat celou tu scenérii. Když otevřu dveře, vyrve mi je z ruky vítr. Jaj, dlouho se tady asi nezdržíme. Okamžitě se balíme do všeho oblečení, co jsme si vzali s sebou, ale je to ukrutně nedostatečné. Ze všech sil se snažím ten majestátní pohled zvěčnit na fotkách. Silný vítr mnou tak cloumá, že udělat ostrou fotku je fakt výzva. Do toho se najednou přes hory za námi převalí hustá oblaka a začíná sněžit. Uf, tohle je teda masakr, ještě že jsme tady autem. Po chvíli nás mraky a sníh obklopí tak, že nevidíme na krok, takže chtě nechtě sedáme do auta a sjíždíme zpátky do údolí.
Terek Původní plán byl zaparkovat auto a vyšlápnout si trochu do hor nad kostelíkem. Ale na tohle počasí jsme absolutně nebyli připravení a i kdybychom byli, stejně bychom si to asi neužili. A tak ve Stepantsmindě kupujeme kafe a koukáme na Google mapách po nějakých zajímavostech v údolí. Jsme teď asi 10 kilometrů od hranic a směrem k nim jsou ještě dvě pitoreskní místa - vyhlídka a klášter. Vypadají dostatečně zajímavě na to, aby nám stála za další přiblížení k Putinovu Mordoru.
Vyjíždíme ze Stepantsmindy a cesta dost ztrácí na kvalitě. Silnice se zužuje, asfalt je popraskaný a samý výmol. I přesto všude, kde to jde, stojí navíc zaparkované kamiony. Takže jedeme dost pomalu, i tak ale už za 10 minut přijíždíme k vyhlídce. Řeka Terek tady dělá takový mírný meandr a jelikož silnice ji přesně kopíruje, otevírá se v jednom místě výhled na celé údolí. Ve vyschlém korytě pod námi se válí několik vraků aut a kamionů, které asi nevybraly zatáčku a neudržela je chatrná svodidla.
Pokračujeme dál k hranicím a vozovka najednou úplně končí. Dál jedeme po štěrku. Nemůžu se zbavit dojmu, že to je dost možná záměrná nenápadná obrana před potenciální invazí mužiků. Kvalita silnice byla totiž z Tbilisi až do Stepantsmindy kromě pár velmi obtížných horských tunelových úseků docela exkluzivní.
Každopádně ty kolony kamionů, které se podél silnice vinou posledních více méně 100 kilometrů, se opravdu táhnou až od hranic. To je něco neskutečného. Když už vidíme hraniční přechod přímo před sebou, nutíme kamiony udělat trochu škatulata, abychom mohli projet na zablokované parkoviště u kláštera.
Dariali Monastery Dariali Monastery Complex, stojí na informační tabuli. Jsme trochu zklamaní, když se dočteme, že není starý 1500 let, ani 150 let, ale jenom 15 let. Na půvabu mu to ale neubírá. Je postavený v identickém stylu, jako Gergeti Trinity a všechny ty ostatní zdejší horské kostely.
Okolo není ani noha. Ale jen co si sedneme na lavičku, abychom trochu nasáli atmosféru, vyjde z kostela kněz a nabízí nám prohlídku. Tušíme, že prohlídka by se rychle zvrtla v náboženskou vymývárnu, takže odmítáme s tím, že máme naspěch. No a když už se vymlouváme na spěch, tak tady nemůžeme dál okounět a vracíme se zpátky k autu.
S Mordorem v zádech vyrážíme zpátky směr Tbilisi. Jiná cesta neexistuje a protože cestou sem už jsme se u všech zajímavostí zastavili, můžeme to teď asi vzít bez přestávky. Je 5 odpoledne, s trochou štěstí stihneme otevírací dobu půjčovny a nebudeme muset vracení auta řešit ráno.
Kravy Jak se dokodrcáme těch pár kilometrů od hranic do Stepantsmindy, tak už cesta hezky odsýpá. Šplhání do hor, průjezd přes zasněžené planiny a sjezd z hor. Zpomalují nás jenom ty rozpadající se tunely. Po sedmé hodině už jsme u vodní nádrže Zhinvali a čeká nás jen ta závěrečná rovinka do Tbilisi. Voláme do půjčovny a chlapík slibuje, že na nás počká. Tak to nám to všechno hezky klapne.
Před Tbilisi míjíme ceduli oznamující Jerevan 319 kilometrů. Jestli podle něčeho poznáme, že nejsme v opravdové Evropě, tak tohle je jedna z těch hlavních věcí. V Evropě by tahle Cedule vzdálenost znamenala dvě až tři hoďky jízdy. Ale tady si na cestu musíme vyhradit prakticky celý zítřek.
Dneska je naštěstí sobota, takže není provoz a skrz Tbilisi ladně proplouváme prakticky bez zastavení. Krátce po osmé parkujeme u půjčovny. Chlapík už nás vyhlíží. "Jste fakt výbornej řidič. Neudělal jste ani jednu pokutu," říká obdivně, když si naši jízdu zkontroluje v jakémsi registru vozidel. Že se tady pokuty z radarů hlásí on-line v přímém přenosu, na to zas obdivně zírám já. To je na Evropu až moc pokrokové.
Kauci každopádně dostáváme zpátky v plné výši, tak ji jdeme rovnou roztočit někam na večeři. Do Starého města to teď bereme pěšky, protože si chceme ještě užít atmosféru města. Tbilisi nám bude hodně chybět. Je to jedno z nejpříjemějších měst, kde jsme kdy byli.
Na večeři nás zláká podnik s takovým dost originálním názvem Khinkali Pub. Vypadá to tady trochu Chacapuri fancy, ale cenově je to zase parádní. Já jsem si včera zamiloval adžarské chačapuri se syrovým žloutkem, tak si ho objednávám i dneska. A Sára jde do masových khinkali. A opět jsme v sedmém nebi. Ta zdejší kuchyně je prostě něco geniálního.
Zvládli bychom po večeři klidně ještě procházku nočním městem, ale táhne už na desátou hodinu. A protože zítřejší přejezd do Arménie bude asi docela dobrodružství, mizíme radši na kutě. Ať jsme ráno trochu použitelní.

Na pokračování se pracuje...